Divadelní noviny

Ženy na prknech, v šálách a v letu (No.2)

Jana Matyášová — Sat, 04 Feb 2012 14:29:41 +0000

Druhý den festivalu Fun Fatale v KD Mlejn si soubor Cirkusu Mlejn přivedl na pomoc mimo jiné i zahraniční hosty a společně pak představili inscenaci Easy living, jejíž název odkazuje nejen na slavnou píseň Billie Holiday (která v projektu zazní jako finální ), ale zároveň ilustruje pocit akrobatů, kterým je díky jejich umění umožněno se alespoň na pár okamžiků odpoutat od země, a z nemalé výšky brát to lidské hemžení jaksi s nadhledem.

Zpěvačka Diana Aivia, harfistika Hana Hrachovinová a houslistka Monika Růžková nám předvedly známé skladby nejrůznějších autorů a žánrů – od Offenbacha, přes Bizeta až po již zmiňovanou Billie Holiday. Náladu jednotlivých skladeb pak doplnily svým akrobatickým a pohybovým uměním Eliška Brtnická, Jana Klimová a Stéphanie N´Duhirahe.

Cirkus Mlejn prezentuje celý koncept jako „vertikální animaci hudby a akrobatické jam session“. Nejde tedy o příběh jako spíš o jistou exhibici možností nového cirkusu a prezentaci jednotlivých akrobatických nářadí — visutá hrazda, šála, kruh a vertikální lano.

Umělkyně předvedly své dovednosti (ať už se jednalo o akrobacii nebo interpretaci skladeb) i s jistou dávkou humoru, každopádně pak s odzbrojující lehkostí, která divákovi navodila hned od začátku pocit, že žít je občas vážně snadné, i to i když visíte za nohu pěkných pár metrů nad zemí.

Inscenace je pak v každém případě skvělým odreagováním pro všechny věkové kategorie a zároveň nahlédnutím do principů nového cirkusu pro ty, kteří se s tímto v poslední době velice oblíbeným uměním chtějí blíže seznámit.

Albánská zkušenost

Jan Horák — Sat, 04 Feb 2012 14:09:48 +0000

Asi před třemi roky jsme s podporou tehdejší velvyslankyně Markéty Fialkové byli vysláni se Zuzanou Blochovou do Tirany, abychom zde poznali místní kulturní scénu a zmapovali prostor pro české umělce, aby se nastartovala kulturní výměna s Albánií. Týden jsme se seznamovali s místními umělci, což nám usnadnilo probíhající kvalitně zastoupené Tiranské bienále, situované do zchátralého, kdysi prominentního hotelu v centru Tirany. Byli jsme nadšení obrovským zájmem místních obyvatel, hotel byl doslova přeplněn návštěvníky. Později jsme pochopili, že tito lidé nepřišli obdivovat umělecká díla, ale využili možnosti prohlédnout si budovu, kam dříve nikdy nemohli. Další rozčarování nám přinesly debaty se zdejšími mladými umělci. V Tiraně byla v té době jediná oficiální galerie a oni byli frustrovaní nemožností prorazit mezi oficiální umělce a vystavovat. Nechápali, že jsou i jiné možnosti, jak prezentovat svá díla. Bez úspěchu jsme se jim snažili vysvětlit, že mohou začít zespoda, na ulici, obsadit některou nevyužívanou chátrající budovu, prázdnou veřejnou nástěnku nebo reagovat na nějaký podnět ve veřejném prostoru. Příklady takových iniciativ z Čech, jako AM180 v Praze, Benzínka u Slaného nebo Galerie Potraviny v Brně je nedokázaly přesvědčit.

Albánská zkušenost mi dobře ukázala, v jakém kulturním kontextu se v Čechách pohybujeme, že jsme přes dlouhou komunistickou izolaci součástí kulturní Evropy, ve které má subkultura a experiment přes všechny potíže svůj prostor a je přirozenou reakcí na skutečnost, ve které žijeme. Potřeba vytvářet umění zdola je u nás především odkazem odcházející generace umělců disidentů, která plynule přešla z vymezování se vůči normalizačnímu vymývání hlav v opozici vůči polistopadové komercionalizaci v umění, ve kterém je experiment a jiný než zavedený přístup k umění existenčním hazardem. Jedním z prostorů, jehož základem je umělecká svoboda, je pražská MeetFactory, ve které jsem po čtyři roky vytvářel její divadelní dramaturgii.

Poslední inscenace mé dramaturgie „experimentální činohry“ byla inscenace Buzní kříž, na které jsme pracovali společně s Mirkem Bambuškem. Tento divadelní projekt se stal divácky nejúspěšnější. Úspěch je to však trochu trpký, neboť je, jak jsem si dobře vědom, z velké míry zapříčiněn možností prohlédnout si nahé populární herce. Opět se tak potvrdila banální pravda, že motivace tvůrců se nemusí setkat s motivací návštěvníků. To má hodně podob. V Tiraně si návštěvníci prohlíželi pozůstatky z výbavy hotelu a úspěšně ignorovali umělecké artefakty. V Národním divadle masa abonentů protrpí Nebeského Krále Leara, kterému nedají ani na chvíli šanci, aby k nim promluvil. U Buzního kříže pak určitá část publika kvůli explicitní nahotě inscenaci od začátku odmítne. Nejsem samozřejmě naivní a na to, že nahota může mít tento efekt, jsem byl připraven. Stejně tak plně respektuji, že jde o kontroverzní představení, na které nemůže přistoupit každý. Kladu si spíše otázku místa, obsahu, formy a jejich kontextu a toho, čemu se říká úspěch. Práce s touto vazbou nesmí vycházet z konzervativních jistot, to vnímám jako ústřední.

