Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Divadelní glosy (nejen) z Plzně (No. 8)

Vzhledem k tomu, že historická budova Velkého divadla v Plzni byla takřka po celý měsíc leden pronajata francouzským filmařům, fungovala v západočeské metropoli jen jedna budova Divadla J. K. Tyla – Nové divadlo. A na jeho hlavní scéně měla v sobotu 20. ledna premiéru inscenace velké romantické opery Ambroisea Thomase Hamlet. V DJKT se dosud nikdy nehrála. Divadlo ji uvedlo v hudebním nastudování šéfdirigenta Norberta Baxy a režii ředitele DJKT Martina Otavy.

Martin Otava před premiérou avizoval, že plzeňská inscenace bude odlišná od nedávné ostravské. A co víc, od obou podob Thomasova originálu.

V Plzni se skutečně notně škrtalo. Chybí balety, řada instrumentálních čísel, ale i některé scény. Zestručnění ovšem jistě řada diváků uvítala a hrát dnes tuto pětiaktovou operu v jejím původním rozsahu je téměř nemožné. Plzeň ji tedy hraje ve dvou částech. Jednotlivé scény v takto vytvořených dvou dějstvích následují ovšem bezprostředně po sobě a nejsou odsazeny ani spouštěním opony, což už vždy ku prospěchu věci není.

Hudební nastudování Norberta Baxy má potřebnou plasticitu, která zachovává dílu jeho romantičnost. A orchestr podal pod jeho taktovkou kvalitní výkon. Dirigent dbal na dynamické odstíny a odpovídající tempa. Vyrovnané pěvecké výkony byly na vysoké úrovni. Po hudební stránce bylo dílo kompaktní, melodicky čitelné, a proto působivé.

Vanda Šípová (Ofélie), Ivana Šaková (Královna Gertruda, Hamletova matka). FOTO MARTINA ROOT

Vynikajícím způsobem na sebe upozornila v roli Ofélie mladičká sopranistka Doubravka Součková, studentka brněnské JAMU. Zpívala plným hlasem vyrovnaným ve všech polohách se znělými výškami a zřetelnými středními i spodními tóny s intonační jistotou. A dokázala dát Oféliinu partu nejen technickou přesnost, ale i odpovídající výraz nevinné dívky, která je obětí událostí, jež nezpůsobila a jimž nerozumí. Mladý Rakušan Thomas Weinhappel dostal za Hamleta, jak jej ztvárnil v ostravské inscenaci, v loňském roce Cenu Thálie. I v Plzni podal kvalitní výkon, byť jeho hlas zněl místy zastřeně a matně. Podíl na tom měla v některých momentech i akustika Nového divadla. Ale o tom až později. V každém případě vytvořil na jevišti postavu mladíka, který mstí zákeřnou otcovu smrt a hraje tak i svůj životní vabank, přesvědčivě. Vynikající byl Paolo Lardizzone v roli Laerta. Jeho barevný tenor, znělý ve všech polohách, měl potřebnou jiskru. I provedení všech ostatních rolí bylo po pěvecké i herecké stránce kvalitní. Krále Claudia ztvárnil František Zahradníček, královnu Gertrudu Katarina Jorda. Horaciem byl Jan Hnyk, důstojníkem Marcellem Tomáš Kořínek. Duchem Hamletova otce, jehož hlas zní zesíleně, byl Pavel Vančura. Hrobníky byli Dalibor Tolaš a Josef Jordán. Epizodní roli Polonia, kterou Martin Otava v nesouladu s libretem domyslel a rozvinul, ztvárnil Jiří Kubík. Sbory pečlivě nastudoval Zdeněk Vimr.

František Zahradníček (Claudius, dánský král), Roman Hoza (Hamlet). FOTO MARTINA ROOT

Thomasův Hamlet je v povědomí široké veřejnosti zakotven nejen díky popularitě ostravské inscenace, ale hlavně zásluhou přenosů inscenací této opery do kinosálů. Navíc obsah a téma jsou atraktivní a všeobecně známá. Plzeňská inscenaci by tedy měla mít všechny předpoklady k tomu, aby ji publikum přijalo za svou. Tím spíše, že řada momentů je i režijně dobře vystavěna. Především sugestivní scéna Oféliina šílenství. Škoda však, že režisér Martina Otavy romantickou operu po vizuální stránce silně odromantizoval. A změnil i po stránce obsahové. Nerespektuje ani jeden ze dvou originálních konců, které Thomas napsal.

