Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Divadelní glosy (nejen) z Plzně (No. 5)

Těsně před letními prázdninami uvedla činohra Divadla J. K. Tyla v Plzni poslední premiéru minulé sezony – komedii Carla Goldoniho Sluha dvou pánů v překladu Evy Bezděkové a  v režii své šéfky Natálie Deákové.

Těsně před letními prázdninami uvedla činohra Divadla J. K. Tyla v Plzni poslední premiéru minulé sezony – komedii Carla Goldoniho Sluha dvou pánů. FOTO DJKT

Sluhu dvou pánů proslavila v Česku legendární klasicky koncipovaná inscenace Ivana Rajmonta s Miroslavem Donutilem v hlavní roli, která byla na repertoáru pražského Národního divadla od září 1994 až do loňského roku. Kdo by čekal v Plzni inscenaci podobnou, mýlil by se. Již před premiérou Natália Deáková uvedla, že plzeňská inscenace nechce pražskou kopírovat, naopak se chce svým pojetím od této zásadně lišit. Klasická Rajmontova inscenace byla na můj vkus příliš orientovaná na Truffaldina. My se snažíme, aby i ostatní charaktery byly přesvědčivé, uvedla mimo jiné.

Plzeňský Sluha dvou pánů neodehrává se v Goldoniho Benátkách poloviny 18. století, ale je přesunut do Milána osmdesátých let století dvacátého, do mafiánského prostředí barů a diskoték (Jaroslav Matějka v roli Truffaldina). FOTO DJKT

A tak se plzeňský Sluha dvou pánů neodehrává se v Goldoniho Benátkách poloviny 18. století, ale je přesunut do Milána osmdesátých let století dvacátého, do mafiánského prostředí barů a diskoték. Z celkové koncepce je na první pohled vidět, že inscenace se chce hlavně lišit. A být jiná za každou cenu. Ano – zápletka, její podstata i pointa je Goldoniho, dramaturgie s textem nemanipulovala nijak zásadně (úprava Natália Deáková, Vladimír Čepek). Až na skutečnost pro charaktery postav dosti podstatnou. Zápletku o prchajícím Florindovi a jeho snoubence Beatrici, hledající jej v mužském přestrojení, staví na vraždě. Nikoliv na smrti v souboji, jak je tomu u Goldoniho. Florindo nezabíjí Beatricina bratra víceméně nešťastnou náhodou, ale doslova jej „rozstřílí“. Prchá tedy jako vrah a Beatrice to ví. A publikum rovněž. Ale budiž – režie chce mít tvrdé mafiánské praktiky a rozstřílené oběti. Má je.

Některé situace přestávají být věrohodné, a mnohdy tak vypadá inscenace jako špatný pokus o parodii (Antonín Procházka -Pantalone, Josef Nechutný – Doktor Lombardi). FOTO DJKT

Ovšem inscenátoři si naběhli celkovou koncepcí s posunem do zmíněných osmdesátých let minulého století. Text, který nedoznal zásadních změn, však odpovídá konání a jednání postav poloviny 18. století. Některé situace tedy přestávají být věrohodné (prokazování totožnosti Beatrice vydávající se za svého bratra potvrzeními významných osob – v minulém století by byl ovšem na místě pas apod.), a mnohdy tak vypadá inscenace jako špatný pokus o parodii. Jestliže chtěla mít plzeňská činohra Truffaldina konce dvacátého století, měla režisérka či dramaturg Goldoniho text přepsat daleko razantněji. Podobně, jako to například udělal Patrick Marber v případě Molièrova Dona Juana svým Donem Juanem v Soho. V Plzni takto ale vznikl jen kočkopes.

Kočkopes, který se – vyjma Jaroslava Matějky v roli Truffaldina – nemůže pyšnit ani výraznými hereckými výkony. Herci za to nemohou. Režie totiž stylizuje postavy do přehnaně afektovaných pozic, nutí je k neúměrnému přehrávání, což vyúsťuje zákonitě v celkově křečovitý nepřirozený herecký projev.  Navíc jako by si režie nevěděla rady s interpretací komplikovaných vztahů mezi muži a ženami. Muži jsou zženštilí, ženy mají rysy mužatek okázale „orajících“ svými protějšky.

Štěpánka Křesťanová (Smeraldina), Ondřej Vacke (Silvio). FOTO DJKT

Silvio v podání Ondřeje Vackeho je koncipován jako neurotický slabošský teenager. Florindo Pavla Neškudly jako psychicky labilní „neřízená střela“, jak jinak, neurotická. I hostinský Brighella v podání Jana Maléře musí mít na hlavě růžovou pásku. Pantalona ztvárnil Antonín Procházka, doktora Lombardiho Josef Nechutný.

Naopak ženy působí velmi nežensky až dryjáčnicky, a to bez výjimky. Ať je to Klára Krejsová v roli Clarice, která se v duchu teenagerovské škatulky pohybuje se Silviem permanentně na kolečkových bruslích a již navíc režie nutí nepřirozeně a takřka permanentně ječet, což se v první řadě dá snést jen s obtížemi. Ať je to Štěpánka Křesťanová jako její komorná Smeraldina, pojatá až zbytečně primitivně. A především samotná Beatrice, kterou hraje Andrea Mohylová. Ano, vystupuje v přestrojení v pánském kostýmu. Ale po odmaskování už není nejmenší důvod, aby se chovala jako muž (v Plzni po prozrazení své skutečné identity obleče kalhotový kostým!) a aby navíc svým jednáním ponižovala zjevně psychicky vyšinutého Florinda.

