Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika Názory – Glosy

    Divadelní události 2012

    Přinášíme přehled toho nejdůležitějšího, co se v právě končícím roce 2012 na poli divadla u nás stalo z pohledu jednoho z redaktorů Divadelních novin a editora i-DN Vladimíra Hulce. A přejeme krásného Silvestra i Nový rok 2013.

    red.

    Jiří Trnka: Zima (1947). Repro archiv

    Ende, dál to nende

    Odpad, město, smrt… tak by se dal charakterizovat celý loňský rok v českém divadle. Fassbinderova hra vyvolala už při svém zveřejnění v roce 1976 skandál a autor byl nařčen z antisemitismu. Nemohla se konat premiéra a do filmové podoby text převedl jeho švýcarský přítel, režisér Daniel Schmid. V české premiéře tuto hru – podruhé na světě vůbec – připravil koncem roku 2011 režisér Dušan David Pařízek se svým souborem Pražského komorního divadla. Předznamenal tím poslední půlrok existence tohoto tělesa v Divadle Komedie, kde po deseti letech soubor v noci z 31. července na 1. srpna svou pouť pražskými divadly (vznikl v roce 1998, od roku 2002 sídlil v Divadle Komedie) skončil.

    „Vždycky myslím nejraději na smrt. Kvalitní umírání má velikou budoucnost, v konečném důsledku: žádnou. Bože můj, smrt. Na smrt člověk – posedlý blbostí – vždycky zapomíná.“ Romi. /Gabriela Míčová (Romi) ve filmu Jana Hřebejka a v divadelní inscenaci Dušana D. Pařízka/ FOTO archiv

    Inscenace s famózní Gabrielou Míčovou v roli prostitutky Romi, Martinem Pechlátem coby jejím otcem, Martinem Fingerem jako bohatým židem a dalšími – dnes už hvězdami českého herectví – ještě zazářila na podzim na festivalu Divadlo Plzeň a svou pozemskou pouť – spolu s existencí souboru PKD jako takového – zakončila ve středu 19. prosince v berlínském Ballhaus Ost Berlin, kde měla „světovou derniéru“. Naštěstí ji do filmové podoby převedl režisér Jan Hřebejk. Jde možná o nejlepší adaptaci divadelní inscenace do filmového jazyka u nás vůbec. Hřebejk zachoval divadelní obsazení i původní Pařízkovu poetiku, již spolu se skvěle pracujícími kameramany Martinem Štrbou a Lukášem Milotou posunul do dnešních „kulis“ pražského Paláce Lucerna a jeho okolí. Míčová zavěšená hlavou dolů na červené šále nad prosklenou stěnou střechy Lucerny je obraz, který nevymizí.

    Projekty nezávislého divadla

    Nezávislé – alternativní – divadlo je dnes již neopominutelnou větví či spíš hlubinným kořenem českého divadla. V roce 2012 se prosadilo několik méně známých (v obecném povědomí) souborů a performerů.

    Jak naši předkové ovlivnili naše životy? Co nám řekli a co zamlčeli? Co z jejich životních osudů se opakuje i v těch našich? Jaké chyby znovu a znovu děláme stejně jako oni, aniž bychom se poučili? Co o nich vůbec víme a můžeme pochopit jejich činy? Kterou část naší osobnosti jsme po nich zdědili? Jaké informace nese naše tělo? A jak bude tohle tělo vypadat za 20 let, bude-li tady? Následky jakých činů nebo událostí si s sebou v životě neseme? Co si skutečně pamatujeme a co je už naše fantazie? Co dnes vlastně znamená rodina? A kdo ještě umí upéct „mraky“? Handa Gote: Mraky. Repro archiv

