Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2018

ročník 25
18. 9.–1. 10. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Divadlo Archa: Vlajková loď alternativy, nebo Titanic?

    V Divadelních novinách 18/2017 jsme uveřejnili kulatý stůl nazvaný O pražské divadelní mapě. Zaznělo v něm, že Divadlo Archa je dnes „vyčerpané“, respektive že jeho tvůrci by mohli své vize mnohem lépe naplňovat. Ředitel divadla Ondřej Hrab na to reagoval dopisem O co Arše jde?, který jsme uveřejnili ve zkrácené verzi v DN 20/2017 (a v celém znění na webu), ve kterém dokládal pravý opak. Jak to tedy s Divadlem Archa je?

    Divadlo Archa a jeho diváci. Koncert amerického dua CocoRosie, květen 2016 FOTO JAKUB HRAB

    Diskutovali o tom taneční publicistka Nina Vangeli, nezávislá novinářka Marie Reslová, politický a hudební publicista a performer Alex Švamberk, nezávislý publicista Martin Macháček a redaktor Divadelních novin a šéfredaktor Taneční zóny Vladimír Hulec. Nezkrácenou verzi kulatého stolu najdete na webových stránkách DN.

    O co Arše jde?

    Švamberk: Divadlo Archa je a od svých začátků v devadesátých letech vždy byla stagiona a tak je třeba je vnímat a hodnotit. Původní projekty, které iniciovalo či produkovalo, jsou podle mne jen vedlejším, ne až tak podstatným produktem. To hlavní je, co Divadlo Archa přiváželo a přiváží ze zahraničí, s čím pražského, potažmo českého diváka seznamuje.

    Vangeli: Ano, exkluzivita prostoru a exkluzivita uměleckého programu, především zahraničního, byly důvodem, proč se kolem přelomu století stala Archa kultovním divadlem pro místní publikum a rychle získala i mezinárodní renomé. Poté co v devadesátých letech vzniklo v bývalém Divadle E. F. Buriana, razantně architektonicky upraveném a technologicky modernizovaném, nadstandardní místo pro up to date program. Sám pojem divadlo se tím posunul a rozšířil. To Arše umožnilo vstoupit i do mezinárodního kontextu, stala se známou ve světě. Tato exkluzivita však v poslední době poněkud bledne.

    Již delší dobu vidíme, že v Arše začala dominovat sociální a politická témata nad uměleckými nároky. Na první pohled se může zdát, že tato sociální a politická témata jsou záslužná, že je to nějaký bonus. Bonusem by to mohlo být, kdyby si tyto produkce udržely zároveň i vysoký standard umělecký, onu již jednou dosaženou uměleckou exkluzivitu. To je to, co od Archy očekávám. Není to sociální instituce, je to instituce umělecká a jako taková je veřejně podporována. Nedostává granty z nějakého sociálního programu, ale z uměleckého.

    Jak ostatní vnímají Divadlo Archa od devadesátých let po dnešek?

