Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2018

ročník 25
18. 9.–1. 10. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Divadlo 1918–2018

    Muzikály Československý balet v padesátých letech minulého století zatuhl ve velkém dějovém baletu nejčastěji ruské nebo sovětské provenience a ustáleném klasickém a neoklasickém tvarosloví. Až zkraje šedesátých let se proměňuje uvažování o baletu a vzniká Balet Praha se dvěma výraznými choreografickými osobnostmi, Lubošem Ogounem a Pavlem Šmokem, a s dramaturgem Vladimírem Vašutem. V opozici ke kamenným scénám hledali nové pohybové možnosti, často se inspirovali v hudbě českých skladatelů, jejich choreografie vynikaly muzikálností. Tím vším byli předstupněm pozdějšího Pražského komorního baletu.

    Pavel Šmok zkouší se svým souborem FOTO ARCHIV

    V roce 1975 byl Pavel Šmok vyzván k užší spolupráci s Divadlem Rokoko, se zdejším malým baletním souborem představil 19. listopadu svůj program Jak se dělá balet. Na těleso s názvem Pražský komorní balet (PKB) bylo zaděláno. Za odlišnou pracovní a tvůrčí atmosférou a jiným typem choreografií sem z Národního divadlo přišlo několik výrazných tanečníků – v první vlně Jan Klár, Vladimír Kloubek, s odstupem pak Kateřina Franková (Dedková). Následovali Eva Asterová, Marie Marmazinská, Ladislav Rajn a jako stálý host Zuzana Innemanová. Šmokova „parta“ pracovala často nezávisle na původním souboru MDP, přibývaly nabídky k hostování v zahraničí a nabitý program baletního soubůrku stále více kolidoval s provozními požadavky divadla. V roce 1980 se proto PKB osamostatnil bez stabilního zázemí a finanční jistoty. Formálně jej zastřešoval Český hudební fond, pak Pragokoncert, Československý státní soubor písní a tanců, v devadesátých letech České umělecké studio, nebo dokonce Divadelní ústav. Během osmdesátých, ale i devadesátých let si udržoval pozici nejinovativnějšího českého baletního tělesa, které je v jisté opozici ke kamenným scénám. Příležitost k raným choreografiím zde dostávali umělci zevnitř souboru: Kateřina Franková, Vladimír Kloubek; z dalších generací Petr Tyc, Marcela Benoniová nebo Petr Zuska. Byl to první český soubor, který před devětaosmdesátým nastudoval Jiřího Kyliána (Večerní písně).

    Po roce 2000 PKB prošel několika turbulencemi, byl dokonce součástí Státní opery Praha, která jeho poetiku takřka zadusila. Znovu se osamostatnil, ale vyrovnává se s mnohem ostřejší konkurencí originálních baletních a tanečních souborů.


    Komentáře k článku: Divadlo 1918–2018

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,