Slobodné súkromné podnikanie, výdobytok kapitalizmu, prísľub lepšej individuálnej budúcnosti, to je to, v čo sa nádejajú hlavné postavy inscenácie Hosté. Mladomanželia Kačenka (Pavla Dostálová) a Erik (Michal Švarc) sa rozhodli podnikať. V hoteliérstve, na vidieku, s nulovým cestovným ruchom. Pravda, začiatočníci, netušia ešte aké úskalia podnikanie prináša. Boli by vedeli, keby si pred hr-hr zakladaním hotela v niekdajšej stajni ošípaných, urobili SWOT analýzu. Dnes už predsa aj divadelný kritik vie, že bez poznatkov o silných a slabých stránkach, príležitostiach a hrozbách nemôžeme akýkoľvek projekt priviesť do úspešného konca, kde čaká blahobyt a večná spokojnosť pre všetkých a pre každého. Nič to. Pre výstrahu spätne zistíme, kde mali Hostia „U Kačenky“ kvality a kde štrbiny.

Do této vesnice nikdo nepřijde.… FOTO PAVEL KOLSKÝ

Silnou stránkou je predovšetkým entuziazmus a radosť so spoločnej práce, s ktorou sa na začiatku do otvorenia hotelíka pustili zamilovaní mladomanželia. Medzi ďalšie silné stránky by sa dali zaradiť miestni  drobnopodnikatelia — Jutta von Swanhoff (Zuzana Volavá), živelná mliekarka a chovateľka hydiny, Treitschke (Vuk Čelebić) bioekobezchemického– hnojenia pestovateľ plodín a mäsiar Hagedorn (Patrik Děrgel). V prípade, že  by sa  prevádzka hotela rozbehla, bola by to pre nich fantastická obchodná príležitosť a Erik s Kačenkou by získali pravidelných dodávateľov potravín. A to s okamžitou dostupnosťou, keďže vidiecke postavičky si svoj naturálny majetok, nosia neustále vo svojich príručných kýblikoch. To by ale do plechovej stajne po ošípaných museli nejakí tí hostia prísť. Slabinou je celkom určite lokácia hotela v nikde, preto sa „U Kačenky“ ubytuje len jediný hosť, iskierka nádeje na úspešné podnikanie a lepšiu budúcnosť mladého páru. Nuž, ale vie sa predsa, že láska a práca nejdú dokopy. Čoskoro sa Erikova nádej v úspešné podnikanie stáva posadnutosťou a až fanatickou starostlivosťou o jediného hosťa (Václav Šanda), ktorý sa tu objaví. Jeho nádejné rodinné šťastie ruinuje chorobným záujmom o pohodlie nocľažníka a chudinka manželka si môže ruky aj zodrať, aby vyhovela milovanému v nádeji, že si ju už konečne všimne a začne sa opäť venovať aj jej. Ešteže sa v „prasečárne“ kedysi obesil istý mladík, a zabudol si tu to lano, tak aspoň beznádejne strhaná, jediným hosťom oplodnená Kačenka môže obesiť v pohodlí domova. A následný mäkký dopad na mŕtvolu pána farára, niekdajšieho milenca, ktorý si už hodnú chvíľu hovie v hov…hline. Samovražda zamestnanca, je jedna z najčastejších hrozieb podnikania. Bez pracovnej sily, wife free of charge, sa hotel a rodina prevádzkovať nedá.

Absencia hostí v Hostech nie je divadelnou absenciou. Inscenácia ponúka divákovi pôžitok z irónie a čierneho humoru na pozadí absurdnej snahy o úspešné vedenie hotela na dedine, kam nikto nemá prečo prísť. Postavy čakajú na niekoho, na niečo, čo by narušilo stereotyp ich všedného života. Herectvo študentov však vôbec nebolo stereotypné. Práve naopak, výkony boli mimoriadne dynamické a dodávali prirodzený rytmus a tempo, vďaka ktorému sa predstavenie ľahko vnímalo. Pôsobivá bola najmä ich interakcia s takmer prázdnym prostredím. Napriek minimu rekvizít herecká akcia rafinovane vytvárala priestor deja – hotel, kostol, cintorín. Avšak hoci mäsiar s ekofarmárom si v kostole pri vedre „kořalky“ spoločne mĺkvo zaželali viac hostí, všetky sny o podnikaní sa rozpadnú na prach. Respektíve doslova skončia v blate, v ktorom by sa bývalí obyvatelia – prasce – s chuťou vyváľali. Našťastie, s inscenáciou pražských študentov je to naopak a prachom vari nezapadne, ani neskončí v kýbli.

KATARÍNA KUČOVÁ, MARTINA MAŠLÁROVÁ

DAMU  – Oliver Bukowski: Hosté. Režie Štěpán Pácl, překlad Tomáš Kafka, dramaturgie Petra Lásková, scéna Pavla Kamanová, kostýmy Ivana Gondková, hudba Jakub Kudláč, hrají Pavla Dostálová, Michal Švarc, Václav Šanda, Zuzana Volavá, Nina Horáková, Anna Císařovská, Tomáš Vaněk, Patrik Děrgel, Vuk G. Čelebić.

Čekání na někoho či na něco aneb Hosté. FOTO PAVEL KOLSKÝ

Zavolejte hasiče

Posledný oheň současné německé dramatičky Dey Loher, s jejíž inscenací se představila banskobystrická Akadémia umení, je na první čtení komplikovaným textem. Ve své neuspořádanosti má ale nepopiratelně hloubku a zejména tíživou atmosféru, která čtenáře postupně uvrhá do neklidu. Je to dáno také jeho rytmem či absencí interpunkce, kterou je z dramaturgického hlediska důležité vzít v potaz a určit si, jak s ní pracovat. Témata, jako je ztráta dítěte a odcizení partnerů, vina a následné očištění, to vše pouze podporují. Postavy žijí vlastní životy, které spolu mají navzájem čím dál více společného, a v závěru se spojují. Text je silný jakousi komplexností v náhledu na dnešní svět, navíc ve schopnosti autorky vykreslit postavy spíše jako figurky, než jako skutečné charaktery, a přece nevyvolat dojem, že není o čem hrát.

Nic z toho ale nebylo v inscenaci AU patrné. Posledný oheň postrádá napětí nebo jakýkoli smysl pro budování situace. Všechno potenciálně dramatické bylo v inscenaci okamžitě potlačeno, a proto nemohl žádný skutečný konflikt ani vzniknout, natož aby byl hereckými představiteli rozehrán. Dramaturgie ve spojení s režijním záměrem příliš nefunguje, a nevyhnu se tedy otázce, o čem že to celé vlastně mělo být. To, že se v inscenaci, stejně jako v textu, špatně orientujeme, není rozhodně jediným problémem – je to téměř druhotné. Chytat se ale v takovémto typu dramatu všeho, co lze zobrazit doslovně, a to ostatní prostě odvyprávět, není řešením.

Scéna je nepříliš nápaditě vybavena z obou stran zavěšenými igelity. Na druhou stranu nelze říci, že by s ní tvůrci nepracovali – je jednoduché vzít igelity do hry, a přestože trochu prvoplánově, prospívalo to dynamice představení.