    Reslová: Já Archu vidím podobně. V době, kdy vznikala, byl založen i časopis Svět a divadlo, kde jsem pracovala, a velmi dobře si pamatuju, jak objevné osobnosti Ondřej Hrab do Archy vozil a co znamenalo v českém kontextu, že jsme mohli vidět Mina Tanaku, Roberta Wilsona, Dogtroep, DV8 a další. To byly všechno zásadní události, ohromně inspirativní pro celý český divadelní kontext. Po roce 2000, se to zlomilo a Archa přestala být tím exkluzivním prostorem, jak jej Nina velmi dobře pojmenovala. Začala ale zavádět takzvané rezidence, pracovali tam Skutři, Rosťa Novák, režíroval Pitínský, byla tu ambice uvádět současnou autorskou tvorbu, premiéru tu mělo Havlovo Odcházení. To bylo období, které ještě pořád bylo zajímavé, i když jiným způsobem než to počáteční. A pak před pěti, šesti, sedmi lety se v Arše objevil program sociálního a dokumentárního divadla garantovaný Janou Svobodovou, který zůstával co do invenčnosti a přesvědčivosti formy daleko za objevností skupin, které tento žánr v Čechách proslavily, jako Rimini Protokoll nebo She She Pop, ale i českých pokusů o dokumentární divadlo, jak je známe z tvorby Jiřího Havelky. Založit umělecké směřování divadla s tak velikým technickým a uměleckým potenciálem, jako je Archa, na takto vymezeném programu považuji za chybu. Archa je prakticky jediné divadlo v Praze, které má velký black box a takové technické vybavení, že se v něm dá dělat moderní divadlo. Má dva prostory, jež by denně mohlo – a mělo – naplňovat. Když se dívám na program Archy, většinou tam kromě produkcí Jany Svobodové vidím jen pár divadelních představení do měsíce, soubory, které tam dnes mají víceméně domovskou scénu: Vizita, Vosto5 nebo příležitostné výtvarně-divadelní projekty Petra Nikla. Jednou do roka stále stejná jména ze zahraničí jako Tanaka nebo Vim Vandekeybus. A pak už jen publicisticko-literární pořady, pásma, debaty, sem tam koncert. Archa je pro mě už několik let prostor, který neprodukuje program adekvátní svým možnostem a veřejné podpoře.

    V březnu 2017 tančil Min Tanaka týden ve Veletržním paláci v instalaci výstavy fotografií Keiičiho Tahary, kterou Archa koprodukovala s Národní galerií FOTO JAKUB HRAB

    Jak je to s koncerty, které Archa produkuje a hostí?

    Švamberk: V Arše vždycky byly i špičkové koncerty. Vždyť ji otevíral John Cale s Minem Tanakou. I těch je dnes míň. Ale jejich nabídku určují agentury, které sem hudebníky vozí. Je třeba si uvědomit, že koncerty vesměs byly a jsou pořádané někým jiným, a to už od devadesátých let. Většinou 10:15 Promotion. Vlastními produkcemi byla jen účinkování The Residents, Allena Ginsberga, Philipa Glasse, možná Diamandy Galás a Meredith Monk. A je třeba si uvědomit, že devadesátá léta byla pro západní kapely extrémně zajímavá – jet do Osteuropy, do magické Prahy, za bývalou železnou oponu, je lákalo, takže byly ochotné přijet za velmi nízký honorář. To už je pryč. Dnes jsme vyspělou evropskou zemí a musíme se řídit kapitalistickými kritérii. Celý ten problém je tedy podle mne především ekonomický.

    Archa dnes

    Vangeli: Ondřej Hrab zdůrazňuje demokratické mechanismy, ale demokratické mechanismy nejsou to, co vytváří tvář umělecké organizace. Tu vytváří silný autorský názor, autorské gesto, silný názor zúčastněných umělců. Není nutné rozvíjet publikum. To je heslo, které nesnáším. Je třeba umět přilákat už rozvinuté publikum. To přece Archa vždy uměla. Divadlo není osvětová organizace, divadlo je vzácná umělecká Mekka, která by se neměla proměňovat v lidovou školu umění. Dnes je v programu Archy každou druhou položkou nějaký kurs pro různé skupiny obyvatelstva. Ale jakmile se začne umělecká organizace chovat jako výchovná – a to bych ráda zdůraznila –, spěje ke zkáze. A také bych uvítala, kdyby Archa zůstala především divadlem, ne hudebním a zábavním klubem. Těch je v Praze dvanáct do tuctu. Hrab ve své charakteristice Archy zdůrazňuje také členství v mezinárodních institucích. Toho si samozřejmě musíme nesmírně vážit a chápu, že je to důležité, ale musí to mít viditelný výsledek pro diváky.

