Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Blogy Festivaly

    Hradecká PlantAge pro i-DN (No. 7)

    Umění sedět trpělivě

    Včera jsme uvedli „nerecenzi“ Báry Holanové o představení, které neviděla. Protože po deseti minutách uvážila, že její přítomnosti při spektáklu už není zapotřebí. Stala se tak o své vůli (ne)recenzentkou a svůj zážitek popsala. Samozřejmě, že by „delegovaný“ autor měl zhlédnout představení do konce, byť by ho sledoval i o své újmě. Aby pak měl důvod o něm přemýšlet, pochybovat, obhajovat či slavořečit… Čekal jsem, zda se na tento článeček někdo ozve, aby třeba Báře vyčetl i prababičku z třetího kolena. Nestalo se tak (zatím).

    Jedno na té události je cenné. Bára se svěřila s pocitem, který mohou mít i další diváci Open Airu. Zrovna nekoukají na to, co by je bavilo, zajímalo, upoutalo, a tak jdou ochutnat jinam. Tak se to při podobných volných produkcích stává, jen se o tom – a především o konkrétním případu – moc nepíše. Ani my podobnou praxi zavádět nebudeme. Jednou stačilo. A slibujeme všem souborům, že na jejich představení budeme až do konce, i kdybychom tam zůstali sami. Což na Open Airu nehrozí, neb každé představení tu má (může mít) své (ne)vděčné diváky.

    -sg-

    ///

    Festival do druhé půlky

    Co by byl festival bez brněnské Husy na provázku! A co za Open Air bez jejich světoběžníka Husastanu. Ten byl právě vztyčen v Žižkových sadech, hned vedle zaparkovaného Autobufu. Dnes zpříjemňuje odpoledne těm nejmenším.

    Anička Duchaňová (1979). Na DAMU vystudovala herectví alternativního a loutkového divadla. Během studia hrála ve filmech Ze života pubescentky a Oběti a vrazi. Jako herečka hostovala v divadlech Studio Ypsilon, Minor či Husa na Provázku. Na představeních se často podílí i autorsky (hudba, texty písní apod.). Je členkou divadelního sdružení Loutky bez hranic, které po celý rok pořádá představení a výtvarné dílny pro děti ze školek, škol, dětských domovů a uprchlických táborů. V roce 2003, 2006 a 2008 spolupořádala loutkové dílny a představení ve Francii a v Mexiku a Peru. V roce 2003 založila autorské divadlo Anička a letadýlko, spojující prvky improvizace, kabaretu a loutkového divadla. Uspořádala několik autorských tematických výstav a módních přehlídek. V roce 2007 připravila a namluvila čtyři CD klasických českých pohádek. Od roku 2005 je zpěvačkou, saxofonistkou a textařkou v hudební skupině Jablkoň. FOTO Anička a letadýlko: Království

    Úderem třetí hodiny odstartoval program Husastanu autorským projektem Anička a letadýlko Království. Tahounem a hlavní „tváří“ tohoto kabaretního „divadýlka“ je mladá, krásná a nadaná členka souboru Husa na provázku Anička Duchaňová, loutkářka, absolventka pražské KALD DAMU. Hostovala na mnoha pražských scénách (Studio Ypsilon, Minor…) a coby saxofonistku ji můžeme slýchat i v hudebním tělesu Jablkoň. V Husastanu dnes uvede pro děti i rodiče ještě jeden příběh. O Willovi Shakespearovi, který ztratil své pero, potlouká se po světě a vypráví dětem pohádky. V 18 hodin pod názvem Kill Will.

    Divadlo plyšového medvídka je poloprofesionální divadlo, které dlouhodobě spolupracuje s profesionálními herci napříč brněnskými divadly. I s těmi budoucími, tedy studenty Janáčkovy akademie. Divadlo se snaží o generační neomezenost, jejich repertoár přesahuje do všech možných žánrů. Takovým případem je i Edgar, jednoaktovka významného českého filozofa Ladislava Klímy. Divadlo plyšového medvídka ji podrobilo výzvě loutkového divadla. Scénu navrhl zlínský Jaroslav Čermák a loutky pražská výtvarnice Edita Kurková. Rozhodně si nenechte ujít! (19:00, Radnice)

    A co se dnešní hudební lahůdky týká, konečně jsou tady! Jsou dva a jsou to DVA. Honza a Bára Kratochvílovi – dle kritiků nezařaditelní. Dle hradeckého diváka nikoliv. Sledujeme tu jejich kariéru od počátku, téměř od doby, kdy byli hudebními batolaty. A na OpenAiru proto nesmějí chybět. (20:00, Openstan)

    Bára Holanová

    ///

    Humor a smrt

    Máma s tátou čučeli na televizi. V Chorvatsku boural český autobus! Osm lidí nehodu nepřežilo, pronesla s nacvičenou lítostí Lucinka Borhyová. To je hrůza, vydechli unisono máma s tátou a vyšli nabrat dech na festival.

