Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Divadlo Portland (No. 2)

    Dnešní den bude na jedničku, řekla jsem si, dnešní den nebude jen tak. A taky že nebylo. Všechno nejlepší k svátku, brácho, a poslouchej, co se dělo.

    Artist Repertory Theatre Portland: No Man´s Land by Harold Pinter directed by John Dillon. Repro archiv (poster)

    Za všechno může Hulec, protože chce americký rozhovory a reportáže pro Divadelní noviny. Uvědomuju si, že dnes naposled hrajou Pinterovu hru No Man’s Land v hlavní roli s oscarovým Williamem Hurtem. To by šlo. A už volám uměleckému šéfovi portlandského divadla Artist Repertory Theatre a v hlavě si připravuju nějaký přesvědčivý důvod, proč by mi měl domluvit rande s Mr. Hurtem. Nikdy se mu ale nedovolám a nikdy žádný rozhovor s oscarovým Williamem Hurtem neudělám. Tisková mluvčí mi suše odpoví, že pan Hurt žádná interview nedává. Tečka. K čertu s tebou, Hurte!

    Since its establishment in 1982, Artists Repertory Theatre has become a posed constant challenges to Portland artists and audiences to appreciate the depth of staged plays and intimate setting. This is because various performances are held in a small theater focusing on contemporary issues. A nationally respected theater Artists Repertory Theatre showcases premieres, re-imagined classics, new play development, and educational outreach. They also take pride in presenting the city’s premier plays being written by critically acclaimed local artists. Snímek archivART Portland

    Dnešní den ale bude na jedničku,

    trvám na svém a popíjím preso. Při obědě listuju novinama a zrak mi padne na fotku slavného jazzového pianisty.

    A jazz world giant and a true original Herbie Hancock performs with us for the very first time. The program includes Gershwin’s Rhapsody in Blue (Gregory Vajda, conductor Oregon Symphony). Snímek/repro archiv

    Týjo, Herbie Hancock. Vopravdickej! Flesh and blood! Otázka zní, kdy hraje Herbie v Portlandu? Odpověď zní: Dnes večer. Nemám více otázek. Prvotní nadšení se však vzápětí mění v další zklamání, jakmile na stránkách Arlen Schnitzer Hall zjistím, že mají vyprodáno.

    Dnešní den ale přece musí být na jedničku

    Opakuji si pořád dokola, když čekám s davem dalších zoufalců bez lístku ve foyer Arlen Schnitzer Hall na to, až uvolní nevyzvednuté rezervace. Are you from Vienna? ozve se za mnou. Otočím se a postaršímu šedivému čekateli odpovím: No. Nedá se: So, are you from Berlin? Opět vrtím hlavou a napovídám, že místo mého původu leží na cestě mezi oběma městy. Ukraina? Déle již nevydržím a prozradím staroušovi, že jsem z Prahy. Následuje klasický řetězec asociací. Wow, amazing! I have been there. Such a beautiful city…. Are you a dancer? A musician? Asi jsem pána zklamala, že nejsem nic tak zajímavého, jak si myslel. Každopádně přišel na to, že nejsem Američanka, což svědčí o tom, že jsem i po měsíčním pobytu na divokém Západě nezvlčela a zůstala sama sebou, a to zevnitř i zvenku. I like your earrings, pokračuje starouš v načaté konverzaci, jejímž hlavním tématem jsem zřejmě já.

    The most famous of the Portland Center of the Performing Arts (PCPA) theaters is the Arlene Schnitzer Concert Hall, or „The Schnitz“ as locals usually call it. This theatre was originally built as the Portland Public Theater in 1928, and it became the Paramount Theater in 1930. A huge „Paramount“ sign was then installed in front of the luxurious movie theater, which could sit about 3000 people. In 1972, as movies became somewhat less popular, plans were made to convert the decaying movie theater into a concert hall. In 1984, after a period of extensive restoration that included replacing the Paramount sign with one that reads „Portland“, the Schnitz finally opened. A few years later, in 1987, a new theater (now called the Antoinette Hatfield Hall) opened right next to it. It features an Elizabethan-style concert hall and an Edwardian-style theater, and it’s truly worth taking a quick look inside – the lobby was designed to make visitors feel like they’re standing on a Shakespearian stage as they walk through the main doors! Snímek archiv

    Vstupenky jsou konečně uvolněny

    a v davu to nervózně zašumí. Čekací listina je dlouhá a mé jméno až někde na konci. Ach jo.