    Reslová: Divadlo musí fungovat tady a teď. Pakliže dokumentární divadlo, které v posledních letech vidíme v Arše, tady a teď zas tak úplně nekomunikuje, nelze čekat na to, až přijde doba, kdy komunikovat bude.

    Hulec: Jsem velkým příznivcem dokumentárního divadla a myslím, že co se týká dramaturgie cílené tímto směrem, Arše křivdíte. Problém současné Archy vidím jinde. Z jedné strany – jak už zde zaznělo – snižujícím se koeficientem zahraničních souborů a z druhé – a to je podle mě závažnější problém – velmi malou, až mizivou aktivitou směrem ke zdejšímu divadelnímu dění a komunikací s ním. Divadlo Vosto5 – jak je mám rád – přece není soubor, který by měl mít v Arše exkluzivní postavení. Nemluvě o Jaroslavu Duškovi. Vždyť ten ani nemůže využít kvalitní technologie, kterými Archa disponuje.

    Současná generace

    Hulec: Je symptomatické, že když jsem hledal účastníky naší diskuse a oslovoval mladší kritiky, tak nikdo neměl zájem. Sledují Jatka78, Studio Hrdinů, Palác Akropolis, Ponec, Divadlo Alfred ve dvoře, MeetFactory, Venuši ve Švehlovce, VILU Štvanice, strašnické Divadlo X10, ale Archu vyjma hostujících festivalů PDFNJ, 4 + 4 dny v pohybu či Tanec Praha v podstatě nenavštěvují. Podle nich není důvod. To je obrovský pád oproti devadesátým letům. Jediný, kdo přijal mé pozvání, byl Martin Macháček. Jak vy, Martine, vnímáte současné Divadlo Archa, nezatížen osobním vztahem k Ondřeji Hrabovi ani sentimentem k devadesátkám?

    Macháček: Tady padaly argumenty pro nebo proti dokumentárnímu divadlu. Já si ale myslím, že problém Archy je hlavně v tom, že se staví do elitářské pozice, že chce být arbitrem demokratických hodnot, které jsou ale nahlíženy z nesmírné výšky, v podstatě nadřazenosti, a že skutečné problémy, které dnes tuto společnost trápí a možná do několika let ještě trápit budou, nedokáže ve svém programu ani ve své – řekněme – společenské angažovanosti adekvátně vyhodnotit a reagovat na ně. Tím, jak si Archu spojujeme s Václavem Havlem – a Archa sama se tak profiluje –, tak bych čekal, že Archa bude aktuálněji a razantněji přistupovat k tomu, že tady sílí xenofobie, nacionalismus a podobné tendence. Arše blízké drážďanské kulturní centrum Hellerau se stalo v Německu významnou a velmi aktivní, odvážnou opozicí Pegidě. Pegida v podstatě zradikalizovala Drážďany a Hellerau bylo jedním z mála center, které proti ní důsledně vystupovalo. Ne jako sociální instituce, ale právě jako umělecký prostor. Program je tam strukturovaný tak, aby demytizoval národní patos a dal viditelný veřejný prostor demokratickým názorům a postojům. Právě to mi v Arše chybí. Čekal bych, že svůj program bude Archa tímto směrem důsledně a odvážně naplňovat. Právě dokumentární divadlo ten potenciál má, dokáže to dělat tvrději a surověji než činoherní nebo pohybové divadlo. To ovšem není případ bezzubých produkcí Archy. V tom jsou například Jatka78 – ač se zaměřují především na nový cirkus – či Venuše ve Švehlovce nebo Alfred ve dvoře mnohem dál. O nich se ví. Nebojí se, angažují se na sociálních sítích i jinde ve veřejném prostoru, mají čitelný umělecký názor, zvou řadu atraktivních hostů. To o Arše říct nejde.

