Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

České nebe v Dlouhé

Divadlo v Dlouhé, v jeho jádru pak dvojspřeží Burešová–Otčenášek, vysloužilo si nadšení mnohých za odvahu, s níž se vrhá na „nehratelné“ hry. Hry, podepsané slavnými jmény evropské kultury, ale beznadějně vzdálené od nás poetikou, rétorikou i celkovým viděním světa.

Veronika Lazorčáková jako čistá Hanička (alternuje Marie Poulová) FOTO MARTIN ŠPELDA

Seneca, Calderón, Claudel… Co jméno, to statečný zápas Dlouhé s nekonečnými rétorickými pasážemi a s těžko pochopitelnými pohnutkami hrdinů. Kdybych měl skládat program oboru, který by se jmenoval třeba Evropské kulturní a duchovní dějiny, učinil bych z návštěvy Dlouhé povinnou součást studia. Nyní tedy Jirásek.

Jirásek vrahoun a dojatá bába

Jirásek? Lucerna? Jedna z nejuváděnějších her českého divadla že je „nehratelná“, rétorická a těžko pochopitelná? Ovšemže je. Ježto Lucerna začíná vystoupením báby, jež diktuje mlynářovi stará proroctví, začniž i recenze vzpomínkou na moji bábu.

Moje bába a děd byli prvorepublikoví vlastenci, sokolové. Ne ale zase sokolové tak tvrdí, aby se nezkonformizovali s komunistickým režimem. Bába se ve stáru dojímala před televizí nad spartakiádou přesně tak, jako zamlada se dojímávala nad sokolskými slety. Děd mi k jedněm Vánocům věnoval Jiráska, knihu Z mých pamětí. Neporozumění už těžko mohlo být větší. A přece bylo, když jsem se po revoluci chystal na stipendium do Mnichova a bába si povzdechla s hlubokou obavou: Jen aby ses nám tam neodnárodnil…

Svět mé báby, svět čtenářů Jiráska, svět naivního postobrozenského vlastenectví, zmizel. Pocity mé generace vůči „jiráskovštině“ vyjádřil v brutální grotesce Hubert Krejčí (který v Dlouhé též zanechal otisk svého spáru při jiné „nehratelné“ hře, totiž při čínském Vějíři s broskvovými květy). V postsamizdatu Nohama napřed otiskl roku 1991 apokryf o tom, kterak Alois Jirásek zavraždil svoji bytnou Schwarzovou, pokládaje ji kvůli příjmení zatvrzele za Němku, ač německy vůbec neuměla. Sám způsob vraždy byl rafinovaně vlastenecký: Mistr si dal svázat do litinových desek celé vydání Palackého Dějin národu českého. Po německé zdrcující kritice německého překladu románu Proti všem umístil litinové knihy do horní police knihovny. Pak Jirásek upiloval jednu nohu židle a požádal bytnou, aby mu knihy podala: Nešťastná Schwarzová vystoupila na židli, židle se zvrátila – a když na sebe strhla šest svazků Palackého, zahynula pod knihami. Nic lepšího než symbolickou smrt pod náloží mrtvých obrozenských knih jsme si tehdy nemohli přát pro obrozenství, jež pozbylo vůně a chuti a komunistický režim do něj napíchal příchutí a odérů svých.

Arnošt Goldflam a Martin Matejka jako Vodník Ivan a Vodník Michal FOTO MARTIN ŠPELDA

