Divadelní noviny > Festivaly

I love Error (No. 3)

Festival bezdomoveckého divadla a specifických skupin Error je v Bratislavě každoročně skvělou příležitostí vidět různorodou společnost u jednoho stolu (obrazně, neboť nás bylo opravdu mnoho). Nadšení pořadatelé z Divadla bez domova situovali festival velmi prakticky do prostor jednoho objektu – do Pisztoryho paláce v centru Starého města.

Neméně důležitým místem byla dočasně vytvořená kavárna – kantýna, v níž každý našel všeho dostatek pro uhašení žízně, nasycení i člověčí blízkost. Právě tam se odehrávaly nejzajímavější rozhovory a tzv. „síťování“, ať profesionálové s domovem i bez, tak milovníci divadla s postižením i bez něj. Vznikl tam vzácný svět, v němž o všem možném komunikovali lidé, kteří se v každodenním životě tolik nesetkávají, zněly nejrůznější evropské jazyky včetně islandštiny, španělštiny nebo turečtiny.

Festival hostil divadelní soubory ze Slovenska, Česka, Polska, Slovinska a Maďarska. Nedílnou součástí programu byla konference, které se účastnili představitelé z deseti zemí. Sestávala z prezentace mezinárodního sociálně-uměleckého projektu Hrdinové inkluze a transformace (HIT za podpory Erasmus+), dále z výměny zkušeností v oblasti práce se znevýhodněnými sociálními skupinami (divadlo s vězni, s mladými lidmi v potížích či seniory, apod.) a důležité byly též workshopy zaměřené na umění s přesahem k terapii.

Divadelní přehlídka v neděli pokračovala představením polského bezdomoveckého souboru Grupa Teatralna Wikingowie. Uskupení bylo založeno v roce 2013. O rok později uvedlo svou první premiéru Návrat Vikingů pod režijním vedením Doroty Abbe. Tato inscenace nahlíží na fenomén bezdomovectví ve dvou rovinách. První pohled nahlíží dané téma skrze projekce přednatočených rozhovorů, v nichž se jednotliví účastníci projektu sami za sebe zamýšlejí nad skutečnostmi, které je k tomuto způsobu života přivedly. Hovoří o alkoholu, o rodině, životě na ulici, o svých přáních a snech. Soubežně s těmito osobními výpovědmi se odehrává scénická linie v činoherním duchu (za významné podpory současné hudby), kdy muži na sebe berou role lidí bez domova a rozehrávají příběhy inspirované ulicí.

—

Představení je v podstatě dokument o procesu transformace – ukazuje cestu individuálních změn uvnitř bezdomoveckého organismu, který má metabolismus nezávislý na rytmu většinové společnosti. Inscenace je sondou do duší jednotlivců se zkušeností s alkoholem, životem bez domova a s mnoha dalšími strastmi nebo pastmi současného světa, a zároveň vyprávěním o tom, jak snadno se člověk na ulici dostane, čeho se má vyvarovat a s kým se spojit, aby přežil. Objevovaly se známé motivy až klišé, jako například zrádnost, ale i nutnost alkoholu, touha nezemřít na ulici, polévka, žebrota před kostelem a podobně. Konkrétní příběhy průběžně doplňoval abstraktnější jevištní obraz-symbol, v němž tři muži představovali samostatnou silnou skupinu bezdomovců – Vikingů.

Inscenace má – v neposlední řadě – ještě jeden rozměr. Postavy sice žijí jako lidé bez domova „teď a tady“ bez myšlenky na budoucnost, ale postupně svoje myšlení mění. Přiznávají si svá přání potkat se s rodinou, touží po lásce, chtějí být ve vlastním domově. Nejvýraznější mluvčí pronesl v představení zásadní větu, pro všechny společnou touhu: Přál bych si být ve svém bytě a s kamarády u čaje vzpomínat, jaké to bylo, když jsme byli bezdomovci. Celek naštěstí neuzavírá jedno vyřčené poselství společnosti, ani se netopí v bezbřehosti sentimentu, i když k tomu chvílemi sklouzává, ale končí věcným obratem k publiku s nabídkou dialogu.

Toto divadlo-dokument bylo spolu s minule popisovanými slovenskými Sny a tanečním duem G & J největším divadelním zážitkem festivalu.

Když se na jevišti objevila nevidomá tanečnice s adoptivním synem (duo G & J), celý sál ztichl. S první skladbou Bohemian Rhapsody vytryskly v publiku emoce, při druhé – Mamma Mia – se mísil úsměv se slzami. Souznění matky a chlapce dojalo i ty největší „tvrďáky“. Možná i proto, že oba tančili především od srdce, jež doslova tepalo radostí z vzájemné sounáležitosti.

Druhým polským souborem s výrazně charakteristickou poetikou byl Teatr Grodzki z Bielsko Biale. Na Error festivalu se toto inkluzivní divadlo představilo poosmé. Početná mezigenerační skupina tentokrát zpracovala klasickou pohádku Sněhová královna, a to za pomoci rozměrných loutek, jejichž nejednotnost v materiálu a typu vedení oživovala a charakterizovala všem známý děj. Pomyslnou průvodkyní – i když hlas zněl ze záznamu – byla dospívající dívka, nejmladší členka souboru. Právě tato spolupráce celého souboru bez ohledu na věk či zásluhy byla na tomto představení nejcennější. Působivá pak byla výtvarná stránka.

Inkluzivně – integrační divadelní linii doplnili Slovinci, kteří v představení Hořkosladká slza vsadili na storytelling a kresbu. Čtyři protagonisté s různými handicapy vyprávěli a přitom různě ilustrovali příběhy či motivy ze svých životů. Co dodat? Jen, že je mi líto uzavírat festivalové reportáže povzdechem, že se slovinská skupina spokojila s přílišnou jednoduchostí, která své herce ani neschovala do rolí či jiných bezpečných kabátků.

Mezinárodní festival Error byl pestrou směsicí žánrů, témat, účastníků i diváků. Takový příjemný Babylon uprostřed Bratislavy, v němž se však – aspoň po dobu jeho trvání – snažili všichni mezi sebou domluvit. Ač se mi to možná jen zdálo, cítila jsem napříč skupinami respekt, toleranci a chuť tvořit. Jako by divadlo bylo opravdu všemocným nástrojem k porozumění.

///

Více na i-DN:

Festival Error

…

• Autor: Hana Strejčková
• Publikováno: 27. listopadu 2018

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: I love Error (No. 3)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