    Švamberk: Dnes je obecně o kulturu menší zájem, než byl v devadesátých letech, kdy doznívalo předlistopadové období, ve kterém umění mělo mnohem větší dopad na celou společnost a mnozí lidé je sledovali víc jako vyjádření protestu než z hledisek uměleckých. Dnes politické divadlo, na které diváci reagují, jsou pouze nějaké srandakabarety typu Ovčáček nebo blbé blonďaté bestie v politice. Funguje jenom komunální satira.

    Jana Svobodová, Wen Hui: Ordinary People / Obyčejní lidé. Inscenace vznikla v roce 2017 v koprodukci Divadla Archa a nezávislého čínského divadla Living Dance Studio. Na podzim 2019 se bude hrát v Paříži v rámci festivalu d’Automne a na festivalu Romaeuropa v Římě FOTO JAKUB HRAB

    Občanská statečnost

    Hulec: Zasekli jsme se na tom, že Archa se snaží o politické divadlo. Já si spíš myslím, že jim jde o sociální divadlo, například projekty s přistěhovalci a podobně. Ale o tom mluvit nechci. Problém současné Archy a jejího postavení v rámci českého divadla vidím v tom, že se v posledních deseti, patnácti letech výrazně proměnila mapa a situace divadel v Praze. Spoustu aktivit, o kterých tady mluvíme, daleko výrazněji akcentují prostory jako Jatka78, Akropolis, Alfred ve dvoře, Venuše ve Švehlovce, dokonce i Nová scéna Národního divadla… A festivaly 4 + 4 dny v pohybu, Pražská křižovatka, Palm Off… Výrazná osobnost současného evropského divadla, režisér Jan Klata, nejenže se svou inscenací loni hostoval v Divadle pod Palmovkou, ale dokonce tam letos i režíroval. A připravil ostřejší, političtější inscenaci, než se kdy Arše podařilo. Nezaspala Archa současnou dobu a postavení či úlohy netradičního, fyzického, nezávislého divadla, jež dlouhodobě programově prezentuje, v ní?

    Reslová: Sociální divadlo, které produkuje Archa, nebolí, je úhledné, neumí se podívat na věci z překvapivého úhlu. Zvolená témata působí jako opsaná – uprchlíci, Romové, když politika, tak ta, co už dávno byla… Plavba v bezpečných vodách na dosah břehu člověkem neotřese. Palmovka zařazením Klaty riskuje násobně víc, než kdy riskoval Hrab v Arše – u diváků, u politiků. To je tak nepohodlná inscenace, myšlenkově i esteticky, že si na podobnou u nás zatím nikdo ve velkém divadle netroufl. A nejde jenom o Palmovku. Vezměme si Michala Dočekala, když šéfoval v Národním divadle. Kolikrát se otevřeně postavil v nějakém konfliktu a řekl: Myslím si to a to. Nekalkuloval, jestli z divadla vyletí nebo nevyletí. Nepamatuju si, že by se Ondřej Hrab nebo Jana Svobodová někdy odvážně – kromě bojů o granty – ve veřejném prostoru vyslovili či angažovali. Ale i to patří k typu divadla, kterým se Archa chlubí. Nelze dělat angažované divadlo s tím, že se člověk sám chová ve veřejném prostoru vlažně.

    Švamberk: Pro mě nejsou podstatné veřejné postoje a aktivity manželů Jany Svobodové a Ondřeje Hraba či úředníků, nebo dokonce diváků Archy. Já spíš vidím problém v tom, že ne vždycky se povede produkovat či přivézt inscenaci, u které bychom měli pocit, že ji musíme vidět, ať se nám líbí, nebo ne. Pálení knih Pietera De Buyssera je hezká inscenace, ale v současném programu ojedinělá. I Sólo pro Lu byla zdařilá produkce. Tanakovi se sice poslední práce nezdařila, ale je dobře, že vznikla. Skvělá jsou hostování Vandekeybuse. Ale je toho málo. Můžeme se bavit o vyčerpanosti, o tom, že už celá ta oblast, kterou Archa mapuje, je vytěžená, takže se musí více hledat, koho přivézt, o tom všem se můžeme přít, ale zásadní problém vidím v její finanční situaci.