Prochechtat se Jiráskem

Proto je Jiráskova Lucerna nehratelná. Proto je návrat k ní srovnatelný s návratem k Senecovi či Calderónovi, ač text sám s nimi srovnatelný není. Jak se tedy Dlouhá k Jiráskovi vrátila? Trochu jako Hubert Krejčí – tedy smíchem. To první, co třeba s patetickým obrozenstvím učinit, je smát se mu. Dlouhá se samozřejmě směje mnohem decentněji. Směje se nikoli skrze apokryf, ale skrze samotný Jiráskův text. K smíchu nejsou v tomto způsobu Lucerny jen pasáže, které autor mínil jako směšné, tedy party zamilovaného vodníka Michala, žárlivé Kláskové, podpantoflového Kláska či úlisného zámeckého úřednictva. K smíchu jsou i pasáže, nad kterými se publikum typu mojí báby, dej jí Pánbůh nebe, dojímávalo – party statečného mlynáře, čisté Haničky i samotné paměť-národa-držící báby. Ukazuje se, že jejich party není třeba příliš upravovat, aby se měnily v sebeparodie a vyvolávaly v publiku salvy smíchu. Stačí je trošičku patetičtěji přednést a doplnit vizuálními či hudebními odkazy k obrozenským schématům. Bábino prorokování doplní stínový obraz knížete Václava na koni. Mlynář, kosu v ruce, si rozhalí hruď jako Mánesův sekáč z orloje.

Nebo není z orloje? „Někde“ jsme to všichni viděli, „někde“ to uvázlo v našem podvědomí. Dlouhá apeluje na toto „někde“, rozehrává hry s neurčitými a přitom vlezlými asociacemi – a dosahuje toho, že sál se chechtá, ještě než repliky dozní. Týmové komediantství Dlouhé opět prokazuje svou unikátnost. Bylo by možno vyzvedat Vondráčkova uťáplého učitelského mládence či Matejkova pitvorného vodníka, ale vlastně by to bylo proti duchu této hry bytostně kolektivní, „solidární“.

Zato kulturní redakce České televize nezklamala v naprostém nepochopení, o co doopravdy jde. V reportáži o Lucerně se zaměřila na Arnošta Goldflama, neboť part starého vodníka přece hrávají „herečtí bardi“. „Čeť a četu“, klišé a klišé! V Dlouhé a v Lucerně nejde o „herecké bardy“, táhněte už do háje s tím kultem „pánů herců“, nebo si ho nechte pro Vinohradské. Ba, naopak: Arnošt Goldflam, jakkoli neodolatelný a pitoreskní, vlastně jediný odchlipuje z celistvého obrazu. On totiž jediný zase, chtě nechtě, „hraje Goldflama“, kdežto Vondráček nehraje Vondráčka a Matejka Matejku. Ti hrají Lucernu.

Dochechtat se k češství

Tak hrají, hrají – až do půlky. Po půlce bránice bolí a v předsálí divák si praví: A takhle to bude až do konce…? Ovšemže nebude. První půlka se vysmála obrozenským klišé – aby se druhá mohla vrátit k tázání, zda na obrozenském češství přece jen něco nebylo a není. První půlka bořila, druhá staví. První loudila slzy smíchu, druhá slzy dojetí. První půlka chechotem vyprovodila představu, že toto je „česká klasika“ ve smyslu „pravdivého“, „realistického“ obrazu češství. Druhá půlka připomíná, že Lucerna je pohádkou v hlubším významu. Nejen tím, že vodníci lezou z vody a holka do stromu. Je pohádkou, neboť je „nerealistickým“ příběhem, který pomáhá žít, když je ouzko. Je pohádkou, snem, mýtem. Je skládačkou stereotypů, ale i archetypů. Je snem o moudré bábě a statečném mlynáři, ale také o ušlechtilé kněžně.

Způsob podání postavy kněžny je jedním z největších posunů této Lucerny. Předchozí kněžny bývaly kněžnami falešnými. Falešný býval nejen jejich přízvuk a toporná vznešenost (ty nechtěné české parodie na aristokracii…), ale především jejich touha po autenticitě, po niterném setkání s přímými lidmi z lidu. Slíbil jsem nevyzvedávati, ale přece jenom – Mladá kněžna Evy Hacurové je zjevením. Její noční dialog s Mlynářem (Igor Orozovič) je magickým setkáním dvou výjimečných bytostí, které se nemohou setkat natrvalo, ale rozumějí si napříč slovy a stavy – protože oba své stavy převyšují. Oba převyšují každodennost a stereotypy. Oba jsou tím, co tvoří skutečnou elitu národa a co je v pravý okamžik schopno mimořádného, národotvorného jednání. Tento mlynář a tato kněžna by se za jiného času potkali při podpisu Charty.

