Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Hamlet jako exponát

Inscenovat Shakespearova Hamleta je vždy velkou výzvou. Má totiž mezi dramatickými texty výsadní postavení, a i když se mu nedostává tak vznešených epitet jako opeře oper – Mozartovu Donu Giovannimu, patří k tragédiím nejvýznamnějším a nejhranějším.

Hamlet Švandovo divadlo

V popředí mrtvá Ofélie (Zuzana Onufráková) a truchlící Laertes (Filip Čapka) FOTO ALENA HRBKOVÁ

Obrazoborečtí předchůdcové

Tradice jeho uvádění na českých jevištích je poměrně bohatá, s textem se už popasovalo několik překladatelů včetně dvou nejvýznamnějších, Martina Hilského a Jiřího Joska (Josek sám svůj překlad režíroval v ostravském Divadle Petra Bezruče v roce 1999 a do titulní role tehdy obsadil vycházející hereckou hvězdu Richarda Krajča). Hamlet bývá příležitostí pro mimořádný herecký výkon i originální interpretaci, dodnes mnozí vzpomínají na kralevice dánského, jak jej ztvárnil Radovan Lukavský na prknech Národního divadla (1959). Mezi nejoriginálnější a poněkud obrazoborecké interpretace patřily v posledních letech inscenace Vladimíra Morávka v královéhradeckém Klicperově divadle (2000), zahajovaná před divadelní budovou smuteční slavností s projevy, týkající se úmrtí Hamleta staršího, a smělá interpretace Dejvického divadla v režii Miroslava Krobota (2006), který tragédii „utnul“ ohlášením přípravy na závěrečný šermířský masakr, k němuž ovšem už na jevišti nedošlo. Výsostně originálně také zpracoval Hamleta režisér Jan Nebeský v předpařízkovském období Divadla Komedie (1994), tam se na jevišti sice šermovalo, ovšem v orientální stylizaci, hlavní představitel David Prachař na standardního Hamleta navázal o něco později projektem Hamlet part 2 (pro dva účinkující), v němž prezentoval repliky své postavy a vše ostatní invenčně dotvořil hráč na bicí nástroje Pavel Fajt. Tato vyjmenovaná a na první pohled vnějšková vylepšení se dobírala hlubšího smyslu nekonvenčním vedením herců i pečlivou prací s textem. Nebeský interpretoval Hamleta na základě klasického překladu Saudkova, Morávek pracoval s Hilského převodem, Krobot s Joskovým. Joskova verze se stala také východiskem pro novou inscenaci ve Švandově divadle na Smíchově, která byla mediálně propagována v souvislosti s mimořádně mladým představitelem Hamleta.

Dar nikoliv danajský

Richard Krajčo byl ovšem v době ostravské premiéry ještě mladší než Patrik Děrgel, který absolvoval herectví na pražské DAMU teprve přede dvěma lety. Díky režijnímu pojetí a vedení Daniela Špinara se nejedná o dar danajský, ale využitou příležitost.

Inscenační uchopení překladu Jiřího Joska je velmi energické, prvky moderní reality se s fabulí slavné tragédie ústrojně doplňují. Tajemné zjevení se Hamletova zavražděného otce na hradbách Elsinoru je nahrazeno „zemětřesením“ a padáním obrazů v interiéru, také princovým pravděpodobně epileptickým záchvatem. Předtím ovšem sleduje i videozáznam „ducha“ na mobilním telefonu. Slavné monology (včetně pověstného Být, nebo nebýt) jsou aktéry šeptány do mikrofonu. Ofélie (Zuzana Onufráková) svírá v ruce pozitivní potvrzení těhotenského testu a prodělává na jevišti vývoj z emancipované, lehce oprsklé dívky až k oběti osudových intrik – její protahované „vokální“ šílenství se mi však jevilo zbytečně dlouhé.

