Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.

Život jako bezvýznamná hra

Divadlo na Vinohradech slaví úctyhodných 110 let od svého vzniku. Aby se toto jubileum odrazilo i v repertoáru, ohlédlo se vedení divadla do své minulosti a zvolilo titul, jímž završilo prvních deset let existence. Je jím Ibsenova velkolepá dramatická báseň Peer Gynt.

Peer Gynt (Ondřej Brousek) se od začátku pohybuje na šikmé ploše… FOTO VIKTOR KRONBAUER

V roce 1916 ji zde v české premiéře nastudoval tehdejší umělecký šéf divadla Karel Hugo Hilar, titulní roli hrál Václav Vydra starší. O jednadvacet let později se tu drama objevilo znovu, tentokrát v režii Bohuše Stejskala, s Peerem Gyntem Otomara Korbeláře. Nová inscenace Martina Čičváka se tak musí vyrovnávat nejen s jevištními nástrahami Ibsenovy kolosální dramatické básně, ale také s inscenační historií psanou významnými osobnostmi českého divadla. Nelehkou titulní úlohu Čičvák podle očekávání svěřil svému dvornímu herci z vinohradského ansámblu, Ondřeji Brouskovi.

Peerův oportunismus

Režisér s dramaturgem Janem Vedralem text v nejnovějším překladu Josefa Vohryzka a Josefa Bruknera zkrátili takřka na polovinu – inscenace má něco málo přes tři hodiny. Přesto škrty působí konzistentně, tvůrcům se povedlo odvyprávět vše podstatné. I divák znalý předlohy málokdy postřehne, že chybí větší textová plocha. Především v druhé půli inscenace se však stále palčivěji vkrádá dojem, že by další škrty nebyly na škodu.

Je běžnou inscenační praxí, že 4. dějství hry zobrazující Peerovo rozmařilé putování po světě se vypouští prakticky celé. Vedral s Čičvákem se většinu scén tohoto jednání rozhodli ponechat a ilustrují na nich Peerův oportunismus, bezskrupulóznost a bezzásadovost nejen ve vztahu k druhým lidem, ale především v rámci obchodního a okrajově také politického jednání. (Nor finančně podpoří v povstání Tibetu proti Číně silnějšího utlačovatele apod. Zde vidíme, že se Čičvák s Vedralem pokoušejí o nenápadnou aktualizaci: u Ibsena jde o povstání Řecka proti Turkům.)

Zdá se však, že některé výstupy tvůrci „omilostnili“ pouze kvůli možnosti vnést do inscenace trochu odlehčujícího vtipu. Herci tak notnou chvíli po scéně poletují jako opice, popřípadě představují lámanou češtinou hovořící cizince karikující různé národnosti, ale tyto prvoplánově komické scény mnoho dalších významů nepřinesou. A pokud ano, jsou zbytečně dlouhé. Sevřenost a dramatický tah první půle se po přestávce, bohužel, vytratí a divák pak v závěrečném zúčtování s Peerovým životem ztěžka hledá ztracenou koncentraci. Konec inscenace je přitom díky své katarzní smířlivosti neobyčejně působivý.

Ilustrace pomocí rekvizit – na jevišti jsou barevné kuličky, letadlo i parník… FOTO VIKTOR KRONBAUER

Od šikmy ke kuličkám

Obrat od významotvorné pestrosti k nadbytečné ilustraci v druhé půli prodělá také scénografie Hanse Hoffera. Škoda, protože scéna se v první části jeví jako nesporný klad inscenace. Se zvednutím opony je odhalena dlouhá dřevěná šikma. Umožňuje efektní nástup herců – Peer se kutálí ze srázu, jeho vyděšená matka (Andrea Černá) se ho snaží zachytit a těsně předtím, než se syn zřítí, se jí to povede. Toto molo je hlavním Peerovým působištěm a nenápadným dokladem, že se díky své impulzivnosti a sklonu nepřemýšlet o důsledcích svého jednání od samého začátku pohybuje na šikmé ploše. A tato plocha vede do propasti: místo forbíny totiž zeje po celé délce jeviště díra.

A pak, v rámci Peerových milostných hrátek se Salašnicemi, je jeviště zaplaveno stovkami plastových míčků, které se používají v dětských koutcích. Jde o další důmyslný symbol, jenž vypovídá o Peerově dětinskosti, o tom, že žije, jako by vše byla jenom hra. Potíž tohoto komponentu scénografie je ovšem v tom, že není moc variabilní; jeho významem se nasytíme dost brzy; stovky barevných kuliček na scéně jsou sice vizuálně poutavé, ale nic dalšího už nabídnout nemohou.