Herecké výkony absenci dramatičnosti jen potvrzují. To, že Loher nechává někdy své postavy mluvit ve třetí osobě, a ty se tak pokouší o jakous takous reflexi zvenčí, nemusí přece nutně znamenat, že budou herci svou roli pouze nezaujatě vyprávět, jako by se jich netkla. Tato neschopnost zaujmout k postavě nějaký postoj ostře kontrastuje s občasnými pokusy být naopak v předváděné emoci doslovný – herci pak působili přepjatě. Většina jednání postav nebyla dostatečně motivovaná a jejich pohyb po scéně nevytvářel pražádné napětí. Představitelka Rosmarie si možná ve své roli stařenky s alzheimerem může dovolit zůstávat po celou dobu „strnulá“ v jedné herecké poloze, ostatní ale tímto způsobem omluvit nelze. Zřejmě nedostatečná práce s výrazem způsobuje, že jsou ve svých postavách neuvěřitelně toporní. Divácky pro mě však byly zajímavé „zcizováky“ tvořené songy, které některé scény dobře oddělovaly.

Domnívám se také, že ve snaze vystihnout povahu dnešní doby není nezbytně nutné zobrazovat sex kdekoli, kde je to jen možné. Během zcizovací scény, ve které Susanne spolu s Rabem za zvuků písně Rammstein předvádějí jakousi nedokonalou milostnou akrobacii, se divák nemůže neptat, jestli to bylo míněno opravdu vážně – působí to spíš jako přehrávání. Kdyby byla dokonale nazkoušena a dovedena do důsledků, mohla by být přesvědčivá – herci v ní ale nepůsobí jistě, což všechny tyto naděje bourá. Stejně tak obscénní scéna s práskáním biče, doplněná červeným nasvícením, postrádá jakékoli napětí.

Metafora posledního ohně, po kterém všechno znovu začíná, se v závěru inscenace také vytratila. Igelity našly svou další „funkci“ v tom, že mezi nimi nyní mrtvé postavy pobíhají a vyrážejí šťastné výkřiky, čímž vsugerují správně divákovi cosi radostného. Slibovaný nový, znovu první oheň ale nezaplane. A já se proto zoufale rozpomínám na telefonní číslo hasičů a v duchu volám: Uhaste ten oheň! Dřív než bude pozdě.

KAROLÍNA MACÁKOVÁ

AU (Bánská Bystrica) — Dea Loher: Posledný oheň. Režie Katarína Burdová, dramaturgie Jan Vedral, hrají Jakub Janíček, Zuzana Rohoňová / Daniela Kupčuláková, Štefan Lengyel, Lívia Dujavová, Miroslava Časová / Monika Zaharová, Roman Martinský, Júlia Sabolová/Alexandra Fabryová.

Tvárou k sebe samému

Keď sme duchom niekde inde (Meeting with A.). FOTO JIŘÍ DOLEŽEL

V pondelok sa po troch rokoch do Olomouca vrátila maďarská tanečníčka a performerka Anna Réti s novým projektom VIS-A-VIS Metting with A. Jej pohybové kreácie a mizanscény postavené na precíznej práci s telom evokovali proces ľudského vývoja, uvedomovania si, postupný vzdor i neschopnosť akejkoľvek výpovede. Anna Réti sa prostredníctvom pohybovej performancie pokúsila interpretovať tému prítomnosti a zároveň neprítomnosti, keď sme duchom niekde celkom inde ako naša telesná schránka. Vis-a-vis znamená tvárou v tvár, či naproti niečomu. Stretnutie s Annou Réti bolo stretnutím tvárou k sebe samému.

Dvojitá dávka Mikuláška

Kdo neskáče, není Čech (Gottland). FOTO JIŘÍ DOLEŽEL

Dvojitá dávka Mikuláška sa oba dni niesla v podobnom duchu nazerania do minulosti, vyratúvania významných i menej významných historických faktov v atmosfére vtipu i ľútosti. Obe inscenácie, Gottland i Europeana, sú montážov útržkov histórie, ktorá ešte stále nie je taká dávna, aby sme sa mohli tváriť, že sa nás netýka a že nezasahuje aj do našich súčasných životov. Pondelkový Gottland z ostravského Národního divadla moravskoslezského nasmeroval pohľad do histórie českého národa (sčasti i toho slovenského, resp. československého) prostredníctvom scénického prevedenia knihy poľského publicistu Mariusza Szczygieła. Subjektívne (iné asi ani byť nemôže) poňatie osudov rôznych českých osobností, neznámych i zabudnutých skutočností a súvislostí. Už štandardne – „Kdo neskáče, není Čech“. A ani ten, kto neje chlebíčky!

Psychicky narušené, zvrhlé až fetišistické ľudstvo dvadsiateho storočia (Europeana). FOTO JIŘÍ DOLEŽEL

Europeana sa pokúsila o mozaiku udalostí i bizarností dvadsiateho storočia. Od prvej svetovej vojny cez druhú až po komunizmus a jeho pád pretkané vynálezom podprsenky, antikoncepcie a emancipáciou žien. Bez akejkoľvek chronológie či logiky radené fragmenty faktov a zaujímavostí, ktoré predstavili ľudstvo dvadsiateho storočia (celkom možno povedať i tej súčasnej doby) ako psychicky narušené, zvrhlé až fetišistické. Mikuláškovi sa prostredníctvom kolektívneho hrdinu a atmosféry akéhosi odstupu a všeobecnosti podarilo pripomenúť citlivé témy.

Humor…?!

Humor na lascivní téma je vždycky těžká disciplína (Gašparkove šibalstvá). FOTO JIŘÍ DOLEŽEL

Pondelkový večer celkom prekvapili (aj keď skôr v negatívnom zmysle) Gašparkove šibalstvá slovenského bábkového súboru Dezorzovo lútkové divadlo. Ako napísal člen redakcie festivalového spravodaju Vojtech Varyš: „Humor na lascivní téma je vždycky těžká disciplína, ale zneužívat by se neměl. S loutkami se dá zahrát ledasco, i divadlo pro dospělé: ale nesmí suplovat to, co by v případě živých herců nebylo ani zajímavé, ani vtipné, ani roztomilé.“ Šapitó si však svoje renomé napravilo utorkovým Stand´artním kabaretem na Divadelní Floře už známeho zoskupenia Divadlo Vosto5, ktoré zdatne masírovalo bránice.

Petar (Petr Prokop) a Ondar (Ondřej Cihlář) — Stand´artní kabaret Vosto5. FOTO JIŘÍ DOLEŽEL

Festival ešte čaká posledné predstavenie z rady Mikuláška, dve tanečné produkcie časti Power of the Visegrad Dance a očakávaná línia na počesť Divadla Komedie – Žádná Komedie!

29. 5.

Teatro NoD (divadelní dramaturgie v prostorách ROXY a NoD) Praha — Antena - CARLOS BE: VALENTÝN. (NA MOTIVY HRY CARLOSE BE: ČEKANKY). Překlad: Petr Gojda, Režie: Apolena Vanišová, Choreografie: Petr Krušelnický, Scéna: Petr Krušelnický, Hudba: Petr Krušelnický, Dramaturgie: Apolena Vanišová. II. premiéra 30. 5. 2012.

30. 5.

Národní divadlo Praha (Nová scéna ND) - EUGÈNE IONESCO: NOSOROŽEC. Překlad: Ivan Zmatlík, Režie: Gábor Tompa, Scéna: Helmuth Stürmer, Kostýmy: Carmencita Brojboiu, Dramaturgie: Martin Urban.

31. 5.

Národní divadlo moravskoslezské Ostrava (Divadlo Antonína Dvořáka) — CARLO GOLDONI: POPRASK NA LAGUNĚ. Překlad: Jaroslav Pokorný, Režie: Janusz Klimsza, Scéna: Martin Víšek, Kostýmy: Eliška Zapletalová, Hudba: Nikos Engonidis, Dramaturgie: Marek Pivovar.

1. 6.