Jako každý rok, opět přichází období, kdy všichni s obavami čekáme na přidělené grantové dotace. Pokračující trend neustálého snižování dotací kultuře nutí kulturní instituce ke kontroverznímu propojování se s komerčními subjekty a podřizování se jejich zájmům. V této situaci je opravdu velmi nesnadné obstát. Smutné také je, že za více než dvacet let po pádu komunismu zde neexistuje alternativa v podobě, na západě běžného, systému donátorství z komerčního sektoru. Příklad NG a ING je odstrašující a jsem přesvědčen, že v zemích na západ od našich hranic by si něco podobného tato firma nedovolila. Je to však jen výsledek vztahu našeho státu ke kultuře, ale i nároků, které na sebe sami klademe. Reálným výsledkem takovéto politiky může být konec mnoha kulturních institucí. Na rozdíl od Albánie ale můžeme věřit, že tu zase někdo začne odzdola.

Hra na život Cirkusu TeTy (No. 2)

Marko Milanovič — Sat, 04 Feb 2012 13:57:26 +0000

Třetí den mezinárodního festivalu Fun fatale nabídl představení Cirkusu Tety s názvem Hra. Vedle účinkujících, Katky Klusákové a Pavly Rožníčkové, které jsou zároveň i autorkami inscenace, se na choreografii podílela i Radka Janů.

Na začátku představení visela ze stropu pouze dlouhá červená šála. Za zvuku bušení srdce se z ní rodily dvě postavy, dětsky nevědomé, poznávající život — od prvních krůčků až po první slova. Další fáze “Hry” se přesunuly do vzduchu, kde nejdřív aktérky představily společnou akrobacií, aby se v jistém okamžiku jejich životní cesty rozešly. Každá z postav se chopila svého osudu a svých životních akrobacií. Katka Klusáková a Pavla Rožníčková předvedly na šále a hrazdě za doprovodu různých hudebních žánrů obratné, zajímavé a celkem napínavé akrobatické výjevy. Ty se střídaly s mluvenými pasážemi, které se pohybovaly v rovině absurdity. Jejích záměr představit nám životní cestu a vývoj postav byl, přes drobnější dramaturgické nesrovnalosti, jasně čitelný.

Cirkus TeTy určitě do budoucna najde cestu, která jej přivede k dramaturgicko-režijní rovnováze a tím rovněž i k úspěšným inscenacím.

Po Cirkusu TeTy měli diváci možnost vidět několik krátkých vystoupení účinkujících na festivalu. Mezi nejatraktivnější bezpochyby patřili zahraniční hosté, kteří například představili v Česku nepříliš známou akrobacii na laně nebo pole dance.

Půlnoční bohyně v Akropoli

Tereza Přívozníková — Fri, 03 Feb 2012 04:19:05 +0000

Koncert je vždy tak trochu performance. Hudebníci se předvádějí a davy šílí. Křest Floexovy desky Zorya však dokázal, že hudební performance se dá posunout i do jiných, mnohem zajímavějších rovin, kde se stírají hranice mezi uměleckými formami a kde je místo pro sen a imaginaci.

Tomáš Dvořák alias Floex. Snímek Palác Akropolis

V úterý 31. ledna křtil Floex v Akropoli svou poslední desku s názvem Zorya, kterou vydal po dlouhých deseti letech od svého debutu Pocustone. Akce se konala v rámci projektu EuroConnections, který do České republiky přiváží nové a zajímavé evropské muzikanty.

Tomáš Dvořák (alias DJ Floex) je v projektu českou vyjímkou, i když spolu s ním si na koncertu zahrálo i milánské duo Musetta. Zatímco italští muzikanti měli ke svému setu připravenou příjemnou, ale vlastně ničím ojedinělou projekci na zadní prospekt jeviště, Floex se spojil s výtvarnicí Veronikou Vlkovou a jeho část vystoupení se rozrostla v audiovizuální podívanou.

Skladby z nového Floexova alba, v nichž mísí downtempovou elektroniku s moderním jazzem a ambientními plochami, prošly na koncertu menšími úpravami, které je však žádným způsobem nedegradovaly. Naopak se podařilo z celkem komorních skladeb pro samotářský poslech vytvořit set nabitý energií, přitom s citem pro jemné detaily. Naplněný sál Akropole to ocenil.

Musetta. Snímek palác Akropolis

Poté, co podpořil duo Musetta svým klarinetem, nastoupil Floex na scénu ke svému vlastnímu vystoupení (v jeho závěru muzikanti Musetty na oplátku zahráli s ním) s maskou jakéhosi bílého medvěda na obličeji. Svůj set začal skladbou Ursa Major (označení pro souhvězdí Velké medvědice). Stejně jako jeho kolegové Jiří Javůrek (klarinet, basklarinet) a Marián Petržela (bicí) měl na sobě bílý, široký kostým s jemnou akvarelovou malbou a bílé kalhoty.

Veronika Vlková: Kostel. Snímek archiv

I Veronika Vlková se oblékla do kostýmu, který měl na zádech a na kapuci namalovaný obličej, takže když byla k divákům zády, vypadalo to, jako by na jevišti stála kreslená postava. Vlková není z těch výtvarníků, kteří se schovávají za svá díla, ale stala se nedílnou součástí představení. Na scénu postavila bílou siluetu mušle, skály a měsíce/slunce (ta byla pověšená shora), na které promítala své naivní (v dobrém slova smyslu) a hravě rozpohybované akvarely. Mimo hlavních promítacích panelů stály na jevišti ještě jakési stromy či palmy, také z bílého materiálu. Hlavní hvězdy večera, tedy muzikanti, byli — co se výtvarného působení týká — upozaděni. Neustupovali však němým kulisám, ale výtvarným projekcím hudby, které se v příjemné symbióze s ní promítaly do jevištního obrazu. Autorka vizuálu po celou dobu vystoupení chodila mezi jednotlivými panely, aniž by na sebe strhávala pozornost, a přímo před diváky přidávala další vizuální prvky. Stála u svého pultíku obloženého mechem a paličkami, pro tuto příležitost speciálně přizdobenými tak, aby i ony ladily k celkové koncepci, ovládala projekci, dodávala jí další pohybový rozměr inspirovaný — samozřejmě — Floexovou hudbou, ale vytvářený tady a teď. Jindy přidávala věci do prostoru, jako třeba již zmíněné palmy nebo déšť přilepovaný na zadní plán jeviště.

