Febiofest

V posledních hodinách Febiofestu jsem stihla dva pro mne podstatné filmy. Snímek Šeptej s větrem režiséra Shahrama Alidiho líčí irácký Kurdistán očima poslíčka Man Baldara, který se snaží udržet kontakty mezi vesnicemi uprostřed kruté války. Velmi osobitý přístup, který odhaluje radosti i strasti obyčejných lidí nucených žít v podmínkách pouhého přežívání a zároveň odkrývá krutosti a všednodennosti války. Velké a malé dějiny v jednom. Bolest, bolest… A přece se musí žít, vdávat, rodit.

Druhým snímkem byl Pád třetí říše režiséra Oliviera Hirschbiegela. Skvostné pojetí Hitlera v podání Bruna Ganze na pozadí dokonale vykreslených reálií několika posledních dnů druhé světové války. Vzpomněla jsem si při té příležitosti na Polanského Pianistu a jeho téměř dokumentárně zachycené prostředí varšavského ghetta. Vlastně to nebyl Hitler, jak jsme ho zvyklí vidět, ale jako ho vidí herec a režisér. Jako by říkali: Tohle je pro mě důležité. Ostatně bylo tam mnoho výborných hereckých výkonů, typologicky výborně obsazení herci. Jediný, kdo mě neuchvátil, byl Goebbels sám. Vzpomněla jsem si při té příležitosti na inscenaci v Divadle Komedie Goebbels/Baarová a myslela na Pařízkův a Pechlátův výklad této postavy. Nazvala bych ho vnitřní rekonstrukcí Goebbelsova myšlení. Vyrovnávání se s minulostí, nebo řekněme reflektování minulosti právě tímto způsobem, je mi velmi blízké, rozumím mu.

Divadlo

Dostávám se tak ke dvěma premiérám z poslední doby, které ve mně zanechaly hlubokou stopu a které mají – aspoň pro mne – společného jmenovatele. Ve zmíněném Divadle Komedie jsem zhlédla inscenaci hry podle povídky Johannese Urzidila v režii Davida Jařaba Weissenstein. Naprostá pokora před autorem a tématem, a přitom vše viděno očima lidí 21. století včetně dokonalé výtvarné stránky! Bylo to výsostně „židovské“, a přitom až na dřeň osobní. S vědomím našich předků, a přitom s hlubokým ponorem do naší současné duše.

Dalším silným zážitkem byla inscenace v Dejvickém Divadle Muž bez minulosti podle filmu Akiho Kaurismäkiho v režii Miroslava Krobota. Pro mě má shodného jmenovatele s Jařabovým Weissensteinem, a to úhlem pohledu na vnitřní uspořádání lidské duše uměleckými prostředky 21. století. Úžasné téma – muž bez minulosti! Jak rádo by mnoho z nás raději nemělo paměť, jak rádi bychom na něco ze své minulosti zapomněli. Nastudování se vyznačuje přesnými, jednoduchými, střízlivými jevištními postupy, včetně výborné choreografie a hudby. Využití i nehereckého souboru vyvolává intenzivní dojem, že je to vyznání „nás“ všech.

A do třetice z divadelních projektů, které zaujaly místo v mé duši: scénické čtení hry Viliama Klimáčka Komunismus v Divadle v Dlouhé. Pokud se chceme vyrovnávat se svou minulostí, a já myslím, že máme, a reflektovat dědictví minulého režimu, pak tato hra je potřebná hloubková sonda do osobností donašečů i disidentů. Je to výpověď o naší nedávné minulosti se vší syrovostí a postupným – velice přesným – odhalováním základního tématu tohoto konfliktu. Výborné herecké výkony ji jenom umocňují.

Kniha je paměť

Vlastně jsem nedávno viděla ještě jedno představení, které se vypořádává s totalitní minulostí, tentokrát s tématem židovství. Na loňském knižním veletrhu jsem si vybrala odpolední diskusi s Radkou Denemarkovou a poslouchala jsem, jak mluví a přemýšlí. Díky této hodince jsem zakoupila její knihu Peníze od Hitlera a musím se přiznat, že se mi v mnohých ohledech zdála krásná. Neboť krutá a přesná. Inspirována touto výpovědí jsem s velkou zvědavostí očekávala její dramatizaci ve Švandově divadla. Snad kvůli prvotnímu čtení a svým představám jsem se ale nějak nemohla vpravit do inscenačních postupů režiséra Langa. A tak nakonec zůstávám u knihy.

Ale nejen u této. Právě čtu autobiografii Amose Oze Příběh o lásce a tmě. Jsem sice teprve ve třetině, ale už teď je mi jasné, že bude patřit mezi ty mé oblíbené knihy, které vypovídají nejen o jednotlivcích, ale skrze jejich vždy jedinečné příběhy nás vysoce uměleckou formou seznamují se zápasy dané země či území v konkrétním období. Tak mám v paměti zapsány knihy Divoké labutě Jung Changové, Děti půlnoci Salmana Rushdieho, ale i Na kratším konci ulice Thomase Brussiga, Striptease Chicago Jana Nováka nebo Moskva Petuški zpáteční Benedikta Jerofejeva.

Bez poškvrnky

Nakonec z jiného soudku: Dokument Zle, matičko, zle, Schwarzenberci zde! Břetislava Rychlíka jsem viděla v Divadle Archa za přítomnosti mnoha veledůležitých osob a musím se přiznat, že jsem z promítání šla v nádherné pozitivní náladě. S vědomím, že mezi námi jsou také takovíto nádherní pozitivní „tvorové“. Přístupem mi film připomněl Kouteckého Občana Havla. Před divadlem se na mě obrátila má starší dcera a řekla: Mami, on tam byl úplně bez poškvrnky! Napřed jsem se zarazila, ale pak jsem si řekla: Někdy je odvážnější poškvrnky nehledat.