MIMI FORTUNAE Brno (Kostel Sv. Michala Brno)  — JANA SMRŽOVÁ-ZAJÍČKOVÁ: HALELUJA. Režie: Jana Smržová-Zajíčková, Choreografie: Jana Smržová-Zajíčková, Výprava: Jana Smržová-Zajíčková, Hudba: Anonymus — elektronická, Produkce: TD MIMI FORTUNAE. (První provedení.)

MIMI FORTUNAE Brno (ZOO Brno) - HANA SMIČKOVÁ-LÁTALOVÁ: SVĚTLO V PLAMENI. Režie: Slavoj Látal, Choreografie: Hana Smičková-Látalová, Výprava: Hana Smičková-Látalová, Rekvizity: Roman Gengela, Hudba: koláž elektronické hudby, Produkce: TD MIMI FORTUNAE. (Obnovená premiéra.)

2. 6.

Městské divadlo Brno (Hudební scéna) - WILLY RUSSELL: POKREVNÍ BRATŘI. Libreto: Willy Russell, Překlad: Adam Novák, Úprava: Klára Latzková, Režie: Stanislav Moša, Asistenti režie: Petr Gazdík, Stanislav Slovák, Dirigent: Dan Kalousek, Ema Mikešková, Choreografie: Hana Kratochvilová, Asistent choreografie: Michal Matěj, Scéna: Jaroslav Milfajt, Kostýmy: Andrea Kučerová, Asistent kostýmní výtvarnice: Eliška Ondráčková, Světelná režie: David Kachlíř, Zvuková režie: Milan Vorlíček, Hudební nastudování: Dan Kalousek, Ema Mikešková, Vokální nastudování: Dan Kalousek, Karel Škarka, Korepetice: Monika Jakubíčková, Marek Paľa, Karel Škarka, Hudební supervize: Petr Gazdík, Technologická supervize: Lubomír Spáčil, Dramaturgie: Klára Latzková, Produkce: Zdeněk Helbich. II. premiéra 3. 6. 2012

Divadlo J. K. Tyla Plzeň (Velké divadlo) - AMILCARE PONCHIELLI: LA GIOCONDA. Libreto: Tobia Gorrio, Režie: Oldřich Kříž, Dirigent: Tomáš Brauner, Ivan Pařík, Choreografie: Jiří Pokorný, Scéna: Daniel Dvořák, Kostýmy: Jan Kříž, Dramaturgie: Zbyněk Brabec. Nastudováno v italském originále.

3. 6.

Divadlo LETÍ Praha (Studio Švandova divadla) - FELICIA ZELLEROVÁ: ROZHOVORY S ASTRONAUTY. Překlad: Zuzana Augustová, Režie: Natália Deáková, Výprava: Daniela Klimešová, Dramaturgie: Marie Špalová, Produkce: Magdaléna Zelenková. (Česká premiéra.)

4. 6.

Divadlo Alfa Plzeň - CHARLES DICKENS — IVA PEŘINOVÁ: ČAROVNÁ RYBÍ KOSTIČKA. Překlad: Jarmila Rosíková, Úprava: Pavel Vašíček, Režie: Tomáš Dvořák, Výprava: Renáta Vosecká, Hudba: Vratislav Šrámek, Dramaturgie: Pavel Vašíček

6. 6.

Malé Vinohradské divadlo Praha — IGOR MALIJEVSKÝ: VELKÝ TŘESK NA MALÉ SCÉNĚ — NÁVŠTĚVNÍ HODINA. Režie: Jiří Ondra, Hudební spolupráce: David Hlaváč, Produkce: Michaela Lacigová. (První provedení.)

7. 6.

Národní divadlo Brno — Divadlo Reduta (Divadlo Reduta) - JEAN CLAUDE CARRIÉRE — JAN MIKULÁŠEK — DORA VICENÍKOVÁ: NENÁPADNÝ PŮVAB BURŽOAZIE. Režie: Jan Mikulášek, Výprava: Marek Cpin, Hudba: Výběr: Jan Mikulášek. (První provedení.)

Jihočeské divadlo České Budějovice (Otáčivé hlediště Český Krumlov) GIOVANNI BOCCACIO — OLGA ŠUBRTOVÁ — MARTIN GLASER: DEKAMERON. Režie: Martin Glaser, Scéna: Jaromír Vlček, Kostýmy: Tomáš Kypta, Pohybová spolupráce: Martin Pacek, Dramaturgie: Olga Šubrtová. (První provedení.)

Alfred ve dvoře v produkci Motus Praha (Velká scéna) — AGATA MASZKIEWICZ (PL): POLSKA. Choreografie: Agata Maszkiewicz, Video, zvuk a světla: Vincent Tirmarche, Hudba: Miles Davis — “Bitches Brew”, The Rolling Stones — “Sympathy for the Devil”, Ensemble from Gabin, Mazovie/Piotr Figurski/Piotr Klys — “Oberek”, Produkce: VierHochDrei/ Lisa Schmidt. Koprodukce: WorkspaceBrussels, imagetanz/brut Wien and Art Stations Foundation Poznan. (Česká premiéra.)

8. 6.

Moravské divadlo Olomouc, příspěvková organizace Olomouc — Federico GARCIA LORCA: KRVAVÁ SVATBA. Překlad: Antonín Přidal, Režie: Michal Lang j.h., Kostýmy: Tomáš Kypta j.h., Dramaturgie: Milan Šotek.

9. 6.

Východočeské divadlo Pardubice (vyhlídka hradu Kunětická hora) - WILLIAM SHAKESPEARE: SEN NOCI SVATOJÁNSKÉ. Překlad: Martin Hilský, Režie: Marián Pecko j.h., Scéna: Pavol Andraško j.h., Kostýmy: Eva Farkašová j.h., Hudba: Robert Mankovecký, Akrobacie: Petr Dejl j.h., Dramaturgie: Tomáš Syrovátka. II. premiéra 10. 6. 2012

Městská divadla pražská Praha (Divadlo ABC) - KATE ATKINSONOVÁ: OSTATNÍ SVĚTY. Překlad: Dana Vlčková, Režie: Radovan Lipus, Scéna: David Bazika, Kostýmy: Tomáš Kypta, Hudba: Pavel Helebrand, Dramaturgie: Věra Mašková.

Národní divadlo Praha (Stavovské divadlo) - WOLFGANG AMADEUS MOZART: DON GIOVANNI. Libreto: Lorenzo da Ponte, Režie: SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský), Dirigent: Tomáš Netopil, David Švec, choreografie: Jana Burkiewiczová, Scéna: Jakub Kopecký, Kostýmy: Linda Boráros, Hudební nastudování: Tomáš Netopil, sbormistr: Pavel Vaněk, Dramaturgie: Beno Blachut. II. premiéra 10. 6. 2012

Švandovo divadlo na Smíchově Praha (Velký sál) - GEORGE TABORI: MEIN KAMPF. Překlad: Josef Balvín, Režie: Anna Petrželková, Scéna: Tom Ciller, Kostýmy: Hana Holcmanová, Dramaturgie: Martina Kinská, Produkce: Jitka Dvořáková.

10. 6.

Centrum experimentálního divadla (CED) Brno — Divadlo Husa na provázku (Velký sál) - MILOŠ FORMAN — JAROSLAV PAPOUŠEK — IVAN PASSER: LÁSKY JEDNÉ PLAVOVLÁSKY – PLAVOVLÁSKY JEDNÉ LÁSKY. Úprava: Vladimír Morávek, Režie: Vladimír Morávek, Scéna: Martin Ondruš, Kostýmy: Eva Morávková, Hudba: Martin Štědroň, Hudební spolupráce: Jan Zrzavý, Dramaturgie: Barbara Vrbová. (Obnovená premiéra.) Původní premiéra 16. a 17. 11. 2007.

