Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2018

ročník 25
12. 6.–25. 6. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Seriály a blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Euripidés v měšťanských kulisách

    Rysů současného, moderního divadla nabývá inscenace Euripidovy Ifigenie v Aulidě, uvedená v režii Martina Čičváka Divadlem na Vinohradech, téměř a jen díky scénografii. Na zakrytém orchestřišti leží v několika řadách úhledně, „do komínku“ srovnané hromádky s botami, šaty a knihou – symboly řeckých vojáků, čekajících v Aulidě na chvíli, kdy budou moct vyrazit na trestnou výpravu do Troje. „Hledí“ odtud na klíčové osoby příběhu, jak se vyrovnávají s věštbou, která dává řešení patové situaci: v Aulidě panuje bezvětří, lodě vojáků nemohou vyplout.

    Vinohradská Ifigenie v Aulidě má rysy moderního divadla jen díky scénografii FOTO VIKTOR KRONBAUER

    Scéna (Hans Hoffer) je pak pojata tak, že v cele zakrytém portálovém zrcadle je výřez ve tvaru mírně nachýleného obrazu, z něhož vede do hloubi jeviště chodba. Prostor, ve kterém se hraje především, připomíná trup lodi. Současné je i pojetí kostýmů (Tom Ciller). Král Agamemnón (Václav Vydra) i jeho choť Klytaimnéstra (Kateřina Brožová) mají společenský dress code. U Agamemnóna zprvu obohacený o vojensky strohý kabát, v případě Klytaimnéstry její druhý kostým – zářivě červené šaty, zdůrazňující křivky těla – poukazuje na vysoké společenské postavení i ženskou vyzývavost a atraktivitu. Menelaos (Petr Rychlý) a Achilleus (Marek Lambora) nosí typ armádního, bojového oblečení, sbor / Chalsidské ženy (Andrea Černá, Andrea Elsnerová, Jana Kotrbatá) vypadá jako trojice ordinérních, eroticky nabuzených ženštin – pavlačových drben s vlečkou ve vlasech a doplňkem připomínajícím natáčku.

    Uvedené komponenty představují znaky, které ukotvují inscenaci v současnosti. V tom ostatním se však Martin Čičvák drží pomyslného rámce měšťanského divadla, snaží se naplnit zažitou představu „vysokého umění“ tak, jak na ni jsou v Divadle na Vinohradech zvyklí. Jde o podobu, která si vystačí jaksi sama se sebou a s dneškem má jen pramálo společného.

    Nejlépe jde tuto skutečnost dokumentovat na výkonech herců. Hrají namnoze ušlechtile vážným, recitačně zaníceným způsobem, ve kterém – snad až s výjimkou Petra Rychlého jako houževnatého, agresivního Menelaa – není příliš „krve“. Forma rázně potlačuje obsah – živou charakteristiku postav. Nejsilněji se to vztahuje na Kateřinu Brožovou. Herečka se urputně drží „vysokého“ hereckého stylu, dává postavě podobu hrdého či trpícího vampa, který sošně pronáší verše – působí to až nechtěně směšně. Jako by Brožová hrála nějakou dutou muzikálovou roli, a ne postavu z řecké tragédie.

    I přes tyto skutečnosti, které činí z vinohradské Ifigenie v Aulidě odtažitou záležitost, není Čičvákova inscenace – v některých ohledech – nezajímavou podívanou. Režisérovi se mnohdy daří vybudovat silné napětí, vyjádřit atmosféru hrůzy z víc a víc doléhající věštby: řecké vojsko bude moct vyplout až tehdy, když Agamemnón obětuje bohům svoji dceru Ifigenii (Sabina Rojková). Zároveň se mu oním zpomaleným, „koturnovým“ přístupem daří zřetelně exponovat téma hry: smysl (sebe)oběti jedince ve prospěch společnosti.

    Inscenace názorně ukazuje, jak ambivalentní je charakter takové oběti a do jak neřešitelné situace se postavy při takovém rozhodování dostávají. Podřízení se věštbě znamená vyhovět vůli (zájmům) společnosti – a divák následně naplnění této vůle vidí v závěrečném pochodování vojáků přes scénu, z jehož neúprosnosti, až neurvalosti jde hrůza. Současně toto podřízení se pro dotčené jedince – Agamemnóna, Klytaimnéstru a pochopitelně především Ifigenii – znamená nezměrné utrpení. Ifigenie se drásavě ptá, proč právě ona, Klytaimnéstra se bezmála pomate, Agamemnón svými rezignovaně pronášenými slovy jsem otrok Řecka nejpřesněji vystihuje charakter dané chvíle. Smysl oběti ve prospěch společnosti má v Čičvákově inscenaci notně trpkou příchuť a závěrečný happy end (Ifigeniino nanebevzetí) vyznívá dosti hořce.

    Divadlo na Vinohradech Praha – Euripidés: Ifigenie v Aulidě. Překlad Josef Topol za filologické spolupráce Karla Hubky. Režie Martin Čičvák, scéna Hans Hoffer, kostýmy Tom Ciller, hudba Ondřej Brousek, dramaturgie Jan Vedral. Premiéra 16. února 2018.


    Komentáře k článku: Euripidés v měšťanských kulisách

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,