Sedim v sále starý hospody v Sušici a fascinovaně pozoruju svoje kamarády. Dvě prolnutý kapely, Monkey Business a PSH. Zkoušíme společnej materiál pro nový turné, celý dny se dřeme se synchronizací a počítáním taktů, hledáním toho, jak správně nastoupit do refrénu a jak celou skladbu co nejlíp zavřít. Můj důvod, proč tu jsem i já, je prostej. Rap. Jedna z mých nejdůležitějších slabostí a vášní. Skutečný propojení s tou prapůvodní a primitivní lidskou stránkou, o které jsem zde psal s takovou láskou minule. Stejně tak jsem slíbil, že budu poctivě pořizovat zápisky ze svých cest skrz tyto krajiny barbarského umění.

Je až neuvěřitelný, jak silnou frustrací trpíme z toho, že jsme odsouzeni k životu na světové kulturní periferii. U nás se takzvaně nic neděje. A když, jde většinou o odvozeniny, citace, odkazy. Přitom veškerý umění by se mělo především snažit o nový pohledy na svět. Co jinýho je divadlo, muzika, obrazy, filmy, literatura než otisk intenzivního vztahu ke světu? Cílem neni, aby divák, posluchač nebo čtenář sežral veškerý dílo, ale přinutit ho podívat se na věc jiným pohledem. Je jedno, jestli mě danej kus má pobavit nebo donutit k nějaký bolestný sebereflexi. Jde o to, že pomocí sběru různejch empatickejch setkání s uměním si můžeme vytvořit bohatý spektrum vidění a vnímání světa. Od momentu, kdy mi otec v dětství dal knihu Švabinského grafik, nebylo pro mě roští v krajině už nikdy obyčejný, ale naopak fantastickým objektem pro kresbu. Jiří Kolář a W. S. Burroughs mě učili, že slova a texty jdou krájet jako obrazy. Stanley Kubrick mi dal víc důležitejch informací pro život než stovky hodin občanské výchovy ve škole. A ten proud nekončí. Tok intenzivních pohledů na svět je nezastavitelnej.

Žiju pocitem neuvěřitelnýho přehlcení, nosim si svůj střed kulturního světa sám v sobě. Vždyť o co víc je autentičtější střed Manhattnu než rumunská vesnice na konci světa? V čem je centrum Londýna opravdovější a podstatnější před smíchovskou zaplivanou hospodou? Jsme chodící pokladnice fantastických dat a informací. Každý z nás v sobě nosí celou historii kosmu. Jsme křehký a zároveň velmi nebezpečný a démonický bytosti. Slovo, písmo či obraz jsou vynálezy na úrovni stroje času. Daly nám šanci ukládat informace do neskutečně veliký paměťový banky velkého společného lidského Já, toho obřího bio-hardisku, který jako houba nasává informace o minulosti i současnosti a živí se představami budoucnosti. Velké Já se už vidí rozlezlý po vesmíru, kolonizující vzdálený planety, rozsévající svoje sperma lidskosti, kdekoli se jen bude moci uchytit. Jsme evolučně vyšlechtěný biostroje, které přestože syceny iluzí kontroly nad vlastním osudem těží především z fantastického světa nevědomí, primitivních, přitom tak složitých animálních vzorců chování.

Pravé TO se děje neustále, existuje samo o sobě. Nosíme ho v sobě a je přítomno všude. Lidová píseň je srovnatelná s náročnou digitální audiovizuální kompozicí současnýho boha experimentální elektroniky Ryoji Ikedy. Je v tom podobně magická spravedlnost jako v životě a smrti. Každý z nás má přístup k nepřebernýmu množství informací a česká kultura by mohla být láskou a fascinací na celý život, stát se bodem protínání a setkávání, kde věci mohou explodovat i slučovat se.