    Autor se potutelně usmívá… FOTO Nekultura.cz

    První loutkář, který jim vpadl do cesty, byl naneštěstí Vašek Bartoš s absurdní groteskou Školní výlet. Starostlivá paní učitelka v ní notoricky přepočítává své žáčky. Jakmile školní autobus havaruje a děcka zahynou, učitelka marně opakuje Prvý, prvý, prvý… A to je celé. Diváci řvou smíchy, aplaudují, autor se potutelně usmívá. Vašek Bartoš od mé mámy, kdyby ji táta nedržel, dostal málem facku. Neměla pro něj pochopení. Jeho kus jí přišel stupidní a neetický. V hlavě jí ještě vězela tragická reportáž z Novy – a tady si nějaký přidrzlý hejsek dělá prču z dětského umírání. Může ale za to Bartoš? A co Swift a jeho Skromný návrh, v němž radí chudým lidem, aby své děti prodávali bohatým coby lahodnou stravu?

    Zkusím se zamyslet nad humorem obecně. Humor se bytostně pojí s nějakou vážností, jíž znehodnocuje. A kdo si potrpí na vážnost, tomu jde humor proti srsti (viz Ecovo Jméno růže, v němž se středověcí mniši nemohou smířit s Aristotelem a jeho údajnou knihou o komedii; patrony smíchu by mohli být i Rabelais či Nietzscheův Dionýs). Za extrémní humor lze považovat černý humor, jemuž není svaté vůbec nic. Jeho odrůdou je i tzv. šibeniční humor, který vesměs vymýšlejí lidé stižení tragickou událostí. A tak se s ní pokoušejí vyrovnat – viz slavné čtyřverší Villona před popravou či vtipy vězňů v koncentračních táborech. Možná i proto někteří teoretici přičítají humoru klíčovou roli při evoluci člověka.

    Dál už nepůjdu, smířím se s dovětkem rozhlasového redaktora Ponomareva. Ten, když si vyslechl historku o Bartošově grotesce a vzteku mojí matky, prohlásil s úsměvem lišáka: Snad to byl boží humor! V tom v případě má humor život věčný…

    Ondřej Macl

    ///

    Na břehu řeky roste Podrazil

    Ve festivalových vodách se mi podařilo odchytit absolventa pražské KALD DAMU, režiséra Tomáše Podrazila. Na festival přivezl svou inscenaci s názvem Příběh z říše Fantazie, projekt, který vznikl v rámci „damácké“ produkční skupiny Studio DAMÚZA. Včera večer byl k vidění v atriu Radnice. A ještě než jsem ulovenou rybku pustila zpět na svobodu, položila jsem jí pár otázek…

    Tomáš Podrazil (* 1987, Hradec Králové). FOTO archiv DISK

    Podle programu je vaše představení určené dětem od 6-ti let. Ale hráli jste ho až pozdě večer, skoro před půlnocí?

    Inscenace je na motivy Nekonečného příběhu od Michala Endeho, původně byla zamýšlena pro dospělé. Je to fantasy literatura, která pro děti zároveň je i není. Obsahuje strašně moc filosofických myšlenek a přesahů. Asociuje mi to dramatiku, kterou se zabýval Josef Krofta v sedmdesátých letech v Draku. I tam se snažili o inscenace pro děti a zároveň i pro dospělé. Proto, aby se obě skupiny podívaly na tuto literaturu trochu jinýma očima, aby inscenace obsahovala dvě roviny. Nakonec z toho Nekonečného příběhu vzniklo takový rodinný představení, kdy jak děti tak rodiče z toho můžou mít zážitek. Každý trošku jinej. Proto jsme použili řadu loutek různých typů a velikostí. A velmi jemnou, poetickou a pestrou scénografii, která je dílem scénografky Zuzany Vítkové.

    Projekt je autorský. Spolu s Dianou Čičmanovou jste jej spolurežírovali a zároveň v něm hrajete. Je to poprvé, co sis vyzkoušel režii?

    Není. Marek Bečka, vedoucí našeho ročníku na DAMU, chtěl, abychom pracovali stejným způsobem jako on v Buchtách a loutkách, tedy systémem takzvané kolektivní režie. Funguje to tak, že většinou jeden člověk přijde s nějakým námětem, vizí, ale pak všichni ostatní, co v tom hrajou, mají na režii podíl. Řeknou si, co je dobrý, co funguje, co je špatný, co by chtěli změnit. Nicméně je vždycky dobrý mít nějaký oči zvenčí, supervizi. O to jsme poprosili herce a režiséra Radka Berana, opět z Buchet a loutek.

