Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2018

ročník 25
13. 11.–26. 11. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Dobrý konec všechno spravit nemůže

    Na Letních shakespearovských slavnostech se zpravidla uvádějí známější Shakespearovy hry. Letos ovšem dramaturgie festivalu udělala výjimku a zvolila komedii Dobrý konec všechno spraví, které se čeští tvůrci dosud spíše vyhýbali. A to možná i proto, že představuje jakousi hořkou, temnou tečku za Shakespearovým komediálním obdobím.

    David Janošek, Anna Stropnická, Kateřina Holánová, Anna Fialová a Pavel Tesař v pestrých groteskních kostýmech. FOTO JIŘÍ KOTTAS

    Ostatně kdyby tato hra neměla dobrý konec, asi by ji sotva někdo označil za komedii, v tomto kontextu se její jméno jeví poněkud ironicky. Zabývá se tragickou situací odvrhnuté manželky Heleny, která se musí uchýlit k nejzoufalejším prostředkům, aby získala zpět svého lhostejného (a nevěrného) muže Bertrama. Pravda, jde vlastně o manželství z donucení, jelikož Bertram Helenou opovrhuje kvůli jejímu neurozenému původu a vezme si ji pouze na příkaz krále. Toho totiž vynalézavá dívka zázračně vyléčí a za odměnu si vyprosí ruku své platonické lásky. Bertram ovšem není ochoten naplnit manželský slib, který složil před králem i Bohem, a prchne do války. Helena si tedy manželovu lásku musí znovu vybojovat.

    Svět temné komedie je od začátku pokřivený a jejím velkým tématem se stává pohrdání hodnotami, které se donedávna ještě ctily. Takové téma může v dnešní době rezonovat, jak dokázal polský režisér Klata v Divadle Pod Palmovkou inscenací komedie Něco za něco. Dvojčete Dobrého konce, v němž se Shakespeare také zabýval problémem vynucené lásky v morálně upadající společnosti, a Klata jeho temné podtóny rozehrál až brutálně. Jan Antonín Pitínský se ve festivalové inscenaci naopak odmítá dobrého konce vzdát. Helenin příběh vypráví jako archetypální pohádku, kterak ctnostná a podnikavá dívka po mnoha útrapách k zaslouženému štěstí přišla. Nabízí se ale otázka, zda Pitínského interpretace přece jen poněkud neplýtvá aktuálním potenciálem hry.

    Důležitou roli v Helenině cestě za láskou Pitínský svěřil křesťanské symbolice. Stylizuje hlavní hrdinku do podoby světice, která ve jménu lásky způsobí dvojí zázrak: uzdraví krále a obrátí svého manžela na víru (Bertram začne věřit v Helenu a skrze ni i v lásku). Řešení podtrhuje vynikající scénická hudba Vladimíra Franze, která místy cituje sakrální melodie. I uniformní dřevěné obložení zadní části scény Jana Štěpánka se postupně zaplňuje poněkud kýčovitými nalepovacími růžemi a rybami, za posuvnými dveřmi se skrývá zlatý nebeský baldachýn a na konci příběhu se rovnou zjeví zářící oko boží, aby posvětilo plnohodnotný svazek Heleny a Bertrama.

    Martin Siničák, Pevel Tesař, Martin Matejka a Ondřej Pavelka jsou oblečeni civilněji. FOTO VIKTOR KRONBAUER

    Anna Fialová naštěstí nehraje unylou světici, její Helena je spíše živelnou dívkou, která miluje možná až příliš bláznivě. Nepohánějí ji tedy jen ušlechtilé motivy, ale především veliká touha. Dynamickým výkonem Fialové Pitínského koncepce značně ožívá. Bertram Martina Siničáka naopak postrádá hlubší rozměr, zřejmě proto, že Pitínského pojetí nemá pro mužské hrdiny příliš pochopení. Siničákův Bertram působí jako rozmazlený, tvrdohlavý a bezcitný floutek, k jehož napravení mohlo dojít opravdu jen zázrakem.

    Mezi výrazné postavy patří zejména francouzský král Martina Dejdara, jehož zázračné uzdravení promění z potácivého panáka v důstojnou otcovskou postavu. V roli podvodníka Parola, navazující na typ chlubného vojáka a Shakespearem obdařené slovním humorem plným paradoxů, stvořil Ondřej Pavelka zábavný (nicméně nepříliš objevný) portrét zemitého tlučhuby, který ovšem pronáší překvapivě trefné postřehy o životě.

    Asi nejkultivovanější výkon předvedla Marie Durnová v roli Bertramovy matky. Pronáší blankvers s nebývalou noblesou a možná i tím se její Hraběnka odlišuje od ostatních postav. Pochází z doby, kdy se královské slovo a láska ještě ctily a nikdo se je neopovážil zpochybnit.

    Pitínského archetypální výklad narušují groteskní prvky, které působí jako z jiné inscenace. Patrné je to zejména na kostýmech, v nichž Jana Preková kombinuje barokní prvky (paruky, nadýchané sukně, pánské střevíce na podpatku) s neonovými barvami a současnými kusy oděvu (mikiny, kožené bundy, tenisky). Všechny postavy bez výjimky to poněkud karikuje. Není to na škodu jen u trojice intrikánů zhýčkaných dvorským životem (Martin Matejka, Pavel Tesař, Jan Lepšík), ostatním by možná prospěl kostým, který by se je nesnažil proměnit v pouhé komické postavičky.

    Groteskní pól inscenace (jenž se vkrádá i do hudby Vladimíra Franze a ta se leckdy dostává do kontrapunktu s Pitínského naivistickým řešením) jako by nechtěně zpochybňoval onen v názvu avizovaný dobrý konec. Z dnešního pohledu se vůbec jeví značně nepravděpodobně. Pro letní odlehčenou produkci by samozřejmě Pitínského pohádkově archetypální interpretace nemusela být špatnou volbou, kdyby jí režisér beze zbytku dostál. Takhle se zdá, že ani inscenační tým v zázračný obrat k lepšímu nevěřil – jak potom chce obracet na víru v dobré konce ostatní?

    Agentura Schok, Letní shakespearovské slavnosti – William Shakespeare: Dobrý konec všechno spraví. Překlad Martin Hilský, režie Jan Antonín Pitínský, dramaturgie Petr Osolsobě, scéna Jan Štěpánek, kostýmy Jana Preková, hudba Vladimír Franz. Premiéra 26. června 2018 na Pražském hradě.


    Komentáře k článku: Dobrý konec všechno spravit nemůže

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,