    Všestranně nejdotaženější projekt nabídla skupina Handa Gote, jež „střídá ve svém instrumentáři zvukové instalace, pohybové a taneční divadlo, živou hudbu, výzkum na poli mediální archeologie, výtvarné divadlo a technologie“. Solo performance Veroniky Švábové Mraky by mohla reprezentovat české divadlo kdekoli ve světě. Jejím tématem jsou dramatické kořeny a osudy rodiny Veroniky Švábové od začátků XX. století po tragické konce 50. let. Její praděda, komunista Karel Šváb, po roce 1948 náměstek ministra spravedlnosti, byl popraven ve Slánského procesu. Druhá větev byla ryze měšťanská a byla po roce 1948 zase jinak perzekuovaná. Alen nejen téma, nýbrž i forma využívající nejnovější technologie jsou na nejvyšší úrovni soudobého evropského divadla a myšlení. Divadla-dokumentu, divadla-svědectví, divadla-svědomí. Divadla – přesné formy, silného, autentického obsahu a osobního nasazení. Ne náhodou byla tato produkce (jako jediná!) vybraná jako reprezentant českého divadla na festival Divadlo Nitra.

    Valentýn je o malém klukovi, který je svědkem bující prostituce a násilí páchaného na ženách, aby se přesmyčkou stal prostitutkou a obětí násilí. Nejdůležitějším tématem hry je nesnesitelná lidská osamělost, která může bolet víc než cokoli jiného na tomto světě. FOTO archiv

    Obdobně existenciálně vyhraněný, hrající s absolutním nasazením je už léta performer Petr Krusha Krušelnický. V Teatro NoD uvedl na jaře premiéru svého nového projektu – niterně zpracované monodrama španělského autora Carlose Be Valentýn, jež vytvořil v režijní spolupráci se svou současnou partnerkou Apolenou Vanišovou. Divadlo jako Gesamkunstwerk jako zvuková a pohybová „instalace“ jednoho – nádherně šíleného – performera. Divadlo ostré jak řez sklem, krvavé jak střepem toho skla říznutí do masa a bolestné jako tisíci jeho střepy zraňovaná duše.

    Nové vize / soubory roku

    V nedávné době se ale v Česku vyprofilovala a tvoří řada dalších progresivních osobností a souborů, které posouvají divadelní řeč a myšlení u nás o kus dál. Asi nejvýrazněji se loni prezentoval režisér Petr Boháč a jeho projekt soudobého fyzického a mimického divadla Spitfire Company. Na jaře uvedl v Paláci Akropolis pohybovou, obsahově i obrazově magickou/podprahovou taneční inscenaci 13. měsíc aneb Requiem za Bruno Schulze, začátkem prosince pak „hypnotickou a hlasovou vlnu“ One Step Before the Fall.

    “Nikdy bych neřekl, že toto představení může vyprovokovat tolik rozličných emocí. Jedná část diváků v něm našla silné felliniovské motivy, další velmi kladně ohodnotila revizi Schulzova díla, jiná odmítla pohybovou choreografii a tělesný jazyk, především jeho minimalistické a repetitivní tendence, na druhou stranu jiní tento minimalismus ocenili. Samozřejmě musím zmínit i ty, kteří představení odmítli kvůli nahotě na scéně a radikální interpretaci života Bruna Schulze.” Petr Boháč: 13. měsíc aneb Requiem za Bruno Schulze. FOTO archiv Spitfire Company

    Obě inscenace kladou důraz na náročné fyzické divadlo podpořené silným výtvarným působením a živým hudebním doprovodem. V druhém případě tanečnici Markétu Vacovskou, jež se pohybuje v otevřeném ringu, doprovází hudebnice a zpěvačka Lenka Dusilová. Spojení obou osobností, napůl improvizované zvukové plochy vytvářené na syntezátor a zpěv Lenky Dusilové spolu s extrémně náročným fyzickým výkonem Markéty Vacovské plným pohybové fantazie a abstraktních obrazů odkrývajících existenciální roviny lidského těla i duše.

