Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly

    Důlní divadlo (No. 2)

    Zatímco úterní večer jen zlehka naťuknul, jakými cestičkami se bude program Dream Factory ubírat, ve středu se letošní dramaturgické linky rozjely naplno. V té shakespearovské se pokračovalo dvěma svéráznými parafrázemi tragédie z nejtragičtějších, Hamleta. V ostravské sekci jsme měli možnost zhlédnout první inscenaci Jana Friče a večer patřil Lídě Baarové.

    David Schreiber, Anna Cónová, Tomáš Jirman, Zuzana Kantorová v inscenaci Haprdáns FOTO PAVEL GEJDUŠ

    David Schreiber, Anna Cónová, Tomáš Jirman a Zuzana Kantorová v inscenaci Haprdáns FOTO PAVEL GEJDUŠ

    Stará aréna ve spolupráci s Národním divadlem moravskoslezským oživila někdejší „kuchyňský“ projekt Ivana Vyskočila Haprdáns. Herec a režisér Tomáš Jirman spolu se svými kolegy ctili Vyskočilův nápad reinterpretovat Hamleta pro současnost. Ctili také Vyskočilův text, formu „seminárního cvičení“, v němž si herci vypomáhají kuchyňským náčiním, stejným jako kdysi Vyskočil. A jakoby při vší té úctě k Vyskočilovi pozapomněli, že jeho současnost let osmdesátých a ta naše se podstatně odlišují. Odpoledne ve Staré aréně bylo hlavně čekáním na moment, který by osvětlil, proč se tvůrci k projektu vraceli. Žádný takový explikativní moment ale nepřišel, byť k určité aktualizaci nakonec došlo v podobě parodie současného mediálního a politického diskurzu. Jirman a kol. se k němu ale dopracovávali zatraceně dlouho. Vítaným rozptýlením byla hudební složka Davida Schreibera, který přímo na jevišti vyráběl funkční píšťaly vydlabáním mrkve a přidáním naústku. Otázka po smyslu inscenace ovšem zůstala ve vzduchu i po zaznění posledního tónu mrkvové píšťaly. Za sebe jsem nalezla nepříliš uspokojivou odpověď, že ostravský kolektiv Haprdáns inscenuje a hraje hlavně sobě pro radost.

    Jana Plodková a Václav Vašák FOTO KIVA

    Jana Plodková a Václav Vašák v inscenaci Hamleti FOTO KIVA

    Postava Hamleta stála také u zrodu další včerejší inscenace, která má ale se Shakespearovou hrou společného pramálo. Hamleti Divadla Na zábradlí jsou hereckou introspekcí , kolektivně vytvořenou pod dohledem tandemu Mikulášek–Viceníková, resp. tria Mikulášek–Viceníková–Cpin, protože výprava Marka Cpina je nedílnou součástí poetiky současného Zábradlí. Opakovaně se potvrzuje, že Cpinova scéna Divadlu Petra Bezruče sluší a že Ostrava miluje svého Mikuláška. Jeho inscenace patří už několik let k těm, které tvoří vrcholy festivalu. Ani Hamleti nezklamali. Pro mě fungují v kontextu volné trilogii Požitkáři – Hamleti – Posedlost nejlépe. Snad právě kvůli tomu, že herci tu vycházejí ze sebe. Hamleti netrpí plytkým filozofováním jako Požitkáři a nekloužou po povrchu jako Posedlost. Herci jsou v nich nemilosrdní, krutí sami k sobě, střílí do vlastních řad, když ironizují své frustrace, přitom jsou přirozeně a přesvědčivě vtipní. Jak se vyrovnat s tím, že na někoho celý život něco hrajeme? Že nosíme masky? Každý den se měníme v někoho jiného? Hledání vlastní identity v inscenaci postupně přestává být humorné a přestává být „jen“ o hercích. Sedm Hamletů Divadla Na zábradlí (po včerejšku nelze vyzdvihnout výkon ani jednoho z nich nad jiné) se před ostravskými diváky zcela odhalilo a publikum je pochopilo. Přijalo je otevřeněji, než jak jsem kdy zažila v Praze, a jasně ukázalo, v čem spočívá síla festivalových repríz.

