Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.

Igor Orozovič: Čekám, až si zničím hlas a přibudou mi vrásky

Ostravská činoherní a muzikálová hvězda Igor Orozovič (1984) během rozhovoru několikrát vyjádřil obavy, že nedokáže přesně formulovat své myšlenky a pocity. Při autorizaci byl neodbytný a řečené ujasňoval několikrát. Zlobit se na něho téměř nelze, protože je inteligentní, milý a někdy vtipný. A i kdyby tyto kladné stránky své osobnosti jen předstíral, nevadí, jeho role Nikoly Šuhaje, Amadea, Oidipa v Národním divadle moravskoslezském jsou jasným důkazem, že je talentovaným a pracovitým hercem. Pražské publikum ho asi zná spíše z malých scén, kde hostuje s čím dál víc populárním Cabaretem Calembour, jejž založili se spolužáky z DAMU – Milanem Šotkem a Jiřím Suchým z Tábora.

Igor Orozovič

Igor Ozorovič s Milanem Šotkem a Jiřím Suchým z Tábora v Kalavačeru Kalambúr v Divadle Krásovka FOTO KLÁRA KLEPÁČKOVÁ

Vaše příjmení nabízí otázku – odkud pocházíte?

Orozovič se jmenuji po dědečkovi z matčiny strany. Je bosenský Srb.

A narodil jste se?

V Podolí, dokonce v porodnici.

Byl jste v Bosně hledat své kořeny?

Máme tam pár příbuzných, které jsme navštěvovali, ale nikdy jsem se tam nerozjel hledat rodinné stopy. Ty jsem dostatečně cítil doma. Zažil jsem si dost Balkánu v Praze přes všechny příbuzné a známé. A přes mámu, ve které pulsuje hodně balkánské krve, a která dokonce srbštinu studovala.

Dědeček si za těch šedesát let, co žije v Čechách, ještě nezvykl. Ve čtrnácti utekl k partyzánům u Sarajeva a po válce se usadil tady. Takže v Bosně prožil jen dětství, ale i tak v něm vlast stihla silně zakořenit. Neztotožnil se s naší mentalitou, nemá rád některé stránky české nátury.

Co mu vadí na české nátuře?

Určitá vyčůranost a přizpůsobivost. Často říká: My, Srbové, jsme přímí a nikomu se nepodbízíme. A říká to s hrdostí v hlase. Nesnáší také české sportovní komentátory – když se Čechům daří, jsme nejlepší, a když se nám nedaří, tak za to můžou nepříznivé okolnosti. Ale zároveň nás jako historik chápe a v něčem i obdivuje.

Myslíte, že je to specialita českých komentátorů?

Pravděpodobně, neznám jiné komentátory. A moc neznám ani ty naše. Ale myslím, že hovoříme o nějaké hrdosti, která Čechům opravdu schází. Mě také štve, že jsme vlastenci jen ve chvílích, kdy vyhráváme hokej. Často jsem chtěl slavit 28. říjen, a téměř nikdy jsem nenašel spolupachatele, který by do toho šel se mnou. Proč Češi neslaví vznik státu? Neříkám, že má být vlajka v každém filmovém záběru, ale trocha národního uvědomění je potřeba. Možná bychom měli zažít nějaké ohrožení, abychom si uvědomili, kdo jsme. Ale nechci se rouhat.

Vyprávěl vám dědeček o partyzánech?

Ano, moc hezká je historka, jak poprvé zapochyboval o existenci Boha. Byli v zákopu a pak se kapitán rozhodl vyběhnout a zaútočit, i když to bylo velice riskantní. Ten kapitán vyběhl ze zákopu a nadával, tak jak to oni umí. Na Boha, bohorodičku, na všechny svaté. Nic se mu nestalo! A děda, který v zákopu odříkával všechny modlitby i pozpátku, nedokázal pochopit, že ten kapitán přežil a Bůh ho nepotrestal, když se tak rouhal.

Vaše maminka je speciální pedagožka, projevovalo se to nějak na výchově?

Maminka nás vedla ke kulturnosti a dala nám prostor vytvořit si vztah snad ke všemu. Učitelský aspekt se odrážel v tom, jak nám vštěpovala zodpovědnost. Musel jsem přijít ze školy, udělat si úkoly a až pak jsem se mohl jít bavit. A zůstalo to ve mně pořád. Být zodpovědný je fajn, ale pro mě je to často spíš okov. Nejsem schopný se uvolnit, dokud nemám všechny povinnosti splněné. Když vím, že mám druhý den zkoušku, nedokážu si užít nějaký divočejší večer. Kazí to společenský život, když zkoušíte každý den.