Ať už dělá Floex cokoli, vždy je to práce vysoce koncepční a dotažená k dokonalosti. Snímek archiv

Vizuální složka poskytovala hudbě další rozměr, který se při poslechu alba Zorya odehrává jen v posluchačově hlavě. Nebyla to však pouhá ilustrace. Vytvářené obrazy posunovaly představivost diváků přesným „floexovým“ směrem, byť pro jakoukoli individuální imaginaci zůstalo spousta prostoru. Koncert či spíš výtvarně-hudební performance dokázala publikum doslova pohltit, vtáhnout je do osobité Floexovy snové krajiny.

Performance, hudba a videoart

Výtvarníci a hudebníci (či spíš multimediální umělci) Veronika Vlková a Tomáš Dvořák , oba absolventi ateliéru videoart na brněnské FVU, mají s evokací obrazů již své zkušenosti. Před dvěma lety uváděli společně pořad Mikrofontána na ČRo Vltava. Každý díl měl konkrétní téma (les, cesta, bacily apod.), kolem kterého vytvářeli vyprávěné příběhy či spíš jakési vyprávěné obrazy, k nimž je inspirovala hudba. Šlo o zajímavý způsob jak poslouchat hudbu „jinak“.

Veronika Vlková: Představení bez názvu. Snímek VERONIKA VLKOVÁ

Když se zaměříme na výtvarnou tvorbu Tomáše Dvořáka (je absolventem ateliéru multimédia na AVU), zjistíme, že i tato část jeho života je založena na komponování hudby. Dvořák je puntíčkář a technický typ, jeho díla jsou vždy dotažena do nejmenšího detailu, což ale nebrání tomu, aby jejich nosným prvkem byla interaktivní náhoda. V jeho portfoliu nalezneme — mimo jiné — flashové animace, které reagují na pohyb počítačové myši. Každá interaktivní část má na sebe navázaný určitý zvuk, který se díky pohybu kurzoru po obrazovce mísí s ostatními, vrství se a vytváří pokaždé jinou hudební/zvukovou skladbu. Z každého uživatele se tak stává hudební skladatel. Pozdější Dvořákova díla jsou už sofistikovanější instalace. Třeba Crossroad z roku 2002, kde ze světel aut, která náhodně přijížděla na křižovatku, převedením jejich vlastností do počítače, vytvářel hudbu generovanou zcela bez jeho vlivu. V projektu Live score zase spolupracoval s živým hudebníkem (např. Vladimír Václavek), jehož hudbu přetvářel do improvizované skladby, která byla skládána pomocí snímání obrazu vznikajícího v reálném čase.

Floex: Zorya. Repro archiv

Ať už dělá Floex cokoli, vždy je to práce vysoce koncepční a dotažená k dokonalosti. Stejně tak je tomu i s jeho novou deskou a jejím jevištním tvarem. Zvláštní na jeho tvorbě je to, že i přes libování si v elektronice čiší z jeho hudby naturálnost. Jako by se skrze dráty vracel její autor k nějaké přírodní podstatě. Vše je u něj lidské, původní a svobodné.

Svoje album pojmenoval podle slovanské bohyně jménem Zorya Polunochnaya z knihy Američtí bohové Neila Gaimana. Snad ho tedy přízeň půlnoční bohyně bude provázet i nadále. Dosud při něm rozhodně stála.

Ženy na prknech, v šálách a v letu (No. 1)

Pavla Frida — Fri, 03 Feb 2012 02:55:53 +0000

Když je venku zima, člověk by nejraději zůstal uvnitř. Pokud se však překoná a dokáže do toho holomrazu vylézt, měl by za to být patřičně odměněn. Ve středu jsem se přidala k hrstce odvážných a zaběhla si sprintem skrz Sibiř do KD Mlejn. Tam právě začínal první ročník mezinárodního festivalu s názvem Fun Fatale s podtitulem Ženy na prknech. Pokud se nebojíte zimy a nového cirkusu v podání žen, tak směle do bund a do čepic, protože festival bude probíhat až do 5. února.

Chvílemi se mi zdálo, jako by nad námi tančily loutky, anebo bytosti z jiné planety. Snímek VOJTĚCH BRTNICKÝ

Slavnostní zahájení bylo sympatické. Mám ráda obyčejnou, téměř civilní atmosféru, představení, v nichž se herec z dobrého rozmaru nenápadně zasměje, protože se prostě neudrží. Nemám na mysli, že se odbourá zcela, ale že mi tím jako všímavému divákovi, dá najevo, že jsme oba „prostě jenom lidi“. Takový byl i začátek festivalu.

Ředitelka Mlejna Dáša Roubalová nemluvila dlouho a přitom všechno řekla. Pak jsme dostali skleničku šampaňského, což já vždycky ráda, a za dveřmi sálu jsme se postavili na jeviště, abychom viděli, jak nám kdosi okupuje sedadla. Byla to pětice dívek, festivalových účinkujících v následující dny. Jejich představeníčko na úvod bylo uvolněné, radostné, pouštějící si mě — jako diváka — k tělu a zároveň divadelní, barevné, příjemně efektní. Chvílemi se mi zdálo, jako by nad námi tančily loutky, anebo bytosti z jiné planety. Že by to dělaly ty šály, hrazda a provazy?

Pak přišla řada na hlavní představení večera. Snímek VOJTĚCH BRTNICKÝ

Paper Dolls

Pak přišla řada na hlavní představení večera, premiéru berlínské vzdušné akrobatky českého původu Jany Korb.