V nápadité, herecky přesvědčivé a energií sálající inscenaci není slídil Polonius (Miroslav Hruška), jinak protivný mentor, probodnut, ale zastřelen revolverem. Tuto zbraň si také přikládá ke spánku, aniž sebevraždu dokončí, výčitkami pronásledovaný, později ovšem přesto akčně jednající Claudius (Kamil Halbich). Rosenkranz s Guildensternem (Tomáš Kobr a Jaroslav Šmíd) jsou poněkud komičtí snaživci, do vypjatých tenzí tragédie však vnášejí prvky osvěžující komiky. Dovedou ovšem překvapivě přitvrdit, když na Claudiův příkaz vyslýchají Hamleta a mají vyzvědět, kam umístil tělo mrtvého Polonia. Princ, jen ve spodním prádle, má ruce i nohy spoutány a Rosenkrantz na něho míří již zmiňovanou zbraní, oba spolužáci, z nichž se ovšem stali panovníkovi pohůnkové, vyslýchaným také neurvale smýkají. Hamletův věrný druh Horacio (Marek Pospíchal) se z nenápadného společníka přeměňuje v muže se svědomím, aby ve finále s hořkostí ve výrazu přebíral některé repliky ostatních postav. Oféliin bratr Laertes (Filip Čapka) drží nad sestrou ochrannou ruku a kvůli tomu, aby pomstil její i otcův osud, je – upřímně heroicky – odhodlán ke všemu.

Z vyrovnaných hereckých kreací vynikají přece jenom – také díky příležitosti, kterou jim role nabízejí – Petra Hřebíčková jako Gertruda a Patrik Děrgel. Ona udržuje trochu násilně královskou fazónu, to když „kýčovitě“ pózuje pro fotografa, laskavost vůči psychicky křehkému synovi přerůstá v ostražitost, ve slavné ložnicové scéně je vůči němu tvrdá. Zda o Claudiově úkladu vůči prvnímu manželovi věděla, zůstává zahaleno neurčitou pochybností, i když v této režijní interpretaci je to velmi pravděpodobné. Osud Ofélie však královnu zlomí (s vazbou na to, co se odehrálo v její rodině) a ve druhé části tragédie prezentuje už jenom vyhaslou vznešenost.

Na Patrika Děrgela klade inscenace také mimořádné fyzické nároky. Prakticky stále je na jevišti, v akci. Po odeslání králem do ciziny ho vidíme v osvětlené vitríně, na jejíž stěny cosi stále „bláznovsky“ píše. Emocemi je doslova zmítán, herec však i v nejvypjatějších poryvech citů působí autenticky. Velkou část inscenace odehraje ve špinavém, potřísněném spodním prádle, jako kdyby byl zanedbaným chovancem psychiatrického zařízení, sám ovšem několikrát velmi přesvědčivě sděluje, že není šílený.

Hamlet Švandovo divadlo

Horacio (Marek Pospíchal), Ofélie (Zuzana Onufráková), vpravo Rosencrantz (Tomáš Kobr) a Guildenstern (Jaroslav Šmíd) FOTO ALENA HRBKOVÁ

Past na myši

Parádní příležitostí pro jeho hereckou kreaci i pro vyznění celé inscenace je Špinarova „verze“ nácviku Gonzagovy vraždy (Past na myši, upřesňuje kralevic), která má nejen Claudiovi nastavit zrcadlo. Režírující Hamlet rozdal k předčítání role těm, kteří jsou kolem něho, Gonzaga Poloniovi, Královnu Gertrudě a bratrovraha Claudiovi – představení, jak známo, pak Claudius samotný přeruší. „Herci“ i elsinorští diváci (Ofélie) sedí na židlích na forbíně tvářemi do publika a Hamlet je horečně diriguje z malého prostoru před první řadou hlediště, občas vyskočí k účinkujícím a předvádí jim správné intonace. Při interpretaci textu (divadlo na divadle) využívá svrchovaně svůj part Petra Hřebíčková, její Gertruda se diví, co že to v roli královny vlastně čte, a zároveň je znepokojena, ba zasažena ošemetnou situací, v níž se ocitla. Také Miroslav Hruška si naplno vychutnává Poloniovo snaživé šmíráctví a jeho vstupy zde patří k živým komickým momentům dusivě naléhavé inscenace.

Pověstné šermířské finále, z něhož živý vyvázne jen přihlížející Horatio, instaluje Špinar jako působivou výtvarnou expozici. Zády k nám stojí obnažený podsvícený Hamlet, před ním již zmiňovaná prosvětlená vitrína, do níž se vtěsnaly ostatní postavy včetně Ofélie. Verbální výměny, komentující šermířsko-travičské finále, si předávají aktéři mezi sebou v uzavřeném prostoru, později už mimo svoje role, výrazně zapojen je Horatio, jako kdyby nejen „sportovně“ zápas komentoval, ale všechny intriky také konečně plně pochopil. Když je jasné, že Claudius, Gertruda, Laertes i Hamlet umírají, kralevic dánský udělá pár kroků směrem k vitríně, pootočí hlavu a dodá závěrečné: Dál zbývá už jen ticho.

