Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.

Bez dětské radosti

Zamíří-li někdo na Vajdičkovy–Čechovovy Tři sestry do plzeňského Divadla J. K. Tyla s nadějí, že uvidí inscenaci podobnou režisérovu dejvickému Rackovi, bude překvapený už při vstupu do hlediště. Na scéně Velkého divadla stojí mezi zlacenými štuky patrová, víceméně realistická kulisa polorozpadlého dřevěného domu, esteticky odkazující (těžko odhadnout, zda záměrně) k divadlu normalizačních let. Nalevo průhled do salonu, uprostřed chodba a schody do patra, vpravo tušíme další místnosti, v poschodí budoucí ložnici Andreje a Nataši. Mezi diváky a domem zeje díra orchestřiště, a tak stavba, z které čouhají prkna, připomíná kocábku ztracenou na širém moři, která sotva drží pohromadě.

Proč tři docela fešní chlapi (Martin Stránský, Petr Konáš a Michal Štěrba) tráví čas s tak utahanými ženskými? FOTO HELENA VONDRÁČKOVÁ

Stojatý čas, únava, omšelost. Neschopnost milovat, být šťastný… Leitmotivy Vajdičkovy inscenace, která tentokrát plyne pomalu a „postaru“ se impresionisticky barví náladami, hladce souzní s čechovovskými tématy. Sporná je režisérova snaha vytrhnout Tři sestry z doby jejich vzniku a přesadit je do univerzálnějšího prostoru a času (20. století?). Ze sotva dvacetileté Ireny (Zuzana Ščerbová), která má život před sebou, se stala téměř čtyřicetiletá „stará panna“. Úměrně tomu zestárly i její sestry Máša (Apolena Veldová) a Olga (Jana Kubátová).

Společenský život domu, v němž tři nenaladěné sestry oblečené do vytahaných svetříků a divných šatů přijímají návštěvy důstojníků místní vojenské posádky, je zvlášť v první polovině inscenace znepokojivě nepravděpodobný. I když jsme v provincii, kde chcípl pes, není jasné, proč tři relativně fešní chlapi v námořnických tričkách (Veršinina, Tuzenbacha a Soleného hrají Martin Stránský, Petr Konáš a Michal Štěrba) tráví čas s nespokojenými, utahanými a mudrujícími ženskými v letech, a ne někde v hospodě. Chybí síla metafory, která by nás přes podivný rozpor se starším obsazením sester přenesla podobně jako kdysi v Dočekalově inscenaci v Divadle Komedie. V bezčasém a zobecnělém prostoru plzeňské inscenace hůře fungují také situace závislé na dobových ruských reáliích – souboj Tuzenbacha a Soleného nebo bizarnost Andrejovy úřednické kariéry.

Vajdička se nezmocňuje textu velkým koncepčním gestem, zkoumá spíš detaily, neuralgické body postav, jejich neotevřenost životu. Humoru je v inscenaci pomálu a k vaudevillové lehkosti má daleko: režie obnažuje trapné momenty až na kost, pointy zabolí. Nejsoučasněji vyznívají vyhrocené portréty benjamínka Prozorovových a jeho ženy Nataši (Andrea Mohylová). Autistický Andrej (Ondřej Rychlý) se při rozhovoru stáčí stranou, odvrací pohled. Nesmělost časem nahradí nechutná agrese, vrcholící podvědomým strkáním kočárku s dítětem do „propasti“ propadla. Nataša rodí děti Protopopovi, za kterým utíká, kdykoli je to možné. Primitivní rafinovanost jejích úniků, natěšená nervozita a dravá blahosklonnost se projevují v situacích, z jejichž pravdivosti mrazí. Neradostné přežívání sester se od první scény promítá do jejich zevnějšku. Ucouraná, neupravená Máša je víc dryáčnická než obvykle, však se taky Veršinin do vášně moc nežene. Irena v infantilních šatičkách působí jako smutná, zestárlá vzorná holčička, Olga jako hodná paní učitelka před penzí. Herecký ansámbl je vyrovnaný, jen se zdá, že o poznání méně připravený objevovat zábavný potenciál a absurditu každodenní komunikace než jeho dejvičtí kolegové.