Před námi se až po strop tyčilo jakési sedmimetrové tepee, akorát, že to byla holá konstrukce s lampou přidělanou na boku a stolkem úplně nahoře. Tak jsme se usadili, zalomili krky. Nejspíš proto, že se inscenace jmenovala Paper Dolls, byly na konstrukci také připoutané dvě papírové panenky. Dolů s vrchu visela spousta provazů. Vypadalo to poeticky. Ručně malované postavičky, stínidlo jak od babičky… Prostě se mi to rýmovalo. Všechno špatně…Všechno jinak…

Jana se cestou dolů zaplétala do všech těch visících lan a zase se zběsile rozplétala. Snímek VOJTĚCH BRTNICKÝ

Představení totiž bylo veskrze depresivní. Začínalo na nejvyšším bodě té obrovité železné třínožky, kde seděla tenká dlouhovlasá postava a malovala si rty. Sálem se z reproduktoru rozezněl text knihy Margaret Atwoodové The Cat´s Eye. Byl v angličtině a namlouvala ho sama aktérka, takže to byla angličtina s krutým německým přízvukem. V tu chvíli jsem na svém těle zaznamenala první záchvěv úzkosti. Až do konce se vše odehrávalo ve velmi podobném tempu i stylu.

Jana se cestou dolů zaplétala do všech těch visících lan a zase se zběsile rozplétala. Bylo to přirozené, nepředhazovala divákům akrobatické triky, ač je někteří diváci očekávali. Usuzuji tak z toho faktu, že když v jednu chvíli udělala ve vzduchu provaz, jedna paní se jala tleskat. Sama. Depresivní.

Nevyřčená pravidla hochů znám, ale s dívkami si připadám, že každou chvíli musím šlápnout tragicky vedle. Snímek VOJTĚCH BRTNICKÝ

V další chvíli se akrobatka objevila u postranní „poetické“ lampičky a začala tam nepoeticky krájet cibuli. Moje zmrzlá duše se na chvíli zaradovala, že možná… možná ještě přijde něco veselejšího! Marně. Nakrájení cibule, u toho nějaký anglický text, kterému jsem nedokázala věnovat pozornost, a tím byl scénce s „kuchyňkou“ konec. Škoda.

Pak se zase Jana vpletla do lan, aby nakonec sestoupila na zem a oblékla ty papírové panáčky do papírových hadříků jak z vystřihovánek, což byla jejich jediná minuta slávy v celé hře. Sama si vzala sako a začala zírat publiku přímo do očí. Možná to byl znak osamění, protože reproduktor vyprávěl cosi o ztrátě přátelství.

Najednou na mne začíná naléhat temnota, pak hrůza. Snímek VOJTĚCH BRTNICKÝ

Ještě k tomu přátelství: Kdybych si nepřečetla, o čem představení má být, téma přátelství bych pochytila právě jen z toho reproduktoru. A to by mi bylo trochu líto. Protože pokud si někdo text nepřečetl, nebo román Margaret Atwoodové nezná či nemluví anglicky, mohl by si třeba myslet, že se tam jen „nějaká ženská furt motá do nějakejch provazů a ani to neudělá pořádně, protože se jí to pořád šmodrchá.“ Naštěstí jsem věděla, o čem Paper Dolls jsou či mají být, takže jsem všechno to probojovávání se lany měla za obraz toho, jak těžké jsou mezilidské vztahy.

Cítím v sobě cosi tvrdého, krystalického, zrnko skla. Snímek VOJTĚCH BRTNICKÝ

Nakonec se ta prostovlasá dívka rozhodla s tou holčičkou, co jí pořád ubližuje, nekamarádit. Zjistila, že nejlepší je být takový, jaký chcete být sám. Ve finální scéně se dočkala i ta paní, co tleskala Janině provazu. Akrobatka jim nabídla několikanásobný efektní „rotační“ pád po laně z nejvyššího bodu konstrukce až na zem.

Toto mi chybí: Ne něco, co už je pryč, ale něco, na co je marné čekat. Snímek VOJTĚCH BRTNICKÝ

Odměněna za to, že jsem vystrčila nos z teplého bytu, jsem tedy nakonec byla. Ocenila jsem nejen ten poslední pád, ale vůbec odvahu snažit se řečí závěsné akrobacie vyprávět román. Nápad se zdoláváním mezilidských vztahů, které představovaly provazy, se mi líbil. Opravdu. Velmi. Krásná byla pro asi půlhodinovou (možná o něco delší) produkci speciálně složená hudba. A Jana v jeden divadelně nádherný moment, kdy obíhala celou konstrukci jako malá holčička, dokázala, že dokáže být i legrační. Ocenila bych té lehké ironie a nadhledu víc. A trochu mi bylo líto lampičky i panenek, které jako by byly opuštěné. Na začátku, téměř po celý čas představení i na konci. A taky bych navrhovala občas měnit tempo představení, aby to nebyla taková deprese táhnoucí se jako lepidlo.

I když… asi měla být.

2. února 2012

O autorce tohoto textu:

Jsem ročník 1982, občas hraji divadlo, občas píši básně, občas se pověsím na hrazdu a někdy dokonce seberu odvahu a napíši, co si myslím, jako právě teď. A nejvíc se těším na léto.

Ženy na prknech, v šálách a v letu (No. 0)

redakce — Fri, 03 Feb 2012 01:49:09 +0000

V pražském klubu Mlejn začal ve středu 1. února první ročník mezinárodního festivalu nového cirkusu Fun Fatale. Potrvá do neděle 5. února a je výjimečný i tím, že v jeho produkcích účinkují pouze ženy. Vystoupí například Cirkus Mlejn, Trapez Tanz Teater Berlin, La compagnie des pieds perchés, Collectif and then… či Cirkus TeTy. Na stránkách blog DN najdete ode dneška denní zpravodajství.

Organizátoři zvou do publika nejen ženy, ale i muže a děti. Dramaturgie se zaměřila na menší soubory a sólisty a komorní projekty. Atmosféra je velice příjemná a vstřícná! Diváci si prý nemusí nosit kukátko a pátrat ve 20. řadě, „kdo se to tam vlastně houpe“.

Do Prahy přijíždějí protagonistky nového cirkusu z Německa, Švýcarska, Finska, Británie a Mexika. V rámci festivalu se konají i workshopy pod vedením zahraničních lektorů. Poradí, jak na prověšené lano, švihadlo či vzdušnou akrobacii na kruhu.