Ale jen díky přísnější výchově jsem vydržel u studia klavíru. První tři roky byly strašné – než člověk něco pořádného zahraje – ale máma ve spojení se skvělou, a také přísnou, paní profesorkou Čapkovou nepolevila.

Proč jí na tom záleželo?

Věděla, že mám k hudbě vztah. Už učitelce ve školce jsem složil skladbu – Pohřeb Pavla V. No, složil… Bylo to pár velmi náhodných tónů v levé části klaviatury.

Která postava vám je bližší – Amadeus, nebo Oidipus?

Amadeus. Miluji příběhy. A s Amadeem prožije člověk za těch pár hodin na jevišti celý život – od naivních let přes vrchol až k hořkému konci. Mám dojem, že dnes se umění vymýšlet a vyprávět příběhy vytrácí. A lidstvo je potřebuje jako vodu. Někdy se mi zdá, že moderní a postmoderní umělci se bojí jen převyprávět třeba jednoduchý, avšak silný příběh. Ale možná se tento přístup pomalu navrací. Teď například s Januszem Klimszou zkoušíme v Ostravě Tristana a Isoldu – příběh příběhů. Když píšu nějakou písničku, snažím se také ponořit do nějakého vyprávění. Do nového kabaretu chystám píseň podle skutečné události, kdy se černá labuť zamilovala do šlapadla a málem umrzla, protože kvůli němu neodletěla do teplých krajů. Nejkrásnější love story.

Hrál jste si jako dítě na Amadea?

Ne. Formanův film jsem viděl stokrát, ale jako dítě jsem ho ještě tolik ocenit nedokázal, a když jsem to dokázal, tak jsem už nebyl takové dítě, abych si na něj hrál. Hrál jsem si na něj až teď, když jsem dospěl.

Ale takové jsou dětské sny.

Géniem člověk nemůže chtít být. Géniem člověk je. A já vím od pohřbu Pavla V., že nejsem. Až na konzervatoři jsem začal mít hudebně tvůrčí ambice, ale spíše mě zajímaly a zajímají šansony. Na ně je však dobré mít nějaké životní zkušenosti. A tak čekám, co zažiji, až si trochu zničím hlas a přibudou mi vrásky.

Nejste trochu staromilský?

Jsem.

Igor Ozorovič jako Nikola Šuhaj

Nikola Šuhaj ve Štědroňově a Uhdeho Baladě pro banditu (r. Peter Gábor, prem. 14. 6. 2012) FOTO RADOVAN ŠŤASTNÝ

Vyrostli jsme na Cimrmanech

A váš Cabaret Calembour je také staromilský?

Možná trochu. Což nemusí být špatně. Vycházíme ze starých kvalitních divadel malých forem. Písně Voskovce a Wericha nebo Semaforu milují lidé dodnes a vždycky je milovat budou! Je v nich poetika, jiný pohled na svět. Samozřejmě, nejsme v přístupu úplně moderní a rezonující se způsobem vyjadřování a komunikace 21. století. Takové generační výpovědi vznikají třeba v Rubínu. Mají svůj směr, svou poetiku, názory a trochu drsnější vyjadřování. Vytvářejí autorské projekty, politické kabarety, příběhy diskokrále… A je to skvělé. Náš přístup je jiný. Chodí však na nás spousta mladých lidí a baví se. Chtějí tenhle druh zábavy. Takže vlastně generační jsme také.

Avantgarda ovšem nejste.

Často se bavíme o tom, zda nejsme konzervy. Ale začali jsme před pěti lety na DAMU a od té doby se posouváme – jak v životě, tak v profesi. Ale základ, ze kterého vycházíme, by se měnit neměl. To by už pak nebyl Cabaret Calembour.

Proč jste se rozhodli pro kabaret?

Neřekli jsme si: pojďme dělat kabaret. Ono to označení také nemusí být přesné. Měli jsme touhu autorsky tvořit v určitém žánru a zároveň jsme měli pocit, že u nás něco takového chybí. A nejspíš jsme to necítili jen my, protože během pár let se vyrojilo kabaretů několik. Hlad po takovém odreagování a komunikaci byl jak na straně publika, tak na straně divadelníků. V devadesátých letech asi nahrazoval kabarety boom televizních estrád, ve kterých bylo možné všechno. A v televizi se vysílala i politická satira a reflexe, třeba Česká soda. Ale doufám, že už se lidem přejedly. Mám na mysli estrády, ne Českou sodu.