Jaroslav Matějka ztvárnil roli sluhy Truffaldina. FOTO archiv DJKT

Žádná z postav není sympatická. Milenci se vlastně ani nemají rádi, proč jim tedy držet palce. Ztotožnit se s postavami lze jen velmi obtížně. Výjimkou je Jaroslav Matějka a divák může jen litovat, že nedostal příležitost hrát Truffaldina v jiné režijní koncepci. Má výbornou dikci, smysl pro komediálnost, je neobyčejně pohybově nadaný. Dokáže komunikovat s publikem a navázat s ním kontakt, přesto, že tato inscenace (jakkoliv její tvůrci uvádějí, že je kontaktní) mnoho šancí k bezprostřednímu oslovení diváků neskýtá. Přesto ze své postavy vykřesal figuru, která publikum dokáže oslovit i pobavit a jako jediná si získat i jeho sympatie.

Významným způsobem se na výsledném působení inscenace podílí i kostýmy Jany Smetanové. FOTO archiv DJKT

Významným způsobem se na výsledném působení inscenace podílí i scéna Lukáše Kuchinky a kostýmy Jany Smetanové. Dojem to ale příliš příznivý není. Tmavá, černá scéna s blyštivými diskotékovými koulemi nenavozuje prakticky žádnou atmosféru a na diváka z ní padá spíš deprese. Neumožňuje variabilitu, jednotlivé obrazy uvnitř i venku se odehrávají ve stále stejné temnotě. Snad i prázdný prostor by byl lepší. Nevzhledné kostýmy snad až příliš podtrhují zženštilost mužů a dominantní vystupování žen. Z módy osmdesátých let by se daly vytěžit rozhodně elegantnější a vkusnější inspirace. Diskotéková hudba Jakuba Kudláče hraná na jevišti dvěma hudebníky je složená z hitů oné doby. Avšak diváky jen ztěží zaujme a ani netvoří vhodnou kulisu.

Sluha dvou pánů chtěl být v Plzni za každou cenu jiný. Ano, je jiný. Jiný ale neznamená automaticky lepší.

Divadlo J. K. Tyla, Plzeň – Carlo Goldoni: Sluha dvou pánů. Režie: Natália Deáková, dramaturgie: Vladimír Čepek, scéna: Lukáš Kuchinka, kostýmy: Jana Smetanová, hudba: Jakub Kudláč, asistent režie: Apolena Veldová. Premiéra 24. června 2017 na Nové scéně.

  • Autor: Gabriela Špalková
  • Publikováno: 08. srpna 2017

Komentáře k článku: Divadelní glosy (nejen) z Plzně (No. 5)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 17/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


17. 10.–30. 10. 2017

Číslo 17/2017 (17. 10.–30. 10. 2017)

Obsah čísla 17/2017

Slovo ...

Světec a čurák

Bloudíme labyrintem hrozeb a...

Komentář

Z Dialogu monolog

V polské Vratislavi začal 14. října...

Osobnost měsíce

Eva Salzmannová

Herečka Eva Salzmannová oslavila v...

Dotazník

David Doubek alias Ventolin

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

Opera a (česká) televize

Hlavní cenu letošního Mezinárodního...

Fejeton

Co je dnes alternativa – ...

Alternativa byla hudební festival, na...

Kronika

Jednou větou

Pěvec Štefan Margita převzal 19....

Kritika

Šneka, či lanýže?

Po projektu Tři gentlemani, který...

Mládeži tentokrát...

Již počtvrté v olomouckém Divadle...

Česká manželka...

Když jsem před deseti lety sledovala...

O černé labuti z karavanu

Hra U Kočičí bažiny Mariny Carrové,...

A tak to jde stále dál

Nové opery určené pro běžný...

Octomilky, kvasinky a lidé

Je to pořád to samý, octomilka,...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 17/2017...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Příští vlna s dost...

Tématem letošního ročníku festivalu...

Nejen v podzemí vlny bijí do...

Pražská část 24. ročníku festivalu...

Rozhovor

Ondřej Koplík: Mě to...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Věra Ptáčková: Teď už...

Rozhovor s kunsthistoričkou

Kontext

Odvaha v dějinných...

Úvahy filmové

Bývá dáno, co je psáno?...

Poprvé před čtyřmi lety hrála...

Burza

Bojuj za mě ze všech sil,...

Herecká asociace informuje

Podoby – Řeči pohřební,...

Stručný obsah příspěvku zde není...

UFFO Společenské centrum...

Do divadla zadním vchodem

Zahraničí

O všem a o ničem aneb Kam...

Mezinárodní festival Divadelná Nitra...

Jak překročit hranice –...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zemřeli

Moje milá Květo

Promiň mi to oslovení, říkali jsme...

Zemřeli

Zuzana Růžičková (14. 1. 1927 Plzeň...

Výročí

Výročí 15.−30. října

Nováková Jitka, herečka (16. 10....

Paměti, záznamy, deníky

JAMU sedmdesátiletá (VII)...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Knihovnička

Vraždu bych spáchal velmi...

Pohled na opulentní, téměř...

Obrazem

Fagi a divadlo

Tanečnice

Muzeum loutkářských kultur v Chrudimi...

Pan Papírek (IV)

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 17/2017



Obsah,