Nový cirkus je založen na artistice, tedy jakési koordinační dovednosti. Po estetické stránce je mu vlastní určitá bizarnost, rituál, emoce či sny. Nový cirkus je však i divadlem, počítá s komunikací umělce a diváka. Protagonistům jde o vytváření děl harmonicky spojujících všechny druhy umění. Oproti tradičnímu cirkusu se snaží v nekoordinované směsi disciplín, pohybů, obrazů i zvuků najít řád, vytvářet komplexní díla a pracovat s dramaturgií.

Program

středa 1.2.
19:30   Jana Korb: Paper Dolls — premiéra (DE)
čtvrtek 2.2.
19:30   Cirkus Mlejn a hosté: Easy Living (CZ, SK, USA, CH, RU)
pátek 3.2.
19:30   La compagnie des pieds perchés: Foutaise (CH)
sobota 4.2.
11:00   Cikrus Mlejn: Postav na čaj! (CZ)
13:00–16:00    FATAL NETWORK — konference na genderové téma, network — ženy a dívky v cirkusovém divadle
18:00   dvojprogram: Lucie N’Duhirahe (CH) + Franceska Hyde (GB) , Caroline Abbot
21:00   show
neděle 5.2.
11:00   Cirkus TeTy: Hra (CZ)
15:00   Divadlo Kufr: Tančíček (CZ)
17:00   Ilona Jäntti (FI)
19:30   závěrečné představení — bude doplněno

KD Mlejn
Kovářova 1615/4
Praha 5 – Stodůlky

Bližší informace najdete na: funfatale.cz

Clown Bilbo bloguje (No. 8)

Jiří Bilbo Reidinger — Thu, 02 Feb 2012 01:34:53 +0000

Ve vlaku

Klokotám lokálkou.

Snímek archiv

Dumpy dumpy… Dumpy dumpy…

Venku se krčí ojíněná, mrazivým bílí porostlá krajina… Na mé nohy funí příjemné teplo.

Dumpy dumpy… Dumpy dumpy…

Venku se slunce prodírá mlhovinou, šedivým oparem. Snaží se, seč může prohřát prokřehlé tvory, lesy, louky…

Dumpy dumpy… Dumpy dumpy…

Na noze, v kapse u kalhot, zavrní telefon. Vysoukám jej.

„Tady Bilbo…“

„Ahoj tady Karel… Neotravuju? Máš chvilku? Jak je v zimním kalupu?“

Slova se v přílivech, odlivech vzdouvají, valí, vrací, odplouvají. Křehký venkovní obraz poklidně a spokojeně plyne na okenní obrazovce, jejíž okraje pomalu zarůstají ledovými květy…

Svěcení vlaku, Praha 21. 8. 1845. Repro z knihy 150 let železnice v Praze

Dumpy dumpy… Dumpy dumpy…

„Jo málem bych zapomněl, co vaše budoucí miminko? Karolína by už měla být…nejspíš v sedmém měsíci, co? Už se nemůžeš dočkat, co?!…Chááá… Budeš slavit jako minule? To si se probral na střeše nějakého věžáku, jestli si dobře pamatuju a nevěděl si, jak si se tam dostal…všežravá černá díra …chacha…“

„No to ti chci právě… ehm… ehm… vlastně říct… Je to pryč…“

„Co je pryč? Další černá díra? Chááá… Jak pryč?“

„No… asi ve třetím měsíci krvácení, boj v nemocnici a konec…“

„Probůh… No to je… promiň… hrůza… Jak se to stalo? Co doktor?… Co Karolína?“

„Brečela, já brečel… nešlo tomu prý zabránit… Těšili jsme se… Pozoroval jsem bříško, pokoušel se o komunikaci s pulcem tam uvnitř… no a doktorka byla skvělá… výborná profesionálka… kamarádka…“

Dobrých deset minut se snažím o nemožné. Zahnat chmury. Nakonec, přeci jenom, hlas tam na druhé straně optimisticky ožívá. Z prázdné pustiny, z hlubinné tesknoty, vylétá kamsi vzhůru… Uf!

Vinohradský tunel v roce 1871. Repro z knihy 150 let železnice v Praze

Dumpy dumpy… Dumpy dumpy…

„Je pryč… Našli ji pod kamenem.“

„Co zase máš… nerozumím… Koho našli? Pod jakým kamenem?!“

„No tu doktorku, gynekoložku… kamarádku… Nemohli jsme se jí dlouho dovolat… V bytě nebyla. Telefon jen zvonil a zvonil, až utichl docela… Linka je nedostupná, linka je nedostupná… sípal automat… Pořád dokola…“

„Neblbni, ta doktorka?! Co v těhotenství ošetřovala Karolínu?… Co je s ní?“

„No vždyť ti říkám… našli ji pod kamenem…“

„Jak pod kamenem?! Proč pod kamenem?!… Co tam dělala?“

„Spáchala sebevraždu…“

„No to snad ne… Proč?…“

Dumpy dumpy… Dumpy dumpy…

„No, my ani přesně nevíme… Prý měla nějaké problémy s partnerem, prý u sebe objevila nemoc… Nic o tom nevíme… Víš, je škoda, že ji neznáš a už nepoznáš… Uměla se smát… Kruci… Jak ona se uměla smát!… Srdcem, očima…“

„Ten její ji nehledal?“

„Právě, že ne… Prý se chvíli předtím rozešli… Odjel do ciziny…“

„Jak ji našli?“

„Jak miminko ležela schoulená pod obrovským placákem… Spolykala prášky… Víc jak měsíc tam tak… ale zima ji zachovala celkem v pořádku…“

Dumpy dumpy… Dumpy dumpy…

K neuvěření, jak život…

Historický záběr Negrelliho viaduktu. Repro z knihy 150 let železnice v Praze

Opět trvá minuty, než zaženeme tragický tón. Těžká, dusivě olovnatá oblaka…

„No, ale jaro přijde, jak se zpívá v jedné písni… Snad jednou vyjde Slunce a svým žárem bude hřát… To zalechtá do tváře a přinutí se smát…“

„Máš pravdu, už ho vyhlížíme za obzorem a věříme v obrat…“

„A ty… Kdy vlastně vyjedeš na turné se svým akordeonistou?… Půjdeš přes všechno tohle… proti vší pravděpodobnosti… jak to ostatně v životních tragikomediích bývá… dál táhnout káru a bavit okolí… I když ti není do zpěvu… Špílec střídá špílec a na zádech utíráš studený pot… však víš sám… Jede se dál, jinak…“

Na druhém straně je dlouhé ticho.