    Každému, koho zpovídáme, pokládáme tradiční otázku: Co pro tebe znamená hradecký Open Air?

    Je strašně dobře, že tady ten Open Air je. Přijde na něj řada lidí, kteří normálně do divadla nezajdou. Je tak možný nalákat a získat nové obecenstvo. A hrát pro takový diváky  je  fajn, kolikrát jsou vděčnější. Nejsou obvykle moc náročný, nemají s čím srovnávat. A pak taky toto: Divadelníci sem přijedou a hrají jen za cesťák, bez honoráře. Jo, je to prima, že se tady divadelní komunita může konfrontovat, setkat. Já osobně mám Open Air spojený se svým divadelním startem. Hrávali jsme tady s Jesličkami (Divadlo Jesličky Josefa Tejkla při královéhradecké ZUŠ Na Střezině – pozn.red.). A tak vlastně zase hraju před domácím publikem.

    Je hradecké publikum v něčem specifické?

    Lidi jsou tady hodně vstřícný. Celý rok se na festival těší a pak tady to náměstí žije deset dní úplně jinak než v celém dlouhém roce.

    Šárka Ziková

    ///

    Legenda, která nepřekvapí

     

    Tomu jsem ale vůbec nerozuměla, zněla jedna z replik v představení Legenda o nebohém Jindřichovi od spolku T601 složeného vesměs ze studentů KALD DAMU. Být divačkou 0-15 let, asi tu repliku sdílím.

    Prototyp T601 byl stavěn pro známou rallye Monte Carlo. Shodou nepříznivých okolností v této soutěži nikdy nestartoval. Přesto se mu dodnes říká Tatraplan Monte Carlo. Prvním ostrým startem T601 byla Rallye Alpenfahrt. FOTO Tatraportal.sk

    Velký podíl na nesrozumitelnosti inscenace přičítám poetice předlohy (podle Tankreda Dorsta), ne nepodobné Nezvalově Aničce skřítku a Slaměnému Hubertovi. Typickou je pro ni dětská hravost a roztěkanost promísená – řekněme – s  metafyzickým žvatláním. Pro ilustraci: Opřu se o strom. Ale tady není strom. Tak se opřu o vzduch. To ale spadneš.

    Obtížnou byla identifikace mluvících postav. Má-li herečka rozpažené ruce, hraje strom? A ten, kdo vejde a zpívá (jé, vždyť on pěl i ve hře o vzniku ABBY!)…

    Dobrá, nejsem divačka 0-15 let a hlavní příběh Legendy o nebohém Jindřichovi jsem postupně rozluštil. Vesničanka si usmyslí obětovat život za uzdravení rytíře Jindřicha. K obětnímu kameni si klestí cestu jako Carrollova Alenka v říši divů řetězcem neobvyklých setkání. Téměř každý ji odrazuje, ani rytíř-tupoun k ní není dvakrát vřelý… Vlastně její motivaci nechápu (nespokojím-li se s tezí, že nechce být zaprděná a přízemní jako její matka). Legenda končí katarzí. Princ se rozhodne dívce v činu zabránit, což ho zázračně uzdraví! To jsem se ale dozvěděl až dodatečně z webu…

    Samozřejmě, že hercům nelze upřít talent ani vynalézavost. Obojí se však od damáků očekává. Jenže očekávání, která jsou se studenty DAMU spojována, se nemusí vždy naplnit. A rutina se s alternativním divadlem nesnáší… Nakonec Legenda nezklame, ale ani nepřekvapí – soubor T601 to ostatně ví. Do pozvánky na premiéru totiž napsal: Divadlo, které nikoho nepřekvapí; příběh, který nikoho nezajímá; herci, které jste nikdy neviděli; režisér, o kterém nikdy neuslyšíte; zážitek, který nepotřebujete.

    Ondřej Macl

    ///

    Československo se (málem) ubránilo

    Divadelní obraně Československa před germánskou agresí lze vytknout jen máloco. FOTO archiv Vosto5

    Včera po dvaadvacáté hodině do Openstanu vtrhla Operace: Levý hák. A byl to dobře vedený úder, Vosto5ka předvedla své kvality, o kterých dopředu žádný z návštěvníků nepochyboval.

    Ansámbl má na Open Airu pověst mimořádnou, patří k němu jako klobouk na hlavu, dokonce mu mimořádně sluší. Vosto5-ka zvolila poněkud nezvyklé téma, na první pohled vážné: jak se vyrovnat s komplexem Mnichovské smlouvy 1938. Ani tentokrát soubor neopustil svůj specifický smysl pro humor a celou záležitost vyřídil za doprovodu bouřlivého smíchu publika.

