Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.

Divadelní glosy (nejen) z Plzně (No. 5)

Těsně před letními prázdninami uvedla činohra Divadla J. K. Tyla v Plzni poslední premiéru minulé sezony – komedii Carla Goldoniho Sluha dvou pánů v překladu Evy Bezděkové a  v režii své šéfky Natálie Deákové.

Těsně před letními prázdninami uvedla činohra Divadla J. K. Tyla v Plzni poslední premiéru minulé sezony – komedii Carla Goldoniho Sluha dvou pánů. FOTO DJKT

Sluhu dvou pánů proslavila v Česku legendární klasicky koncipovaná inscenace Ivana Rajmonta s Miroslavem Donutilem v hlavní roli, která byla na repertoáru pražského Národního divadla od září 1994 až do loňského roku. Kdo by čekal v Plzni inscenaci podobnou, mýlil by se. Již před premiérou Natália Deáková uvedla, že plzeňská inscenace nechce pražskou kopírovat, naopak se chce svým pojetím od této zásadně lišit. Klasická Rajmontova inscenace byla na můj vkus příliš orientovaná na Truffaldina. My se snažíme, aby i ostatní charaktery byly přesvědčivé, uvedla mimo jiné.

Plzeňský Sluha dvou pánů neodehrává se v Goldoniho Benátkách poloviny 18. století, ale je přesunut do Milána osmdesátých let století dvacátého, do mafiánského prostředí barů a diskoték (Jaroslav Matějka v roli Truffaldina). FOTO DJKT

A tak se plzeňský Sluha dvou pánů neodehrává se v Goldoniho Benátkách poloviny 18. století, ale je přesunut do Milána osmdesátých let století dvacátého, do mafiánského prostředí barů a diskoték. Z celkové koncepce je na první pohled vidět, že inscenace se chce hlavně lišit. A být jiná za každou cenu. Ano – zápletka, její podstata i pointa je Goldoniho, dramaturgie s textem nemanipulovala nijak zásadně (úprava Natália Deáková, Vladimír Čepek). Až na skutečnost pro charaktery postav dosti podstatnou. Zápletku o prchajícím Florindovi a jeho snoubence Beatrici, hledající jej v mužském přestrojení, staví na vraždě. Nikoliv na smrti v souboji, jak je tomu u Goldoniho. Florindo nezabíjí Beatricina bratra víceméně nešťastnou náhodou, ale doslova jej „rozstřílí“. Prchá tedy jako vrah a Beatrice to ví. A publikum rovněž. Ale budiž – režie chce mít tvrdé mafiánské praktiky a rozstřílené oběti. Má je.

Některé situace přestávají být věrohodné, a mnohdy tak vypadá inscenace jako špatný pokus o parodii (Antonín Procházka -Pantalone, Josef Nechutný – Doktor Lombardi). FOTO DJKT

Ovšem inscenátoři si naběhli celkovou koncepcí s posunem do zmíněných osmdesátých let minulého století. Text, který nedoznal zásadních změn, však odpovídá konání a jednání postav poloviny 18. století. Některé situace tedy přestávají být věrohodné (prokazování totožnosti Beatrice vydávající se za svého bratra potvrzeními významných osob – v minulém století by byl ovšem na místě pas apod.), a mnohdy tak vypadá inscenace jako špatný pokus o parodii. Jestliže chtěla mít plzeňská činohra Truffaldina konce dvacátého století, měla režisérka či dramaturg Goldoniho text přepsat daleko razantněji. Podobně, jako to například udělal Patrick Marber v případě Molièrova Dona Juana svým Donem Juanem v Soho. V Plzni takto ale vznikl jen kočkopes.