    I like your earrings, where did you get it? ozve se za mnou. Tentokrát to není starouš, ale mlaďouš i s mlaďoušovou pod paží. Na rozdíl od starouše není slizoun, ale sympaťák a mlaďoušová jakbysmet. Zatímco děkuju za kompliment a vysvětluju, že je z tyče u smetáku vyrábí Mariina sestra v Praze, se ve mně probouzí podnikatelský duch a přemýšlím, jak tu rozjet náušnicový byznys. Americký sen za náušnice? Hugo si ještě stačí vzít kontakt, abych mu poslala vzorník, a už ho volají k pokladně. Ten se má.

    Netrvá to dlouho a volají mě. Cože?! Nejlevnější lístek za $ 78. To je ale hrozně moc peněz, vysvětluju paní za kasou a v hlavě si částku škudlivě přepočítávám na koruny. I am sorry, odpoví milá paní pokladní s tím, že nic levnějšího ani na poslední chvíli nemá. Zlaté Národní a last minute lístky za pade. Proč to nezlevní, vždyť slyším, že koncert už začal, to je nehoráznost. So do you want the ticket? ptá se stále milá pokladní a vytrhne mě z myšlenek. Ještě chvíli váhám a pak jí s trpkým úsměvem na rtech podám kreditku. Jestli nám má Amerika co nabídnout, tak je to jazz. A jestli je to jazz, tak Gershwin v podání Herbie Hancocka. Že, pane Fulbrighte.

    The beautifully restored Arlene Schnitzer Concert Hall. The Italian Rococo architecture was said to be the national showcase of Rapp & Rapp, renowned Chicago Theater architects. Visitors are greeted by a 65 foot high „Portland“ sign above the Broadway Marquee, which contains approximately 6,000 theatrical lights. Snímek archiv

    Dnešní den snad přece jen bude na jedničku

    Možná jedna mínus, kvůli ceně vstupenky, proletí mi hlavou, když stoupám po obrovském schodišti foyer Arlen Schnitzer Hall. Sto let staré vaudevillské multikino amerického stylu předělali na jakési portlandské Rudolfinum, na domácí scénu Oregon Symphony Orchestra. Na zdejší poměry působí monumentálně a nezvykle historicky. V mezaninu mi cestu zastoupí uvaděčka, a tak musím počkat, než symfonie dohraje výběr z Louskáčka, abych konečně mohla usednout do sametově polstrované sedačky na prvním balkoně sametově polstrovaného sálu s vysokým stropem a replikami secesních lamp (bez polstrování). A hele, starouš, taky mu to dopadlo. Z jeho důvěrné konverzace s uvaděčkou usuzuju, že určitě platil míň, anebo nic. Anebo se mu jen líbí její náušnice?

    O přestávce se na mě navěsí další dědula ve větrovce a pohorkách, který sedí po mé pravici. Vedle vystrojených návštěvníků v kvádrech a róbách vypadá poněkud mimo mísu. Ale co, jsme přece v Americe, říkám si v duchu a vzpomenu si na Mari, která přišla na operu do Národního v zelených jezeďáckých holinách. Dědula se sice nezajímá o mé náušnice, ale je šíleně excited, že jsem z Prahy a rozhodne se mě seznámit s bývalou ženou, která sedí v přízemí. Než stačím oponovat, už ji vede. Rozpačitě na sebe koukáme a dědula se raduje, jak mu to všechno vyšlo. S pohorkama, vstupenkou i seznamováním.

    Dnešní den začíná být v tuto chvíli velice na jedničku

    protože začíná druhá část večera a na podium portlandské Arlen Schnitzer Hall vstupuje tolik očekávaný Herbie Hancock.

