Políček od nové politické garnitury, který nám uštědřila jmenováním hokejového činovníka do funkce ministra kultury, česká kulturní veřejnost asi hned tak nezkousne. Jenže úvodní rozhodnutí Jiřího Bessera podpořit tzv. živou kulturu a posvítit si na zbytnělé instituce včetně vlastního ministerstva vůbec nejsou marná. (Na rozdíl od jeho předchůdce, tzv. člověka kultury, skladatele, ale především „slibotechny“ Václava Riedlbaucha, který se uměl jen vstřícně tvářit, děsit se Knížáka a do čela kulturních institucí jmenovat bez výběrového řízení dubiózní figury typu bývalého bankrotářského ředitele Čro Václava Kasíka.) To jsou ale paradoxy! Píše o nich Josef Herman v komentáři Facka v drůbežárně, jímž otevíráme první poprázdninové číslo Divadelních novin.

Dlouho čekávanou událost Národního divadla, Janáčkovu Káťu Kabanovou v nastudování „jevištního mága“ Roberta Wilsona podrobně analyzuje Lenka Šaldová ve stati Událost sezony, nebo zbytečný luxus?

Není možná šťastné prozrazovat pointu „detektivky“, ale já se toho hříchu výjimečně dopustím: Pro mě je Káťa Kabanová v Národním divadle pouze pozoruhodnou atrakcí… V této chvíli by bylo mnohem podstatnější pozvat režiséry, kteří …hledají… podobu operního divadla, jež by… korespondovala s životními pocity a zkušenostmi dnešního diváka. A takovou osobností Robert Wilson rozhodně není. Přečtěte si ale, prosím, tu stať celou. Je napsána velice fundovaně – a živým stylem!

S podobně fundovaným „podložím“ píše Ivan Žáček o dvou československých prezidentech (jednom posléze protektorátním) na pražských jevištích – TGM v Ypsilonce a Emilu Háchovi v Kolowratu. Možná je škoda, že autor této dvojrecenze se zaslíbil muzikologii a teatrologii, a nikoliv historii. Jeho pohled na český osud v neklidném minulém století  je totiž – na půdorysu obou představení – velmi provokativní.

Podle Vladimíra Huĺce je Miroslav Bambušek běsný muž. Jeho v podstatě tragické rodinné zázemí, klikatý život a zvláštní „zaťaťost“ jsou vylíčeny v Hulcově interview V době míru mysli na válku. Bambuškovy názory (a divadelní projekty) jsou pro mnohé extremní. No a co? Proměnlivost a posuny původního osvětlení jsoucna souvisí s otevřeností lidských dějin, s utvářením a proměnami lidského řádu,s nejednoznačnou determinací dějinné skutečnosti, která zakládá a ustavuje svobodu člověka – píše dnes už bohužel polozapomenutý Antonín Mokrejš v knížce Umění, skutečnost, poznání. Řekl bych, že právě tohle je nejvlastnější Bambuškovo osobně-lidské i umělecké téma, i když on sám by si jej tak patrně neformuloval.

V Divadelních novinách pravidelně referujeme o českých filmech, prostě proto, že je s českým divadlem spojuje důležitý element – herec. Tentokrát píše Michal Procházka o nafouklé mediální bublině jménem Kajínek. Jeho recenze Kajínek jako český maskulinní ideál není ani tak o Jáklově filmu, jako o nás samotných.

A ještě jedno doporučení. Dopis Ludvíka Vaculíka Břetislavu Rychlíkovi. Je o tom, proč Vaculík nenávidí ruštinu, němčinu, angličtinu a francouzštinu, a o tom – v podtextu – jak je vlastně miluje.

Pro internet mimořádně otevíráme všechny výše zmíněné články. Pro šetřílky, kteří „chodí“ jen na web a za tištěné Divadelky by nevydali ani těch směšných  pětadvacet korun. A pro zvlčilou divadelní  mládež, která se nás štítí, protože pro ni jsou tištěné Divadelní noviny vousatý svět.