    Začali jsme připravovat jedno představení z doby Protektorátu a dostali jsme se i ke knize Jana Drnka Žáby v mlíku. Je to děsná bichle, ale nám se líbila. No, a tato inscenace stojí především na jejím základu, říkají o výběru tématu sami herci.

    Léčba trvala lehce přes dvě hodiny a terapie to byla vskutku nezapomenutelná. Z hlediště byl náhodně vybrán jeden z diváků (shodou náhod Petr Prokop, člen divadla Vosto5) a ozdravná kúra diváků se prováděla skrze jeho osobu. Petr prošel třemi typy léčby. Nejprve logickou, poté podvědomou a následně divadelní. Na jejím konci se vyrovnal s jedním ze svých dvou největších životních mindráků – překonal „mnichovský komplex“: Československo se ubránilo. Deprese z malého penisu však přetrvává i nadále…

    Divadelní obraně Československa před germánskou agresí lze vytknout jen máloco. Snad jen, že se nevyhne občasné rozplizlosti mono/dia/tria/tetralogů o posunech na frontě. Během nich představení poněkud ztrácí dech. Nejznatelnější je to ke konci první půle a zhruba po dvaceti minutách té druhé. Vše však odpuštěno díky dokonalému, specifickému humoru herců Vosto5. Nakonec, když jste na frontě, musíte sledovat hlavně HLAVNĚ a nějaké to slovo navíc se ztratí.

    Skvělými sto čtyřiceti minutami Operace: Levý hák nás provedla melodie Smetanovy Vltavy a na závěr téměř třetina nacpaného Openstanu tleskala ve stoje. Mohu-li si vypůjčit slova jedné z replik Jiřího Havelky: Řekněte to, prosím, s ohledem na to, co chci slyšet, musím konstatovat: Byli jste, jako vždycky dobří!

    David Kořínek

    ///

    Hudba pod plachtou

    Stejně jako v předešlých letech je i letos v parku otevřen Openstan, ve kterém se můžete těšit nejen na divadlo, ale především na hudbu. Její výběr si vzal na starosti Zdeněk Konečný, v většina z vás ho pravděpodobně zná jako organizátora hudebního projektu MENU. Řadu koncertů doplní videoprojekce z dílny skupin VJ AKA 47 a PIXLE VJs.

    Malaadana je sběratelka desek, dj–ka, houslistka, architektka, grafička, střihačka videí, a cvičitelka jógy a všechny tyto profese kombinuje dohromady. Lidé si ji oblíbili pro rozmanitost její hudby a hlavně pozitivní naladění. vé sety doprovází na housle společně s dalšími rusovláskami v hudebním uskupení Foxesfor. FOTO idj.cz

    Už první den fesivalu nás na pozitivní vlnu naladili Dj Malaadana, v pátek brněnské Fiordmoss. Jejich hodinová elektro-folková show představila skladby z jejich EP (na první z nich s nimi spolupracoval i Glen Hansard, držitel Oscara za nejlepší filmovou píseň roku 2007).

    Pro mě bude vrchol festivalu zítra, tedy čtvrtek 28. června. Od 20 hodin URPOP včetně slamerky Mashy. Na ně naváže Schwarzprior s projekcí od VJ AKA 47. No a po nich od 23 hodin vystoupí Disjockejové s Petrem Markem ze skupiny Midi Lidi, říká Zdeněk Konečný.

    Téměř všechna vystoupení v Openstanu jsou zdarma. Výjimku tvoří dnešní vystoupení kapely Dva. Nebude to koncert ledajaký. Poprvé vystoupí se svým speciálním hostem – o koho se jedná, zatím tají. Druhou placenou položkou bude vystoupení Jana Budaře s Romanem Jedličkou. Ti zahrají v pátek 29. června od 20 hodin  a těšit se můžete na premiérové uvedení několika písní z nového alba Lehce probuzený, které se dostane do prodeje na sklonku léta. Letošní program Openstanu je vážně nabitý, myslím, že nuda rozhodně nehrozí… pokračuje Zdeněk.

    Hudební vystoupení ale neprobíhají jen v Openstanu. V průběhu festivalu vystoupí v ulicích i držitel několika ocenění za hru na klasickou kytaru – David Fidler. Hrát bude společně s několika hosty. Svůj koncert během festivalu nabízí čtyřikrát.

    David Kořínek

    • Autor:
    • Publikováno: 27. června 2012

    Komentáře k článku: Hradecká PlantAge pro i-DN (No. 7)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,