Proč se vyhýbáte politickým tématům?

Shodli jsme se na tom, že nebudeme političtí. Cabaret Calembour by pro nás i pro diváka měl fungovat jako únik ze světa vulgarity a zla. Občasnému tepání společenských nešvarů se nebráníme, ale politika není zkrátka naše téma. Myslím, že dokonce každý z nás pěti má jinou politickou orientaci. Navíc vytvářet politický kabaret je vlastně dost snadné a divácky až moc vděčné. Stačí se otřít o to, co všichni vědí a co všechny štve, zparodovat někoho, v nejhorším případě sebrat pero. Ale nechci, aby to vyznělo, že nemám rád politickou satiru. Dnešní doba si ji žádá. Je na co reagovat a k čemu se vyjadřovat. A čím víc takových lidí je, tím lépe! Osobně se rád angažuji, Cabaret Calembour jde ale jinou cestou. Ovšem kdo ví, až přituhne a naše republika bude zase mít jednoho společného nepřítele, to nejspíš přitvrdíme. Zatím si vystačíme například s písní o igelitkách z Tesca.

Připomínáte mi Cimrmany…

Určitě z nich také vycházíme – na jejich humoru jsme všichni vyrostli. Chápeme je jako národní bohatství, stejně jako Osvobozené divadlo a podobně. Ale nekopírujeme je. Suchý a Šlitr vycházeli z Voskovce a Wericha, Smoljak a Svěrák obdivovali Suchého se Šlitrem. Pak je tu Šimek s Grossmannem a mohli bychom takto pokračovat. Proč ne? Nechceme se vymezovat a dělat něco za každou cenu jinak. Jsme však autorští a přes veškerou inspiraci snad i originální.

Ze začátku jsem vaši tvorbu chápala spíše jako studentskou recesi, setkání. Ale přece jen stárnete, kam se budete vyvíjet?

Myslím, že to lze vidět i na posledním projektu – Plejtvákovi. Má jemnější humor než třeba dřívější Borůvčí. Musíme dokonce i více hrát, protože to není jen řachanda založená na vtipech textu. Má to téma a vztahy. Dokonce bych řekl, že Milan Šotek tentokrát napsal vpravdě vlasteneckou hru. A k tomu o Praze, což je voda na můj mlýn. A dál? Plánujeme další Kvidouli. V té se vážně ukáže, jak moc jsme se změnili.

Igor Ozorovič jako Amadeus

V roli Amadea se Zuzanou Markovou a Jurajem Čiernikem (r. Pavel Šimák, prem. 19. 6. 2010) FOTO RADOVAN ŠŤASTNÝ

Oldřich Nový, to byl švihák

Jak se staromilství ještě projevuje jinak?

Nosím staré Primky – od dědečka, další jsem si koupil. I proto, že mám rád české výrobky. A ten tikot! Sbírám šelakové desky a pouštím si je na gramofonu na kliku – doporučuji na pique-nique. Taky sbírám staré zápalky. Miluji, když z předmětu dýchá jeho vlastní historie. Uznávám hodnotu materiálů, která se odráží ve vnímání objektu i všeho, k čemu daný objekt slouží. Nejsem fanoušek digitalizace, je taková sterilní, impotentní. Mám rád například období první republiky. Jedním z mých pokladů je milostný deník z roku 1920. A na přijímačky na konzervatoř jsem si připravil píseň a monolog z Kristiána.

Máte rád Oldřicha Nového?

Toho má rád každý, ne? Byl to švihák, měl v sobě eleganci i humor, uměl si dělat legraci sám ze sebe a byl výborný herec. A jeho Kristián je nejlepší film pro pamětníky. Možná je sen každého chlapa jednou za měsíc si zajít do Orient baru a vyprávět ženám o Egyptě, o noci, jež voněla skořicí a kávou…

Která role je vaše vysněná?

Salieri. Myslím, že bych ho hrál skvěle, protože o průměrnosti také něco vím.

Co víte o průměrnosti?

Vím toho o ní nadprůměrně mnoho. Uvědomuji si svou průměrnost ve všem, co dělám, a všude kolem sebe vidím Mozarty.

Teď však budete rytířem Tristanem.