„Haló… seš tam ještě? Nešmikli nám to někde?“

… Dumpy dumpy… Dumpy dumpy…

„Ne, nešmikli… Puklo mu srdce!“

„Co? Chááá… Komu zase puklo srdce?“

„No tomu mému akordeonistovi… Zrovna jsme chystali velký zájezd po Evropě… Natáčení desky a… Šmytec. Srdce puklo.“

„Počkej, jestli tomu dobře rozumím, tak Thomasovi, kterého jsme nedávno viděli, puklo srdce?!“

„Jo, jo… je v Pánu… Bylo mu sotva padesát… Hrajeme ve zkušebně, hrajeme… Najednou se chytí za hruď, zasténá, zachroptí… Maličko zaškubá nožkama a je po všem… Konec! Finito!… Nemám do čeho píchnout… Je konec!“

„Děláš si legraci?! To není možné! To přeci nemůže být pravda!… Vždyť nedávno…“

Dumpy dumpy… Dumpy dumpy…

„Tedy to je přelom roku… Chvilku se nevidíme, a tolik příšerných změn…“

Masarykovo nádraží v roce 1945. Repro z knihy Masarykovo nádraží

„Co budu dělat v tomhle pomateném, krutém světě, kde vše spěje jen a jen k záhubě?“

„No, to je existenciální pravda, jediná konstanta, která může osvobozovat… Ale tohle ti asi nepomůže… Zajeď, popijeme… Po telefonu je to neosobní a ještě všechno nesmyslnější, nepochopitelnější… Skrz telefon nemůžeš nikoho obejmout, pohladit… To je asi to jediné, co se dělat dá… Tedy než vyjde ono úlevné… Slunce zapomnění…“

Jo, jo…Tlachání, strach zahání…

…Dumpy dumpy… Dumpy dumpy…

Spojení přetrženo… To bylo panečku přátelské poklábosení! Sotva jednoho Smrtihlava zaženeš, hned přiletí další. Jak v klasické anglické konverzačce. Tam to ale čekáš. Jako na cihlu, co vždycky upadne na hlavu Oliveru Hardymu. Čekáme na ni, víme o ní, ale přesto, nebo právě proto, se těšíme, jak nás v pravý čas překvapí… Pozdní sběr… A my se opět, po milionté, smějeme přesnému načasování.

Legendární Semmering v roce 1872. Repro z knihy 150 let železnice v Praze

Za oknem se mezitím vytyčí majestátná alej kaštanů a hlavou hned letí – početná četa dřevorubců s motorovou pilou… Neboť je teď v módě omlazovat, měnit tvář starého světa a z útulných míst je rázem, v cuku letu, vyčištěná, vypreparovaná, umělá kulisa… Není se kde schovat, kam zalézt do stínu, nic nešumí nad hlavou, ptáci radostně necvrlikají… ale jak se říká „Listí padá, ptáci serou…“ a tak říz, sek, břink… jako správná česká kutálka… Špinavá příroda ať táhne k čertu! My chceme úhlednou zámeckou dlažbu, vyšlechtěné korunky zákrsků — nejlépe tújí, ty drží tvar a celoroční zeleň… Asanační vítězství…

…Dumpy dumpy… Dumpy dumpy…

Nebo jinde se chlubí, že sehnali peníze… prodejem obecních pozemků na další ohavné satelity… a ty slavnostně, s hrdinným smíchem, použijí na vykácení šedesátileté aleje, té, pro kterou v těchto končinách stojí za to žít… „Budeme to mít krásné… mrkněte se na web… Architekt chtěl jen pár tisíc!…“ Jo, kdyby vzniklo něco očku lahodícího… nová kaple, kostel… jako tomu bývalo dříve. K čemusi se to vzpínalo… a ne jen developersky posunout malou boudu – zastávku autobusů, oplotit, vybetonovat, vyřezat, ořezat… = vykastrovat… Moje teta nedávno prodala krávu, aby se mohl zrekonstruovat krov barokního kostela! …Asanace, Asanace, Asanace…

Dnes už neexistující nádraží Těšnov v roce 1875. Repro z knihy 150 let železnice v Praze

……Dumpy dumpy… Dumpy dumpy…

V Divadle Na zábradlí měla nedávno premiéru stejnojmenná hra Václava Havla… No, rozpaky… Místo tklivě jímavých houslí Kuzmi Plechanova – elektro keyboard, přehnaně šprýmovitě akční architektka Macourková maže text spoluherců… ale především, rozpačité vyznění finále. Hlavní architekt se klaní pověšenému keyboardu! Zvolání vychladlého rebela Alberta: „Jestli víte, přátelé, že se nám na věži usadil čáp?“ a zoufalá odpověď mladičké Renaty: „Já mám taky pohlavní pud!“ zaniká pádem obřího umělého čápa… Další sebevrah? Po Kuzmovi Plechanovovi?! Závěrečné hřmotné elektro sice hřímá, graduje, ale předepsaný leitmotiv celé hry – Oči čornyje k nepoznání… Je to škoda. Těšili jsme se na skvělé studie lidských charakterů. Třeba vyznání hlavního architekta Bergmana jeho ženě Luise je ve svých spirálách strhující. Smějeme se a zároveň… důvěrně známé… civíme na sebe sama…

Dumpy dumpy… Dumpy dumpy…… Dumpy dumpy… Dumpy dumpy…

Další rozkošatělá koruna padá k zemi…

Dumpy dumpy… Dumpy dumpy……

Další podťaté tělo zalito betonem…

Dumpy dumpy… Dumpy dumpy……

Další pařez…

Dumpy dumpy… Dumpy dumpy……

Snímek archiv

ÁÁÁ… Jsme doma… říz, sek, břink… střík…

Tajní si nazouvali bačkory

Olga Richterová — Wed, 01 Feb 2012 15:18:10 +0000

Dokumentární divadlo o domácím vězení běloruského opozičního prezidentského kandidáta a básníka Vladimíra Něklajeva zprvu zavánělo patosem. Bála jsem se mačkání citů, čestných disidentů a obzvlášť odporných kágébáků. Namísto toho moskevský Teatr.doc sehrál v Arše svižnou hru Eleny Greminy Dva v tvém domě založenou sice na rozhovorech s Něklajevem a jeho ženou Olgou i na informacích od bývalých příslušníků tajné policie, ale formou připomínající komediální skeče s absurdními prvky.

