Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2018

ročník 25
12. 6.–25. 6. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Seriály a blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    François Cervantes: Jezdil jsem autobusem tam a zpátky

    Francouzský divadelní režisér François Cervantes představil na přelomu roku v Marseille druhou hru, kterou napsal a nacvičil spolu s obyvateli Quartiers Nord. Jde o sídliště, které město postavilo v šedesátých letech pro přistěhovalce z Maghrebu, Itálie i Komorských ostrovů, dnes tedy o čtvrť, která je v médiích spojována hlavně s drogovým obchodem a vyřizováním účtů mezi gangy. V inscenaci Le rouge éternel des coquelicots (Věčná růž vlčích máků) Cervantes vypráví příběh ženy Latify – majitelky místního bistra, které bude brzy zničeno kvůli přestavbě sídlišť a rozbíjení ghett. Vystupují v ní tři profesionální herci, zbytek tvoří dvacítka místních – od studentů po důchodce.

     ‚

    Le rouge éternel des coquelicots je po předloňské Epopée du Grand Nord vaší druhou hrou inscenovanou s obyvateli Quartiers Nord. Proč jste si tuto čtvrť vybrali?

    Místní divadlo Merlan patří mezi francouzské národní scény, kde hostují soubory z celé země. Hráli jsme tu proto už dřív a znali to tu. Je to zvláštní místo, divadlo uprostřed sídliště v zadní části nákupního centra. Seznámil jsem se s – dnes již tehdejší ředitelkou – Nathalie Marteau, a když končila ve funkci, řekli jsme si, že by byla škoda neudělat nějakou tečku za její prací. A tak jsme vymysleli první produkci Epopée du Grand Nord – inscenaci, která je založena na rozhovorech s lidmi ze čtvrti.

    Jak jste se s nimi seznamoval?

    Dva roky jsem se tam procházel a mluvil s nimi. Jezdil jsem autobusem tam a zpátky. Pak jsem začal psát příběh a pozval několik profesionálních herců, několik studentů divadelní školy ERAC a vyzval obyvatele, co by se chtěli zapojit. Nakonec se nás sešlo asi čtyřicet. Část byli lidé, co už do divadla chodili, nebo známí někoho z divadla. Občas někdo někoho doporučil a my jej vyzvali. Máme tu třeba učitelku z gymnázia, která vybrala dva žáky, a podobně. To byla první produkce. Během příprav jsem potkal Latifu a zaujal mě příběh jejího bistra. A tak jsem začal vymýšlet pokračování naší práce se stejnými lidmi. Tak vznikla druhá produkce. Kolektiv se ale samozřejmě trochu obměnil.

    Kolik času zabere příprava podobného projektu?

    Rok, rok a půl. Ale to beru od úplného počátku hledání příběhu po premiéru.

    Jak se pracuje s tak různorodou skupinou, kde má navíc každý jiné časové možnosti?

    Skupina se tvoří postupně. Někteří lidé jsou více, jiní méně motivovaní, občas někdo odejde. Někdo se stěhuje, jiný má zdravotní problémy, další hodně pracuje. Takže to samozřejmě od každého vyžaduje obrovské nasazení, zvlášť když máme předem dané a velmi omezené časové možnosti. Ale většina se snaží. Někteří si berou i dovolenou.

    Pracujete s herci a neherci. Jak na sebe tyto dva světy reagují?

    Mezi profesionály a amatéry nedělám rozdíl. Když jsme začali připravovat první produkci, řekl jsem, že jsme skupina lidí, kteří pracují a existují spolu, ať se děje, co se děje. Ani nevím, jestli zkouškám můžu říkat zkoušky. Jde spíš o setkávání. Po účastnících chci, aby podali svědectví, ne aby hráli divadlo v pravém slova smyslu. V tomto ohledu je práce mnohem těžší pro profesionály. V každém představení jde hlavně o lidské vztahy a každý si může najít svůj způsob, jak k nim přistoupí, jak bude předávat osobní zkušenost. Každé představení je proto – aspoň zčásti – jiné. Je tedy nezbytné, aby vztahy ve skupině byly pevné. Oproti klasickému divadlu to od všech vyžaduje, aby zapomněli na technické věci a bariéry a mluvili vždy sami za sebe a k věci. Jedině když odstraníme naučené techniky, můžeme se dostat k lidské podstatě.

