Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2018

ročník 25
13. 11.–26. 11. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    DRAMplan pro Nové Milénium

    Jak se vede divadlům v regionu Visegrádské čtyřky?

    Chceme být světoví – pak je třeba, abychom si hráli nejen doma na vlastním písečku, ale podívali se i dál – do zahraničí. Důležité je ovšem nejen se dívat, ale také diskutovat. Za tímto účelem se před pár dny (20.–24. října 2018) v Praze a v Bratislavě odehrálo putovní sympozium DRAMplan pro Nové Milénium, které si vzalo za hlavní cíl společně se zamyslet nad základními otázkami současného divadla ve středoevropském regionu. Téma znělo: Divadlo jako veřejná hodnota – Divadlo jako veřejná investice – Divadlo jako veřejná potřeba.

    V prvním bloku o Národních divadlech diskutovali zástupci všech zemí V4. Zleva moderátorka Alice Koubová, Marta Ljubková (Národní divadlo, Praha), Paweł Sztarbowski (Teatr Powszechny, Varšava), András Kozma (National Theatre, Budapešť), Miriam Kičiňová (Slovenské národné divadlo, Bratislava) a Jan Jiřík (IDU). Stojící Martina Černá Pecková (IDU) Foto Adéla Vosičková

    Letošní sympozium navázalo na konferenci PACE.V4 – Transport a infrastruktura ve scénických uměních zemí V4, kterou pořádal IDU v roce 2015 společně s partnery ze zemí V4 pro účastníky z Evropy, Asie, Visegrádského regionu a zemí Východního partnerství v sedmi místech v Maďarsku, na Slovensku, v České republice a v Polsku. Úvaha o potřebnosti takového setkání vycházela z toho, že specifikem středoevropského regionu jsou nejen prolínající se historické, politické a kulturní kontexty, ale také hustá síť tradiční historické divadelní architektury, kulturních zařízení zděděných z dob komunismu i nových kulturních center založených po roce 1989. V regionu Visegrádské čtyřky divadlo vždy bylo významným hybatelem společensko-politických procesů. Nicméně celkové fungování divadelní kultury vždycky závisí především na dané struktuře, kterou určují instituce. A ty většinou nejsou nastaveny tak, aby plně uspokojovaly potřeby divadelního provozu jak po administrativní, tak po finančně zabezpečující stránce. Takže nakonec stejně zůstává zdárné fungování a vývoj divadla především na jednotlivcích, pro něž se divadlo stane ústředním bodem jejich existence. Jenže vlastní kreativita nestačí. Neméně důležitá je vzájemná komunikace mezi divadly a jejich publikem, ale i divadelníky navzájem. Právě tyto aspekty mohou dodávat tu správnou energii a podporovat další vývoj, v opačném případě vývoj pozastavit, až umrtvit nebo zavést do bludného kruhu.

    Pražská část sympozia se uskutečnila v rámci Palm Off Festu v Divadle pod Palmovkou a na stůl snesla témata, která bezpochyby rezonují všude. Diskutovalo se o dramaturgii a společenské roli národních a městských divadel, o potenciálu a akčním rádiu regionálních divadel a o zvláštních modelech propojení divadla se společenskými/politickými/vzdělávacími aktivitami.

    Plynule se tak navázalo na debatu v rámci Palm Off Festu pod názvem Už máme, co jsme chtěli?. Pětihodinové setkání, kterého jsem se zúčastnila, přineslo velké množství podnětů k zamyšlení a dosti jasně vymezilo okruh problémů, s nimiž se divadelníci jednotlivých zemí potýkají. Různé meze cenzury (jak to vypadá, v Česku jsme na tom zatím relativně nejlépe), administrativní a především finanční omezení do značné míry určují fungování institucí i nezávislých spolků. Ale důležitá jsou samozřejmě i očekávání, která různé skupiny (nadřízené instituce, samotný soubor, diváci) na divadlo kladou. Je třeba konstatovat, že organizátorům sympozia se podařilo dát dohromady skutečně reprezentativní diskusní panely, v nichž se objevili převážně mladí divadelníci (často dramaturgové divadel), schopní celkem jasně formulovat myšlenky a navíc komunikovat v angličtině na velmi dobré úrovni.

    Dramaturgie a společenská role národních a městských divadel

    Mluvčí: Marta Ljubková (Národní divadlo, Praha), Miriam Kičiňová (Slovenské národné divadlo, Bratislava), Paweł Sztarbowski (Teatr Powszechny, Varšava), András Kozma (National Theatre, Budapest) Moderátorka: Alice Koubová

    Jaká je funkce národních (nebo spíš Národních) divadel v té či oné zemi? Je takové divadlo spíše muzeem někdejších obrozeneckých tradic? Mělo by být – na základě financování na nejvyšší úrovni – divadlem pro všechny, pro celý národ? Může si takové divadlo dovolit experimentovat? Nebo musí plnit vzdělávací a výchovnou funkci? Má to být instituce, která je nějakým způsobem vůdčí silou v zemi? Nebo má naopak handicap, že je na ně nejvíc vidět, a dá se tedy nejsnáze kritizovat?

