Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2018

ročník 25
17. 4.–30. 4. 2018
  • Zprávy
  • Aktuálně
  • Kritika
  • Seriály a blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Zlaté prozření bohatých

    Inscenace Eyolf v HaDivadle je pozoruhodná tím, jak emotivně v ní působí strohé, úsporné, nepatetické a v mnohém „nedivadelní“ herectví. Režisér Ivan Buraj totiž věří síle slova (tedy málo uváděné hře Henrika Ibsena) a herce nechává v první části vystupovat především pro bloudivé oko kamery. Samozřejmě potřebuje pro své záměry výborné představitele ústřední dvojice – Rity a Alfréda. Takoví jsou Lucie Andělová a hostující Matěj Nechvátal. Oba mají ztvárňovat dosti sobecké, pramálo sympatické postavy, soucit by s jejich osudem diváci ani mít nemuseli. Ale mají, protože Andělová a Nechvátal hrají chybující rodiče a partnery s obrovským porozuměním a Buraj je vykládá jako obyčejné lidi, kteří se nedokážou vyznat v sobě, natož se alespoň chvíli zabývat city a přáními druhých.

    V domečku se odehrává velké drama aneb Eyolf v HaDivadle FOTO MARTA SOBOTKOVÁ

    Je tomu tak především v první části inscenace, která končí smrtí Eyolfka. Všechny postavy jsou sevřené do domu, jenž je vystavěn zčásti ve foyer a zčásti v tunelu, který vede přímo na jeviště. (Dosti otravný už je však scénografický nápad v inscenacích her severských autorů „zařizovat domácnosti“ předměty z Ikey.) Promluvy a jednání jsou snímány kamerou a přenášeny na plátno pověšené před příbytkem na jevišti. Je to roztřesené domácí video, často jsou záběry zastavovány na detailech – tvářích herců, dětských kresbách a především na kuchyňské lince, kde Rita připravuje jablečný štrúdl; nejprve krájí jablka a potom je důkladně rozšmelcuje v mixéru – stejně jako bude vzápětí rozcupován její život.

    Druhá část vytváří významový (i inscenační) kontrast. Příbytek Allmersových je divákům hodně vzdálený, sotva lze rozeznat v oknech pohyb herců, na plátno jsou však přenášeny detaily, jež v divadle běžně pozorovat nemůžeme. Je to spojení vzdálenosti a blízkosti – někdy frustrující. Po smrti Eyolfka jsou postavy vypuštěny ven z klece – hraje se teď před domem, tedy konečně na jevišti (podle Ibsena v údolí u řeky a poté na zahradě). Zpočátku sedí Rita a Alfréd u stolu, dlouze spolu hovoří a dobírají se toho, jak dál žít – opět jsme u Burajovy touhy zobrazovat „realismus“ (tentokrát především filmovými postupy – vybavoval se mi především Handkeho a Wendersonův snímek Krásné dny v Aranjuez). I když ne zcela, objevuje se zde například scéna se stroboskopem (použitým zbytečně), kde se poměrně brutálně a naturalisticky vyznává Alfréd své nevlastní sestře Astě (Agátě Kryštůfkové). Herectví se zásadně nemění, i když emocí (až hysterie) je samozřejmě víc.

    Konec inscenace působí vyloženě rozpačitě. Rita s Alfrédem naději spatřují v pomoci ostatním (tedy těm chudým), a tak jsou při svém prozření zasypáni zlatými konfetami. Vyznívá to ironicky (jako z pitomoučké telenovely), i když věřím, že to tak inscenátoři nemysleli.

    HaDivadlo, Brno – Henrik Ibsen: Eyolf. Překlad František Fröhlich. Režie a výběr hudby Ivan Buraj, dramaturgie Matěj Nytra, výprava Antonín Šilar, kameramani Matěj Nytra a David Matuška. Premiéra 16. listopadu 2017.


    Komentáře k článku: Zlaté prozření bohatých

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,