Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2018

ročník 25
13. 11.–26. 11. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Kdesi mezi dvacátým stoletím a nekonečnem

    Temnota se zvolna vplížila do letního večera, a tak představení nové plenérové inscenace 8 Divadla Continuo může začít. Stojíme na kraji louky u cesty do Malovic, kterou reflektor rozčísne tak, že nasvítí nahá těla čtyř mladých žen a mužů. Do zad se valí směs zvláštních industriálních zvuků, sotva kdo z nás by řekl s určitostí, že se jedná o záměrnou kompozici. Spíš jako když se pokazí aparatura. Žijeme ovšem v době, kdy už nemusíme poznat hned, co je umělecký výtvor, teprve kontext je určující. Postavy téměř neznatelnými, pomalými, plynulými pohyby, v jakémsi neurčitém fázovém posunu, který naznačuje neodhalený a později už dál neakcentovaný vztah mezi nimi, na sebe navlékají svršky oblečení těžko identifikovatelného stylu a časového období, obličejem se postupně otáčejí k nám a zvolna se přibližují. Působí to až hrozivě. Zvláště pak v tom momentu, kdy se přechodem přes ostrou přímku, oddělující nasvícenou část louky, dostanou do stínu, přičemž obrysy postav se začnou přibližovat rychleji, byť se nám jejich detaily (například tváře) ztrácejí ve tmě. Čím jsou blíž, tím jsou nejasnější, dokud se neocitnou těsně před námi. Není to příjemné, ale nic dalšího z toho nevyplývá. Předehra – land art – navozuje atmosféru zvláštního kolektivního obřadu. Zatím je těžké říct, o co půjde a kdo bude hrdinou… V dálce byly postavy nahé, tedy také konkrétní. Zblízka, když jsou takřka na dosah, připomínají neurčité fantomy. Co je v dnešním světě jistota?

    Jsme přivedeni před jakousi dřevěnou stavbu, která postupně vystupuje ze tmy, a vychází tedy najevo, že jde o nezastřešený osmihran, v jehož prostorách tvořených z praktikáblů a igelitových stěn se postupně odvine dnešní představení. Nejprve nás upoutá cosi jako strážní věž s ochozem, poté světla nasvítí jinou věž uprostřed vnitřního dvora, v ní stojí tři dívky a podivnými, nesmyslnými pohyby nabírají do dlaní písek, který rozsévají kolem sebe. Pohyby jsou trhané, někdy do rytmu zvukové kompozice, jindy spíš proti ní, těžko říci, co ty divoženky na vyvýšeném „velínu“ vlastně dělají, snad připomínají marné snažení, možná sám čas, který se neustále sype, pro každého v jiném temporytmu, dokud to neskončí. Mezi zvuky rozeznáváme torza projevů politiků či politických komentátorů. Při troše znalostí jazyků a dobré pozornosti některé poznáváme, konečně se nám s vjemy pojí „magické“ letopočty s osmičkou na konci: osmatřicátý, osmačtyřicátý, osmašedesátý…, a to hned v několika globálních verzích… Dějiny?

    Další výjev, v jiné prostorové výseči, kam posléze doputujeme zastávkami od mansionu k mansionu, podle některých indicií tematizuje únos a zavraždění italského křesťanskodemokratického premiéra Alda Mora (1978). Jeho jméno lze snadno identifikovat ze zvukové koláže, v níž dominují strojové rytmy smíchané se zvuky klasického rotačního telefonu, doprovázející podivuhodnou pohybově-výtvarnou kompozici na téma neosobnosti a anonymní zaměnitelnosti člověka ve věku stroje. Kostýmy účinkujících připomenou léta italského neorealismu, tedy dekádu nejdéle sloužícího italského premiéra, který byl u zrodu poválečného hospodářského zázraku. Tajemně a přeludově působí celý výstup. Je to znepokojivé a naléhavé. Těžko říci, jak se celá kreace, co se pohybové a tělové kultury týká, dokonale provedená a v některých momentech úchvatná, vztahuje k politikovu tragickému příběhu. Asociací je moc. Ale, pravda, je to pořád lepší než mechanická ilustrace a popis. Nic dalšího z toho však znovu nevyplývá. Je to, co žijeme?

    A musíme jít dál! Žádné prostoje, výjevy míjejí jeden za druhým. Jsou však spíš jako voda, protečou kolem nás, provalí se a zase vsáknou do vyprahlé půdy naší vstřícné emocionality, aniž by se životů více dotkly. V jednom mansionu stojíme vně jeviště a sledujeme performanci za stěnou z fólie, jindy je před námi v prostoru mezi průhlednými stěnami a my sedíme v hledišti, anebo se odehrává na stole z praktikáblů těsně před námi, v uzavřeném prostoru. Stojíme kolem, jako bychom asistovali operaci, a pozorujeme žouželení minotaurovitého podvojného těla člověka-zvířete. Že ten víc odpudivý než směšný tvor musí zahynout, je nám jasné předem. Identifikace s živou duší se nekoná, což je trochu problém. Ale je to i dobře, když tvůrci nechtěli naše city lacině vydírat námětem o zničení genetického klonu (1998).

    Jdeme dál… Realita zprostředkovaná médii, kdy vše je téměř na dosah, tady a teď, přitom vzdálené a neosobní? Chlapíci – oběšenci, utopenci v hranatých kádích, lidské fantomy asociující snad všechno, na co si z minulého století vzpomeneme, nám v opulentní halucinaci připomínají dějinné osmičky, ale vlastně také urputnou a trýznivou bolest zubů moudrosti. Moudrosti? Copak jsme se jako lidstvo nějak poučili?

    V závěru se díváme na „kuchyňský“ výjev, kdy mladá žena, stojící na vyvýšené lávce nad celým prostorem, míchá všemožné potraviny a ingredience, snímané v přímém přenosu kamerou. Barvy, tvary, skupenství, všechno, co dům dal, se postupně sráží v nechutnou hmotu, že by to ani pes nežral. Dějiny? Současná politika? Naše zmatené a vším, na co si kdo vzpomene, přeplněné duše?

    Od osmičky k osmičce ležící. K nekonečnu. Světla zhasnou. Tma a prostor. Hvězdné nebe nade mnou, ta nejúchvatnější kupole božího chrámu konečně také ukáže, co jsem já. Malý nepatrný, v náhodné výseči nepochopitelných událostí, které nekončí. Katarze?

    To pásmo asociací během jediného večera naplněného zvláštním napětím a permanentní tematizací moderních dějin se zdá příliš opulentní, než aby mohlo v duši diváka zanechat skutečně podstatný vzkaz. Mnohost jej rozřeďuje, emoce jsou trochu instantní tím, kolik univerzálního, internacionálního, nad všemi ideologiemi, vyznáními i filosofiemi je tu přítomno. Přitom se lze s tvůrci snadno sladit a prožít si to naplno. Inu, trochu jako když se s blízkými přáteli vydáte na dobrý trip LSD s extází.

    Divadlo Continuo Malovice – 8, Mezinárodní site specific projekt. Koncepce, režie a supervize Pavel Šťourač (supervize), scéna Helena Šťouračová, hudba Veronika Linhartová a Matěj Vejdělek, světelný design Jan Hugo Hejzlar, dramaturgie Marek Turošík. Premiéra 8. srpna 2018, hrálo se v sérii do 15. srpna 2018, louka u Švestkového Dvora Malovice. (Psáno z představení 14. srpna.)


    Komentáře k článku: Kdesi mezi dvacátým stoletím a nekonečnem

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,