Patřím k té skupince muzikantů, kteří po svých koncertech a vystoupeních jsou jakoukoliv kulturou již tak přesycení, že si zalezou nejraději někam stranou do ticha a klidu. Uplynulý rok byl náročný, přesto nádherný a naplněný, takže bych se ráda zastavila jen u několika zážitků, které jsem do svého diáře a do sebe byla schopná nacpat a které mi razantně utkvěly v hlavě.

Pel mel konce roku Je to například snímek Melancholia od Larse von Triera, který mě doslova zdrtil. Ve filmech na mě vždy v první řadě nejvíc působí hudba. Kosmické obrazy spojené s Wagnerovou předehrou Tristana a Isoldy mě hned od začátku zmagnetizovaly, vtáhly do děje a Lars si mě pak celým svým filmovým příběhem vodil jednoduše na „špagátku“ a ještě dlouho po skončení filmu mě nepustil. Vyprovodil mne z kina plačící jako malou holku…

Dalším silným zážitkem loňského roku byl koncert Plácida Dominga se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, ve kterém jsem měla možnost dva roky hostovat jako členka houslové skupiny. Tím pádem jsem měla možnost Mistra přímo doprovázet. Jsem už trošku otrlá a z tzv. „hvězd“ si na židli nesedám, ale je pravda, že na Dominga jsem byla velmi zvědavá a těšila se, „co předvede“. Když přicházel na zkoušku a – náhoda to tak zařídila, že jsem mu musela uvolnit místo, aby se dostal k dirigentovi a na své místo – jen tak mimochodem mi řekl Good morning. Skoro jsem se červenala. Takové „několikametrové“ charisma jsem nečekala. A když pak předvedl, že stále umí skvěle zpívat, bez protestu a nečekaně jsem se zařadila do dlouhé řady jeho obdivovatelek a fanynek. Byl to zážitek, poslechnout si Plácida naživo, doprovodit jej, opatrně se nadechnout jeho aury…

Z divadelních zážitků musím zmínit hravý Teatromat divadla Vosto5, na který mě pozvala kamarádka Petra Nesvačilová. Jako vždy mě tato partička nezklamala a představením jsme se všichni prosmáli od začátku až do konce.

Z knih se v poslední době nejvíce zaobírám esoterickou literaturou – nyní knihou etikoterapeuta MUDr. Vladimíra Vogeltanze Co s doktorem. A toto čtivo si prokládám třeba Modrovousem Kurta Vonneguta nebo skvělými absurdními povídkami Alphonse Allaise Krásná neznámá. Díky nim začalo u nás doma opět večerní předčítání. Je to snad nejlepší cesta k tomu, aby televize brzy letěla do popelnice…

Milovaná hudba Když se zastavím jen u té nahrané a nedávno vydaných CD, musím se zmínit především o zpěvačce Madeleine Peyroux a jejím albu Standing On The Rooftop. Už dlouho se mi nestalo, že bych si nějaké album tak často a opakovaně pouštěla… Když nasednu do auta, vyžaduji Madeleine, když přijdu domů, pouštím si Madeleine, a když hledám inspiraci, opět se vracím k ní a tomuto CD. Nic tak hladivého a přirozeného jsem dlouho neslyšela. Na dalších místech mám jazzového zpěváka Kurta Ellinga, kterého jsem teprve nedávno objevila, a francouzskou zpěvačku Zaz.

A pak jsou tu živé koncerty. Nezapomenutelný byl koncert Charlieho Huntera, který se konal v jednom z mých oblíbených pražských klubů – Jazzdocku. Pro mě do té doby neznámý kytarista, který svůj speciálně upravený nástroj – osmistrunnou kytaru – zvládal zcela bravurně. Hrál si k melodické lince i tu basovou, improvizoval a k plnosti kapelového zvuku mu stačil jen bubeník – skvělý Scott Amendola.

Jinak – opačně – nezapomenutelným zážitkem byl o pár měsíců později koncert dalšího z mých oblíbenců, kytaristy Billa Frisella, který přijel do Prahy hrát do stejného klubu. Vystoupil se smyčcovým triem a byla jsem velmi zklamaná. Možná jsem čekala podobné „legrácky a vychytávky“, na jaké jsem zvyklá z jeho nahrávek třeba s dechovými formacemi, ale toto pražské „hudební filigránství“, které se odehrávalo téměř dvě hodiny, bylo neúnosné. Poctivě jsem si poslechla celý koncert a každou čtvrthodinu doufala v něco dalšího, nového, nějaký posun, vývoj. Marně. Kdybych s něčím takovým se svým smyčcovým kvartetem vyrazila do Jazzdocku já, vyrazili by mě nejspíš velmi rychle… Pravda, nejsem žádný Bill Frisell…

Setkávání Ovšem orchestr Berg! Tento soubor se věnuje převážně interpretaci hudby současných autorů, často premiéruje skladby českých mladých skladatelů – nemohu se nezmínit o skvělém Michalu Nejtkovi. V září loňského roku jsem byla zapojena do interpretace video opery An Index of Metals od Fausta Romitelliho, kterou Berg zahrál v pražském klubu Roxy. I díky tomuto „osobnímu seznámení“ jsem si v prosinci zašla na tento orchestr jako posluchač do bývalého kina ve Veletržním paláci. A byla jsem šťastná, že jsem ještě stihla jedno z posledních provedení fantastického kousku, hudebního divadla Schwarz auf Weiss německého skladatele a divadelníka Heinera Goebbelse, režírovaného duem SKUTR. Skvělé představení, skvělí muzikanti, velký zážitek.