Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2018

ročník 25
26. 6.–1. 9. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Seriály a blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Freiburg nakročený dopředu

    Podhorské město Freiburg im Breisgau (nejvyšší hora Schwarzwaldu/Černého lesa Feldberg je vzdálena jen několik kilometrů, do nejbližšího lyžařského centra se dá v podstatě i městskou dopravou) je proslulé obdobně jako sousední Basilej univerzitou a divadly.

    Theater Freiburg. FOTO Schwarzwälder-Bote

    Je jich tu hned několik. Vedle městského především i soukromé divadlo Theater am Wallgraben, jehož repertoár připomíná například pražské Divadlo Na Jezerce (zrovna tu měla premiéru dramatizace románu Timura Vermese Už je tady zas, hraje se tu Yasmina Reza) a další. Univerzita je spojena se jmény Husserl a Heidegger. Divadelní tradice sahá do konce 18. století. Působila tu řada významných divadelníků, a proto je tříoborový Theater Freiburg sledován i ze vzdálenějšího okolí. Významný německý kabaretiér Deutschmann, který ve Freiburgu bydlí, si tu rád zkouší své programy před turné po republice. Zde studoval a uváděl svá díla Heiner Goebbels.

    Generální ředitel Theater Freiburg Peter Carp. FOTO BIRGIT HUPFELD

    Po Barbaře Mundel (předtím Luzern, Basilej) nastoupil v letošní, tedy už končící sezoně jako generální ředitel Městského divadla Peter Carp (dříve Luzern, Oberhausen). Oba patří k – v německé oblasti – vymírající specii ředitelů, kteří jsou zároveň i tvůrčími umělci: Mundel je praktikující dramaturgyně (dnes festivalu Ruhrtriennale), Carp je režisér. Navíc si Carp udělal jméno jako úspěšný objevitel režijních talentů. Do Prahy přivezl svého času pozoruhodnou Noru v režii Herberta Fritsche, kterého jsme do té doby znali jen jako herce či nanejvýše jako režiséra ztřeštěných komedií.

    Hned na začátku sezony se Peter Carp představil solidní inscenací Bernhardova Divadelníka (na snímku Martin Müller-Reisinger v roli Wirta a Hartmut Stanke jako Bruscon). FOTO BIRGIT HUPFELD

    Hned na začátku sezony se Peter Carp představil solidní inscenací Bernhardova Divadelníka, kterou přenesl i s představiteli a pochopitelně výpravou svého, do detailu zamilovaného jevištního výtvarníka Kaspara Zwimpera z Oberhausenu. Tam byla tato inscenace jeho „dárkem na rozloučenou“.

    Margot Gödros a Hartmut Stanke v inscenaci Petera Carpa Das Gartenhaus . FOTO TANJA DORENDORF

    Pokud jde o herce této inscenace, kteří jsou zjevně sehranými divadelníky, vyniká mezi nimi ten hlavní: bývalý doayen oberhausenského divadla, dvaasedmdesátiletý Hartmut Stanke, hrající bez jakýchkoliv vnějších efektů. Když přišla zpráva, že Carp přechází z drsného průmyslového Porúří do nejjižnějšího, mimořádně příjemného, slunečného německého velkoměsta položeného ve vinařském kraji, už se obával, že je jeho herecká kariéra u konce. Dokonce mu to prý předpověděla i jeho dcera. Dnes je pokládán za „vstupní“ Carpův dárek Freiburgu. Vyznačuje jej – obdobně jako jiné důležité „bernhardovské“ herce – schopnost samozřejmě a přirozeně přednášet příšerně komplikované a často dosti nesmyslné zahořklosti týkající se divadla, umění a světa, a tak ovládat jeviště a i diváky v hledišti. Divíme se jen, že to funguje. A že se mu jen několikrát, a to až na konci hry/představení, postaví jeho žena (Anja Schweizer). A že ani to nás neruší. To je jednou z kvalit Bernhardových her. Nebo slabin – s těmi „nebernhardovskými“ herci to totiž nefunguje, o čemž jsem psal v souvislosti s Lupovou inscenací Náměstí Hrdinů v Litvě uvedené na festivalu v Avignonu 2015 (viz Co prosťáčkovi peep show, to vzdělanci divadlo)!