Připomeňme, že Thomasova opera nevychází ze Shakespearova díla, ale z verze Alexandera Dumase otce a Paula Meuricea, kteří se Shakespearem jen inspirovali. Jeho originál podstatně zjednodušili a upravili. Operní verze Hamleta se od Shakespeara odlišuje především zvýrazněním postavy Ofélie a jejího vztahu k Hamletovi, větší koncentrací pozornosti na královský pár a zejména závěrem. V něm Hamlet poté, co zabije krále, neumírá v souboji otráveným kordem Oféliina bratra Laerta, ale stává se sám vladařem. Pro provedení v Londýně však Thomas zkomponoval konec jiný. V něm po smrti krále umírá Hamlet žalem nad mrtvou Ofélií.

Atmosféru mění jen nasvícení. FOTO MARTINA ROOT

Martin Otava však bez jakékoliv opory v libretu a hudbě dodal do opery nový děj. Z okrajové postavy Oféliina otce Polonia udělal Hamletova vraha. Na jevišti se tedy děje něco, o čem se v opeře nezpívá. Vzhledem k takto zásadnímu posunu bylo samozřejmě nutné vymyslet pro Polonia herecké akce, které by změněný konec obhájily. Protože však nemají v kontextu díla opodstatnění, působí cizorodě. Polonius se tak stává v zásadě pantomimickou figurkou neustále špehující na prázdném jevišti Ofélii a Hamleta. Jeho poněkud neohrabaná přítomnost ruší. A v rozporu se všemi operními pravidly i s logikou Thomasova díla je závěrečná scéna. V ní se o holi a podpírán belhá Polonius k mrtvé Ofélii, aby náhle beze slova a pln síly probodl Hamleta dýkou.

Temná scéna Pavla Kodedy je zcela prázdná, po stranách i shora uzavřena lesklými kovovými plochami. Atmosféru mění jen nasvícení, dlužno říci že nijak výrazné (výjimkou je již zmíněná působivá scéna Oféliina). Charakter scény se mění jen pohybem výsuvných stolů, a to až do několikametrových výšin. V nich se pěvci, nad jejichž hlavami navíc sjíždějí a vyjíždějí kovové desky, pohybují a zpívají. Velmi komplikovaná koncepce s technologiemi, z diváckého pohledu pro pěvce nebezpečná, je ale často samoúčelná. Nahrazuje herecké akce a odvádí pozornost od hudby. Nejtěžší pozici z tohoto hlediska má představitel Hamleta, který zpívá svůj náročný part v několikametrové výšce na ne právě širokém prostoru výsuvného stolu bez zábradlí nejčastěji.

Kostýmy Aleše Valáška jsou černo-stříbrné, historicky nevyhraněné. FOTO MARTINA ROOT

Kostýmy Aleše Valáška jsou černo-stříbrné, historicky nevyhraněné. Jedná se o dnes oblíbenou směs současnosti a historizujících prvků. Nápadité by bylo použití současného módního výstřelku – prošívaných bund jako charakteristického prvku kostýmů – kdyby však nebylo užito v nadbytečné míře a shodné barevnosti. Tento charakter mají prakticky všechny kostýmy. Odění dvořanů a krále je téměř totožné. Král zapadá v davu, který je důsledně stříbrný. Tato barva v kombinaci s prošíváním evokuje spíše odění kosmonautů než královský dvůr. Nabílené tváře snad již patří ke koloritu plzeňských operních inscenací poslední doby. Vůbec je Hamlet velmi podobný většině Otavových inscenací v Plzni z období jeho současného ředitelského působení.