    David Viktora (OTEC UBU), David Janošek (SLOUP, PRVNÍ FINANČNÍ RADA, VOJÁK, POLÁK), Lada Bělašková (MATKA UBU), Jiří Sedláček (TYČKA, DRUHÝ FINANČNÍ RADA, KAPITÁN), Vladimír Polák (KAPITÁN OBRUBA, POLSKÝ VOJÁK) FOTO RADOVAN ŠŤASTNÝ

    David Viktora (OTEC UBU), David Janošek (SLOUP, PRVNÍ FINANČNÍ RADA, VOJÁK, POLÁK), Lada Bělašková (MATKA UBU), Jiří Sedláček (TYČKA, DRUHÝ FINANČNÍ RADA, KAPITÁN), Vladimír Polák (KAPITÁN OBRUBA, POLSKÝ VOJÁK)
    FOTO RADOVAN ŠŤASTNÝ

    Bohužel je údělem festivalového diváka, že nemůže vidět a zažít všechno. Na Dream Factory je zvykem, že se představení ostravské sekce překrývají v programu s hostujícími divadly. Včera jsem stála před zvlášť těžkou volbou, zda pojmout v úplnosti programovou linii věnovanou Lídě Baarové, nebo zjistit, jak se vyrovnal Jan Frič s režií Krále Ubu v Národním divadle moravskoslezském. Zvítězil Jan Frič a nelitovala jsem. Fričův Král Ubu totálně vykuchal mozky diváků NDM. V kulisách poslanecké sněmovny se odehrával Král Ubu pro děti devadesátek, které vyrostly na Pobřežní hlídce, Pevnosti Boyard, obskurních nováckých estrádách a pořadu Peříčko a dospěly v konzumenty upadlé vizuální kultury, diváky Vyvolených, kteří brázdí město na vozítcích Segway. Jan Frič se jim vysmívá, zprvu se zdá, že nebere vážně nic (ani sebe). Jako obvykle baví jeho brutální doslovnost. Chce-li říct, že Rusové jsou banda čur**ů, herci si nasadí masky, které rozhodně nijak jinak vykládat nelze. Otec i matka Ubu jsou hovada nejzhovadilejší, jak mají být, ale po fričovsku šňupou koks a kompromitují protivníky v bulvárních médiích. Není to ale samoúčelná jízda, snaha o to být co nejšílenější. Závěrečná narážka o arogantní vládnoucí garnituře, posedlé mocenským sebeukájením, kterou si vykuchané mozky samy dobrovolně zvolí navzdory její odpornosti, se jako aktuální přímo nabízela.

    Spolu FOTO MARTIN POPELÁŘ

    Pavla Gajdošíková (Adina Mandlová) a Zuzana Truplová (Lída Baarová) v inscenaci Spolu FOTO MARTIN POPELÁŘ

    Ačkoli konfrontace inscenace Pankrác ʼ45 Švandova divadla a ostravské inscenace Spolu pro Absintový klub Les, by byla jistě zajímavá, protože v obou dojde na fiktivní setkání hereček Lídy Baarové a Adiny Mandlové, musela jsem ji včera oželet. Z NDM už se dalo zamířit jedině do Lesa, pro který Tomáš Vůjtek zrežíroval vlastní text o herečkách, které to od Čechů schytaly. Ne neprávem, ale nejspíš za spoustu jiných. Nejvíc potěšující na Vůjtkově hře je, že není moralitou. Není moralitou o Češích, ani o dvou femmes fatales českého prvorepublikového filmu. Nesoudí ani neobhajuje, jen ukazuje, jak s člověkem může zamést doba, ve které žije. Herečky se na stáří setkají v jednom pokoji, v postelích a ve vzájemném dialogu se ohlíží za tím, co prožily. Postava Baarové je ve Vůjkově hře naivní narcistka, která se ráda opájí tím, jak jí vše leželo u nohou. Mandlová už žádné iluze nemá (měla-li kdy jaké), je sarkastická a kontruje Baarové obvykle tím, že se jí vysměje a usadí ji. Inscenace je ušitá na míru Absintovému klubu Les, což má své kouzlo, když se trubkami nese hluk okolních hospody i zvuky spláchnuté toalety…. Scénu tvoří dvě postele, postavené na výšku, je to scénografie jednoduchá a funkční. Od začátku naznačuje, co je na konci řečeno – „obě jsme dělaly kariéru přes postel“. Herečky si vystačí s málem – svůdnými nočními košilkami, průhlednými župánky, několika lahvemi, rtěnkami a cigaretami. Na malém prostoru musí počítat s tím, že se jim nic neodpustí. Vyrovnanější výkon včera podala Pavla Gajdošíková (Adina Mandlová), polohu staré herečky zvládla líp, než Zuzana Truplová (Lída Baarová), která ve vypjatých scénách sem tam sklouzla k přehrávání. Ale stejně jako jejich postavy v tom byly herečky Spolu. A spolu se jim dařilo. Hodinu půl bez zakolísání.

    ///

    Více na i-DN: Ostravské snění o skautech

    Ostatní denní reportáže:

    Důlní divadlo (No. 1)

    Důlní divadlo (No. 3)

    Důlní divadlo (No. 4)

    Důlní divadlo (No. 5)

    Důlní divadlo (No. 6)

    Důlní divadlo (No 7.)

    Důlní divadlo (No. 8)

    Důlní divadlo (No. 9)


    Komentáře k článku: Důlní divadlo (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,