    Na podium portlandské Arlen Schnitzer Hall vstupuje tolik očekávaný Herbie Hancock. Snímek AP

    Lidi šílí, tleskají, pískají, volají a vstávají. Drobný 71letý černoušek se chová nenuceně. Bere si mikrofon a zdraví své fanoušky. Skromně, přátelsky, vtipně. Vzpomíná na své dětství, kdy v sedmi letech poprvé usedl k pianu, na 60. léta, kdy hrál v kapele s Miles Davisem, a na svou dceru, která zrovna dnes slaví narozeniny. Lidi plácají a moje české já si říká: Proboha, copak je to nějaká zásluha, mít narozeniny? Ale Američani kolem mě to berou úplně jinak. Pro ně je to příležitost pogratulovat jí potleskem a radovat se spolu se starým otcem a jazzovou legendou v jedné osobě. Herbie je potěšen a pronese několik „moudrých“ slov, které však z jeho úst vůbec nepůsobí kýčovitě. A když svůj úvodní proslov uzavře myšlenkou, že Music isn’t the greatest thing, the greatest thing is to be a human being, dojmu se i celým vypolstrovaným sálem Arlen Schitzer Hall.

    Rhapsody in Blue falls into the category of „jazz influenced concert music“. It’s not jazz, at least in my humble view. Hancock has done so many different things in his career, that in some ways, this is no surprise. As identifiable as Hancock’s piano improvisation is, his influences and tastes run the gamut. Hancock is the kind of musician who makes me believe that one day we will have no genres and no boundaries. There won’t be a „classical“ department or a „jazz“ department. Music will just be music, good or bad. Hancock and the Oregon Symphony did a satisfying run through, and then went back through the score and touched on some spots. Then they looked at „Sonrisa“, a melody which was reworked into a tune called „Trust Me“ on the album „Feets Don’t Fail Me Now“. (Jazztruth.blogspot.com). Snímek AP

    Velké prázdné podium a na něm jen černé křídlo. U něho drobný černý černoušek hraje jako Bůh vlastní sólové skladby pro klavír. Úplně mě dostane, vcucne, pohltí a já v myšlenkách odplouvám do svého dětství, kdy mě teta Blanka na hodinách klavíru mlátila přes prsty. Vybavuju si, jak jsem ten nástroj nesnášela, jak jsem tisíckrát chtěla přestat a vydržela to jen proto, že mi táta slíbil akvárko. Jak jsem bulela u cvičení, až slzy plácaly o bílé klávesy, a jestli neuschly, tak tam jsou na důkaz toho všeho příkoří dodnes. A přitom je to tak krásný nástroj. A jak mi najednou leze pod kůži.

    Soused po levici je zřejmě taky klavírista, protože mu prsty sviští zvukem a hlava se kývá do rytmu. Taky černoch. This is Watermelon man, šeptá mi do ucha a nepřestává se kývat.  Po každém sólovém kousku následuje bouřlivý potlesk. Já i zbytek vypolstrované Arlen Schnitzer Hall jsme absolutně nadšení.

    Herbie dohraje sóla a zve na podium oregonský symfoňák, aby společně vystřihli další jeho skladbu Sonrisa. Závěrečnou interpretací Gershwinovy Rhapsody in Blue, opět za doprovodu Oregonského symfonického orchestru, dalece překoná veškerá očekávání.

    The Oregon Symphony (dir. Gregory Vajda) was essentially sight-reading an orchestration of this piece, which probably sounded great on the computer during it’s conception, but the orchestra had some trouble with the „modern“ syncopation. After a second run through, the „groove“ smoothed out a bit. I couldn’t help but think that it was weird that the percussion section was on the opposite end of the stage from the basses and low brass. (This would never happen in a jazz band; can you imagine Ron Carter being on the opposite side of the stage from Tony Williams?) Still, I’m looking forward to hearing the Symphony in concert; they seem like a fine orchestra and I’ll have more to report after tonight’s concert. (Jazztruth.blogspot.com). Snímek archiv

    Publikum je jako u vytržení a vytleská si ještě přídavek Maiden Voyage, kterým se Herbie nadobro rozloučí.

    Doslova vysublimuju z portlandské Arlen Schnitzer Hall se stovkami dalších blažených duší a v dešti na autobusové zastávce spokojeně konstatuju, že dnešní den byl opravdu na jedničku.


    Komentáře k článku: Divadlo Portland (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,