Ve scénách Gyntova putování po světě pak Čičvák s Hofferem přikročí k nezajímavé ilustraci pomocí rekvizit – hrdina předvádí robota, kterého dováží z Číny, nad jeviště se snese obří letadlo, maketa parníku vybuchne, Peer bydlí v poušti ve značkovém stanu a ze ztroskotané lodi se zachrání na nafukovacím člunu. Pomocí těchto zbytečně realistických komponentů snad tvůrci poukazují na to, že se hrdina dostává do moderního přetechnizovaného a globalizovaného světa, kterému v přírodou ovládaném Norsku dosud unikal. Díky zásadám volného trhu může rozehrát své obchodní čachry, dováží věci z Číny a buduje svůj kapitál. Čičvákova a Hofferova práce jsou však v této části poznamenány snahou o efektní zabavení diváka. Jako by tvůrci nevěděli, co si s epizodickým čtvrtým dějstvím plným exotických míst počít. Možná se mohli více spolehnout na imaginaci diváka a obrazotvornost Ibsenových veršů, které mají v Brouskovi skvělého interpreta.

Vesnický pobuda

Divák ani nevnímá, že repliky jsou ve verši, z Brouskových úst plynou přirozeně. Protagonista přitom po celou dobu představení nezmizí z jeviště. Na scénu vtrhne jako uragán. V oranžové vytahané mikině, roztrhaných ošoupaných džínách, s rozcuchanými vlasy, vypadlými zuby a několika náplastmi na obličeji vypadá jeho Gynt jako prostinký vesnický pobuda. Není divu, že ho jeho matka hubuje a nešetří pohlavky. Vzápětí však Brousek jako Peer nejen ji, ale také diváky strhne svou vyprávěnkou, kterak lovil soba. I přes pochybný zevnějšek k sobě všechny přitáhne kouzlem bezprostřednosti. A stále a znovu se mu jeho schopnost strhnout lidi na svou stranu osvědčuje, především při svádění dívek. Zprvu jeho lži a poklesky, například únos a zneuctění cizí nevěsty (Jana Kotrbatá), můžeme hodnotit jako mladickou nerozvážnost, ostatně je mu jen dvacet.

Ale postupně odhalujeme, že problém je závažnější – Brouskův Gynt je člověkem, jenž odmítá přijmout důsledky svých činů. Nebo jim nedokáže čelit, nemá na to dost odvahy a jeho svědomí není dost silné. To vidíme například ve scéně, kdy za ním trollí princezna (Antonie Talacková) přivádí jejich dítě, zrovna v momentě, kdy našel štěstí s nevinnou Solvejg (Andrea Elsnerová). Peer nesnese pohled na syna s nestvůrnou hlavou, nedokáže čelit zklamání Solvejg – jediným možným řešením je pro něj útěk. Mezi sebe a své problémy položí oceán, odjede do Ameriky. Peer Gynt bývá vykládán jako bezohledný egoista, ale v Brouskově vyčerpávajícím pojetí se stává ambivalentní postavou, s kterou divák musí chtě nechtě v mnohých momentech soucítit. Taková interpretace je ostatně v souladu s Ibsenovým textem; autor do svého hrdiny promítl i část sebe.

Ostatní herci povětšinou hrají hned několik postav; rozsáhlý dramatický personál se podařilo vměstnat mezi desítku představitelů. Po Peerovi je nejvýraznější postavou jeho matka Åse Andrey Černé. Herečka především vystihuje hluboký mateřský cit, jenž se vyznačuje shovívavostí vůči všem Peerovým lumpárnám. Scéna Åseiny smrti patřila k nejemotivnějším výstupům.

Solvejg, osudovou ženu Peerova života, ztvárňuje Andrea Elsnerová jako něžnou, nesmělou dívku jemného, trochu chlapeckého vystupování. Křehká a ryzí Solvejg je pravým opakem hlavního hrdiny. Její láska je tou jedinou věcí, která by mohla Peerovu životu ještě dát smysl.

Čtveřici nejvýraznějších představitelů uzavírá Denny Ratajský, jemuž připadly všechny postavy zastupující nadpřirozený princip nicoty (Bøjg, Begriffenfeldt, Pasažér, Knoflíkář) v inscenaci. Propůjčuje jim tajemnost a démonickou samozřejmost, za všech příležitostí zachovává starosvětskou eleganci, což podtrhuje jeho trochu mefistofelský červenočerný oblek. Nejvýraznější z jeho postav je tajemný Knoflíkář, jakýsi posel shora, jenž přiměje Peera poznat skutečnou podstatu svého bytí.

Že se Ondřeji Brouskovi podařilo vytvořit nebývale komplexní postavu, dosvědčuje především závěr inscenace. Tajemný Knoflíkář jeho život označí za nenaplněný, zcela průměrný a chce duši Peera roztavit na lžíci jako nepovedený knoflík. Protože Gynt nehřešil nikdy vědomě, pouze v zápalu okamžiku, nepatří do pekla, ale kvůli jeho přečinům je mu zapovězeno i nebe. Hrdina se odsouzení do nicoty brání, ale postupně přichází na to, že svůj život skutečně promarnil. Brousek v těchto momentech dává postavě opravdu tragický rozměr v její tiché rezignaci. Tatam je hora kypící energií, nejistota jej zcela přemůže. Prostřednictvím Brouskova výkonu divák pochopí: jednou z nejhorších věcí je na prahu smrti zjistit, že jsme svůj život vyplnili neustálou improvizací, která nám nedovolila poznat, kým skutečně jsme. Ibsenovými slovy: Jen samé slupky! Bezpochyby/ Tomuhle jádro uvnitř chybí. Nechci se dívat, prázdnota mě drtí./ Mám strach, že jsem byl mrtev ještě před svou smrtí.