Za obsah ručí Divadelní ústav Institu umění v Praze.

Inscenace navazuje na Pitínského Smrt Hippodamie z roku 2006. Propojuje antickou tradici s pohanskými rituály a současným světem relativity a úpadku. Rovnocenně zapojuje do výsledného tvaru slovo, pohyb, gesto, výtvarný účinek, zpěv i – ve třetí části – živou hudbu v provedení komorního orchestru Filharmonie Bohuslava Martinů. Podstatná a nezastupitelná je také aktivní práce s prostorem jeviště i hlediště. V neposlední řadě je třeba zmínit účinkování téměř kompletního souboru divadla, díky němuž se staly sborové výstupy pomyslnými vrcholy inscenace. Recenzi uveřejníme v přístím čísle.

Na Větrné hůrce

Hutná symbolika jablek, nadsázka a brutalita. FOTO JIŘÍ DOLEŽEL

Poprvé mohli příznivci divadla na Floře pocítit režii Jana Mikuláška se vším, co se pod tímto spojením skrývá, ve zpracování klasické látky, adaptace románu Na Větrné hůrce Emily Brontëové v ostravském Divadle Petra Bezruče. Do hlubších rozborů se pouštět nebudu, necítím se být dostatečně povolána a navíc už to učinili jiní (například Lenka Dombrovská v DN 8/2012). Snad tedy jen pár postřehů. Přesnost a načasování herecké akce funguje v „klasicky“ totalitních bytových prostorách Cpinovy scény velmi dobře. Mikulášek po dvou letech připravil s Bezruči opět báječnou inscenaci, která je natolik intenzivní, že jí lze odpustit i místa, ve kterých napětí a intenzita polevují. Divák si alespoň může vydechnout. Lahůdková je, jak jsme u Mikuláška zvyklí, také hudební složka inscenace (tentokrát zazní mj. úryvky z písní Nicka Cavea). Sama o sobě značně groteskní eponymní píseň Kate Bush Wuthering Heights byla dovedena do ještě šílenějších rozměrů tím, že Kateřina paroduje nejen pohyby Kate Bush, ale také její vysoko položený hlas. Mikulášek důsledně pracuje s písněmi také ve významové rovině – vybírá takové songy, které se svými texty vážou k tématům a ději inscenací. Hutná symbolika jablek a fénů, nadsázka a brutalita, předčítání pasáží z předlohy (samotná kniha končí v kýblu s vodou) a především vynikající herci v čele s Tomášem Dastlíkem v hlavní roli, to všechno zůstává v mysli ještě dlouho po skončení představení.

Dětem

Herci Johana Vaňousová a (detektiv) Tomsa Lagierski dokázali děti i dospělé zabavit a pobavit. FOTO JIŘÍ DOLEŽEL

Na Floře myslí také na nejmenší diváky. V zaplněném šapitó se před zraky dětí odehrálo zdařilé představení nazvané Detektiv Lupa a tajemná věž. Herci Johana Vaňousová a (detektiv) Tomsa Lagierski dokázali děti i dospělé, snad s výjimkou několika slabších momentů, zabavit a pobavit. Příběh detektiva Lupy, který se považuje za skutečně skvělé „očko“, ale až tak bystrý není, spíše naopak, zdařile kombinuje pohádkové motivy s modernějšími prvky. V pátrání po kovářově dcerce Majdalence, kterou spolu s ostatními děvčaty unese zlá čarodějnice rukavice, se objevuje kromě Lupy několik postav. Například starosta, který nikdy neopomene zdůraznit, že je… starosta. Akční scény boje Lupy a čarodějnice-rukavice jsou zpracovány zdařile, k velkému smíchu a spokojenosti dětí.

Tvůrcům se dařilo jednoduše zapojit děti do představení již od samotného začátku – stačilo se zeptat, jestli tři domky tvoří vesnici, nebo už je to město. A taky na to, kde děti bydlí. Když pak Lupa stále nemohl něco pochopit nebo šel mezi malé diváky a zapisoval si jejich svědectví („Jméno?!“), svědků se přihlásila celá řada. Inscenaci charakterizují sami tvůrci slovy „loutková pohádka pro děti, které se nebojí.“ A děti se skutečně nebály – ani čarodějnice, ani svého zapojení do hry.

Rozhlasový blok

Kdo chtěl, mohl zůstat na parkánu Konviktu a poslechnout si rozhlasový program, který ve spolupráci s Českým rozhlasem Olomouc přichystala Flora. Nejprve zazněla Sestra, nikoli dramatizace románu Jáchyma Topola, ale původní rozhlasová hra dramaturga Městského divadla ve Zlíně a básníka Vladimíra Fekara (r: Jan Mikulášek, 2008). Poté následovala látka výrazně známější — Ucho (r: Michal Bureš, 2011), které podle filmového scénáře přepsala dcera Jana Procházky, Lenka Procházková. Místním divákům a posluchačům je toto zpracování známé z živého provedení v prostorách ČRo Olomouc, kde se sešli Igor Bareš, Ivana Plíhalová a Petr Jarčevský.

Mikulášek podruhé

Jsou to právě skvělí herci, kteří povyšují text na zábavnou podívanou, ze které chvílemi mrazí. FOTO JIŘÍ DOLEŽEL

Druhou palbou ve znamení Mikuláškovy režie byla Láska a peníze, kterou režíroval v pražském Divadle v Dlouhé. Text současného britského dramatika Dennise Kellyho tepající konzumerismus a poukazující na rozličné nešvary společnosti dal vyniknout hereckým kreacím jednotlivých aktérů. Jsou to právě skvělí herci a Mikuláškova režie, kteří povyšují zajímavý, ale zdaleka ne dokonalý text na zábavnou podívanou, ze které chvílemi mrazí a někteří diváci mohou mít problém ji „vydýchat“. Osvěžující je také zapojení prvku reality show v podobě užití snímání herecké akce Jana Vondráčka a Marie Turkové, kteří coby truchlící a dohadující se pár sedí v jednu chvíli v první řadě, snímáni Helenou Dvořákovou (Jess). Divákova pozornost se štěpí mezi obrazovku, na které jsou zabírány tváře dvojice, a fyzické osoby. Postavy přecházejí znenadání z blazeovaného tónu do křečovitého pitvoření, což jen posiluje pocit vyšinutosti. Inscenaci velmi svědčí „zcizováky“. Ať už počáteční oznámení, že přijeli zahrát herci z Prahy a kolik peněz stálo to, co vidíme na jevišti, nebo korekce herců směrem k partnerům („uber“, „to stačí“ apod.). Další Mikuláškova režie a další úspěch, i když ne bez výhrad (zejména ovšem k samotnému textu).

