Hamlet Rory Kinneara je obyčejný dospělý muž oproštěný od jakékoli aristokratičnosti, snažící se – v sebezničující bitvě a pod neustálým dohledem státu, který mu odpírá důvěru, přátele i lásku – najít smysl života. Jestliže je toto Hamlet naší doby, pak je naše doba vskutku bezútěšná, napsal britský kritik David Lister po premiéře této nejslavnější Shakespearovy tragédie v londýnském The Royal National Theatre (RNT) 8. října tohoto roku do listu Independent. Ve čtvrtek 9. prosince jsme si tuto charakteristiku mohli ověřit v přímém přenosu. Pražské kino Aero se zapojilo do celosvětového projektu NT Live, který nabízí živé přenosy z RNT a navazuje tak na již delší dobu existující, divácky úspěšný cyklus přímých přenosů z newyorské MET. Inscenace jsou uváděny v originálním anglickém jazyce s českými (překlad Jiří Josek) a anglickými titulky. Přenášeny jsou živě v High Definition digitální kvalitě pomocí satelitu přímo z budovy Národního divadla na londýnském South Bank do kin a kulturních zařízení po celé Velké Británii a Evropě. Jak bylo během vysílání hlasatelkou oznámeno, tentokrát se připojilo šestnáct zemí přímo a čtyři s časovým posunem tak, aby i tam mohli přenos sledovat večer. Samotnému představení vždy předchází úvodní slovo či rozhovor přímo ze sálu, kde již usedají diváci. Tentokrát byl touto osobností sám režisér inscenace Nicholas Hytner, který je současně ředitelem a hlavním producentem RNT.

Je to zvláštní pocit jít na divadlo do kina. Sál Aera byl plný asi z poloviny. Většina diváků byla anglicky mluvících, zahlédl jsem však i české amatérské a profesionální divadelníky, například režisérku Jaroslavu Šiktancovou či dramaturga Martina Urbana. Samotné vysílání v mnohém připomínalo přímý přenos z fotbalové Ligy mistrů. Na začátku nás moderátorka seznámila s obsazením, autorem, ohlasy na inscenaci v tisku i s náladou přímo v hledišti moderního Olivier Theatre, hlavní scény RNT, s vysoko se zdvihajícími betonovými tribunami. Do obrazu vstupovala i o přestávce a na konci. Viděli jsme i kamery, z nichž dvě hlavní – pojízdné stály přímo naproti scéně, v úrovni jeviště, takže první (dolní) řady nemohly být diváky obsazeny. Ostatní kamery byly rozmístěné na tribunách a po stranách jeviště. Režisér během přenosu využíval a často i rychle střídal všechny, takže divák v kině měl pocit své velmi blízké přítomnosti a samo dění (včetně rychlých přestaveb) vnímal až nepřípadně dynamicky. Jako by přecházel s herci po jevišti a s techniky hýbal kulisami. Většina scén byla snímána z velkého, víceméně filmového detailu. Herci měli v kostýmu umně zamaskované mikroporty (prozradila je až Ruth Negga v roli Ofélie, když se v druhé části během stupňujícího se šílenství své postavy svlékla do spodního prádla), takže je bylo skvěle slyšet. Jak je v Británii zvykem, text se hrál téměř bez škrtů a modernistických jazykových úprav. Ovšem na scéně i v kostýmech současných. Například vojenské a strážní zbraně byly revolvery a samopaly, u vchodů stála ochranka v šedých oblecích. Jako by se Hamlet odehrával dnes. Podle scény bych soudil, že v pracovně Bílého domu ve Washingtonu. Samo herectví a režijní pojetí však byly nečekaně psychologické a realistické, zaměřené na detail a minuciózní rozehrávání každé situace. Jako bychom sledovali Ibsenovo společenské drama, a ne moderní adaptaci Shakespeara. Inscenaci vévodili Rory Kinnear jako pragmatický, racionální Hamlet středního věku, jednající chladně, bez emocí a v podstatě i bez svědomí, Patrick Malahid jako starý, úskočný, po politické moci toužící Claudius a Clare Higginsová v roli Gertrudy, jíž interpretovala jako silnou alkoholičku, která si už dávno neuvědomuje realitu. Jejich herectví bylo velmi blízké americkému, jak je známe například z Kazanových filmů 50. a 60. let. Jako by byli vyznavači Stanislavského (resp. Michaila Čechova) herecké metody, jako by byli absolventi Strasbergova Actor’s Studia. Z – pro nás zastaralého, nemoderního herectví – se vyčleňovala snad jen irská herečka tmavé pleti Ruth Negga v roli Ofélie. Její výstupy děj vždy oživily, zdramatizovaly, daly mu více emocí a expresivity. A způsob její smrti byl snad jediný originální dramaturgický vklad inscenace: Ofélie nespáchala sebevraždu ani nezemřela nešťastnou náhodou, nýbrž byla brutálně zavražděna tajnou policií krále Claudia.