Cizí formy života, s nimiž jsem se marně snažil navázat kontakt… Snímek archiv Divadla Archa

Tajní si nazouvali bačkory, popíjeli (potajmu) vodku z Olžiny čajové konvice a chodili na týž „tualét“. Když vcházeli do ložničky vyhrazené Něklajevovi, zpočátku ani neklepali. Až posléze se začali hádat o to, kdo nechal kapičku na prkýnku, a pomáhali s úklidem. Hru nesla odbojnost Olgy (v podání skvělé Iriny Savickové), která se s nezvanými hosty nehodlala smířit, jež kontrastovala s mírnou povahou jejího muže – zpočátku dokonce tvrdil, že ti policajti „jsou taky lidi“. Právě linie dotýkající se toho, že někteří kágébáci si Něklajeva začali i vážit, působila nejtíživěji. Navzdory tomu, že znali absurdnost jeho obvinění a litovali ho za to, jakou má doma „fúrii“, byli vždy schopni a ochotni splnit jakýkoli rozkaz. Cizí formy života, s nimiž jsem se marně snažil navázat kontakt, charakterizuje je Vladimír ke konci představení. Logicky pak ani finální diskotéková taneční kreace s umělou pěnou na jevišti nemohla být úlevným uvolněním po předchozí existenciální tíži.

Divák sice po celý čas nezapomínal, že sleduje události z dnešního Běloruska, jak ale autorka v rozhovoru sama řekla, hru nepsala jen pro „lidskoprávní“ aktivisty. Šlo jí o zachycení jedné vyhrocené životní situace. A povedlo se jí to.

Teatr.doc Moskva — Elena Gremina: Dva v tvém domě. Rešerše a rozhovory: Ekaterina Bondarenko, Talgat Batalov, Aleksandr Rodionov, umělecký vedoucí: Mikhail Ugarov, režie: Talgat Batalov, choreografie: Aleksander Andriyashkin, video: Andrey Stadnikov, výprava: Vladimir Bagramov, světlo a zvuk: Anton Taishihin, hudební kompozice: Johannes Burström, Zoya Garina. Produkce: Teatr.doc, Divadlo Archa, Baltic Circle Festival, Cracow Theatrical Reminiscences, Kanuti Gildi Saal, Spielart Festival, Brut Wien, Medzinárodný festival Divadelná Nitra. Divadlo Archa Praha 29. a 30. ledna 2012.

Mluvící ruce v Divadle ABC

Klára Zindulková — Wed, 01 Feb 2012 02:02:48 +0000

Myslíte si, že do pražského Divadla ABC nechodí ženy v indickém sárí a s barevnou tečkou bindi na čele? Že se v Čechách nemluví hindsky? Že Šiva má jen dvě ruce a že Bollywood neleží v Praze? To jste ještě neviděli Šivovo kolo života! Je-li Bollywood spojením Bombaye a Hollywoodu, pak taneční projekt Šivovo kolo života je spojením Bollywoodu a Prahy.

Divadlo ABC dalo prostor troufalému projektu. Několik Čechů a o něco méně Indů se rozhodlo vytvořit pro české diváky koncentrát pompézních bollywoodských show. Vznikla tanečně–audiovizuální inscenace, jež nabízí sršící plejádu kostýmů, šperků, vizuálních efektů, melodií a tanečních stylů, to vše v rekordních devadesáti minutách (málokterý bollywoodský film má pod tři hodiny, indická kultura ve své velkoleposti rozhodně nespěchá).

Indická kultura je v posledních letech přitažlivá pro stále více lidí i u nás… Snímek archiv souboru

Všechna ta oslnivá, až křiklavá okázalost je však vcelku běžná součást indického „performativního umění“ (hranice mezi tancem, divadlem a vyprávěním tu jsou nezřetelné). Když se však postupně vzpamatujeme z přemíry vjemů všeho druhu, začneme za vší pompézností vnímat poměrně přímočarý příběh.

Skrývá v sobě exotičnost, rozdílné kulturní pojetí, ale také hlubokou moudrost a tradici. Snímek archiv souboru

Odkojen tradiční evropskou kulturou, očekává český divák, že v divadle se – byť jakkoliv stylizovaně – napodobuje běžný život, tancem se esteticky zpřítomňuje hudba, nu, a literatura, alespoň co se prózy týče, slouží k vyprávění příběhů. Indové jsou naproti tomu zvyklí vyprávět tancem, tančit divadlem a příběhy předvádět beze slov. Evropský divák od divadla očekává především neotřelou zápletku, dramatický průběh a na konci nějaké řešení. Indický divák očekává zpěv, tanec a dodržení tradičního dějového schématu převzatého z indických mýtů.

Několik Čechů a o něco méně Indů se rozhodlo vytvořit pro české diváky koncentrát pompézních bollywoodských show. Snímek HANA MAJOR SLÁDKOVÁ

I Šivovo kolo života je postaveno na tomto „indickém“ principu. Dvě charakterově protikladné sestry Rása a Maja reprezentují symbolické obrazy Dobra a Zla. Prostřednictvím tance sledujeme koloběh jejich života, jenž zahrnuje a zachycuje zrození, lásku, tradiční způsoby rodinného soužití, modlitby, smrt. Nečekejte žádné překvapivé zvraty. Jednotlivé části jsou popsány v programu, aby se divák zorientoval a mohl si herecké a taneční výkony s pochopením jejich obsahu a smyslu vychutnat.