    S obdobně extrémní, existenciální zpovědí – s tématem proměny lidského pohlaví (transgenderu) – přišla hlavní protagonistka Spitfire company, resp. Tantehorse (jde o umělecky propojená tělesa) Miřenka Čechová. V Divadle Ponec uvedla solo-projekt S/He is Nancy Joe, který deník Washington Post (po listopadovém hostování ve Mead Theatre Lab at Flashpoint ve Washingtonu D.C.) zařadil mezi The Best of the Arts (Nejlepší kulturní počiny) roku 2012 v kategorii Best of dance 2012. Česká choreografka a tanečnice se tak objevila ve společnosti slavných jmen klasického i současného tance, jako jsou například Ballet Preljocaj, Bolshoi Ballet, Kyle Abraham nebo Akram Khan. (viz Úspěšná mise do Washingtonu).

    What do you get when you combine gender issues with comic book animations, hip-hop, ballet and physical mime? You can find out tonight at the American premiere of S/he is Nancy Joe, a mixed-media performance that combines a variety of dance styles with comic book visuals, lighting, and spoken narrative. This work of contemporary art by performer Mrenka Cechova explores gender identity, and is inspired by the artist’s relationships with transgender people. You can catch S/he is Nancy Joe at The Mead Theatre Lab at Flashpoint. FOTO archiv Tantehorse

    Zmíněné projekty českého performativního divadla přesahují svým zaměřením ryze divadelní svět a vstupují do kontextu nejprogresivnějšího současného evropského performing arts, jež se u nás v posledních letech prezentuje především na festivalech Tanec Praha, Za dveřmi/Nultý bod, 4+4 dny v pohybu, Letní Letná a …příští vlna/next wave…, jež dohromady tvoří jakýsi nekonečný letně-podzimní pražský divadelní festival. Na něj pak v listopadu integrálně navazuje PDFNJ jako největší svátek soudobého divadla u nás vůbec.

    Naděje roku

    V místech bývalého kina pražského Veletržního paláce vznikl nový divadelní prostor Studio Hrdinů. Založil a vede je bývalý umělecký šéf a dramaturg MeetFactory Jan Horák. Propojuje v něm trendy divadelního art brut, které čtyři roky rozvíjel v této pražské scéně uměleckého undergroundu, s poetikou minimalismu, jejímž představitelem bylo Pražské komorní divadlo. Ostatně některé inscenace z obou scén i mnozí tvůrci – herci Karel Dobrý, Ivana Uhlířová, Gabriela Míčová, Karel Roden, Jiří Černý či režiséři Kamila Polívková a Michal Pěchouček – do Studia Hrdinů již aktivně vstoupili. Možná do roka tento umělecky ambiciózní projekt skončí, možná vzniká nová epocha českého divadla.

    Ivana Uhlířová v inscenaci režiséra Kai Ohrema hry Dey Loher Země beze slov. Do Studia Hrdinů přenesená inscenace z MeetFactory. FOTO archiv

    Ředitelské šachy

    Největší komedie uplynulého roku nevznikly na jevištích, ale v zákulisí. Ministryně kultury Alena Hanáková v září odvolala ředitele Národního divadla Ondřeje Černého a na jeho místo svého náměstka Martina Sankota. Herci divadla vstoupili do stávky, šéf poslaneckého klubu TOP 09 Petr Gazdík osočil Černého z trestních činů, kvůli nimž by už on dávno odešel z poslanecké sněmovny, ministryně koktala cosi o systémových řešeních a nakonec – když se ani jedno obvinění Černého nepotvrdilo – Sankota také odvolala a jmenovala dočasným ředitelem ND jeho dosavadního technicko-provozního šéfa Václava Peloucha. Gazdík zůstal ve sněmovně, Sankot náměstkem, ministryně ministryní, vznikla poradní komise a řešení je v nedohlednu.

