Divadlo v České republice – v číslech

Neúplná statistika

Úplné údaje jsou k dispozici u veřejné divadelní sítě, u divadel zřizovaných jako příspěvkové organizace státem, městy a výjimečně i kraji. Problém je však u statistických dat komerčních i nekomerčních divadelních aktivit (podnikatelských subjektů i neziskové sféry). Úvod ke statistice konstatuje, že za poslední dva roky došlo k výraznému nárůstu sledovaných subjektů. Dle odhadu NIPOS pravidelně pracuje v republice více než 150 divadelních uskupení. Jde o minimalizovaný odhad. Jen v Praze se v roce 2009 účastnilo grantového řízení v oblasti divadla 115 subjektů (výkaz jich sleduje v celé ČR 89) a další projekty žádají o grant v kategorii tanec. Jestliže ve veřejné divadelní síti je poměr ¼ divadelních subjektů působících v Praze a ¾ ve zbytku státu, lze odhadnout, že poměr ostatních bude přinejmenším 1/3: 2/3. V celém státě může pravidelně působit 300–400 subjektů a část údajů tak ztrácí výpovědní hodnotu, zvláště v ekonomických kategoriích, jako jsou náklady, příjmy, zaměstnanost, podíl tohoto segmentu kulturního sektoru na HDP či HPH atd. Podle Zákona č. 89/1996 Sb. o státní statistické službě je orgánem statistiky pro oblast kultury ministerstvo kultury. Ministerstvo by mělo také od subjektů se zpravodajskou povinností vymáhat informace požadované programem statistického zjišťování. Současně uplatňovat sankce. Což se neděje. A to je také jedna z příčin „měkkosti“ našich statistických dat.

Zpracovatelé uvádějí, že z veřejných rozpočtů bylo do oblasti divadel vloženo v roce 2008 3 158 851 tis. Kč ve skladbě: 806 335 tis. Kč z rozpočtu státu, 202 676 tis. z krajů a 2 149 840 tis. z měst. Počty nejsou úplné, protože některé sledované subjekty neuvedly všechny údaje. Data by měla být verifikována přes rozpočty poskytovatelů příspěvků, dotací a grantů. Komentář reflektuje zvyšující se odpovědnost divadel ke statistice, která se přiblížila více realitě, o čemž svědčí i nejvyšší počet statisticky šetřených divadel za sledované období, let 2004–2008. Data se sice blíží realitě, zůstává však otázkou, do jaké míry je realita ještě vzdálená a do jaké míry jsme výkony divadelní sítě schopni objektivizovat.

Podle indexů získaných údajů za období 2004–2008 (počet divadel, stálých scén v provozu, souborů, kapacita divadel, počet titulů, premiér, představení) lze konstatovat, že ve všech kategoriích došlo během pěti let k nárůstu v průměru o 10 %. Nárůst je ale způsoben spíše „úplnějším“ statistickým šetřením, tedy nárůstem respondentů, než skutečným růstem výkonů českého, moravského a slezského divadelnictví. Z analýzy počtu premiér dle žánrů lze zaznamenat, že klesl počet premiér i představení u klasického baletu, ale naopak dramaticky stoupl počet premiér v oboru tance a pohybového divadla. Dochází k poklesu u operních titulů (skoro o 10 %), což je způsobeno hlavně podfinancováním žánru (respektive jeho nákladností). Nedostatečné financování oboru dokumentuje např. srovnání Opery Národního divadla a Státní opery Praha s jejich nejbližšími zahraničními sousedy – Vídní a Berlínem. Dotace vídeňských státních scén je čtyřikrát vyšší. Obdobný nepoměr najdeme i u berlínských operních scén.

Alarmující skutečností je, že celkový počet představení zůstává na standardní úrovni, došlo k dramatickému poklesu počtu našich divadelních představení v zahraničí. Za pětileté období o více než 20 %. Otevírají se nůžky mezi růstem počtu hostujících zahraničních souborů u nás a českých za hranicemi. Naše divadlo přestává být žádanou exportní komoditou a v tomto smyslu by měly být uzpůsobeny i priority naší kulturní politiky, stejně jako kritéria dotačních programů.