Noční program

Plíhal navnadil publikum hned ze začátku dvěma předělávkami písní bratří Nedvědů. FOTO JIŘÍ DOLEŽEL

Na pomezí koncertu a svérázné performance se pohybovalo vystoupení, jež bylo v programu nazváno lakonicky Plíhal!!! Honza Plíhal (nikoli tedy známější Karel) své vystoupení, složené z coververzí i vlastní tvorby, prokládal sebeironickými komentáři a dobře bavil publikum, v němž se ocitlo zřejmě i pár lidí, kteří přišli právě na „toho druhého“ Plíhala. Honza navnadil publikum hned ze začátku dvěma předělávkami písní bratří Nedvědů. Přetextování do angličtiny a drsný Plíhalův hlas proměnily notoricky známý Podvod do originální podoby – už jen když se z „pitomé holky“ stane „stupid bitch“, příběh dostává poněkud ostřejší kontury. Nadhled a nadsázka, schopnost udělat si ze sebe legraci, to prosakuje Plíhalovou autorskou i poloautorskou (přetextování jsou svérázným dílem Plíhala) tvorbou. Ať už se jedná o píseň, ve které vtipně zpívá o vysněném přesunu „hair“ ze zadních partií těla zpět na plešatící hlavu, protože nechce vypadat jako bubeník Uncle Phil z Genesis, nebo neveselou práci PR (Plíhal působí jako PR manager Nové scény). Anebo třeba předělávka notoricky známé písně Suicide is Painless ze seriálu M.A.S.H., kterou Plíhal přetextováním proměnil v song, naštvaný z nekonečnosti seriálu, jeho neustálého reprízování i samotné režie Alana Aldy („He should have never directed it!“). Hodinový koncert ve slušně zaplněném šapitó, během kterého Plíhal střídal kytaru a ukulele a v některých písních ho doprovodil klarinetista Adam Kuba, byl završen několika přídavky. Na hudební vlně se nesl i zbytek nedělního festivalového dne. Svůj set nakonec rozbalil DJ Mardoša. Tentokrát nešlo o shodu jmen, ale skutečně o baskytaristu kapely Tata Bojs. O něm nemohu podat žádné reference. Do redakce se mi doneslo pouze to, že festivaloví návštěvníci si víc povídali, než tančili. Ale kdo ví, jak to ve skutečnosti bylo…

Talentovaná Julie Goetzová v Heteronym Nin, polovině diptychu, jenž byl uveden i na festivalu .…příští vlna/next wave… FOTO ARCHIV.

Divadlo D’EPOG založili na jaře roku 2010 absolventi Janáčkovy akademie múzických umění v Brně. Jak uvádí růžovlasá „uvaděčka“ alias režisérka inscenace Ninivea Lucia Repašská, divadlo bylo založeno s cílem vybudovat v Brně novou platformu, která prozatím na kulturní scéně města chyběla. Zároveň toto rozhodnutí podpořila touha vytvářet nezávislé umění bez duševní prostituce a kompromisů. Mezi zakládající členy patří (vedle už zmíněné L. Repašské)  Eva Rysová, Julie Goetzová, Petr Maška, Ondřej Novotný a Tomáš Soldán.

Jeden ze základních konceptů, které D’EPOG využívá, je „dramaturgie prostoru“. Inscenace vychází z místa a do něj se zase vrací. Ideálem, ke kterému se při zkoušení snaží dojít, je jednoduše řečeno výjimečný herec ve výjimečném prostoru. A tak ožívají  nedivadelní prostory Brna, jako například renesanční sklep, jeskyně či právě rekonstruovaný kostel plný prachu, cihel a lešení.

Při tvorbě inscenací je výsledný tvar budovaný formou montáže. Toto divadelní seskupení využívá postdramatického principu dekompozice a inspiruje se Artaudem, Brookem a jinými. Jednotlivé složky inscenace jsou autonomní, a tak zrovnoprávňují diváka – je na něm, jak složky propojí a jak interpretuje inscenaci jako celek. Cílem je přinést divákovi něco neočekávaného, a tak aktivizovat jeho svobodu. Inscenace má být pro diváka výzvou, nikoli průměrným uměním receptivně přijatelným. To je podle režisérky ta nejhorší možná varianta.

Projekt Di_sein, který soubor uváděl v bývalé továrně Vlněně. FOTO ARCHIV.

Inscenace Ninivea je součástí výzkumu zaměřeného na vztah prostoru a percepce. První sezonu vznikla po šesti měsících intenzivního tréninku inscenace Di_sein uváděná v hale bývalé továrny. Prostoru o rozloze větší než šest set metrů čtverečních vdechlo život pouze deset herců. Diváci seděli uprostřed místnosti a inscenace se odehrávala všude kolem. Bylo tedy jasné, že nikdo neuvidí všechno. Záleželo na každém jednotlivci, zda vstane ze židle, aby viděl, co se děje na druhé straně, zůstane pasivní či dokonce v průběhu odejde. I s tím členové D’EPOG počítají.

Frustrovaná z hygieny

Druhá sezona byla zaměřena na sledování tzv. „dramaturgie herce“. Inscenace Ninivea tedy vychází z herecké tvořivosti, která má jako předchozí projekt též základ v náročném psychofyzickém tréninku. Tématy inscenace jsou tabu, intimita a hygiena. Tato témata ovlivnila výběr prostoru – plavecký stadion odkazuje na hygienu a očistu znázorněnou vodou a zároveň má vylidněný prostor veřejného charakteru upevňovat pocit intimity a niternosti mezi přítomnými. I tato inscenace se snaží o aktivizaci diváka – herec vstupuje do jeho prostoru, inscenace se neodehrává kdesi bokem na jevišti, nikdo z diváků není „v bezpečí“.

Mohla jsem si vybrat jednu červenou sedačku a zout si boty… FOTO ALŽBĚTA MEDLOVÁ.

Diváci tedy sedí na tribuně a herci prochází mezi nimi. Nevyužívají však žádný způsobem samotného bazénu. Za úvahu stojí, proč zvolené místo nevyužili více. Proč neskákali do vody, nehráli na vodě či proč do vody nemohli na závěr skočit samotní diváci. Domnívám se, že daný prostor poskytoval více možností, které nebyly využity. Jak říká režisérka, snahou D’EPOG není mít inscenace časově a místně přenosné, jde jim o tady a teď. Tato snaha však, co se místa týče, naplněna nebyla. Žádnou větší provázanost s tímto konkrétním prostorem, která by se nedala přenést na jiný bazén či třeba fotbalové hřiště, jsem nevnímala.

Samotný název inscenace též propojuje zvolená témata – odkazem na biblické město Ninive a na Niveu, symbol čistoty. Záměr inscenace přibližuje tisková zpráva divadla: Ninivea pojednává o čistotě v její fyzickém i duchovním aspektu. Vize městečka Ninive s panoptikem jeho obyvatelů exponuje motivy očišťování společnosti od jednotlivce, těla od špíny i duše od hříchu. Inscenace tak nabývá ambice stát se sondou do pohnutek vedoucích k činění zla i schopnosti sebekritiky. Inscenace tedy přibližuje variace na zlo v každém z nás. Vidíme jednotlivé postavy konat hříchy a pak snahu se z nich očistit, vnímáme různé výmluvy, proč za své hříchy nemohou a slyšíme pokrytecké výroky o společnosti.

Postavou snažící se dostat na začátku inscenace dovnitř je prorok Jonáš. Jeho úkolem je varovat obyvatelstvo, že jejich město bude zničeno. Pokud nezmění své hříšné chování. Většinu času má však problém být místní společností vůbec přijat. Jeho postava poukazuje na lidmi subjektivně vnímanou nečistotu cizinců a neznámých osob. Předsudky proti všemu, co není jako my, jako to, co známe. Další postavou je Krysař, který se snaží vyčistit město od krys (tedy metaforicky i od lidí), je jakousi loutkou v rukou představených města, postava schovávající alibisticky své hříšné činy za rozkazy druhých. Dále je na scéně postava cizinky mluvící francouzsky (Já za nic nemůžu, chci zapadnout, musím se tedy přizpůsobit. Není má chyba, že jsem hříšná.), představený města, mravokárce Žid (Opravdu je Žid tím, kdo je huben? Nebo je tím, kdo hubí druhé?) a dívka „oblečená“ v obvaze, která postupně odhaluje krvavé skvrny na intimních místech.  V touze žít v absolutní čistotě se nakonec vyhubí všichni navzájem. Aneb čistota přechází v čistku.