Kočkopes, který se – vyjma Jaroslava Matějky v roli Truffaldina – nemůže pyšnit ani výraznými hereckými výkony. Herci za to nemohou. Režie totiž stylizuje postavy do přehnaně afektovaných pozic, nutí je k neúměrnému přehrávání, což vyúsťuje zákonitě v celkově křečovitý nepřirozený herecký projev.  Navíc jako by si režie nevěděla rady s interpretací komplikovaných vztahů mezi muži a ženami. Muži jsou zženštilí, ženy mají rysy mužatek okázale „orajících“ svými protějšky.

Štěpánka Křesťanová (Smeraldina), Ondřej Vacke (Silvio). FOTO DJKT

Silvio v podání Ondřeje Vackeho je koncipován jako neurotický slabošský teenager. Florindo Pavla Neškudly jako psychicky labilní „neřízená střela“, jak jinak, neurotická. I hostinský Brighella v podání Jana Maléře musí mít na hlavě růžovou pásku. Pantalona ztvárnil Antonín Procházka, doktora Lombardiho Josef Nechutný.

Naopak ženy působí velmi nežensky až dryjáčnicky, a to bez výjimky. Ať je to Klára Krejsová v roli Clarice, která se v duchu teenagerovské škatulky pohybuje se Silviem permanentně na kolečkových bruslích a již navíc režie nutí nepřirozeně a takřka permanentně ječet, což se v první řadě dá snést jen s obtížemi. Ať je to Štěpánka Křesťanová jako její komorná Smeraldina, pojatá až zbytečně primitivně. A především samotná Beatrice, kterou hraje Andrea Mohylová. Ano, vystupuje v přestrojení v pánském kostýmu. Ale po odmaskování už není nejmenší důvod, aby se chovala jako muž (v Plzni po prozrazení své skutečné identity obleče kalhotový kostým!) a aby navíc svým jednáním ponižovala zjevně psychicky vyšinutého Florinda.

Jaroslav Matějka ztvárnil roli sluhy Truffaldina. FOTO archiv DJKT

Žádná z postav není sympatická. Milenci se vlastně ani nemají rádi, proč jim tedy držet palce. Ztotožnit se s postavami lze jen velmi obtížně. Výjimkou je Jaroslav Matějka a divák může jen litovat, že nedostal příležitost hrát Truffaldina v jiné režijní koncepci. Má výbornou dikci, smysl pro komediálnost, je neobyčejně pohybově nadaný. Dokáže komunikovat s publikem a navázat s ním kontakt, přesto, že tato inscenace (jakkoliv její tvůrci uvádějí, že je kontaktní) mnoho šancí k bezprostřednímu oslovení diváků neskýtá. Přesto ze své postavy vykřesal figuru, která publikum dokáže oslovit i pobavit a jako jediná si získat i jeho sympatie.

Významným způsobem se na výsledném působení inscenace podílí i kostýmy Jany Smetanové. FOTO archiv DJKT

Významným způsobem se na výsledném působení inscenace podílí i scéna Lukáše Kuchinky a kostýmy Jany Smetanové. Dojem to ale příliš příznivý není. Tmavá, černá scéna s blyštivými diskotékovými koulemi nenavozuje prakticky žádnou atmosféru a na diváka z ní padá spíš deprese. Neumožňuje variabilitu, jednotlivé obrazy uvnitř i venku se odehrávají ve stále stejné temnotě. Snad i prázdný prostor by byl lepší. Nevzhledné kostýmy snad až příliš podtrhují zženštilost mužů a dominantní vystupování žen. Z módy osmdesátých let by se daly vytěžit rozhodně elegantnější a vkusnější inspirace. Diskotéková hudba Jakuba Kudláče hraná na jevišti dvěma hudebníky je složená z hitů oné doby. Avšak diváky jen ztěží zaujme a ani netvoří vhodnou kulisu.

Sluha dvou pánů chtěl být v Plzni za každou cenu jiný. Ano, je jiný. Jiný ale neznamená automaticky lepší.