I přes pochybný zevnějšek Gynt všechny přitáhne kouzlem bezprostřednosti FOTO VIKTOR KRONBAUER

Čičvák na Vinohradech

Peer Gynt je po Frischově Andoře, Shafferově Amadeovi a Camusově Caligulovi již čtvrtou společnou inscenací Martina Čičváka a Ondřeje Brouska v Divadle na Vinohradech. Jejich tamní spolupráce se začíná profilovat jako řada výrazných pokusů o divadlo s existenciálněfilosofickým přesahem vypovídající o současném člověku. V kontextu vinohradské scény tak vytvářejí dramaturgickou linii, jež může vyvážit řadu lehčích komediálních titulů či inscenace české klasiky typické pro toto divadlo.

V Peer Gyntovi dokázal režisér se svým dvorním vinohradským hercem vytvořit sugestivní paralelu k naší soudobé existenci, již často promarníme pendlováním mezi nepřebernými možnostmi, které nám postmoderní svět nabízí. V tomto chaosu je obtížné nalézt sám sebe, a každému tak hrozí nebezpečí, že uvízne podobně jako Peer Gynt v bezvýznamné existenci postrádající jakékoli hodnoty a dlouhodobější cíle. Inscenací věnujících se takto hluboce existenciálním tématům není u nás mnoho, Čičvákův počin je pozoruhodným vyrovnáním s obtížně inscenovatelnou dramatickou básní a i přes některé nedostatky se může Peer Gynt stát předním titulem jubilejní sezony Divadla na Vinohradech.

Divadlo na Vinohradech – Henrik Ibsen: Peer Gynt. Překlad Josef Vohryzek, Josef Brukner. Režie Martin Čičvák, dramaturgie Jan Vedral, scéna Hans Hoffer, kostýmy Tom Ciller, hudba Edvard Grieg, Ondřej Brousek. Premiéra 17. března 2017.

  • Autor: Petra Zachatá
  • Publikováno: 17. dubna 2017

Komentáře k článku: Život jako bezvýznamná hra

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 10/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


16. 5.–29. 5. 2017

Číslo 10/2017 (16. 5.–29. 5. 2017)

Obsah čísla 10/2017

Slovo ...

Náš dialog, naše...

Byl to Václav Havel, který...

Osobnost měsíce

Martin Finger

jako Walter v inscenaci Homo Faber v...

Dotazník

Eliška Brtnická

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

Internetová kasička

Na Hithitu byly donedávna aktivní hned...

Názor

Grantová výhybka aneb K...

Pamětníci si možná vzpomenou na...

Glosa

Zašel jsem na kávu

V Brně, do kavárny Spolek, v Orlí,...

Bez pravidel se žít nedá

Podivení Marie Reslové nad...

Kronika

Jednou větou

Tanec komunikuje a rozšiřuje...

Kritika

Kdo neskáče není My

Položil bys život za svou vlast? S tou...

Jaj, ty Nevěsty…

Sdružení Masopust uvedlo pět let...

Fraška o revoluci, která se...

Když Národní divadlo uvedlo 1....

Don Juan bez vášně

Co je za boomem uvádění Molièrova...

A nejste vy takový ten...

Don Juan se hraje v pražském Divadle...

Člověk strůjce na cestě

Poslední premiéra v ústeckém...

Tradičně, nebo moderně?

Režisér Tomáš Pilař v rozhovoru ke...

Byla, nebyla… eine kleine...

Petr Bláha jako přepjatý kabaretiér...

Prosím, jen si sáhněte!

Inscenace Prosíme nesahat! je třetím...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 10/2017...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Rozhovor

Pavla Vykopalová: Na kurtu i...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Miřenka Čechová: Prožít...

Rozhovor s tanečnicí, choreografkou a...

Kontext

Megapřehlídka narcistů

Úvahy výtvarné – Jarní výstavní...

Vláda věcí tvých…

ÚVAHY TELEVIZNÍ

Cit pro věci, které mají...

Tuto malou vzpomínku na Jirku Ornesta...

Burza

Jubilejní Poděbrady jinak

Herecká asociace informuje

Podoby – Tři mouchy

Stručný obsah příspěvku zde není...

Moravské divadlo Olomouc

Do divadla zadním vchodem

Zahraničí

Slovensko intimní i veřejné

Stručný obsah příspěvku zde není...

Vladislav Trojickij: Herci...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Ohlasy

Vyjádření k mediální...

Naše studentka 3. ročníku oboru...

Zemřeli

Zemřeli

André Louis Perinetti (7. 8. 1933...

Výročí

Výročí 1.−15. června

Výročí 1.–15. června △ Hnilička...

Paměti, záznamy, deníky

Jan Skopeček: Má poslední...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Obrazem

O tanci i bez něj

Ve foyeru Jihočeského divadla v...

Fagi a divadlo

Expert – splněný sen II

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 10/2017



Obsah,