Že se tyto Tři sestry hodně hrají o neschopnosti přijímat život čistě a s nekomplikovanou dětskou radostí, začíná být jasnější až ke konci inscenace. Sluha Ferapont dává dítěti do kočárku na hraní Rubikovu kostku, a když si ji bere zpět, užasle zírá, že kojenec hlavolam vyřešil. Motiv dítěte, které přináší naději, se objevuje i v závěru inscenace. Režisér opakuje gesto z prvního dějství, kdy jedna ze sester upozorňuje na zatím nepřiznané těhotenství Nataši. Tentokrát se ruka výmluvně dotkne břicha Ireny…

Divadlo J. K. Tyla, Plzeň – A. P. Čechov: Tři sestry. Překlad Jaroslav Vostrý. Režie Michal Vajdička, dramaturgie Vladimír Čepek, scéna Pavol Andraško, kostýmy Katarína Hollá, hudba Václav Havelka, Martin Tvrdý. Premiéra 11. února 2017.

  • Autor: Marie Reslová
  • Publikováno: 07. března 2017

Komentáře k článku: Bez dětské radosti

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 6/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


21. 3.–3. 4. 2017

Číslo 6/2017 (21. 3.–3. 4. 2017)

Obsah čísla 6/2017

Slovo ...

Téma?

Jako čtenář českých divadelních...

Sukces měsíce

M. Kunze, S. Levay: Rebecca

Národní divadlo moravskoslezské...

Dotazník

Marka Míková

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

Komedie aneb Zpět do vlídné...

Rada hlavního města Prahy rozhodla,...

Fejeton

Homo ludens aneb Člověk bez...

Po nějaké době se vracím na stránky...

Názor

Manipulace a neznalost Jana...

V úvodním textu DN č. 5 nazvaném O...

Anketa

Kronika

Jednou větou

Muzikál Srdcový král pražského...

Kritika

Faustovo prokletí

Faustovo prokletí Hectora Berlioze je v...

Ideál ženy v zrcadle

Letošní sezona v Městském divadle v...

Činohra v cizí kůži

Mají-li návštěvníci HaDivadla před...

Podzemní proces

V legendárním pražském kině v...

Klasika pro mládež?

Jako třetí díl volné trilogie...

Tam, kde včera znamená...

Bolek Polívka (dále pro přehlednost...

Nečitelná láska paní...

Jen několik měsíců po vydání...

Lidové divadlo podle Martinů

Měl jsem v poslední době štěstí...

Smějící se bestie Tomáš...

Tomáš Dianiška je bůh. Tedy podle...

Modernismus a avantgardismus ...

Když jsem vstoupil do provázkovského...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 6/2017...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Rozhovor

Šimon Dominik: Nezačínám...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Je čas uvést věci do pohybu

Rozhovor s novými šéfy činohry a...

Kontext

Akademie v mantinelech...

Poslední únorovou neděli se v Los...

Kulatý stůl Divadelních...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Burza

Výstavy – výstavy –...

Národní muzeum informuje

Nejlepší herec nemusí...

Herecká asociace informuje

Podoby: Nevyžádaný dopis...

Píšu ti milá, jaks správně poznala,...

Divadlo Antonína Dvořáka...

Do divadla zadním vchodem

Zahraničí

Maxim Didenko: Divadlo je...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zemřeli

Vladimíre, děkuju

Vladimír Vašut byl taneční kritik a...

Zemřeli

Vladimír Vašut (26. 3. 1931 Dolní...

Výročí

Výročí 1.−15. dubna

Riedlbauch Václav, skladatel (1. 4....

Paměti, záznamy, deníky

Jan Skopeček: Má poslední...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Obrazem

Fagi a divadlo

Prokletí

Osmnáctého února měla ve...

Expert – manifest

Příloha

Události z historie školy

1945 d dekretem prezidenta republiky...

Doctores honoris causa JAMU

Janáčkova akademie múzických umění...

Devět „nej“ brněnské...

Janáčkova akademie múzických umění...

Anketa s výraznými...

1. Jak vzpomínáte na studia, co jste...

Kalendář akcí k oslavám /...

24. března / Divadlo na Orlí...

Moderní vysoká škola s...

Vládním zákonem z 12. září 1947...

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 6/2017



Obsah,