    Národní divadla mají již tradičně výsadní postavení, a to i díky své předlouhé existenci, která v zemích středoevropského regionu mnohdy překračuje staletou tradici. To znamená, že na rozdíl od nezávislých souborů nemají tolik starostí s finančním zabezpečením, peníze dostávají ze zákona od státu. Otázkou však je, jaké mají postavení ve společnosti. Je jasné, že národní divadla jsou ve své podstatě určena k tomu, aby plnila jisté úkoly, které na ně klade stát, ale také vycházela vstříc očekávání publika. Zároveň by měla být jakýmsi modelem divadla pro co nejširší okruh diváků všech generací a sociálního statusu, z čehož vyplývá vyšší odpovědnost než u jiných divadel. Současná politická a společenská situace v Evropě nabízí mnoho rozmanitých (i kontroverzních) témat, jenže konzervatismus určitých skupin (za všechny uveďme nejsilnější příklady z Polska, kde má dosud velký vliv církev) jejich zpracování brání. Snaha o vymezení hranic a „povýšení“ umění může být snadno kontaminována xenofobií a nacionalismem. V demokratické společnosti většinou nedochází k přímým cenzurním zásahům, ale jde spíše o cenzuru ekonomickou (tj. omezení přísunu finančních prostředků v případě nesouhlasu s určitými trendy v divadle). Obecným nebezpečím je probouzení nepřátelských normalizačních tendencí, stejně jako nedůvěra v sílu umění. Národní divadla, i když musejí brát v úvahu kulturní dědictví minulosti, by se v žádném případě neměla stát „konzervou“ či „muzeem“, ale držet prst na tepu doby, zabývat se aktuálními tématy a zpracovávat je formou adekvátní dnešnímu modernímu divadlu. Mezi důležitá témata patří pojmenování toho, co znamená národ a jeho identita (bez extremistických tendencí), vyrovnávání se s dosud nevyřešenými problémy minulosti a rovněž snaha rozšířit obzory, pokud jde o kulturu menšin či kontakty se vzdálenějšími kulturami. Marta Ljubková z pražského ND trefně poukázala na to, že u nás se divadla jako taková ocitají na okraji zájmu politiků. Nemají z jejich pohledu takový vliv, aby bylo třeba se jimi zabývat. Tolerováno je tedy téměř cokoli, ale právě nevšímavost ze strany politiků může být nebezpečná. K tomu, že se divadlo ocitá na vedlejší koleji, přispívá i trend, že prostor pro divadlo a divadelní kritiku se víceméně vytrácí z velkých médií.

    Potenciál a akční rádius regionálních divadel

    Mluvčí: Matěj Nytra (HaDivadlo, Brno), Lucia Mihálová (Divadlo Jána Palárika, Trnava), Tomasz Jękot (Teatr Dramatyczny im. Jerzego Szaniawskiego, Wałbrzych), Beáta Adorján (Csokonai National Theatre, Debrecen) Moderátorka: Martina Pecková Černá

    Diskuse se opět vrátila k tématu „očekávání“. Na jedné straně je snaha o umělecké pojetí současných témat ze strany tvůrců. Na druhé straně však diváci – což je obecný problém všude – vyžadují od svého divadla především zábavu, relax po práci. Slovenka Lucia Mihálová poukázala na to, že na repertoáru mají čtyři komedie a čtyři pohádky, o dramata diváci nestojí – mají jich dost ve vlastním životě. Matěj Nytra z Centra experimentálního divadla Brno oproti tomu vysvětlil, že situace CEDu je snazší, neboť má přímo v programu zakotvenou povinnost pracovat autorsky, experimentálně. Diváci počítají s tím, že neuvidí tradiční konzervativní divadlo. Nicméně v oblasti lokálních kulturních zařízení se ukazuje, jak důležité (pokud se jedná například o jediné divadlo v regionu) je oslovovat konkrétní skupiny diváků, ať už se jedná o studenty a mladou generaci vůbec, seniory, nebo menšiny všeho druhu. Znamená to aktivně rozšiřovat okruh nabídky, nabízet nikoli pouze představení, ale i různé bonusy, aby se diváci cítili nikoli jako pasivní konzumenti, ale jako aktivní účastníci. Maďarská zástupkyně Beáta Adorján informovala o tom, jakým způsobem se snaží zaujmout publikum, přičemž nutno poznamenat, že podobné metody jsou už u nás v mnohých regionálních divadlech prověřené. Poukázala na to, že připravují balíčky (nejvíce se osvědčuje kombinace představení či scénické čtení – diskuse – workshop) či mentorské programy (odborníci pracují na projektech přímo se studenty a nabízejí jim komplexní zkušenost z toho, jak se dělá divadlo). Ujalo se heslo divadlo není produkt, divák není klient, s nímž přišel Polák Tomasz Jękot. Součástí práce regionálních divadel by mělo být nejen organizovat návštěvy divadla ze vzdálenějších měst a vesnic a nabízet atraktivní témata k diskusi, ale také vyjíždět do těchto míst se specificky připravenými programy (například představení s dramaturgickým úvodem či jiný typ balíčků). V různých oblastech má divadlo různou důležitost, hodně záleží na obsazení vedení divadla i na invenci tvůrců, ale obecně problematické zůstávají požadavky místních diváků na to, co opravdu chtějí vidět. Je tedy třeba neustále diváky vychovávat, učit je tomu, že kultura či divadlo by mohly být přirozenou součástí jejich života.