    Finance

    Hulec: S tím nesouhlasím. Archa má štědrou dotaci, a když mohou jezdit velké produkce jinam, není mi jasné, proč Archa tak ztrácí dech. A to nejen v rámci dovozu zahraničních produkcí, ale v iniciaci nových. Přitom žádají o granty na původní tvorbu, iniciují rezidenční pobyty. Výsledky jsou však v posledních letech buď velmi okrajové, jako například produkce Spielraum Kollektiv či pobyt Teng Teng a Kevina Chio a jejich inscenace Made in Macau 2.0, případně bez kontinuity, jako byl sice zajímavý, ale pouze jednou provedený projekt dokumentárního divadla Argentinky Loly Arias Konkurs na revoluci, nebo inscenace s výsledky velice rozpačitými, vesměs garantovanými Janou Svobodovou jako snad jedinou dramaturgyní původních projektů divadla, která má navíc ambice i režijní. To podle mě není dobře. Festival dokumentárního divadla Akcent, kam vozila Archa vždy jednu, dvě skutečně výrazné zahraniční produkce, se loni vůbec nekonal. A když dají větší prostor novému souboru, je to Divadlo Vosto5, který existoval už dlouho a jeho nejvýraznější produkce, kterými se Archa v předchozích letech chlubila, Dechovka a Pérák, vznikly jinde. Takže se obávám, že jakási produkčně-dramaturgická neschopnost vidět a objevovat osobnosti a události současného divadelního dění u nás – právě ve srovnání s novými pražskými prostory – je patrná. Archu teď drží nad propastí programové vyčerpanosti snad jen festivaly a koncerty hostujících produkcí, případně hostování nepražských souborů, především Divadla Husa na provázku. Jen penězi to podle mne není.

    Reslová: Archa má grant v podobné výši jako Divadlo Na zábradlí roční příspěvek. Pokud si dobře vydělá tím, že hostí bezmála čtyřicetkrát do roka Show Jana Krause, je povinna náhradou za ty dny, kdy z mého pohledu neplní veřejnou službu, nabídnout něco výjimečného. Aspoň jednou do měsíce. Ještě se vrátím k vlastním produkcím Archy. V době, kdy tam byli v rezidenci Skutři, vzniklo tam víc projektů, které byly přelomové – Nickname, 8 polib prdel kosům, Exit 89… To všechno byly inscenace, které byly silným hlasem v českém divadelním spektru. Podobnou jsem v Arše v posledních pěti letech nezaznamenala.

    Macháček: Otázka je, jestli je to neochotou sledovat, co se v českém divadle děje, anebo neschopností to vidět. Třeba v mé generaci je spousta zajímavých tvůrců, kteří by jistě Arše slušeli. Za všechny bych jmenoval Michala Hábu, který dokonce dělá politické divadlo, jež současnost silně – a myslím i odvážně a razantně – reflektuje. Nebo Annu Petrželkovou. Z produkčních bych vedle výrazných Štěpána Kubišty, Petra Boháče či Jakuba Čermáka připomenul Lenku Kolihovou a její práci ve Strašnicích. Čekal bych, že Archa bude otevřenější mladším tvůrcům. Čím to je, že se neotvírá?

    Společenství

    Macháček: My tady stále řešíme uměleckou, případně provozní úroveň, ale pro mě zásadní otázka je, pro koho chce Archa hrát. Kdo je divák Divadla Archa?

    Reslová: Kolem Archy neexistuje společenství lidí, kteří by tím divadlem žili. Kolem každého divadla se vytváří něco, co by se dalo nazvat aurou, a ta současné Arše chybí.

    Švamberk: Ono i dříve bylo v Arše společenství, které bylo do jisté míry hermetické. Oni vždycky mezi sebe neradi někoho pouštěli.

