Divadlo Portland (No. 3)
…
Americký sen a evropská iluze
Gustave Clarence Rudolphe Boulanger (1824-1888): Trh s otroky v Římě. Repro archiv
Vždycky jsem se divila, proč Američani na počátku 21. století pořád tak strašně řeší otázky rasismu, xenofobie a diversity. Otroctví přece bylo v USA zrušeno před 150 lety a slova jako demokracie, tolerance, integrace nebo sociální spravedlnost patří k nejčastěji skloňovaným v každodenním společenském životě, nejen v politice. Čím víc se v tom přece budou rejpat, tím větší to bude problém, říkám si a myslím na svou babičku, která říkávala: Čím víc se … maže, tím víc smrdí. Protože kde jinde na světě by okolnosti měly vést k přirozené toleranci a uvědomělosti diversity, než právě v USA, kde spolu odjakživa na hromadě žijí málem všechny národy světa?
K těmto úvahám mě vedly dvě okolnosti jednoho mého pátečního dopoledne:
První z nich byla přednáška American Dreams: Race, Religion and U. S. Film na Portland State Univeristy. Na příkladu filmů Spike Leea Malcolm X a Gregoryho Navy My Family představila profesorka Jane Naomi Iwamura svůj komparativní work-in-progress projekt v oblasti etnických studií, v němž se věnuje otázkám rasy, občanství a náboženství. Zaměřila se na angažovanost obou filmů a jejich společensko-kritický rozměr.
Diskuse jsem se však přímo nezúčastnila a jen mlčky poslouchala uvědomělé americké studenty a pedagogy, kteří s velkým zápalem rozebírali nahozené téma. Připadali mi jako ryby vodě. Všichni měli v rukávu nějaký příběh ze svého okolí nebo z vlastní rodiny, všichni poukazovali na přímou zkušenost s xenofobií pramenící z neznalosti ostatních národnostních menšin v USA, všichni zdůrazňovali nutnost dialogu, nutnost upozornit na diversitu a na výchovu k otevřenému kladnému přístupu vůči jinakosti. Všichni mluvili s velikým respektem a opatrně volili neutrální slova. Více koncentrované tolerance jsem snad ještě nezažila.
Nemohla jsem si pomoct, ale celé téma mi připadalo na hony vzdálené od mého českého homogenního světa a přišlo mi, se vším respektem, až trochu přitažené za vlasy. Že to tak prožívají. Ale jen do té doby, než jsem otevřela počítač a zabrousila na Čt 24 s tím, že si přečtu zprávy. Našla jsem tam odkaz na článek Living with diversity: For a politics of hope without fear, který mě probral z pohodlné zabedněnosti: eurozine.com.
Tento otevřený dopis je manifestem k transformaci Evropy na základech humanismu, tolerance a sociální spravedlnosti a vytvoření demokratického multikulturního společenství. Manifest, iniciovaný evropskými intelektuály a politiky, podepsala téměř stovka Evropanů, mezi nimi Herta Müller, Wim Wenders, Richard von Weizsäcker nebo také Petr Pithart. Naléhavost výzvy evropským politikům a autoritám z textu přímo kape. Evropa prochází razantními změnami od homogenity jednotlivých národů v rámci jednoho státu k rozsáhlému multikulturalismu, aniž by si to reálně uvědomovala. Někdo si toho možná vědom je, ale jednotlivci – jako třeba já – to dosud příliš neřešili. Autoři manifestu se domnívají, že spíše než klimatické změny nás ohrožují xenofobie, netolerance a strach z jinakosti. Upozorňují na výraznou podobnost nenávisti vůči jiným náboženstvím a národům jako před 2. světovou válkou.
Čtu to a vybavuju si situaci z vietnamské tržnice v Náchodě, kde jakási česká madam s despektem komunikuje s vietnamskou prodavačkou a bezdůvodně jí tyká. Uvědomuju si, jak sama někdy hodnotím lidi podle vzhledu a původu. Jak pohrdavě se ve společnosti zcela otevřeně mluví o imigrantech, nemluvě o jejich zneužívání českými zaměstnavateli. Je mi z toho najednou úzko. Evropané si musí uvědomit, píše se dále v manifestu, že žijí ve společenství lidí s různým původem, vírou a barvou pleti. Že nemá smysl segregovat, ohraničovat a klasifikovat, ale naopak otevírat, poznávat a přijímat. Tzv. politics of catastrophe management, kdy v každém Arabovi vidíme teroristu, v každém Ukrajinci zloděje a v každém imigrantovi původce ekonomické krize a sociální nestability, nikam nevede.
Jean Leon Gerome (1824 – 1904): Otrokyně na prodej. Repro archiv
Jak manifest čtu, čím dál tím víc si uvědomuju podobnost této rašící evropské problematiky s tou americkou, mnohokrát přetřásanou. Stejná slova popisují stejné situace a problémy – vždyť žijeme konec konců na jedné kouli. Jenže nás dosud tolik nepálily, a tak jsme jim v bačkorách izolovaného nezájmu homogenní společnosti nevěnovali pozornost. Teď ale přišel čas, kdy to stejně jako Američani musíme začít řešit. Tak přece jsou v něčem historicky první. To jsem zvědavá, jak se k tomu ta naše česká xenofobní povaha postaví.
Zároveň doufám, že se v tom řešení poučíme z jejich chyb, protože i přílišná tolerance škodí, pomyslím si při vzpomínce na ranní přednášku, při které jedna posluchačka nahlas chrápala a nikdo ji nevyhodil.
Repro archiv
Komentáře k článku: Divadlo Portland (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Pavel Trenský
Pěkně napsané, jako vždycky.
16.05.2012 (22.34), , Trvalý odkaz komentáře,