Inscenace klade na diváka nemalé nároky. Z motta uvedeného na pozvánce divák tuší, že tématem je hřích. Neobvyklé prostředí mu evokuje něčeho netradičního. Tím však náznaky končí. Z ničeho nic je součástí představení, herci jsou nečekaně blízko, cítí jejich dech a vidí jejich stékající pot. Herci jsou oblečeni do nezvyklých kostýmů, např. z igelitu či pytle na brambory, a v ruce třímají ještě prapodivnější rekvizity – kříž se zabaleným Ježíšem a spoustou vidliček, fén či přenosné umyvadlo.

Za sebe mohu říct, že záměr vyvést diváka ze zažitého konceptu divadelního představení se určitě naplnil. Možná až moc nepříjemně. Princip dekompozice a požadavek na diváka spojit si jednotlivé části podle své vlastní interpretace jsem odhalila až po skončení, v průběhu inscenace jsem tedy byla většinu času frustrována tím, že mi uniká dějová linka a že by snad bylo lepší jít domů, protože v půlce představení už to přece nedoženu. Motivy hygieny, hříchu a očisty byly díky použitým sdělovacím prostředkům zcela zřejmé, jejich hlubší význam a konkrétní záměr však jakoby unikal mezi prsty.

Snímek  ze zkoušky projektu Ninivea. FOTO AlŽBĚTA MEDLOVÁ.

Myšlenka divadla D’EPOG dělat věci nadprůměrně, nechat část zodpovědnosti též na divákovi a zapojit ho do procesu se mi velmi líbí. Myslím si ale, že pro většinu je taková inscenace moc velkým soustem. Chápu, že režisérka nechce dělat kompromisy, otázkou však je, zda si vlastně sama neprotiřečí. Protože takovým přístupem si zavře cestu k těm, kteří by aktivizovat potřebovali nejvíce – k většinové mase, ke konzumní společnosti. Oslovuje tedy jen ty, kteří už se sami takovému umění otevřeli. Na druhou stranu – je vůbec možné většinovou populaci oslovit? Ale to je na delší diskusi, kterou nechávám na každém z vás.

Pro běžného diváka by bylo schůdnější, kdyby dopředu chápal, které základní koncepty divadlo D’EPOG zastává. Pak by totiž byl schopen si inscenaci více užít, více si z ní odnést, jít více do hloubky a tím tak naplnit vytyčený záměr diváka aktivizovat a přinést mu nové podněty k zamyšlení.

Přesto je divadlo D’EPOG pro kulturní svět přínosem, zaplňuje „díru na trhu“ a své diváky si určitě najde. Na závěr mi nezbývá než dodat, že 30.5. — 3.6.2012 pořádá v Brně D’EPOG festival DEPO G’EST, kde bude možnost zhlédnout zmíněné inscenace i další a udělat si svůj vlastní názor.

Divadlo D´epog: Ninivea. Režie Lucia Repašská, dramaturgie Petr Maška, hrají Radim Brychta, Veronika Fejfarová, Julie Goetzová, Zdeněk Polák, Janet Prokešová, Markéta Švábová. Premiéra 20. dubna 2012, Bazén za Lužánkami, Brno.

Hodnocení: @@@1/2

Agentura DILIA uděluje každoročně Cenu Evalda Schorma určenou studentům divadelních škol za původní hru, dramatizaci či překlad. První místo za rok 2011 získala česko-chillská autorka Anna Saavedra za svou hru Kuřačky a spasitelky.

Smyslem tohoto ocenění je podpořit mladé autory, ale také inspirovat studenty k vlastní autorské či překladatelské tvorbě pro divadlo. Díky těmto aktivitám objevila agentura DILIA řadu dnes již etablovaných dramatiků a překladatelů, řekl Zdeněk Harvánek, vedoucí divadelního a hudebního oddělení DILIA.

V letošním roce bylo na Cenu Evalda Schorma nominováno 19 autorů a 20 textů, z nichž se do užšího finále dostali:

Tereza Březinová (FF UK) za původní hru Defender
Ervín Hodulík (FF MU) za původní hru Absurdistán
Braňo Holiček (DAMU) za původní hru iJá
Jan Krupa (JAMU)za překlad hry Philippa Minyany Vulkán
Hana Lehečková (DAMU) za původní hru V(Ý)CHOD
Anna Saavedra (JAMU) za původní hru Kuřačky a spasitelky
Milan Šotek (DAMU) za původní hry Nový bleší cirkus a Tajemství žlutého hřbetu
Tereza Verecká (DAMU) za původní hru Íjób

Letošní ročník byl velice silný, potvrdila Marie Špalová z Agentury DILIA. V nominacích se objevila řada mladých talentovaných autorů, a právě proto se porota rozhodla ocenit všechny finalisty.

Čestné uznání získala Helena Lehečková z pražské DAMU za původní hru V(Ý)CHOD, kterou uvedlo v rámci cyklu Teď přichází Zákon Švandovo divadlo na Smíchově v režii Davida Šiktance. Druhým Čestným uznáním byl oceněn překlad hry Philippa Minyany Vulkán, jehož autorem je student brněnské JAMU Jan Krupa. Třetí oceněnou je studentka Filozofické fakulty UK Tereza Březinová za původní hru Defender, která se mimo jiné dostala do finále dramatické soutěže Cen Alfréda Radoka 2011.

Třetí místo obsadily dvě původní hry studentů pražské DAMU, a to Íjób autorky Terezy Verecké a iJá autora Braňo Holička, který text sám úspěšně inscenoval ve Studiu Ypsilon.

Také o druhé místo se dělí dva autoři. Prvním z nich je již zkušený dramatik Milan Šotek, který získal ocenění hned za dvě své původní hry, a sice za Nový bleší cirkus a Tajemství žlutého hřbetu, kterou uvedlo Divadlo Antonína Dvořáka v Příbrami. Druhým autorem je student Filozofické fakulty brněnské Masarykovy univerzity Ervín Hodulík za svůj dramatický debut, původní hru Absurdistán.

Absolutní vítězkou letošního ročníku Ceny Evalda Schorma se stala studentka brněnské JAMU Anna Saavedra se svou hrou Kuřačky a spasitelky, kterou v režii Janky Ryšánek Schmiedtové uvedlo ve zkušebně Divadla Antonína Dvořáka Národní divadlo moravskoslezské. První místo je již tradičně spojeno s finanční odměnou ve výši 10.000,- Kč. Díky finančnímu přispění syna Evalda Schorma, pana Oswalda Schorma již několikátým rokem získávají finanční ohodnocení také autoři na druhém a třetím místě. Podle mého názoru je potřeba ocenit a podpořit začínající české autory, přál by si to tak i můj otec, jehož jméno Cena nese. Zároveň jsem rád, že si díky tomu mladí divadelníci připomenou právě osobnost Evalda Schorma, dodal Oswald Schorm.

Všechny finálové texty jsou k dispozici v Agentuře DILIA, synopse her a medailonky jejich autorů naleznete na www.dilia.cz.