    Podobné šachy nastaly i v Národním divadle Brno. Magistrát tam vypsal výběrová řízení na své příspěvkové organizace včetně ředitele ND Brno. Dosavadní ředitel Daniel Dvořák v reakci na zasahování politiků do uměleckého provozu a jeho řízení v září odstoupil a do konkursu se nepřihlásil. Z třináctky adeptů, kteří o ředitelování mají zájem, si magistrát nevybral (viz Národní divadlo Brno zůstává bez ředitele) a divadlo řídí provozní a výrobní náměstek Jan Petr…

    To do Divadla na Vinohradech nový ředitel Tomáš Töpfer vstoupil rázně. Ještě na jaře, kdy byl jmenován, zatrhl připravovanou inscenaci Vladimíra Morávka Amadeus (což vyvolalo dramatické situace a výpovědi um. šéfa Martina Stropnického, herce Ladislava Freje a dramaturgyně Lucie Němečkové) a na podzim, kdy se ředitelem oficiálně stal, začal prosazovat vlastní estetiku lidové zábavy, jakou léta prosazoval v Divadle Na Fidlovačce. A tak vznikly Fidlohrady.

    Kuriozita roku

    Duo Dědas and Babas a jejich hippie bus. FOTO archiv Naivní divadlo Liberec

    Cenu Divadelních novin v oboru alternativní divadlo získala inscenace Naivního divadla Liberec Budulínek určená pro předškolní děti. Je o bývalých hippies, dnes nedoslýchavých prarodičích Budulínka, kteří se „zasekli“ ve svých časech, a Budulínek se tak musí o sebe starat sám. Je však ještě příliš malý a naivní, a tak sedne na lep – přesněji ocas – lstivé lišky. Nesnesitelná undergroundová hudba dědečka a babičky neboli dua Dědas and Babas ji však dožene k šílenství a Budulínka osvobodí. A liška po ráně elektrického proudu, když se snaží hudebníky umlčet, zkrotne. Že by obraz současného dění nejen v divadelní sféře a nabídka řešení? Rozhodně možnost, jak se chovat v případě ohrožení. Demonstrace před ministerstvem kultury v mnoha kauzách svědčí o tom, že umělci se již tímto směrem vydali.

    P. F. 2013

    Hamleteen – černá hudební groteska o dospívání na motivy nejslavnější tragédie Williama Shakespeara. /Milan Hajn v titulní roli Hamleta/ FOTO archiv Divadla Alfa

    Samozřejmě jsem nemohl zachytit vše podstatné, co se v loňském roce na poli divadla a performance arts u nás odehrálo. Nástup Jakuba Vašíčka a jeho Športnik na Skupově Plzni (i jinde), jeho nádherně razantního Hamleteena v Divadle Alfa, produkce Dejvického divadla, brněnských Husy na provázku, Divadla Reduta,HaDivadla či Buranteatru, ostravských KS Aréna a DSPB, hradeckého Klicperova divadla, inscenace Jana Mikuláška, Anny Petrželkové, Davida Drábka, Dana Špinara či Jana Friče (nádherně piškuntérní Dámský krejčí MD Kladno), soudobé taneční projekty v Divadle Ponec, politické kabarety v Rubínu, MeetFactory či brněnských Feste, projekty nového cirkusu (LaPutyka, Vosto5, Mlejn, Letní Letná, Cirk-Uff…), ambiciózní a objevnou dramaturgii současných her souboru Letí, oživení Švandova divadla, Čarokraj v Národním divadle, nový sál v LaFabrice, ost-ra-varské události… I to je pozitivní informace. Jen těch veřejných peněz a prestiže u politiků je nějak málo a míň…

    ///

    Jiří Trnka: Broučci (1968). Repro archiv

    Vydržet a žít!

    To přejeme jak českému divadlu, tak i čtenářům DN a i-DN. A děkujeme za trpělivost a toleranci, pokud se nám něco nepodařilo. Činili jsme a budeme vždy v dobré víře ve smysl divadla i naší práce a v naději v lepší příští.


    Komentáře k článku: Divadelní události 2012

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,