Martin Otava dokáže v Hamletovi vystavět přesvědčivé jevištní scény, ale někdy se v nich objevují nechtěně komické momenty, které dramatičnost díla výrazně oslabují. Například v již dvakrát zmiňované, nesmírně sugestivní a jímavé scéně Oféliina šílenství. Na prázdné jeviště nasvícené zelenkavou barvou evokující představu slunečních paprsků pableskujících na listí stromů i vodní hladině (světelný design A. Pfleger) přichází Ofélie s náručí květů a vstupuje do vodních hlubin vyjádřených symbolicky volným prostorem v jevišti. Tentokrát je jeviště v klidu, nic neruší. Jen na samém konci scény zvolna shora sjíždějí kovové plochy. Jako by se nad nešťastnicí uzavírala vodní hladina. Okamžitě poté však následuje scéna hrobníků. V originále je mezi těmito scénami přestávka, neboť se jedná o dvě různá dějství. V Plzni následují bezprostředně po sobě. Drama, dojetí a tragédie nemohou doznít. Vše je pryč jak mávnutím proutku. Z velkého prostoru pod jevištěm se totiž vynoří lebka a vylezou dva muži, aby zpívali svůj popěvek o životě a smrti a pohrávali si s kompaktní částí kostry jakoby vypůjčené z kabinetu biologie.

Z velkého prostoru pod jevištěm se totiž vynoří lebka a vylezou dva muži, aby zpívali svůj popěvek o životě a smrti. FOTO MARTINA ROOT

Podobně když na hradbách (na vysoko vysunutém stole) čeká Hamlet s Horaciem a Marcellem na ducha Hamletova otce, mnozí z diváků už vidí představitele této role připraveného v zákulisí. A další diváci pak ze zcela bezprostřední blízkosti, když v bílé kápi a s černou sítí na obličeji kráčí od jeviště vzhůru hledištěm Nového divadla. Atmosféru mrazivého tajemna záhrobí tato realistická, avšak komicky působící postava v žádném případě vytvořit nemůže.

Hamlet není první opera, která se v Novém divadle hrála. Jednu sezónu zde uváděla koncerty i Plzeňská filharmonie. Hamlet je po Janě z Arku na hranici a Médee součástí triptychu francouzských oper, které se příliš nehrají, ale naše divadlo je uvedlo. Hamlet je velká francouzská opera, takový typ opery jsme v Novém divadle ještě nehráli. Testujeme, co bude velká francouzská opera dělat v tomto akusticky nestandardním prostoru, vysvětlil šéf souboru opery Tomáš Pilař před premiérou důvod, proč se romantická opera Ambroisea Thomase Hamlet hraje právě v Novém divadle. V prostoru Nové scény už zněla nejen Smetanova Prodaná nevěsta a Libuše, ale i Weberův Čarostřelec, Honeggerovo oratorium Jana z Arku na hranici a Pucciniho Madama Butterfly. Všechny inscenace (v určitých momentech navíc přizvučované) i symfonické koncerty potvrdily totéž – akustika Nové scény není pro operu a klasickou hudbu vhodná. V různých místech hlediště je navíc zcela odlišný poslech.

Hamlet není první opera, která se v Novém divadle hrála. FOTO MARTINA ROOT

Vliv na kvalitu znělosti zvuku ovšem může mít způsob řešení scény. A to je případ Hamleta. Tato inscenace se velkými kovovými plochami zavěšenými nad jevištěm od předchozích zásadně odlišuje – kov, který uzavírá prostor, akustice výrazně pomáhá. Ale i v takto upraveném prostoru bylo zřejmé, že akustika Nové scény přináší operním produkcím velké problémy. Opět se potvrdilo, že divák vnímá zvukově představení na různých místech v hledišti odlišně. Slyšeno z desáté řady – jakmile zpíval Thomas Weinhappel v několikametrové výši nad jevištěm či v jeho zadní části, efekt odrazu přestával fungovat. Jeho hlas ztrácel znělost a zapadal v orchestru. A totéž se dělo i dalším pěvcům.