///

Více o vítězné hře:

Anna Saavedra: Kuřačky a spasitelky
Obsazení: 4 muži, 4 ženy

Něžná groteska o virtuálních láskách, pracujících ženách a mužích v domácnosti.
Slavná hra A. P. Čechova Tři sestry se stala přímou inspirací pro mladou autorku z česko-chilské rodiny Annu Saavedru a její moderní verzi životů žen ve třetím tisíciletí, v době babyboomu, internetových seznamek, pracovních kariér a ezoterních kurzů Jak být sebevědomou ženou. Chtěly by spasit svět nebo alespoň samy sebe v kraji, kde modré lišky dávají dobrou noc a štěstí přeje průměrným. Tři sestry. Kuřačky a spasitelky.
Kuřačky a spasitelky jsou všude kolem nás. Jsou metaforou nikoli pouze ženské, ale obecně lidské rozpolcenosti. Jsou po kolena v bahně, ale dívají se nahoru, na hvězdy. Udělaly mnoho chyb, ale nakonec možná najdou odvahu se tomu všemu zasmát. Možná i proto připomínají hrdinky ze slavného seriály Sex ve městě.

FOTO archiv DILIA

Anna Saavedra(*1984)Narozena na pobřeží Baltu v česko-chilské rodině. Vystudovala divadelní dramaturgii na brněnské JAMU. Členka divadla Ateliér, Studia Dům Evy Tálské a elitní klaunské společnosti Champ de tension. Je autorkou prozaických textů (Proměna; Chilské deníky; Cizinec), adaptací (Horečka; Hedda Gabler — Hra s mrtvou myší; Eva, Eva!) a divadelních her (Putování; Racek; Smrt abonentů; Dům U sedmi švábů; Česká měna; Paso a paso/Cesta zraněného bojovníka; Kuřačky a spasitelky; Mamma guerilla/Tajná zpráva z planety matek). Za svou hru Dům u sedmi švábů získala třetí místo v soutěži o Cenu Evalda Schorma. V současnosti je dramaturgyní brněnského HaDivadla. Hraje na akordeon v undergroundové kapele D.H.R.

Více informací naleznete na www.dilia.cz nebo spalova@dilia.cz.

v rozhovoru Jsem spíš Ježíš než Josef K. s Josefem Kalužou v DN 9/2012 mě zaujal způsob, jakým autorka Lenka Dombrovská používá termín „charakterní postava/role“. Z kontextu jejího rozhovoru vyplývá, že charakterní postava je postava ryzího kladného charakteru, což mě poněkud zaráží. Domnívala jsem se, že v případě Divadelních novin jakožto odborného periodika bychom měli mít alespoň v základních pojmech jasno.

Vezmu-li na pomoc Akademický slovník cizích slov, definuje pojem charakterní role, příp. herec jako: „představující vyhraněné povahové typy postav, charaktery“.  Ovšem autorka rozhovoru po Kalužově sdělení, že hraje Lopachina, položí vzápětí pro mě poněkud překvapující otázku „Hrál jste někdy charakterní postavu?“, ergo Lopachin mezi charaktery evidentně nepatří, a z dalších dvou — tří otázek je jasné, že se pro ni charakterní = čestný, ušlechtilý, poctivý, charakterově bezúhonný…  Opakem je bezcharakterní. Navrhuji tedy vylepšit divadelní terminologii: vedle charakterní postavy zařadit i postavu bezcharakterní. Anebo lépe číst a redigovat rozhovory.

Gajev (Norbert Lichý), Raněvská (Alena Sasínová — Polarczyk) a Lopachin (Josef Kaluža) — charakterní, nebo bezcharakterní? FOTO KSA Ostrava

Divadlo Feste nám k tomu napsalo:

Brno se mění

Nejen v Krno, Srno, Drno či Frno. Mění se hlavně přístup nikým nevolených občanů města k jejich nejlepším zastupitelům. Nepřehledné, chaotické a v základu rozvratné aktivity extremistů z portálu www.zitbrno.cz následovala intelektem pobuřující iniciativa Brno kulturní. Letité praktiky nejlepšího magistrátu největšího města dostaly jméno: buzerace. V Ochotnickém spolku Divadla Feste se obě záškodnické skupiny propojily. Formou scénického čtení jsme uvedli dokument, který nevysvětlitelnou ná(e)hodou někdo „vynesl“ z nejlepšího magistrátu. Potěšeni několika žalobami jsme dokument uvedli pod názvem „Konečné řešení kulturn&ia cute; otázky“. Promyšlenost magistrátní buzerace dokládají zejména některé body v dokumentu (9.c., 9.e.i., 10.a., 10.b., 10.c., 10.g., 12.a., 12.c., 12.g.1.)

Doporučujeme.

www.divadlofeste.cz

A k tomu dodatek: Budeme velmi rádi za zveřejnění dokumentu Konečné řešení nezávislé kultury v Krně i korespondence (Dopis JUDr. Tomáše Tyla Ph. D. Jiřímu Honzírkovi) na iDN.

///

Přání tímto plníme (korespondenci nabízíme navíc i přímo):

Dopis Tomáše Tyla Jiřímu Honzírkovi ohledně uvedení hry JUDr. Tomáš Tyl, Ph.D.: Konečné řešení kulturní otázky

Vážený pane Honzírku,
sděluji Vám tímto, že tzv. „Zápis z jednání Komise pro rozvoj kultury“ (dále jen „zápis“) je mým dílem a tímto se plně hlásím k jeho autorství mj. ve smyslu zákona 121/2000 Sb., tzn. se považuji mj. za autora hry, kterou hodlá Divadlo Feste uvádět pod titulem „JUDr. Tomáš Tyl: Konečné řešení kulturní otázky“, jinde též „JUDr. Tomáš Tyl, Ph.D.: Konečné řešení kulturní otázky“, „JUDr. T.Tyl, Ph.D.: Konečné řešení kulturní otázky“ apod.Jelikož se mnou, jakožto s autorem nebyly projednány žádné podmínky uvedení mého díla formou scénického čtení či formou podobnou, nezbývá mi, než Vás informovat, že ani já, ani můj zaměstnavatel Turistické informační centrum města Brna, příspěvková organizace, který mne k tomuto sdělení zmocnil, nesouhlasí s užitím díla ve smyslu § 12 a násl. zákona 121/2000 Sb.

Jelikož již nyní došlo k výraznému zásahu do mých osobnostních práv, považuji za nutné věc neprodleně řešit tak, aby nedocházelo k dalšímu porušování nejen mých práv, ale též dalších zásahů do chráněných práv mého zaměstnavatele.

Domnívám se, že je mimořádně politováníhodné, snažíte-li se změnit systém a poškozujete tím reálně jediného člověka – mne. Pokud je prvním, kdo mne kontaktuje sl. Kateřina Eichlerová pořádající Brněnský lunapark (a to jen „díky“ tomu, že dochází k panem Šmerkem vyžádané úpravě prostor kavárny, která mu má být podnajmuta, a na níž nyní nemá žádný smluvní vztah), aniž bych byl Vámi alespoň „pro forma“ informován, že užíváte mé jméno jako reklamu, odhlédnu-li od práva, myslel jsem, že se chcete chovat kulturně – a tedy snad i eticky.

