Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.

František Venclovský – patron české opery

Český národ má hezkou tradici politicko-angažované písně. Festival politické písně, Zlatý palcát a podobné kuriozity. V poslední době bodují protestsongy Tomáše Kluse, Davida Kollera, navazující na krásné politické písně Karla Černocha, Marty Kubišové, Karla Kryla…

Stojí za tím asi přesvědčení, že píseň je nejsilnější zbraň. V jádru tohoto přesvědčení je zřejmě vzpomínka na paní učitelku a její krásné nohy, když nám na základní škole vyprávěla, jak křižácké vojsko uteklo ještě před bitvou, protože zaslechlo husitské vojsko jednohlasně hřímající chorál Ktož sú boží bojovníci.

Politická píseň prožívala zlatá léta také v 50. letech minulého století, kdy se pomocí písní překračoval plán.

Traktory vyjedou na pole lán

tralala

Splníme a překročíme plán

Tralala

Těmito krásnými dobami se pak inspirovaly všechny možné protestantské denominace oslavující Boha kytarou.

Ježíši, ty jsi můj pán

tralala

S tebou překročím plán

Tralala

A podvědomě stojí za tím vším jistě naše vzpomínka na film Král Šumavy, kde Galapetr nosí sice houslový futrál, ale nakonec z futrálu vypadne samopal. Vypadá to jako hudba, ale ve skutečnosti může zabíjet! To vše se v našich myslích pohybuje v rámci vytvořeném sovětskou písní Священная война, která vyhrála Stalinovi druhou světovou válku.

Podstatný rozdíl a omyl tu však je. Zatímco s písní Священная война běželi sovětští vojáci se samopalem v ruce na smrt, dnešní pěvečtí úderníci stojí někde v poklidu studia, odběhnou si nanejvýš dát kávičku a kremroli, aby se pak tvářili dost bojovně.

Takže jak říkal Karel Čapek: Nech keců a písní, sráči, vem samopal a běž!

Přitom slovo a píseň mohou mít ohromnou sílu. Jirous jednou po bohoslužbě zvolal Pochválen buď největší čurák Ježíš Kristus!

To je věta kulometné ráže, po které bychom čekali, že na Jirouse spadne kometa. Co je v té větě pokory („největší“), co je v té větě vyzývavosti („čurák“) a obé napnuty k prasknutí vystřelují šíp do nebe.

My zpíváme písně proti kdejaké volovině, zatímco Jirous bojoval s Bohem.

  • Autor: Petr Kofroň
  • Publikováno: 25. Červen, 2012

Komentáře k článku: František Venclovský – patron české opery

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 18/2014

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


28. 10.-10. 11. 2014

Číslo 18/2014 (28. 10.-10. 11. 2014)

Obsah čísla 18/2014

Komentář

Říjen, měsíc posvícení...

Čas od času je vyhlášen konkurz na...

Sukces měsíce

Zdeněk Fibich: Pád Arkuna

Národní divadlo Praha, dirigent John...

Jak já to vidím

Jiří Bartovanec

Dotazník aneb Hledání divadelního...

Inspirace divadlem

Srdce temnoty

Ten člověk na mne zpočátku působil...

Kronika

Bylo & bude 18/2014

Bylo Pocty osobnostem a projektům...

Kritika

Tanečníci v horečnatém...

Divadlo Kalich slaví dvacátou sezonu...

JAMU má Martu, Marta má...

Studio Marta se proměnilo v moskevskou...

Zrcadlo moci

Na první premiéru letošní sezony...

Činoherák hraje v Ústí!

Toho fénixe vyletěvšího z popele...

Nebeský & Peklo &...

V experimentálním prostoru NoD byla...

Kritický žebříček 18/2014...

5 zážitek / 4 nenechte si ujít / 3 je...

Festivaly

Vlny nálezů a ztrát

Pražská část 21. ročníku festivalu...

Rozhovor

Burza

Zemřeli

Zemřeli

Nina Jiránková (1. 10. 1927...

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 2 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 18/2014



Obsah,