Fragmenty rozhlasu: And Now for Something… II
Zalovme tak jako loni (viz Divadelní noviny 13/2010) v posledním předprázdninovém vydání této rubriky v jiných vodách než obvykle a věnujme zas jednou pozornost „pekelně usedlému“ Českému rozhlasu 2 – Praha. Kvintesenci jeho charakteru bychom mohli spatřit v pravidelně, jednou měsíčně vysílaném pořadu Hvězdný prach, ve kterém Jaromír Hanzlík probírá s hosty jejich klíčové umělecké i životní chvíle. Pořad je de facto rozhlasovou variantou kdysi v televizi vysílaného oblíbeného pořadu Úsměvy, hosty nejčastěji bývají herci Hanzlíkovy a starší generace. Vyprávění, prokládané ukázkami z tvorby hostů, se nese v duchu „do sebe uzavřeného“ vzpomínání; nejde tedy o vzpomínání, které by usilovalo o vybavování si neznámých, zasutých věcí, ale které slouží jen k probírání a ztvrzování již (ne)jednou řečeného, k vyslovování posluchačsky očekávaného. Slova Jaromíra Hanzlíka ke svému hostu Vzpomeň nějak příjemně na pana Wericha, oni si to posluchači přejí by mohla sloužit jako motto pořadu…
Josef Zíma jako zpěvák v inscenaci Studia Ypsilon Z jejího života (s Renátou Rychlou a Janou Synkovou)
Foto Pavel Vácha
V neděli 29. května byl hostem Hvězdného prachu herec a zpěvák Josef Zíma, „ikona“ dříve narozených posluchačů především díky svému proslulému dechovkovému angažmá. Dobromyslný energický chlapík (téměř již osmdesátník) typu Josefa Beka, u kterého trnete, co „hezky česky“ lidového z něho vypadne… Jenže tak úplná pravda to vlastně nebyla. Pod bodrou slupkou se skrýval muž, který to má v hlavě „srovnané“, a který by za jiných okolností, v jiném pořadu mohl docela dobře sloužit jako cenný „pramenný materiál“. Ve Hvězdném prachu tuto skutečnost dokládaly některé Zímovy věcné postřehy, například když hovořil o svých vzorech Alfrédu Radokovi (který nemohl pracovat s každým hercem, ale jen s takovým, který byl schopný přijímat jeho „netradiční“ nápady) a Janu Werichovi (jeho rozhodujícím slovu při aktualizaci forbín, které v ABC dělali s Miroslavem Horníčkem) nebo když charakterizoval umělecký typus dvou známých českých kapelníků, Karla Krautgartnera (kapelník – umělec) a Karla Vlacha (kapelník – manažer). A perličkou, zajímavě dokreslující svou dobu, byla vzpomínka, jaké luxusní vozidlo (Alfa Romeo) Zíma v dobách své velké popularity v padesátých letech (sic!) vlastnil (kdo by si při tom nevzpomněl na řádky z Deníku Pavla Juráčka na stejné téma).
A tak dojem onoho hermeticky uzavřeného světa stáří, ve kterém žijí protagonisté pořadu (a soudě zřejmě podle dramaturgů stanice i „cílová skupina“ posluchačů pořadu), sugeroval především samotný Hanzlík. Svým mudrlantským paušalizováním a myšlenkovými stereotypy (ať už šlo o označování Josefa Zímy jako národního Pepíčka, manželského páru Zíma – Klepáčová jako pohádkové dvojice, jež se díky svým proslulým filmovým rolím natrvalo zapsala do srdéček diváků, o pochvalování si, jak se lidi vrací k vážné muzice, nebo proklamování, že onu prvou, „nedechovkovou“ etapu života Josefa Zímy posluchači neznají) vytvářel obraz starší generace jako lidí uzavřených do bezpečí vzpomínek, do světa nepřístupného změnám, lidí vzdorujících současnosti jakýmsi neustálým brbláním. Zkrátka světa a životního postoje neaktivního, neotevřeného. Tak si říkám: má toto být opravdu cílem veřejnoprávní stanice?
Komentáře k článku: Fragmenty rozhlasu: And Now for Something… II
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
