Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2018

ročník 25
18. 9.–1. 10. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Slepá avantgarda (proti)

    Inscenace polského TR Warszawa Holzwege údajně na hranici divadelní hry a koncertu se zabývá životem, dílem a především nejasnou smrtí průkopníka sonorismu a minimalismu, hudebního skladatele Tomasze Sikorského. Okolnosti jeho smrti v roce 1988 nejsou dosud objasněny, což vedlo Martu Sokołowskou, autorku dramatické předlohy, k oblíbené kombinaci dokumentu a čisté literární fikce, jíž se autorka, potažmo Katarzyna Kalwat coby režisérka divadelního zpracování rozhodla zmapovat, uctít a zamyslet se nad známými i možnými životními osudy polského komponisty.

    Snímek z kontroverzně přijaté inscenace Holzwege FOTO ANNA TOMCZYNSKA

    Scéna je poměrně perspektivní. Vévodí jí stůl, klavír a vana. Kolem je rozmístěna řada médií jako televize, promítací plátno, počítač, kamera, ale i zrcadlo. V závěru se dokonce prostor ještě otevře do hloubky a vyjeví rozsáhlé prostranství plné lesklých pruhů a plátno, na něž se na závěr promítá obraz z kamery snímající pouze hráče na klavír. To všechno vypadá funkčně a v případě druhého plánu až opulentně. Jako by si však režisérka se scénografkou Annou Tomczyńskou nepovídala, nerozuměla. Herci a v posledku i děj se s výpravou míjeli. Postavy se v ní pohybují jako hosté v cizím bytě. Jednotlivé prvky tak působí spíše nahodile a intuitivně se s nimi v představení také zachází. Snímání herců z různých, až z nepříjemně detailních úhlů je konvenční, nepřekvapivé a spíše nutné pro odškrtnutí kolonky „média – splněno“.

    Za co dostal Tomasz Tyndyk v hlavní roli ocenění, je pro mě záhadou. Tyndyk svou stylizaci do bohémské osobnosti roztříštěné mezi otravným floutkem a umělcem mučeným vlastním talentem přehnal v typickou karikaturu umělce obecně. Dlouhé a zachmuřené pohledy kamsi do dáli, maratovský trpitel ponořený do vany, mladý génius rimbaudovského typu vztekající se i ovládající své okolí v až bezelstném domnění, že mu všechno projde. Podobně přepjatý výkon pak předvedla Sandra Korzeniak v roli věrné obhájkyně a nezdolné fanynky Sikorského a jeho tvorby. Nesnese agresivní výpady svého kolegy a pomyslného žalobce ztvárněného Janem Dravnelem. I ona se našla v nepřítomných pohledech omámené „groupie“, která neskonale a okázale trpí smrtí svého idola. Přepjatost a hysterii celku ještě zbytňují repliky, které musí herci říkat. Když už někdo chce pracovat s filosofickými tezemi, musí být patrné, proč. Eklektické spojování fenomenologa Heideggera s existencialistou Kierkegaardem, mezi nimiž bychom jistě spojitosti našli, je tu jen dokladem encyklopedické znalosti autorky bez ambicí hledat jejich ohnisko v postavě Sikorského. Nebo „vzrušující“ scéna, v níž se rádoby ironicky vypočítává, co všechno už na divadle bylo, v domnění, že to, co divák právě teď vidí, je něco neskonale nového, vrhá inscenaci spíš do řádu studentských nevybouřených pokusů s cílem říct všechno bez ohledu na to, zda řečené dává v celku smysl.

    Jediným světlým okamžikem tak bylo živé uvedení slavné Cageovy skladby 4:33, kterou překvapivě originálně doplnil Krauze o letmé pohyby rukou nad klaviaturou. Jako by skladbu skutečně hrál, ovšem v tak zpomaleném čase, že není nic slyšet. Strávit těžko snesitelných devadesát minut jen kvůli těmto necelým pěti v divadle je však málo.

    Hodnocení: 1

    TR Warszawa (Polsko) – Holzwege. Režie Katarzyna Kalwat, text Marta Sokołowska, výprava Anna Tomczyńska, video Ewa Łuczak, světelný design Paulina Góral. Premiéra 15. ledna 2016.


    Komentáře k článku: Slepá avantgarda (proti)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,