Problémy kulturní politiky

V oddíle Divadla zřizovaná MK, MŠMT, kraji, obcemi a městy se objevuje systémový problém nejen statistiky, ale i naší kulturní politiky. Tato část by měla vlastně zahrnovat financování veřejné divadelní sítě tak, jak je standardně chápána a definována v zemích EU. Do veřejné sítě jsou zahrnuta divadla přímo financována veřejnými rozpočty, a to bez závislosti na druhu právní subjektivity. Ať už jsou provozovaná jako nadace, s. r. o. či akciové společnosti. V našem modelu však z tohoto úseku vypadávají transformovaná divadla, tedy ta, která mění právní subjektivitu z příspěvkové organizace většinou na obecně prospěšnou společnost. Tato divadla ale přitom nepřestávají být součástí veřejné kulturní služby. Města a kraje jsou přece jejich přímými „zakladateli“, jsou definována neziskovým charakterem, veřejnou kontrolou i stálým souborem a repertoárovým typem provozu. Indexy v této kategorii (v počtu divadel, stálých scén, sedadel, souborů i zaměstnanců) pak logicky klesají, i když počet skutečně existujících subjektů zůstává stejný. Přesto i u takto definované množiny subjektů, která je podle zmíněných ukazatelů přibližně o 10 % nižší, dochází k zajímavým ekonomickým jevům. Veřejné příspěvky zůstaly fakticky v nominální výši (99,4 % proti roku 2004) a nepokryly ani inflační nárůst. Dramaticky ale klesly investice (na 24,3 % oproti roku 2004), což znamená, že stát výrazně omezil příspěvky do své kulturní infrastruktury, že rezignoval na její rekonstrukci, budování a rozvoj. Příspěvky od krajů stouply o 26 % a od měst a obcí o 15 %. Přičemž je samozřejmě nutné vzít v potaz, že veřejné rozpočty, vedle přímého financování, vkládají do divadelního systému i další peníze prostřednictvím programů, grantů i formou tzv. partnerství. V nominálních hodnotách do této části divadelního systému stát v roce 2008 vložil 719 mil., kraje 110 mil. a města 1 822 mil. Kč. Vzhledem k tomu, že stát rozhodující většinu přispívá v Praze, je evidentní, že určujícím donátorem veřejné divadelní sítě jsou města. Jde o nestabilní model, jehož řešením je nastolení faktického (a nikoliv jen deklaratorního) kooperativního principu financování. Kraje se musejí účinněji spolupodílet na financování divadel, která mají i regionální obslužnost. A stát by se naopak měl podílet na financování vícesouborových divadel, na investicích do divadelní infrastruktury, na exportu divadelní kultury, na podpoře kvality a hodnot, jež mají celostátní význam. Přesto o efektivnosti a funkčnosti veřejné divadelní sítě svědčí, že příjmy a výnosy z hlavní činnosti – i v této redukované podobě, tj. za sníženého počtu veřejných subjektů o transformovaná divadla – stouply za pět let o více než 26 %, přičemž příjmy z vedlejší činnosti se zvýšily dvojnásobně. Soběstačnost příspěvkových divadel se pak udržuje na 30 %, což je více než slušný evropský průměr.

Z údajů o výkonech těchto scén je patrné, že dochází k potřebné diverzifikaci druhů a žánrů. Další údaje o počtu představení doma a v zahraničí a počtu diváků mají, zvláště ve srovnávací řadě, menší vypovídající hodnotu. Zato přesvědčivým údajem je procento z návštěvnosti nabízených míst, kdy průměrná návštěvnost veřejné divadelní sítě se pohybuje kolem 80 %, což opět v konfrontaci s Evropou je velice slušný standard. Poslední údaje jsou o cenách vstupného, kdy je uváděna nejvyšší a nejnižší cena. Nejvyšší cena z 1150 Kč v roce 2004 stoupla na 2000 Kč v roce 2008 a tzv. průměrná cena vstupenky byla 185 Kč. K tomu je uváděna průměrná hodnota vstupenky 968 Kč, což znamená podíl veřejných rozpočtů na 1 vstupence v průměrné výši 686 Kč.

V oddíle Divadla a divadelní seskupení zřizovaná občanskými sdruženími a jinými subjekty je uvedeno 38 občanských sdružení a 7 obecně prospěšných společností. Jde o segment, který v zahraničí spadá obvykle pod NGO, tedy o neziskovou sféru. V našem případě jde o hybrid. Byla sem totiž vřazena i transformovaná divadla, která však svým určením, funkcí, tradicí i financováním jsou součástí veřejné divadelní sítě jako základního segmentu našeho divadelního systému. Jsou i garancí jeho stability a rozvoje. Zpracovatelé uvádějí, že na území ČR provozuje svou činnost více neziskových divadel, než kolik jich postihuje šetření. V celém sektoru „divadlo“ je zaměstnáno cca 7500 zaměstnanců a cca 4000 pracovníků formou dohod o provedení práce a autorských smluv. Pro celou neziskovou oblast je však uvedeno pouze 355 zaměstnanců. Indexy této kategorie (přes výše zmíněné výhrady) ukazují ve všech údajích nárůst. Překvapivě v tomto sektoru (vůči zbývajícím divadelním aktivitám, příspěvkovým organizacím na straně jedné a podnikatelskému sektoru na straně druhé) došlo k výraznému nárůstu počtu představení v zahraničí. Vypovídá to o vyšší flexibilitě (případně kvalitě) tohoto divadelního segmentu, ale také o ještě větším propadu exportu u zbývajících kategorií, než je uváděný pokles – 20 % pro české divadlo jako takové.