Thomasův Hamlet si snadno získává diváky díky romantické, melodické hudbě i shakespearovskému námětu a jeho uchopení. Tato opera ale není Shakespeare. Je to svébytné dílo, jež se Shakespearem jen volně inspiruje. A je dramatem zcela jiného charakteru. Bylo by proto nepochybně lepší, kdyby byl Hamlet v Plzni uveden v Thomasově originální podobě. A ne v Novém, ale ve Velkém divadle.

Ale i tak je třeba říci, že Thomasův Hamlet je kvalitní inscenací, kterou by si plzeňské publikum nemělo nechat ujít.

Divadlo J. K. Tyla v Plzni – Ambroise Thomas: Hamlet. Hudební nastudování Norbert Baxa, dirigenti Norbert Baxa, Jiří Štrunc, režie Martin Otava, scéna Pavel Kodeda, kostýmy Aleš Valášek, světelný design Antonín Pfleger, dramaturgie Zbyněk Brabec, sbormistr Zdeněk Vimr, asistent režie Jakub Hliněnský, hudební příprava Maxim Averkiev, Ahmad Hedar, Martin Marek, nápověda Eliška Ulrychová, inspicient Petra Tolašová. Premiéra 20. 1. 2018 v Nové scéně DJKT.

 

  • Autor: Gabriela Špalková
  • Publikováno: 02. února 2018

Komentáře k článku: Divadelní glosy (nejen) z Plzně (No. 8)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 4/2018

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


20. 2.–5. 3. 2018

Číslo 4/2018 (20. 2.–5. 3. 2018)

Obsah čísla 4/2018

Slovo ...

V povolební kocovině

Tak se vám svěřím. Ani tři týdny...

Dotazník

Tereza Volánková

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

Ceny Thálie s Václavem...

Herecká asociace oznámila zásadní...

Fejeton

Divadlo pije!

Divadlo žije! Divadlo pije! Fenomén...

Názor

Jak v Národním divadle...

Myslel jsem, že stoletým výročím...

Kronika

Jednou větou

Na piazzetě Národního divadla (nám....

Kritika

Jeviště plná techniky a...

Plzeňské Divadlo J. K. Tyla nabízí...

Příroda proti kultuře

Divadelní spolek Tygr v tísni se v...

Smutná válečná romance

Novelu Petr a Lucie napsal Romain...

Krejčík by se nezlobil

O’Caseyho Pension pro svobodné pány...

Zrození, život, smrt

DUP39, tedy podzemní sály a zákoutí...

Nenechat se sbalit do Ikea...

Hra Burgtheater (1983) Elfriede Jelinek...

Trochu si zahajlujeme a...

Činohra pražského Národního divadla...

William Shakespeare, Klatův...

Jan Klata je prvoligový evropský...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 4/2018...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Dotkni se komedie a zazpívej

Na pardubickém GRAND Festivalu smíchu...

Rozhovor

Ivana Uhlířová: Vůle,...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Felix Koch a Nathalie Frank:...

Rozhovor se zástupci sdružení LAFT...

Kontext

Hmyz na divadle a u voleb

Světoznámý český výtvarník Jan...

Co s tím ministr kultury...

Ministra kultury v demisi Ilji Šmída...

Burza

Ceny Thálie 2017

Herecká asociace informuje

Divadlo 1918–2018

Rudozelený anton pro EFB Aprílové...

Podoby – Brambory

Stručný obsah příspěvku zde není...

Sbírka trofejí

Národní muzeum informuje

O zapomenuté hvězdě operety

Dlužíme vzpomínku paní Dagmar...

Zahraničí

Divadlo v troskách –...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Jan Klata: Teď a tady budu...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zemřeli

Zemřel

Jiří Laštovka (21. 7. 1978 České...

O zapomenuté hvězdě operety

Dlužíme vzpomínku paní Dagmar...

Paměti, záznamy, deníky

O poslušné lokajské ...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Knihovnička

Došlo do redakce

Payanoia: Pajány CD Galén, 42:07 min....

Postdramatično, kam se...

Někdy se to prostě stane. Nad...

Obrazem

Konkurs Fotografii Teatralnej

V Polsku se již třetím rokem koná...

Fagi a divadlo

Pan Papírek… (XIII)

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 4/2018



Obsah,