Sl. Eichlerová mne zvala na „premiéru hry“, přičemž mám již jiný program, což jsem ihned sdělil – jistě bych rád na vlastní oči viděl, jak vidíte kulturu v Brně (ostatně – doposud jsem netušil, že dokáži psát „xenofobně, šovinisticky a pro nezávislou kulturu likvidačně“), nicméně s ohledem na tak útočný zásah do mých práv, myslím, že by ani má účast nebyla vhodná. Naopak Vás vyzývám – pokud se skutečně domníváte, že Vaše aktivita pomůže komunikaci mezi nezávislou scénou a městem Brnem – věnujte vybrané vstupné (přičemž minimální částku za uvedení mého textu, a to jmenovitě dne 17.3.2012 v rámci Brněnského lunaparku, stanovuji na 5000 Kč, slovy: pět tisíc korun českých – o dalších uvedeních a tak vzniklých nároků z mých majetkových práv budeme jednat) na účet Rytířského řádu Sv. Václava, mezinárodní nevládní organizace, a to s účelem uspořádat Mezinárodní dětský letní tábor Sv. Václava pro děti z dětských domovů, případně podobnou aktivitu této organizace. Touto podmínkou dobročinné akce pod uvedenými pravidly jsem ochoten tento souhlas k jednorázovému užití díla zpětně udělit. Platbou tohoto honoráře/částky nejsou dotčeny mé ostatní nároky a chráněné zájmy – tzn. mj. zásah do osobnostních práv etc., ani práva mého zaměstnavatele, jedná se výhradně o jednorázové užití díla formou divadelního představení (či jak sdělujete v tisku „scénického čtení“). Nicméně zdůrazňuji, že stále trvám na faktu, že Vám neuděluji souhlas k užití díla, natožpak mého jména atd.

Navrhuji tímto schůzku v průběhu příštího týdne – nejlépe po mé pracovní době, tzn. cca po 17 hod., a to poblíž mého pracoviště Radnická 2.

S pozdravem
JUDr. Tomáš Tyl, Ph.D., v.r.

///

Odpověď Jiřího Honzírka:

Vážený pane Tyle,
přijměte prosím poděkování za Váš email a omluvu za poněkud opožděnou reakci.
Realizaci sobotního scénického čtení jsem pečlivě konzultoval s právníky.
Nacházejí shodu v tom, že se nejedná o porušení zákona. Zároveň užití Vašeho jména nenaplňuje skutkovou podstatu autorského zákona. Nevzniká tedy povinnost platit Vám honorář.
Máte-li skutečně zájem se se mnou sejít, jsem Vám zajisté v doprovodu právníka k dispozici.

Přeji Vám dobré dny.

MgA . Jiří Honzírek
Divadlo Feste
Umělecký šéf

/pro i-DN připravil a zpracoval hul/

…

Americký sen a evropská iluze

Gustave Clarence Rudolphe Boulanger (1824–1888): Trh s otroky v Římě. Repro archiv

Vždycky jsem se divila, proč Američani na počátku 21. století pořád tak strašně řeší otázky rasismu, xenofobie a diversity. Otroctví přece bylo v USA zrušeno před 150 lety a slova jako demokracie, tolerance, integrace nebo sociální spravedlnost patří k nejčastěji skloňovaným v každodenním společenském životě, nejen v politice. Čím víc se v tom přece budou rejpat, tím větší to bude problém, říkám si a myslím na svou babičku, která říkávala: Čím víc se … maže, tím víc smrdí. Protože kde jinde na světě by okolnosti měly vést k přirozené toleranci a uvědomělosti diversity, než právě v USA, kde spolu odjakživa na hromadě žijí málem všechny národy světa?

K těmto úvahám mě vedly dvě okolnosti jednoho mého pátečního dopoledne:

První z nich byla přednáška American Dreams: Race, Religion and U. S. Film na Portland State Univeristy. Na příkladu filmů Spike Leea Malcolm X a Gregoryho Navy My Family představila profesorka Jane Naomi Iwamura svůj komparativní work-in-progress projekt v oblasti etnických studií, v němž se věnuje otázkám rasy, občanství a  náboženství. Zaměřila se na angažovanost obou filmů a jejich společensko-kritický rozměr.

Diskuse jsem se však přímo nezúčastnila a jen mlčky poslouchala uvědomělé americké studenty a pedagogy, kteří s velkým zápalem rozebírali nahozené téma. Připadali mi jako ryby vodě. Všichni měli v rukávu nějaký příběh ze svého okolí nebo z vlastní rodiny, všichni poukazovali na přímou zkušenost s xenofobií pramenící z neznalosti ostatních národnostních menšin v USA, všichni zdůrazňovali nutnost dialogu, nutnost upozornit na diversitu a na výchovu k otevřenému kladnému přístupu vůči jinakosti. Všichni mluvili s velikým respektem a opatrně volili neutrální slova. Více koncentrované tolerance jsem snad ještě nezažila.

Nemohla jsem si pomoct, ale celé téma mi připadalo na hony vzdálené od mého českého homogenního světa a přišlo mi, se vším respektem, až trochu přitažené za vlasy. Že to tak prožívají. Ale jen do té doby, než jsem otevřela počítač a zabrousila na Čt 24 s tím, že si přečtu zprávy. Našla jsem tam odkaz na článek Living with diversity: For a politics of hope without fear, který mě probral z pohodlné zabedněnosti: eurozine.com.
Tento otevřený dopis je manifestem k transformaci Evropy na základech humanismu, tolerance a sociální spravedlnosti a vytvoření demokratického multikulturního společenství. Manifest, iniciovaný evropskými intelektuály a politiky, podepsala téměř stovka Evropanů, mezi nimi Herta Müller, Wim Wenders, Richard von Weizsäcker nebo také Petr Pithart. Naléhavost výzvy evropským politikům a autoritám z textu přímo kape. Evropa prochází razantními změnami od homogenity jednotlivých národů v rámci jednoho státu k rozsáhlému multikulturalismu, aniž by si to reálně uvědomovala. Někdo si toho možná vědom je, ale jednotlivci – jako třeba já – to dosud příliš neřešili. Autoři manifestu se domnívají, že spíše než klimatické změny nás ohrožují xenofobie, netolerance a strach z jinakosti. Upozorňují na výraznou podobnost nenávisti vůči jiným náboženstvím a národům jako před 2. světovou válkou.

Čtu to a vybavuju si situaci z vietnamské tržnice v Náchodě, kde jakási česká madam s despektem komunikuje s vietnamskou prodavačkou a bezdůvodně jí tyká. Uvědomuju si, jak sama někdy hodnotím lidi podle vzhledu a původu. Jak pohrdavě se ve společnosti zcela otevřeně mluví o imigrantech, nemluvě o jejich zneužívání českými zaměstnavateli. Je mi z toho najednou úzko. Evropané si musí uvědomit, píše se dále v manifestu, že žijí ve společenství lidí s různým původem, vírou a barvou pleti. Že nemá smysl segregovat, ohraničovat a klasifikovat, ale naopak otevírat, poznávat a přijímat. Tzv. politics of catastrophe management, kdy v každém Arabovi vidíme teroristu, v každém Ukrajinci zloděje a v každém imigrantovi původce ekonomické krize a sociální nestability, nikam nevede.

Jean Leon Gerome (1824 — 1904): Otrokyně na prodej. Repro archiv

Jak manifest čtu, čím dál tím víc si uvědomuju podobnost této rašící evropské problematiky s tou americkou, mnohokrát přetřásanou. Stejná slova popisují stejné situace a problémy – vždyť žijeme konec konců na jedné kouli. Jenže nás dosud tolik nepálily, a tak jsme jim v bačkorách izolovaného nezájmu homogenní společnosti nevěnovali pozornost. Teď ale přišel čas, kdy to stejně jako Američani musíme začít řešit. Tak přece jsou v něčem historicky první. To jsem zvědavá, jak se k tomu ta naše česká xenofobní povaha postaví.

Zároveň doufám, že se v tom řešení poučíme z jejich chyb, protože i přílišná tolerance škodí, pomyslím si při vzpomínce na ranní přednášku, při které jedna posluchačka nahlas chrápala a nikdo ji nevyhodil.

Repro archiv