Tzv. soukromá divadla

Od roku 2004 jsou předmětem statistického šetření i „Divadla a divadelní seskupení zřizovaná podnikateli, podnikatelskými subjekty“. Výčet právních forem nabízí následnou strukturu: veřejná obchodní společnost (1), s. r. o. (13), akciová společnost (2), fyzická osoba na základě živnostenského oprávnění (28). Opět se zdůrazňuje neúplnost. Přesto index většiny ukazatelů oproti roku 2004 rostl. Zjevně nikoliv jen z důvodů růstu počtu podnikatelských subjektů, nýbrž i profesionalizací manažerských týmů a doufejme, že i větší kázně a úcty k předpisům a povinnostem. Tato neúplná část (nevíme, jak veliká) podnikatelského sektoru obhospodařuje přitom nezanedbatelnou skupinu divácké obce. V roce 2008 vykázala 1,5 mil. návštěvníků, tzn. že obhospodařovala 1/4 divadelního trhu. V zemích EU bývá standardem, že neziskový sektor (včetně veřejných divadel) podléhá Občanskému zákoníku a podnikatelský segment naopak Obchodnímu zákoníku. A to především proto, že oba sektory mívají různý daňový režim, odlišná práva a povinnosti.

Největším problémem statistického šetření je, že mimo kategorii divadel, zřizovaných státní správou a samosprávou, schází u zbývajících částí divadelního systému základní ekonomické údaje o výši příjmů a nákladů. Neobjeví se tak ani subjekty v červených číslech. Tam, kde neziskový či podnikatelský subjekt usiluje o příspěvek z veřejných rozpočtů, by měla smlouva stanovit povinnost otevřeného účetnictví.

Statistiku doprovází pořadí divadel (bez rozlišení právní subjektivity) podle výkonů v roce 2008 (počet titulů, premiér, představení, návštěvníků). Seznamy jsou neúplné, protože některá divadla využila právo na ochranu individuálních dat a nedala souhlas ke zveřejnění individuálních údajů ani v takto „nevinných“ výkonových ukazatelích. Z hlediska „veřejného“ zájmu by bylo třeba znát naopak i tvrdá ekonomická data. Veřejný zájem není dán jen potřebou statistiky, ale bez těchto dat se neobejde žádná kulturní politika, strategie či plánování. Nejsme schopni stanovit podíl sektoru na trhu práce, na tvorbě HDP a HPH, nejsme schopni určit multiplikátor oboru ani efektivitu vynakládaných veřejných či soukromých prostředků. Jsem schopen ještě pochopit, že se zveřejněním nesouhlasí podnikatelské subjekty, ale nepřijatelné je odmítnutí souhlasu u divadel, která mají či chtějí mít povahu veřejné kulturní služby a jsou v přímé závislosti na veřejných rozpočtech.

Není, zdá se, jen shodou okolností, že právě podnikatelská skupina strhla veřejnou diskusi o přístupu soukromých subjektů k pražským grantům, ale přitom nedává souhlas ani k uveřejnění údajů o počtu odehraných představení. V pořadí za rok 2008 jsou totiž za Národním divadlem se 744 představeními na druhém a třetím místě evidentně soukromí producenti s cca 600–700 představeními (označeni x). Řešení této situace je totožné jako v případě povinnosti statistického zjišťovaní. Při účasti v dotačním programu či grantovém řízení stanovit nejen dodržování povinností ze zákona, ale též vyjádření souhlasu se zveřejněním individuálních dat. Na závěr lze znovu konstatovat, že náš divadelní systém ve své struktuře prokazuje stabilitu (což může mít pozitivní i negativní konotace), ale jeho skutečnou hodnotou je diverzifikace na veřejná divadla, neziskový a podnikatelský sektor. Je potřeba naučit se tento systém měřit, abychom ho mohli také hodnotit.