Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Příloha

    Divadlo jsem nikdy nepřestal mít rád

    Jako ekonom jste v divadle mužem v pozadí, člověk, o kterém se, na rozdíl od herců, moc neví, snad jen to, že jste původní profesí technik. Takže, co vás vlastně vrhlo k divadlu?

    Když je člověk mlád a zvažuje, čím bude, má spoustu možností. On je nepopsaný list a svět je pro něj otevřen. Já jsem divadlo amatérsky hrával jako kluk, dokonce i jako dospívající mládenec, a strašně moc mě bavilo. Byl jsem vášnivým návštěvníkem Semaforu, Činoherního klubu a Vinohradského divadla a zvažoval jsem, že se přihlásím na DAMU. Ale pak pragmaticky zvítězilo technické vzdělání: jsem vystudovaný stavební inženýr. Nicméně divadlo jsem mít rád nepřestal. Čili teď si jej užívám i profesně – nejen jako ekonom, podílím se třeba na programu štědrovečerních zpívání v divadle a sem tam se jako účinkující objevím i na jevišti. Je to příjemný pocit.

    Vím, že vaše osobnostní založení je ambivalentní – na jedné straně racionální pragmatik, kterého ale nepropustily ze svých služeb múzy: hrajete na harmoniku a na kytaru, pořádáte hudební sešlosti s malou skupinou a divadlu se vaše muzicírování hodí nejen při popremiérových večírcích…

    Pocházím z muzikantské rodiny, můj otec byl muzikant tělem i duší a vždycky mi říkal:Kdo s tebou zpívá, toho se neboj, to je hodnej člověk. Divadlo je podobně jako hudba živé umění, hudba ale je ještě autentičtější a víc spojuje lidi. Občas si s naší malou partou přijdou zazpívat i profesionální hudebníci a já se jim vždycky omlouvám, že když mě slyší amatérsky hrát na harmoniku, musí je to tahat za uši. A oni vždycky opáčí, že přece nejde jen o muziku, ale o atmosféru, a ta je výborná.

    Tak už aspoň zhruba víme, kdo jste – teď k věci: co bylo při výstavbě Malé scény vůbec nejtěžší?

    Nejprve musím říct, že velmi oceňuji rozhodnutí tehdejšího vedení města o rozsáhlé rekonstrukci celého divadla, tedy i dílenského dvora, která stála 150 milionů. Rozhodli ve prospěch kultury, a to dneska není běžné. Ten dvůr byl v hrozném technickém stavu. Rekonstrukce probíhala po etapách, podle toho, na co byly peníze. Původně jsme chtěli vybudovat jen moderní zkušebnu, ale když jsme viděli všestranné možnosti toho prostoru, rozhodli jsme se v něm vytvořit i Malou scénu jako protipól našeho kamenného secesního divadla. Technicky to problém nebyl, bylo však nutno změnit původní účel přestavby. S ohledem na dotace to přineslo určité administrativní problémy, které nebylo zcela lehké vyřešit.

    Jak dlouho rekonstrukce trvala?

    Celková rekonstrukce trvala pět let, ale samotná stavba Malé scény šla rychle, trvala asi rok, možná pár měsíců navíc.

    Technicko-ekonomické řízení rekonstrukce bylo čistě na vás. Neměl jste z něho občas frustraci, chuť to vzdát?

    Rekonstrukci divadla si řídili pracovníci magistrátu a my jsme jen pečlivě dohlíželi na kvalitu prováděných prací. Od ředitele divadla až po domovníka, takže jsem na to zdaleka nebyl sám. A pokud jde o frustraci z práce v divadle, tak jí moc netrpím. Občas si po práci při cestě domů říkám: Mám já to zapotřebí? Jenže jakmile jednou překročíte práh divadla, zasáhne vás to zvláštní fluidum, atmosféra, genius loci. Já mám spíš strach, že až jednou divadlo opustím, bude se mi po něm strašně stejskat.


    Komentáře k článku: Divadlo jsem nikdy nepřestal mít rád

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,