    Hulec: Arše se zatím nedaří oslovit mladší generaci. Oslovuje možná generaci bývalého undergroundu, těch, kteří tam v devadesátých letech viděli své ikony, které do té doby živě vidět nemohli. O moc dál Archa ve své dramaturgii nedošla. Rosti Nováka a Skutrů se předčasně zbavila, již řečené Spitfiry, Dočolomanského nebo odjinud třeba Vladimira 518, Jiřího Adámka či Handa Gote, kteří by tam podle mě patřili, pokud vím, vůbec neoslovila. Ti by dokázali technické vybavení Archy využít daleko líp než Vosto5, Nikl, Rudiš, Putna, duo Thomas a Ruhler či Dušek.

    Vangeli: Hrab má svoje publikum, které je s ním vcelku na stejné struně. Je dostatečně politicky uvědomělé a nepotřebuje od Archy slyšet, že má nechat rasismu nebo terorismu. A tento výchovný duch začíná v produkcích Archy převažovat. Ale od Archy jako umělecké instituce očekáváme, ne že se tam poučíme, ale že se tam vzrušíme uměním, především liberálně pojatým divadelním uměním. Estetické vzrušení, to je to, co dnes především Arše chybí. Čili hlavní problém je, že Archa přestává být uměleckou institucí a stává se výchovnou. To je obrovská chyba.

    Jana Svobodová, Philipp Schenker: vadí_nevadí.cz. Projekt s obyvateli Kostelce nad Orlicí – malého města na východě Čech – měl premiéru 11. února 2014, existoval více než dva roky (do června 2016) a Divadlo Archa jej představilo v Německu, Polsku a na scéně Slovenského národního divadla v Bratislavě FOTO PETR SALABA

    Titanic

    Hulec: Není Archa Titanic, který se neodvratně potápí? Jsou tady jiné instituce, které jsou její dosavadní úlohu schopny naplnit i ve stávajících finančních tocích. Když se podíváme na letošní program Archy od ledna do června, tak je až děsivě řídký. Je tam velmi málo produkcí, na které by se kulturně vzdělaný a zvídavý divák hrnul. Většinou jsou to navíc reprízy…

    Vangeli: Ale co by se s tímto nádherným divadelním prostorem proboha stalo? Budou se tam pořádat konference s vyloučením veřejnosti???

    Reslová: Když Vladimír říká potopit, tak má na mysli výměnu stávajícího vedení. Ale na to nemá veřejnost žádné páky. Jedině neudělit grant, ale to by skutečně mohlo znamenat úplný konec divadla v tomto prostoru. Přitom město Praha do Archy od devadesátých let nainvestovalo obrovské peníze. Dávalo by smysl ukončit fungování jedné skupiny a dát prostor k dispozici jiným, s tím by ovšem musela souhlasit správní rada Archy a Ondřej Hrab. Jsem přesvědčena, že by se mezi mladými našli produkční a ředitelé, kteří by za peníze, které Archa dostává, dokázali produkovat násobně zajímavější program. A nemusel by být založen na tom, že se do Archy dovážejí megadrahé produkce ze světa.

    Vangeli: No, já bych naopak o ty produkce ze světa mimořádně stála. Samozřejmě si přeji naše špičkové skupiny v Arše, ale stále nenahraditelný a žádoucí je tam průběžný mezinárodní program, který by updatoval znalosti místního milieu o mezinárodní scéně.

    Macháček: Ono jde o to, že ten prostor má neuvěřitelný potenciál, ale dnes je jím mrháno. Je to perfektně disponovaný prostor na skvělém místě. Ale ten obsah tam musí někdo vnášet a nevím, jestli zrovna Ondřej Hrab a jeho parta jsou toho dnes úplně schopni. Souhlasím s Marií Reslovou, že je řada mladých talentovaných produkčních a vůbec umělců, kteří dokážou přemýšlet ekonomickým způsobem a mají výraznou uměleckou vizi. Ti by dokázali tu instituci směřovat nejenom hospodářsky, ale i umělecky. Co já postrádám v Arše, je vize. Oni se ji sice snaží nějakým způsobem neustále zdůrazňovat, ale vždy to jsou vágní slova, která se současným uměleckým provozem a divadlem u nás ani ve světě příliš nekomunikují. Oni v Arše ani nemají ambici s českým prostředím komunikovat. To je ten důvod, proč jsem se ptal, kdo do Archy chodí, kdo chce takovou jednosměrnou ne-komunikaci.