Švandovo divadlo na Smíchově – William Shakespeare: Hamlet. Překlad Jiří Josek. Režie a adaptace Daniel Špinar, hudba Petr Wajsar, scéna Iva Němcová, kostýmy Lucia Škandíková. Premiéra 7. prosince 2013.

  • Autor: Jan Kerbr
  • Publikováno: 09. ledna 2014

Komentáře k článku: Hamlet jako exponát

  1. VACLAV BECVAR

    Viděl jsem reprízu dne 6. 2. 2014
    představení je hodně zajímavé, možná bych ubral na akčnosti a více se věnoval slovu. Nicméně oceňuju 2 výtečné novátorské nápady – způsob inscenování Gonzagovy vraždy a pak, jak roli 2 hrobníků převzal Hamlet a Ofelie. Výkony vynikajici, chtěl bych ještě doplnit velmi zdařilou kreaci Ofelie v podání Z. Onufrakové.

    07.02.2014 (9.20), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

  2. Martina Pavlunová

    Prosím nezapomínejte (!) na skvostnou Mikuláškovu inscenaci Hamleta s Jiřím Vyorálkem v hlavní roli v Huse na provázku (2009)! Bylo by to přezíravé a nespravedlivé. Použitý překlad Zdeňka Urbánka je nadále neprávem opomíjen. Aneb „Táto, zůstaň aspoň do Vánoc…“

    23.05.2014 (23.45), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 17/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


17. 10.–30. 10. 2017

Číslo 17/2017 (17. 10.–30. 10. 2017)

Obsah čísla 17/2017

Slovo ...

Světec a čurák

Bloudíme labyrintem hrozeb a...

Komentář

Z Dialogu monolog

V polské Vratislavi začal 14. října...

Osobnost měsíce

Eva Salzmannová

Herečka Eva Salzmannová oslavila v...

Dotazník

David Doubek alias Ventolin

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

Opera a (česká) televize

Hlavní cenu letošního Mezinárodního...

Fejeton

Co je dnes alternativa – ...

Alternativa byla hudební festival, na...

Kronika

Jednou větou

Pěvec Štefan Margita převzal 19....

Kritika

Šneka, či lanýže?

Po projektu Tři gentlemani, který...

Mládeži tentokrát...

Již počtvrté v olomouckém Divadle...

Česká manželka...

Když jsem před deseti lety sledovala...

O černé labuti z karavanu

Hra U Kočičí bažiny Mariny Carrové,...

A tak to jde stále dál

Nové opery určené pro běžný...

Octomilky, kvasinky a lidé

Je to pořád to samý, octomilka,...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 17/2017...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Příští vlna s dost...

Tématem letošního ročníku festivalu...

Nejen v podzemí vlny bijí do...

Pražská část 24. ročníku festivalu...

Rozhovor

Ondřej Koplík: Mě to...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Věra Ptáčková: Teď už...

Rozhovor s kunsthistoričkou

Kontext

Odvaha v dějinných...

Úvahy filmové

Bývá dáno, co je psáno?...

Poprvé před čtyřmi lety hrála...

Burza

Bojuj za mě ze všech sil,...

Herecká asociace informuje

Podoby – Řeči pohřební,...

Stručný obsah příspěvku zde není...

UFFO Společenské centrum...

Do divadla zadním vchodem

Zahraničí

O všem a o ničem aneb Kam...

Mezinárodní festival Divadelná Nitra...

Jak překročit hranice –...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zemřeli

Moje milá Květo

Promiň mi to oslovení, říkali jsme...

Zemřeli

Zuzana Růžičková (14. 1. 1927 Plzeň...

Výročí

Výročí 15.−30. října

Nováková Jitka, herečka (16. 10....

Paměti, záznamy, deníky

JAMU sedmdesátiletá (VII)...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Knihovnička

Vraždu bych spáchal velmi...

Pohled na opulentní, téměř...

Obrazem

Fagi a divadlo

Tanečnice

Muzeum loutkářských kultur v Chrudimi...

Pan Papírek (IV)

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 17/2017



Obsah,