Divadlo J. K. Tyla, Plzeň – Carlo Goldoni: Sluha dvou pánů. Režie: Natália Deáková, dramaturgie: Vladimír Čepek, scéna: Lukáš Kuchinka, kostýmy: Jana Smetanová, hudba: Jakub Kudláč, asistent režie: Apolena Veldová. Premiéra 24. června 2017 na Nové scéně.

  • Autor: Gabriela Špalková
  • Publikováno: 08. srpna 2017

Komentáře k článku: Divadelní glosy (nejen) z Plzně (No. 5)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 13/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


27. 6.–4. 9. 2017

Číslo 13/2017 (27. 6.–4. 9. 2017)

Obsah čísla 13/2017

Slovo ...

Divadelní sezona končí

Divadlům i Divadelním novinám, které...

Sukces měsíce

Lazebník sevillský

Hudba Gioacchino Rossini, libreto Cesare...

Dotazník

Mathias Straub

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

Praha je nejvýznamnějším...

Hlavní město Praha (HMP) je už...

Fejeton

Plavba na vlnách imaginace

Liberec, 14. června, devět hodin...

Názor

Glosa

Ke grantové politice

V 10. čísle Divadelních novin mne...

Anketa

Cena Josefa Balvína za sezonu...

Cenu Josefa Balvína za sezonu 2016/2017...

Kritika

Kapitálová škola hrou

Michal Dočekal, ředitel Činohry...

Žižkovy voči…

Proč jsem se jen, já osel, nevymlouval...

Život toužících žen

Protože Petru Hůlovou soustavně čtu,...

Nesnesitelná přesycenost...

Ve čtvrtém patře Divadla pod...

Calembour natřikrát

Znáte čokoládu Studentská pečeť?...

Když Čapek potkal Havla

Výrazné didaktické úmysly...

Kouzelný cirkus bratří...

Nejnovější inscenace Deadtown je v...

Dělat operní legraci je...

A pořádná dřina, protože se...

Kar za bolavé duše

První hru Natalie Kocab můžeme číst...

Jen panda je černá a bílá...

Režisér Michal Hába miluje...

Inspirativní střípky z...

Už je to dvacet let, co Arnošt...

Bayreuthský Lohengrin v...

Dílo Richarda Wagnera je velkolepé,...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 13/2017...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Bouřlivá divadelní Ostrava

V moravskoslezské metropoli proběhl na...

Rozhovor

Miroslav Hanuš: Ptali se mě,...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Filip Nuckolls: Ztratili jsme...

Rozhovor s režisérem a scenáristou...

Kauza

Kontext

Koncepce kulturní politiky...

Pražští zastupitelé schválili...

Pokus o dada 21. století...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Vybočení z řady aneb...

Úvahy rozhlasové

Burza

Vážení kolegové, milí...

Herecká asociace informuje

Podoby – Jak přeříznout...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Studio Ypsilon Praha

Do divadla zadním vchodem

Divadelní tipy redaktorů DN...

Josef Herman O prázdninách se hraje...

Zahraničí

Mozart v bažinách

Únos ze serailu je na jevišti...

Mezi elegancí a barbarstvím

Stručný obsah příspěvku zde není...

Kam kráčíš, Polsko?

Jiří Havelka koncem loňského roku...

Zemřeli

Zemřeli

Eduard Dřízga / Andrej Maťašík /...

Za Pavlem Kohnem

(14. října 1929 Praha – 18. června...

Výročí

Výročí 16. července –...

Novák Josef, režisér (16. 7. 1942)...

Paměti, záznamy, deníky

JAMU sedmdesátiletá (III)...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Knihovnička

Došlo do redakce

Jiří Suchý & Jiří Šlitr:...

Skripta, paměti, či sumář...

Když se kniha jmenuje prostě O...

Obrazem

Stimulovat pouliční scénu

Snímek Zdeňka Velena pochází ze...

Fagi a divadlo

Expert – nadějné vyhlídky

Příloha

Když máš v ruce...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 13/2017



Obsah,