    Vangeli: Hlavní publikum Archy bylo a je střední vzdělaná třída, a to nejen lidé nad třicet či staří, jak zde říká Vladimír Hulec, ale i mladí, kteří se připravují na to, že se tou vzdělanou střední třídou stanou. Na tom není nic špatného, nic elitářského, je to zcela přirozené. Tomu, myslím, původní exkluzivní repertoár Archy i odpovídal. To by zhruba byla divácká základna, jakou vidím i ve Vídni nebo v Berlíně, při návštěvách obdobných exkluzivních scén všech velkoměst. Ale samozřejmě tato vzdělanější střední třída je zároveň i poměrně náročná a kritická, takže jí nebude dlouhodobě bavit chodit na impotentní politické vzkazy, výchovné produkce a populární koncerty, které dnes Archa zhusta pořádá.

    V dubnu bude mít v pražském Planetáriu premiéru projekt vlámského spisovatele a dramatika Pietera De Buyssera The Tip Of The Tongue FOTO DANNY WILLEMS

    Budoucnost

    Hulec: Takže čím je Archa dnes? Jak vidíte její budoucnost? Zvlášť ve srovnání s tím, co všechno se v pražském divadelnictví dělo a děje.

    Vangeli: Ondřej Hrab je zakladatelská osobnost, to se mu nedá vzít, a na vedení Archy má tudíž určité morální právo. Je zde názor, že by po určité době mělo vedení divadel střídat. To v tomto případě nemůže platit. Střídáni jsou ve funkcích přirozeně lidé, kteří byli nominováni městy nebo kraji do vedení státních, městských či krajských zařízení, ale Hrab je zakladatel tohoto divadla. Z toho vyplývá morální právo nebýt střídán. Takové vystřídání by mohlo být i kontraproduktivní. Na co ale veřejnost právo má, je vést s legitimním vedením divadla dialog o směřování tohoto veřejného jmění. A vedení by mělo být takovému dialogu otevřeno.

    Švamberk: Archa má zřejmě finanční problémy, ale pokud nevíme, jakého druhu jsou, tak nemůžeme soudit, proč je současná produkce Archy tak řídká. Možná by stálo napřed zjistit, proč je zvíře chromé, a teprve potom rozhodnout, co s ním.

    Hulec: Naším cílem v této diskusi bylo pojmenovat a reflektovat současnou uměleckou tvář Archy. Nyní se dostáváme už na jiné pole, které je sice s uměleckým programem úzce propojené, ale o kterém bez vedení Archy a znalostí jejího ekonomického fungování nemůžeme fundovaně mluvit. Tedy děkuji za vaše slova a úvahy a snad jsme tímto setkáním aspoň trochu pootevřeli diskusi nejen nad Divadlem Archa, ale i současnou podobou nezávislých divadel v Praze.

    Vangeli: Já bych se vrátila k tomu základnímu. V Arše je dnes v podstatě nuda. Vzkaz této diskuse podle mého je, že by bylo záhodno vrátit do Archy špičkové mezinárodní avantgardní divadlo, taneční, fyzické, hudební, cross-over – jak jsme na to byli zvyklí ve šťastných devadesátých letech. A nemusí to být nutně Tanaka. Toho už dobře známe ze všech stran.

    Zpracoval Vladimír hulec


    Komentáře k článku: Divadlo Archa: Vlajková loď alternativy, nebo Titanic?

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,