Ano. To je obrovská výhoda divadla. Můžete si na génia nebo na rytíře rytířů aspoň zahrát. Na chvíli se jím stát. Jsem rád, že se můžu s Národním divadlem moravskoslezským rozloučit zkoušením právě této inscenace, i proto, že je v ní skoro celý soubor.

Januszovi se podařilo navodit atmosféru, kdy všichni společně o inscenaci přemýšlíme a přinášíme spoustu nápadů a podnětů. Nechá nás podílet se na tvorbě a o to víc si pak vážíme společného výsledku, což není vždy samozřejmé.

Vám asi moc nevyhovuje, když režisér přesně ví, kde máte stát a co máte dělat.

Nedá se to říct tak jednoznačně. Režisér musí být připraven a dát vám nějaká vodítka a mantinely. Ale jsem toho názoru, že herec by neměl být do ničeho tlačen. Je to pak na jevišti vidět. Musí pochopit připomínku, ztotožnit se s nápadem, jinak to bolí herce i diváka. Například Pavel Šimák měl Amadea dost vymyšleného před začátkem zkoušení, což mě jako čerstvého absolventa polekalo. Na druhou stranu byla inscenace hodně technicky náročná – součástí byl živý orchestr, balet i opera. Ale při další spolupráci jsem si už na takový přístup zvykl a pokaždé jsme si zkoušení moc užili. Jde o to, navzájem se pochopit. Budu asi omílat stokrát omleté, když řeknu, že nejpodstatnější je, aby si herec myslel, že na to přišel sám. A je jedno, jestli to tak bylo, nebo byl šikovně naveden. Každopádně by zkoušení měla být společná tvorba. Nesnáším, když je herec brán jen jako pěšák. Dokážeme samostatně uvažovat, nejsme jen kostýmované loutky s reproduktory.

Naopak Peter Gábor tvoří do posledních generálek, stále zkouší znova a jinak. Někdy je to trochu matoucí, ale je dobře, že nenechá herce utonout v prvním nápadu. Cítil jsem, že mi odbourává zlozvyky a návyky, které jsem si již stihl vybudovat. A uvědomil jsem si, jak snadno zapomínáme některé herecké základy. Je zapotřebí je neustále připomínat, což Peter dělá. Během zkoušení Balady pro banditu a hlavně Smrtihlava jsem cítil, že se herecky posouvám. A proto také za tyto inscenace dám ruku do ohně, i kdyby vyšlo tisíc negativních recenzí.

Igor Orozovič ve Smrtihlavovi

Igor Orozovič (Ruda Goothein) a Karel Čepek (Bruno) v inscenaci Smrtihlav (r. Peter Gábor, prem. 2. 2. 2013) FOTO RADOVAN ŠŤASTNÝ

Máte režisérské ambice?

Režisérské ambice jsem míval ještě před studiem na DAMU. Teď už však vím, jak to často dopadá, když režíruje herec. Získal jsem k režii respekt. Ale až to na mě třeba jednou přijde… Bojte se! Trochu se ovšem v tomhle směru vyblbneme v Cabaretu.

Hodně mě vždy lákala výuka herectví. Je to fascinující práce. A hlavně zodpovědná. Baví mě na zkouškách pozorovat kolegy a analyzovat je. Nemyslím – drbat o nich, ale studovat styl hraní. Říká se sice, že je jen jedno herectví, ale není to pravda, každý herec je jedinečný a každý hraje jinak.

Radíte jim?

Ne. Ale mám nutkání se o tom bavit. Chtěl bych, aby i mně někdo říkal své názory. Byl jsem tak vychován paní Smrčkovou na konzervatoři, kde jsme se navzájem pozorovali, a pak své výstupy rozebírali. Cvičí to vnímavost a schopnost věci pojmenovat, uvědomit si vlastní chyby. Hodně mě mrzí, že mi žádný ze zkušenějších herců nic k mému hraní neřekl. Opravdu jsem na to čekal. Dlouho jsem hledal zpětnou vazbu, která by mě posouvala; analyzovat sám sebe i jiné herce a hledat cestu k lepšímu nebo spíš správnějšímu výkonu. Možná nad tím přemýšlím až moc, ale není to obdoba teoretizování divadelních vědců. Já jsem totiž v přímém spojení s praxí. Vlastně to bylo i tématem mé diplomky. Na DAMU jsem hodně sledoval výuku herectví.

Jak se učí herectví na DAMU?

Přečtěte si moji diplomku.

Obhájil jste ji?

Asi ano, nikdo se totiž se mnou o ní nebavil. A pár témat k diskuzi jsem tam, myslím, předložil.