Jana Hemelíková Baudisová — autorka projektu a scénáře, choreografie a představitelka hlavní taneční role Maji. Snímek archiv souboru

K onomu vychutnávání a lepšímu porozumění dopomáhají především sólové pasáže, ve kterých tančí samotný Šíva. Tradičním indickým pohybovým jazykem plným znaků a symbolů sděluje, co se bude dít. Podupává chřestícími kotníky, zvedá ruce v tanečně–vypravěčských gestech. Indický divák zaujatě sleduje a ví. Český divák zaujatě sleduje a netuší. Hlavní dějová linka je dána, avšak podrobnosti můžeme jen odhadovat z tajemných gest a výrazu tváře tančící vypravěčky. Jakou máte fantazii, takový bude pro vás i příběh.

Bollywood v Praze… Snímek HANA MAJOR SLÁDKOVÁ

Inscenace je z velké většiny český projekt. Vznikl z iniciativy tanečnice a choreografky Jany Hemelíkové Baudisové, která v něm i vystupuje v roli Maji. Režie nelehkého díla se ujal převážně filmový režisér Radim Špaček. Na pódiu se vystřídalo celkem čtrnáct tanečnic a dva praví indičtí tanečníci (mysleli jste si snad, že orientální tanec náleží jen ženám?!). Celé představení se snaží ctít bollywoodská pravidla. Ač jde o vrcholně milostný příběh, na pódiu se (stejně jako ve správném romantickém bollywoodském filmu) neobjeví jediný polibek. Znalce indické kultury potěší zařazení rozmanitých tanečních forem – nechybí nezbytný saidi, původně egyptský, téměř bojový tanec s bambusovými hůlkami.

Felicius o.p.s. / Festival Pražské Brány 2012 — Jana Hemelíková Baudysová: Šivovo kolo života. Režie Radim Špaček, hudební režie Petr Piňos, Pavel Linhart, choreografie Jana Hemelíková Baudysová, Sangita Shresthová, Ivana Hessová, Anežka Hessová, Óm-Sajwel Sasidharan, dramaturgie Sangita Shrestová, produkce Ctirad Hemelík. Premiéra 29. ledna v Divadle ABC v Praze.

Dlouhá má nejvíce nominací na Radoka

redakce — Tue, 31 Jan 2012 22:04:58 +0000

Dnes byly oznámeny nominace v osmi kategoriích na Ceny Alfréda Radoka. Laureáti budou vyhlášeni 25. února 2012 v Divadle v Dlouhé. Slavnostní večer bude moderovat Lenka Krobotová a David Novotný, tedy herci z Dejvického divadla – loňského Divadla roku. Členové souboru Divadla v Dlouhé pak obstarají hudební doprovod. Ceny Alfréda Radoka uděluje Nadační fond Cen Alfréda Radoka ve spolupráci s časopisem Svět a divadlo.

Nominace v jednotlivých kategoriích

Inscenace:
Europeana – Divadlo Reduta – Národní divadlo Brno (režie Jan Mikulášek)
Les enfants terribles (Příšerné děti) – Národní divadlo (režie Alice Nellis)
Polední úděl – Divadlo v Dlouhé (režie Hana Burešová)

Lucie Žáčková jako Blanche. Foto Oleg Vojtíšek

Ženský herecký výkon:
Helena Dvořáková – Ysé v inscenaci Polední úděl (režie Hana Burešová, Divadlo v Dlouhé)
Gabriela Míčová – Romi v inscenaci Odpad, město, smrt (režie Dušan D. Pařízek, Pražské komorní divadlo)
Lucie Žáčková – Blanche v inscenaci Tramvaj do stanice Touha (režie Ladislav Smoček, Činoherní klub)

Mužský herecký výkon: Martin Havelka – Mistr v inscenaci Leoš aneb Tvá nejvěrnější (režie Vladimír Morávek, Divadlo Husa na provázku)
Norbert Lichý – Otec Helge v inscenaci Rodinná slavnost (režie Martin Františák, Divadlo Petra Bezruče)
Marek Němec – Mesa v inscenaci Polední úděl (režie Hana Burešová, Divadlo v Dlouhé)
Martin Pechlát – Andreas Karták v inscenaci Legenda o svatém pijanovi (režie David Jařab, Pražské komorní divadlo)

Martin Pechlát jako Andreas Karták. Foto Kamila Polívková

Divadlo:
Buranteatr
Divadlo Reduta — Národní divadlo Brno
Divadlo v Dlouhé
Pražské komorní divadlo — Divadlo Komedie

Česká hra:

Miroslav Bambušek: Česká válka – uvedlo Divadlo Na zábradlí (režie David Czesany)
David Drábek: Jedlící čokolády – uvedlo Klicperovo divadlo (režie David Drábek)
Petr Zelenka: Ohrožené druhy – uvedlo Národní divadlo (režie Petr Zelenka)

Nominovaná je i Cpinova výprava k Mikuláškovým Trapným mukám. Foto Jakub Jíra

Scénografie:
Marek Cpin – výprava k inscenaci Trapná muka (režie Jan Mikulášek, Divadlo Husa na provázku)
Martin Černý – scéna k inscenaci Polední úděl (režie Hana Burešová, Divadlo v Dlouhé)
Jan Nebeský a Jana Preková – scénografie k inscenaci Král Lear (režie Jan Nebeský, Národní divadlo)

Hudba:
David Babka – Wanted Welzl (režie Jiří Havelka, Dejvické divadlo)
Aleš Březina – Král Lear (režie Jan Nebeský, Národní divadlo)
Miloš Štědroň – Leoš aneb Tvá nejvěrnější (režie Vladimír Morávek, Divadlo Husa na provázku)
XINDL X (Ondřej Ládek), Dalibor Cidlinský jr. – Cyrano!! Cyrano!! Cyrano!! (režie Vladimír Morávek, Divadlo na Vinohradech)

Talent:
Michal Isteník – herec
Igor Orozovič – herec
Anna Petrželková – režisérka