    Zvláštní modely propojení divadla se společenskými/politickými/vzdělávacími aktivitami

    Mluvčí: Michal Hába (Lachende Bestien / Venuše ve Švehlovce, Praha), Jakub Čermák (Depresivní děti touží po penězích / Venuše ve Švehlovce, Praha), Iveta Škripková (Bábkové divadlo na rázcestí, Banská Bystrica), Bartek Frąckowiak (Biennale Warszawa), Bence Bíró

    Moderátorka: Radka Kunderová

    Poslední diskusní panel přivedl na scénu většinou tvůrce z nezávislých divadel, kteří se podělili o své zkušenosti z praxe. Obecně fungující model jednoletých grantů, který se v různých formách objevuje ve všech zúčastněných zemích V4, se jeví jako nevyhovující, protože evokuje nejistotu a nemožnost dlouhodobého plánování. Je to fakt, který lze změnit pouze systémově, a na to prozatím nikde nejsou síly. Nicméně diskuse se naštěstí nestala pouhým nářkem nad nedostatkem financí. Objevila se v ní především témata týkající se toho, jakým způsobem oslovovat diváky (zatímco u velkých kamenných scén se řeší, jak neztratit starší diváky a zároveň získávat nové mladé, u nezávislých scén je jasné zaměření na užší skupinu, která je naladěna na konkrétní způsob myšlení, vnímání, zajímají ji podobná témata, podobná poetika a neváhá se vrhat do experimentů). Největším nebezpečím pro taková divadla je právě toto omezení – uzavření v konkrétní sociální bublině, kdy jsou přesvědčováni přesvědčení. Společenský atak směrem k dalším názorovým skupinám neexistuje. Jak je ale oslovit, jak se k nim dostat, je otázka, kterou musí každý soubor řešit individuálně. A zatím se spíše nedaří. Na stůl přišla i sugestivní otázka, na kterou odpověděli právě dva čeští účastníci: Co je dnes divadlo a jaká je jeho role v turbulentní společnosti? Michal Hába poukázal na to, že divadlo není tak silné, aby mohlo něco konkrétního ve společnosti změnit. Má ovšem šanci upozornit na některé problémy, témata, která by mohla ke změně vést. Doslova: Neuděláme revoluci, ale můžeme ji spustit. Jakub Čermák lakonicky upozornil na to, že divadelníci mohou mít pocit, že žijeme v turbulentní době, ale normální lidi to tak asi nevidí. Prohlásil, že jeho skupina Depresivní děti touží po penězích se na některé věci snaží upozornit a oslovit tak lidi, kteří normálně do divadla nechodí. Polák Bartek Frąckowiak souhlasil s tím, že divadlo není tak silné, aby mohlo něco zásadně ovlivnit, ale že může definovat a popsat určité věci, kterými žije dnešní svět – tj. samozřejmě většinou kontroverzní problémy, ať je to extremismus, nacionalistické tendence, moderní otroctví, nebo pedofilie. V praktickém divadelním životě se osvědčuje kombinace výzkum–aktivismus–umění, kterou se rozšiřuje umělecké pole působení divadla. Maďar poukázal na to, že práce s konkrétními skupinami (handicapovanými, seniory) dokazuje, že prostřednictvím divadla lze kvalitu života zlepšit. Obecně se panelisté shodli, že divadlo může být prospěšné v dílčích změnách, především jako inspirace. Může proměnit pohled na společnost, stereotypy vnímání, naplňovat staré formy novým obsahem. Zazněl i názor, že v dnešní době je divadlo vlastně anachronismem a že při vědomí toho, že zajímá nejvíce 2–3 % populace, nemůže mít logicky tak zásadní vliv jako velká média. Divadlo má však možnost být osobnější – diagnostikovat situaci ve společnosti, pomoci organizovat komunity a iniciovat diskusi. Důležité je vykročit z uzavřeného kruhu, překročit hranice, aktivně nacházet zprostředkovatele mezi divadelním světem a těmi, kdo do divadla buď nechodí, nebo chodí jen sporadicky (tj. oslovovat učitele, vedoucí humanitárních a sociálních institucí apod.), a snažit se propojovat různé sociální skupiny s profesionály. Jednou z výzev, kterou se prozatím nedaří naplňovat, je spolupráce institucí s nezávislými soubory.

    Podnětů pro další přemýšlení tedy sympozium přineslo spoustu. Pojmenovalo mnohé z problémů, nicméně nabídlo spíše množství otázek nežli konkrétní možnosti řešení. Je jasné, že diskutovat o věcech nestačí, konkrétní naplnění zůstává na tvůrcích samotných, na konkrétním – nikoli uměle budovaném – dialogu mezi divadlem a okolním světem.


    Komentáře k článku: DRAMplan pro Nové Milénium

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,