    S inscenací Claire, Anton et eux (Claire, Anton a oni), již připravil se studenty pařížské Conservatoire National Supérieur d’Art Dramatique, se Cervantes účastnil loňského festivalu v Avignonu. FOTO CHRISTOPHE RAYNAUD DE LAGE

    Prý jste měnil text až do poslední chvíle před premiérou…

    Dělám to vždycky, i když pracuju jen s profesionály. Běžně měním text až do okamžiku premiéry a někdy i po ní. Nedělám to schválně. Je to spíš moje nemoc… Zároveň jsou však díky tomu herci méně vázaní na text a soustředí se na obsah toho, co říkají. Text je pro mě proměnlivá složka produkce, stejně jako choreografie, gesta či pohyb. Je daný, ale je možné jej aktuálně posouvat, upravovat, měnit. Vím, že pro herce to může být trochu nepříjemné, že se něco naučí a pak se to zase změní, ale díky tomu nad tím, co říkají, musejí víc přemýšlet a jít po smyslu. Text je tak stále aktuální a živý.

    Říkal jste, že při přípravě jde především o setkávání a vztahy. Jak je to v průběhu představení?

    Nesetkáváme se, abychom hráli divadlo. Hrajeme divadlo, abychom se setkali. A to hned nadvakrát. Nejprve mezi sebou a podruhé právě s diváky. V hledišti vidíte klasické divadelní publikum promíchané s místními. Ti všichni se tu setkají a po představení si dají skleničku. Tak jako herci musejí během práce i představení prolamovat bariéry, i diváci musejí podstoupit to samé. Jinak by naše práce – aspoň po divadelní stránce – neměla smysl.

    Do jaké míry vaše nová inscenace Le rouge éternel des coquelicots odpovídá realitě?

    Je napsaná podle pravdy. To bistro stojí sto metrů od divadla, brzy ho srovnají se zemí. Hlavní hrdinka je jeho současná majitelka Latifa (v představení ji hraje Catherine Germain). Její otec, Alžířan, byl v šedesátých letech jedním z prvních obyvatel nově postavených sídlišť, který si zde otevřel krámek se smíšeným zbožím. Jeho syn ho předělal na bistro a pak ho převzala Latifa. Stánek tak v podstatě symbolizuje historii čtvrti od jejího začátku. Na scéně stojí jeho věrná kopie, protože je to možná jeden z posledních autentických obrazů té historie. A chci, aby se divákům zapsal hluboko do paměti.

    Název Věčná růž vlčích máků v sobě nese jistou nostalgii. Já však vaši inscenaci vnímám spíš jako kritiku současné politiky, která ničí podobné stánky bez zájmu o osudy lidí kolem nich.

    Inscenaci ani naši práci nelze zjednodušovat jen na jednu tezi. Skrze postavu Latify může divák nahlédnout spoustu situací a osudů velmi zblízka. V inscenaci se mísí politika, společenský život, kořeny a původ vystupujících postav, paměť… A to vše se promítá do vztahů Latify s lidmi a okolím. Na základě toho pak cítíme dobou a společenskými událostmi se stupňující napětí v dané lokalitě.

    V médiích se o těchto čtvrtích mluví hlavně v souvislosti s drogami…

    V těchto čtvrtích jsou drogy skutečně velký problém. To je realita. Všechny matky musejí dávat obrovský pozor na to, aby jejich synové nespadli do drogové mašinerie, protože vidina rychle vydělaných peněz je pro mladé lidi lákavá. To všichni víme. Ale už zapomínáme na odvahu, radost a hlavně kulturu, která v těchto čvrtích existuje. Říkáme francouzská předměstí a… tečka. Ale ti lidé tu už žijí desítky let a vytvořili si vlastní svět se vším, co obnáší. Například otec Latify byl jednou z důležitých postav celé čtvrti. Všichni za ním chodili pro rady a informace a on určoval chod společenství. Byla to klíčová postava místního života a místní kultury. Tedy i francouzské kultury, což zatím nedokáže průměrný Francouz přijmout. Neradi měníme pohled a odkrýváme tabu, která bychom měli překonat. Politici nahlížejí na tento svět z příliš velkého odstupu. Třeba teď se snaží bourat velká sídliště, kde se tvořila ghetta, což je do jisté míry dobře, ale zapomínají, že tu žijí lidé, kteří mají své vztahy, svou historii, svou kulturu.