Na konzervatoři jste vystudoval muzikálové herectví. Co vás k němu táhlo?

Viděl jsem Drákulu. Psychiatr by asi řekl, že to byl můj spouštěcí zážitek.

A šel byste teď do obnoveného Drákuly?

Jasně, je to srdcová záležitost. A ať si kdo chce, co chce říká, byl to náš nejlepší původní muzikálový výtvor! Uzpíval bych asi jen roli Nicka, ale byl bych součástí toho opusu. Viděl jsem obnovenou premiéru v Hybernii, mile mě překvapila. Pak jsem si na něj zašel asi o rok později a málem jsem vzteky tu nepohodlnou sedačku rozmlátil. Takový rozklad inscenace jsem v životě neviděl. Ostuda. Byl to výsměch divákům, kteří samozřejmě tupě hltali exhibici hvězd. Překvapila mě tehdy Monika Absolonová, která svou roli zahrála skvěle a s pokorou, která zjevně ostatním chyběla. To jsem ale odbočil. Zkrátka bylo bolestné vidět svou vysněnou pohádku v troskách.

Od nové sezony se vracíte do Prahy a měníte jedno Národní divadlo za druhé. Nebude vám po Ostravě smutno?

Hrozně. Plánoval jsem zůstat v Ostravě jen tři čtyři roky, ale hned při prvním zkoušení jsem pochopil, proč tam někteří herci zůstávají celý život. Všechna divadla mají úroveň, které nedosahuje většina divadel pražských. Herci v Ostravě sice nadávají, že nemají kšefty, ale právě díky tomu se koncentrují na podstatné – na divadlo. Každý má své zasloužené a uznané místo a nemusí se nikam tlačit. Nezažil jsem, aby herci u nás sabotovali něčí práci. V kuřárně se sice nadává také, ale na jevišti jsou všichni profesionálové. A i když je NDM čtyřsouborový kolos, panuje v něm vlastně velice osobní atmosféra. A to nemluvím o otevřené mentalitě moravského lidu, přátelích a láskách. Ale jednou bych stejně musel odejít a bolelo by to pak možná ještě víc.

Proč jste přijal nabídku z Národního divadla v Praze?

Bylo to těžké rozhodování. Hlavně jsem nevěděl, zda je vhodný čas pro odchod z Ostravy. Ale pro hovořilo mnoho argumentů mého osobního života. Navíc jsem již několik angažmá odmítl a kde je psáno, že mi někdo nabídne novou práci, až já budu chtít? A proč zrovna Národní? Hodně lidí tvrdí, že je to nabídka, která se neodmítá. A o významu a prestižnosti této instituce není třeba hovořit. Ale můj postoj nebyl tak jednoznačný. Vždy vidím spíš negativa. A překvapilo mě, kolik lidí mi Národní v Praze rozmlouvalo a jak nedobrou má pověst. Ale já už jsem se tam podíval při hostování v Devátém srdci a vím, že tam jsou skvělí lidé. Jen ta budova je malinko zakletá a opředená závojem neosobnosti. Možná proto mám chuť tam jít. Překonat nějakou překážku, rozšířit základnu mladých herců a zažít v tom velikém divadle něco velikého.

Je pro vás angažmá v Národním divadle meta?

Nikdy jsem ho nebral jako metu. Hlavně mě ani nenapadlo uvažovat o něm. Netoužil jsem po velikém jevišti. Vyrostl jsem v Divadle Na zábradlí a do nějakého takového jsem chtěl jít. Osud mě však zavál do Ostravy. A pražské ND je zase krok někam dál, jdu ještě do větší hloubky a vnímám to jako vzrušující a zavazující výzvu. Snad se neutopím. Doufám, že si dál budu odskakovat z velké scény na malou.

A kdybych si odskočil od divadla úplně, pořídil bych si kavárničku. Což je zajímavý fenomén. Takový sen mají snad všichni umělci. Takže až zruší všechna divadla, bude všude spousta kaváren. A v nich vzniknou kabarety a nová divadla.

Igor Ozorovič

Ve Cvidoule di Campo Cabaretu Calembour (prem. 20. 2. 2012) FOTO KLÁRA KLEPÁČKOVÁ

Zrodila se hvězda

Musíš vidět Amadea s Igorem, doneslo se mi jako nově nastupujícímu uměleckému šéfovi NDM v Ostravě. Aha, říkám si, Ostravě se zase podařil nějaký dobrý kauf a zrodila se nová hvězda.