    Od ostatních představitelů Brusconiho se Stanke odlišuje především zdrženlivostí – jako by své výtky a obavy z již předem očekávané nekulturnosti Utzbachu přednášel do omrzení více ze zoufalství a i rezignace než z „vídeňské“ nadutosti. Možná tedy, že Stanke stojí na prahu nové kariéry. Jako před lety Minetti.

    Freiburgský Višňový sad v režii Amira Rezy Koohestaniho. FOTO BIRGIT HUPFELD

    Hartmut Stanke je, resp. byl (derniéra je tento měsíc) ve Freiburgu k vidění i v další Carpově importované inscenaci Das Gartenhaus (Zahradní dům), což je povídka jednoho z nejdůležitějších současných švýcarských spisovatelů a dramatiků Thomase Hürlimanna, se kterým Carpa spojuje přátelství. Zdramatizovala ji jeho sestra Poly Carp (dříve dramaturgyně v Basileji, mj. u Marthalera). Jde v ní o rozpad vztahu starých manželů. Ti po smrti syna mají různé představy o úpravě jeho hrobu, tedy i různý přístup k zpracování ztráty. Stanke se zde opět vyznačuje zdrženlivostí, opět vystupuje s Anjou Schweizer (zřejmě dalším dárkem pro Freiburg). Oba hrají i v úpravě Višňového sadu „zglobalizovaného“ iránským režisérem Amirem Rezou Koohestanim, kterým Carp letošní sezonu zahájil.

    Pro Kupryjanowicz je Sen noci svatojánské hrou o úloze a funkci umění a o vztahu umění a politiky. FOTO BIRGIT HUPFELD

    Zatímco jeho předchůdkyně Mundel sázela silně na interaktivní divadlo (mnoho workshopů), sází Carp především na jeviště a své objevy ve světě divadelníků. Tak viděl jednu z prvních prací polské režisérky Magdy Kupryjanowicz Amatérky (podle Jelinek) při hostování Polského divadla z Vratislavi ve Štrasburku, navštívil několik dalších jejích inscenací a pozval ji, aby inscenovala ve Freiburgu Shakespearův Sen noci svatojánské. Ta k němu přistoupila osobitě. Původní text charakterizuje slovy vidím jej jako jakousi partituru, která uvádí téma a situaci, jimiž se nechám inspirovat. Klíčovou otázkou je vždy to, o čem chci dělat inscenaci. S troškou ironie: takto přemýšlet je jistě zapotřebí při inscenování slabších autorů, ke kterým ovšem – jak víme v Praze od Klaty – dnes patří i Shakespeare. Pro Kupryjanowicz je Sen noci svatojánské hrou o úloze a funkci umění a o vztahu umění a politiky. Co jí lze přičíst k dobru je, že na rozdíl od jmenovaného polského hvězdného režiséra nenahradila Shakespearovy verše různými, v Česku obvykle ne moc fungujícími jevištními efekty, popřípadě souloží, ale vytvořila (spolu s E. Marciniakovou a M. Billenkampem) na základě známého příběhu opravdu vlastní text s vlastní – i když tam, kde nešlo o přímé Pukovy proklamace poněkud mlhavou – výpovědí.

    Střet s mocí si prožila režisérka Kuprijanovicz ve své vlasti, kde před dvěma lety požadoval nový ministr kultury (a demonstranti) zákaz její, z jejich pohledu „pornografické“ inscenace hry Elfriede Jelinek Smrt a dívka ve vratislavském Polském divadle. Jak víme, je tam dnes nové vedení, a režisérka má tedy více času na hostování. Nové, nechtěné svobody si v zahraničí i patřičně užívá.