Kněžna Evy Hacurové je taktéž (znovu)objevením faktu, že kněžna z Lucerny je „vnučkou“ kněžny z Babičky. Dlouhá ukazuje, že tam je místo Lucerny: po boku Babičky, (znovu)objevené coby český mýtus. Co byl zázračný film Babička podle scénáře Františka Pavlíčka, tento plod vlastenecké vlny po ruské okupaci roku 1968, tento radikálně nerealistický restart „rezavého“ textu – to je Lucerna v Dlouhé.

Když Pavlíčkova Babička – tak i cimrmanovské České nebe. I to, ač ve zcela odlišné poetice a ve svobodě nového (pardon, „nově nalezeného“) dramatického textu, usiluje o totéž: Vysmát se obrozenským obrazům, předvést je jako figurky na orloji nebo v jesličkách, jako prkenná pimprlata – tím se osvobodit od jejich již nepravdivého kultu – a tím se osvobodit k jejich následování novému, poučenějšímu, zralejšímu. Viz v závěru Lucerny „živý betlém“ – nad nímž roste imaginární lípa –, v jejíž koruně se zjevují ikonizované tváře národních obrozenců – a pod níž vodník jako tečku za hrou vykvákne notorické Havlovo heslo, i ve finále tak propojuje vážnost se zlehčením.

Setkání dvou výjimečných osobností – Mladá kněžna (Eva Hacurová) a Mlynář (Igor Orozovič) FOTO MARTIN ŠPELDA

Čecháčkům navzdory

Tohoto nového pohledu na „národní lípu“ je zapotřebí. Tvůrci a publikum v Dlouhé sice dávno vědí, že Jiráska nelze hráti a k českému obrození se hlásiti „postaru“, naivně a doslovně – ale kolkolem stoupají vlny nacionalismu doslovného, a vůbec ne naivního. Vlny nacionalismu, který nepřináší nic nového a nic dobrého, nýbrž jen stará klišé a stereotypy. Vlny nacionalismu, který se dovolává „češství“, ale myslí tím „čecháčkovství“, ono Václavem Černým pojmenované a Václavem Havlem ironizované, hrdě omezenecké buranství, blbectví nenávidící vzdělanost, pseudoplebejství agresivní vůči všemu hlubšímu a vznešenějšímu. To čecháčkovství, které se dočkalo již i na jevišti své trapné (sebe)obhajoby skrze „herce a truhláře Majera“.

Tomuto čecháčkovství nelze nechat napospas češství. Nelze mu dovolit, aby se zmocnilo národních mýtů. Zprznilo by je neméně nechutně, než je zprznil komunistický režim. Zprznilo by kněžnu a zmlátilo mlynáře, protože se furt do něčeho plete a dělá problémy vobyčejnejm lidem. Zprznilo a zmlátilo, protože je instinktivně nenávidí. A nenávidí je proto, že správně cítí, jak je jejich přímostí a hloubkou ohrožováno. To je totiž nejhlubší rozdíl mezi skutečnými národními tradicemi, o něž se lze i dnes opřít, a čecháčkovstvím: Že češství se ve svých nejlepších postavách a liniích vždy pojilo s apelem na etiku, na humanismus, na pravdivost, na toleranci. To má česká reformace společné s Němcovou, Němcová s Jiráskem a Jirásek s Havlem. Mimochodem, po mnoha a mnoha letech jsem si onu Jiráskovu knihu Z mých pamětí, kterou mi děd kdysi dal k Vánocům, s potěšením přečetl.