    V inscenaci Le rouge éternel des coquelicots (Věčná růž vlčích máků) vypráví Cervantes příběh ženy Latify – majitelky místního bistra. FOTO CHRISTOPHE RAYNAUD DE LAGE

    Vaše inscenace se zabývá konkrétní lokalitou. Je podle vás přenositelná jinam?

    Samozřejmě. Je univerzální. Týká se všech podobných čtvrtí v dalších francouzských – a možná nejen francouzských – městech, kde je málo práce a chudoba. Všude se tam daří drogám, ale je tam i silná, osobitá kultura a existuje tam obrovská síť solidarity. Třeba v Quartiers Nord se ještě donedávna říkalo, že můžete v jakoukoli denní dobu zaťukat na dveře a lidé vás pustí dovnitř a pohostí. A co se týká drog, ty vládnou i bohatým čtvrtím, takže je pokrytecké říkat, že je to jen problém chudých. O ty se jen nikdo nezajímá.

    V čem je podle vás divadlo vhodným nástrojem, jak mluvit o podobných problémech?

    Nejde o to, o problémech mluvit, ale o to, je zažít. Na našich představeních se potkávají lidi, co by se nikdy nesetkali. Tři čtvrtiny diváků by nikdy nešly na sendvič do tohoto stánku. Nikdy by se nedozvěděly o bohaté historii Latifina života a její rodiny. V našich produkcích jde především o sdílení. A to přece vždy byla, je a věřím i bude podstata divadla. Poznání sebe sama skrze druhé a naopak.

    Jaký má vaše divadlo ve Francii ohlas?

    Bývalá ředitelka divadla Nathalie Marteau mi řekla, že ještě nikdy neviděla v divadle realitu a fikci tak blízko jako v našich dvou produkcích. Současnými událostmi ve Francii se zabývá hodně inscenací, především migrací. Viděl jsem produkce z vězení hrané vězni, s uprchlíky o uprchlících a podobně. Ale většinou jsou víc o představách a myšlenkách autorů než o skutečných vztazích. Často moralizují. To my neděláme.

    Je podle vás sociální divadlo, kterým se zabýváte, divadlem budoucnosti?

    Jistě ne jako jediná alternativa. Ale žijeme v přelomovém společensko-politickém období a divadlo na ně musí – či by mělo – reagovat. Připadá mi, že jsme ztraceni ve stavu dnešního světa. Proto je nesmírně důležité jeho smysl znovu hledat, porozumět současnému dění uvnitř společnosti, objevovat je a zobrazovat skrze skutečné lidské trable a bolesti, skrze vztahy mezi konkrétními jedinci.

    Tedy sociálním divadlem…

    Žijeme ve stereotypech. Mluvíme o „těch chudých“, o „těch Arabech“, o „těch teroristech“…, generalizujeme. Musíme znovu poznat svět a jeho problémy zblízka, objevovat jiné lidi, jiná společenství. Právě divadlo – nejen to sociální, jakékoli – je pro to vhodná forma. Z médií se na nás valí finanční krize, uprchlická krize, terorismus, všudypřítomná kontrola, sociální nerovnosti, nacionalismus, rasismus. A my se čím dál víc uzavíráme. Divadlo je ale místo, kde můžeme odložit strach a poznávat druhé bez předsudků. Místo, kde můžeme zažít něco opravdového, aniž bychom mezi sebe stavěli bariéry.

    François Cervantes

    (Tours, 1959) – francouzský dramatik, režisér a herec. Po studiích v Paříži a Montrealu začal v osmdesátých letech psát pro divadlo. V roce 1986 založil společnost L’Entreprise, která existuje dodnes a která se snaží hledat divadelní jazyk, jímž lze pojímat soudobý svět i cestu k divákům bez ohledu na jejich původ a bydliště. Vytvořila více než třicet produkcí po celém světě (Francie, Evropa, USA, Afrika, Indie, Indonésie atd.). Cervantes se zajímá i o tradiční divadlo, specializuje se na masky. S herečkou Catherine Germain se zabývá klaunstvím. Společně v roce 2008 vydali knihu Le clown Arletti vingt ans de ravissement. Od roku 2004 soubor působí v Marseille. Nejprve v bývalé továrně na tabák a na divadelní scéně Friche Belle de Mai, v současnosti v divadle Merlan.

    • Autor:
    • Publikováno: 3. března 2018

    Komentáře k článku: François Cervantes: Jezdil jsem autobusem tam a zpátky

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,