    V lese se začnou všichni oddávat společným radovánkám… FOTO BIRGIT HUPFELD

    Hned na začátku freiburgského představení prozkoumává Theseus Hermiino pubické ochlupení, aby zjistil, zda je způsobilá ke sňatku, do kterého ji nutí otec. Ustřihne jí tedy pár chlupů, s požitkem gurmána je očichává a… je spokojen: sňatek s Demetriem (který by ji ale rád vyměnil za Helenu, s níž je zasnouben), se může konat. Ten ale (ani smrt, popřípadě klášter) Hermii nevábí. Prchá tedy s Lysandrem následována Demetriem a Helenou do lesa.

    Potud se tedy drží inscenace předlohy. V lese se začnou všichni oddávat společným radovánkám (trochu ve stylu hippies). Svléknou se do naha a provádějí hezké společné skupinky. To pod vedením Titanie, která se nám zjeví jako znovuzrozená Botticelliho Venuše oblečená jen ve svých vlasech. Pohádkový svět je prostě ten vytoužený, v němž si konečně všichni užívají skutečné svobody, a unikají tak předpisům establishmentu.

    Místo osla se objevuje (miloučký a obrovský) plyšový falus. FOTO BIRGIT HUPFELD

    Místo osla se objevuje (miloučký a obrovský) plyšový falus. Samozřejmě, že Theseus je i Oberon, stejně jako Titanie je i Hyppolyta (jak je to teď ve skoro všech inscenacích po Kottovi zvykem). Do říše svobody, v níž se i dravá zvířátka osvobodí (i od své dravosti), se snaží herci svést i nás, publikum a sestoupí do hlediště. Nutno dodat, že (nahá) herečka, která nám podávala ruku a ptala se po našem jménu, byla velice pohledná. Ale výtvarně byly obrazy působivější na jevišti. V tělovém kostýmu zůstal kliďas Puk (Anja Schweizer), který nás neúnavně poučoval o svobodě umění. Trochu bylo na – bezpochyby zvláště po výtvarné stránce – zajímavém představení poněkud smutné, že se nikdo nezasmál. A mimochodem, také se nikdo nesvlékl.

    Tanec smrti Liliane Brakemy je herecky bezpochyby silná inscenace s důrazem na tělesný výraz – mnohdy až podivně přeháněný… zleva Victor Calero, Martin Hohner a Marieke Kregel. FOTO LAURA NICKEL

    Méně výrazný byl německý debut další mladé režisérky, pro změnu z Nizozemí, Liliane Brakema (její Divoká kachna byla pozvána na Přehlídku nejlepších nizozemských inscenací sezony), která ve Freiburgu inscenovala Strindbergův Tanec smrti. Herecky bezpochyby silná inscenace s důrazem na tělesný výraz – mnohdy až podivně přeháněný. Například nebylo vůbec jasné, proč herci na čtvercovou scénu uprostřed jeviště nastupovali plížením vpřed.

    Překvapilo mne, že divadlo hraje slavné Angels in America (na snímku Angela Falkenhan). FOTO RAINER MURANYI

    Překvapilo mne, že divadlo hraje slavné Angels in America – hrají se totiž s mimořádným úspěchem i v sousední Basileji (režie Simone Stone). A to i když jde opět o přepracovaný text (Mari Mezei), takže srovnání může být zajímavé.

    Vytvářet nové texty podle známých předloh je zjevně novou tendencí v německé jazykové oblasti. V nedalekém Basilejském divadle se hraje zcela současná „švýcarská“ obměna Revizora reflektující imigrantskou krizi, jeho kmenový režisér Simone Stone tam uvedl zcela novou verzi Tří sester a nový, původní text připravil i podle různých her Ibsena (srovnej s Od dekonstrukce k příběhu – Avignon 2017).

    Českého návštěvníka jistě zaujme i kvalitní opera a především to, že tu hrají Janáčkovu Káťu Kabanovou. FOTO KORBEL

    Pokud jde o současný repertoár ve Freiburgu, českého návštěvníka jistě zaujme i kvalitní opera a především to, že tu hrají Janáčkovu Káťu Kabanovou.


    Komentáře k článku: Freiburg nakročený dopředu

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,