Můj první kontakt s ostravskou činohrou se uskutečnil v roce 1994 a už jsem zažil mnohá slova chvály na právě rodící se herecké osobnosti. V ostravských divadlech se totiž rodí osobnosti. A bude to určitě tím, že se tu ještě stále žije divadlem. V těch šílených podmínkách špinavého ovzduší se radši zaleze na jeviště a tvoří se, hledá se a dýchá ten nejprašnější divadelní vzduch. A ono se to potom někdy ukáže a diváka zasáhne. A právě o ty zásahy jde. A Igorovi jdou také, stačí ho nabádat a pěkně se společně trefovat do živého hlediště. Orozovičova rebelská podstata zabalená do šarmantního francouzského perlivého přelivu je spojení a kontrast, který tak intenzivně přitahuje a přímo volá po dramatickém konfliktu. Měl jsem možnost to rozvíjet a využít v roli Nikoly v Baladě pro banditu, v Demetriovi ve Snu noci svatojánské a nejvíce pak v nezapomenutelné a mimořádné roli esesáckého synka v Smrtihlavovi.

Jeho obdiv francouzské kultury ho určitě svede radši do kavárny na pohár dobrého vína než do zahulené hospody na pivo. A rebeluje a provokuje i v těch svých kabaretech. Nejvíc mě však dostaly jeho grafické koláže. Mimochodem – jsou neoddělitelnou součástí našich činoherních programů, protože Igor ke každé premiéře, ve které hraje, vytvoří nové grafické dílko. Pro mě jako režiséra byla každá Igorova koláž malým přiznáním, co všechno jako herec a člověk pochopil, o čem hrajeme a jaký to všechno má smysl. Ta naše společná práce.

Bon voyage, Igor…

Peter Gábor

  • Autor: Lenka Dombrovská
  • Publikováno: 16. Červen, 2013

Komentáře k článku: Igor Orozovič: Čekám, až si zničím hlas a přibudou mi vrásky

  1. renáta homolová

    vraťte se do ovy!!!!!!

    11.01.2014 (21.15), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 15/2014

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


16. 9.-29. 9. 2014

Číslo 15/2014 (16. 9.-29. 9. 2014)

Obsah čísla 15/2014

Komentář

Jak postavit Nové divadlo

V Plzni bylo 2. září otevřeno Nové...

Osobnost měsíce

Jiří Bartovanec

autor, choreograf a tanečník inscenace...

Jak já to vidím

Jiří Stránský

Dotazník aneb Hledání divadelního...

Inspirace divadlem

Fronta na kázání

Tak nějak provokativně by se dalo...

Anketa

Kronika

Bylo & bude 15/2014

Bylo V Klicperově divadle Hradec...

Kritika

Omyl a trest

V tomto Tartuffovi nedojde k happy endu....

Šotkova veselá zoologie

Do závěru předešlé divadelní...

Buďme veselí

Plzeňský tvůrčí tým si vybral k...

Říše hrdinů, nebo...

Studio Hrdinů vstoupilo do své třetí...

Muži versus ženy v...

Druhá polovina srpna rovná se Letní...

Kritický žebříček 15/2014...

5 zážitek / 4 nenechte si ujít / 3 je...

Festivaly

Když v Hradci neznají míru

Divadlo evropské šmíry – takto ti...

Jak komponovat operu

Petr Kotík v roce 2000 založil...

Rozhovor

Iva Bittová: Pořád tančím...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Kontext

Rozvraty, vášně a šmokové...

Druhý svazek vybraných her rakouského...

Středověká arabská...

Fragmenty rozhlasu

Zaplesej, Čechie, nad Novým...

Divil jsem se, když před časem...

Burza

Fagi a divadlo

O Umělcích, Celebritách a...

Dva skladatelé, dva Magoři

Došlo do redakce

Jiří Pavlica & Hradišťan:...

3LO3

Na právě skončené Letní Letné...

Bitva nekončí

Herecká asociace informuje

Divadlo Antonína Dvořáka v...

Divadla regionů

Rejžek píše Justovi

Milý Vladimíre, tos mě tedy prvním...

Zahraničí

Yehezkel Lazarov: Dnes v noci...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Viděl jsem Jindřicha VI....

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zemřeli

Zemřeli

Jindřich Pokorný (12. 4. 1927 Praha...

Paměti, záznamy, deníky

Bylo nás pět a půl –...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 2 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 15/2014



Obsah,