Divadlo v Dlouhé – Alois Jirásek: Lucerna. Úprava Hana Burešová, Štěpán Otčenášek. Režie Hana Burešová, dramaturgie Štěpán Otčenášek, scéna David Marek, kostýmy Hana Fischerová, hudební dramaturgie Hana Burešová, hudba (s využitím motivů z českých luhů /i hájů/) Marek Doubrava, projekce František Pecháček, světelný design Filip Wiesner, pohybová spolupráce Martin Pacek. Premiéra 17. března 2017.

  • Autor: Martin C. Putna
  • Publikováno: 03. dubna 2017

Komentáře k článku: České nebe v Dlouhé

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 21/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


12. 12.–25. 12. 2017

Číslo 21/2017 (12. 12.–25. 12. 2017)

Obsah čísla 21/2017

Slovo ...

Něco pro mě, nic pro...

Soubor Schauspiel Hannover v režii...

Osobnost měsíce

Sandra Hüller

Herečka a zpěvačka Sandra Hüller ve...

Dotazník

Jana Orlová

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

Půlměsíc na pražském nebi

Koncem listopadu se nad Prahou...

Fejeton

POVÍDKA: O Jonášovi

Jonáš byl největším talentem v...

Názor

Teoreticky o cestě do pekel

Překvapilo mě, jaký ohlas vyvolal...

Kronika

Jednou větou

Ve dnech 1.–16. listopadu se v Praze...

Kritika

Zavřete oči, našeptávač...

Na začátku, před oponou, sluha Dubois...

Havlův vzkaz dnešku ...

Komorní scéna Aréna po Smíření –...

Podzemní ambasáda

Projekt In the Name of Gift vznikl ve...

Maryša umazaná od mouky

Jako červená, vlastně spíš bílá...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 21/2017...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Zvony i vlast

Románová prvotina „bezdomovce“...

Revoluce k ničemu

Na letošním ročníku festivalu...

Bezmocná angažovanost...

Nic proti doku-divadlu, divadlu...

Samopal versus smích dětí...

Soucit. Příběh kulometu je v...

Zamilovat si Sandru Hüller

Curyšský Theater Neumarkt představil...

Banální hovory z butiku...

Označit kultovní rakouskou dramatičku...

Módní ikona „Elfi“ (pro)

Šest postav s baterkami hledá nikoli...

Ouverture!

Skladatelé psávali předehry z...

Dnešní svět podle...

Na konci devadesátých let pro mě byly...

Naše stará a nová Evropa

Pražský divadelní festival...

Rozhovor

Radek Holub: Prát se umím,...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Martin Františák: Nechci...

Rozhovor s uměleckým šéfem činohry...

Kontext

Kohout se dočkal

Vyhlášení Ceny Jindřicha...

Hutných patnáct let Petra...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Burza

Adventní bilancování mého...

Herecká asociace informuje

Podoby – Pivo si dám až...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Venuše ve Švehlovce, Praha

Do divadla zadním vchodem

Zahraničí

Může divadlo zapomínat?

Dvakrát ze Slovensko-Česka

Nesnesitelná mateřská...

Dvakrát ze Slovensko-Česka

Dopředu, ale kam?

Międzynarodowy Festiwal Teatralny...

Zemřeli

Zemřeli

Jiří Kyselák (9. 8. 1952 Brno – 19....

Výročí

Výročí 1.−15. prosince

Boudová Nela, herečka (1. 12. 1967)...

Paměti, záznamy, deníky

My jsme ten oheň nezapálili...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Knihovnička

Došlo do redakce

RR Rozhovory Revolver Revue 2016, 776...

Fundovaně, a přitom...

Pomyslné nůžky už se nerozevírají,...

Obrazem

Malované opony divadel...

Přesně po šesti letech od vydání...

Fagi a divadlo

Pan Papírek… (VIII)

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 21/2017



Obsah,