Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2018

ročník 25
26. 6.–1. 9. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Seriály a blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Divadelní glosy (nejen) z Plzně (No. 5)

    Těsně před letními prázdninami uvedla činohra Divadla J. K. Tyla v Plzni poslední premiéru minulé sezony – komedii Carla Goldoniho Sluha dvou pánů v překladu Evy Bezděkové a  v režii své šéfky Natálie Deákové.

    Těsně před letními prázdninami uvedla činohra Divadla J. K. Tyla v Plzni poslední premiéru minulé sezony – komedii Carla Goldoniho Sluha dvou pánů. FOTO DJKT

    Sluhu dvou pánů proslavila v Česku legendární klasicky koncipovaná inscenace Ivana Rajmonta s Miroslavem Donutilem v hlavní roli, která byla na repertoáru pražského Národního divadla od září 1994 až do loňského roku. Kdo by čekal v Plzni inscenaci podobnou, mýlil by se. Již před premiérou Natália Deáková uvedla, že plzeňská inscenace nechce pražskou kopírovat, naopak se chce svým pojetím od této zásadně lišit. Klasická Rajmontova inscenace byla na můj vkus příliš orientovaná na Truffaldina. My se snažíme, aby i ostatní charaktery byly přesvědčivé, uvedla mimo jiné.

    Plzeňský Sluha dvou pánů neodehrává se v Goldoniho Benátkách poloviny 18. století, ale je přesunut do Milána osmdesátých let století dvacátého, do mafiánského prostředí barů a diskoték (Jaroslav Matějka v roli Truffaldina). FOTO DJKT

    A tak se plzeňský Sluha dvou pánů neodehrává se v Goldoniho Benátkách poloviny 18. století, ale je přesunut do Milána osmdesátých let století dvacátého, do mafiánského prostředí barů a diskoték. Z celkové koncepce je na první pohled vidět, že inscenace se chce hlavně lišit. A být jiná za každou cenu. Ano – zápletka, její podstata i pointa je Goldoniho, dramaturgie s textem nemanipulovala nijak zásadně (úprava Natália Deáková, Vladimír Čepek). Až na skutečnost pro charaktery postav dosti podstatnou. Zápletku o prchajícím Florindovi a jeho snoubence Beatrici, hledající jej v mužském přestrojení, staví na vraždě. Nikoliv na smrti v souboji, jak je tomu u Goldoniho. Florindo nezabíjí Beatricina bratra víceméně nešťastnou náhodou, ale doslova jej „rozstřílí“. Prchá tedy jako vrah a Beatrice to ví. A publikum rovněž. Ale budiž – režie chce mít tvrdé mafiánské praktiky a rozstřílené oběti. Má je.

    Některé situace přestávají být věrohodné, a mnohdy tak vypadá inscenace jako špatný pokus o parodii (Antonín Procházka -Pantalone, Josef Nechutný – Doktor Lombardi). FOTO DJKT

    Ovšem inscenátoři si naběhli celkovou koncepcí s posunem do zmíněných osmdesátých let minulého století. Text, který nedoznal zásadních změn, však odpovídá konání a jednání postav poloviny 18. století. Některé situace tedy přestávají být věrohodné (prokazování totožnosti Beatrice vydávající se za svého bratra potvrzeními významných osob – v minulém století by byl ovšem na místě pas apod.), a mnohdy tak vypadá inscenace jako špatný pokus o parodii. Jestliže chtěla mít plzeňská činohra Truffaldina konce dvacátého století, měla režisérka či dramaturg Goldoniho text přepsat daleko razantněji. Podobně, jako to například udělal Patrick Marber v případě Molièrova Dona Juana svým Donem Juanem v Soho. V Plzni takto ale vznikl jen kočkopes.

    Kočkopes, který se – vyjma Jaroslava Matějky v roli Truffaldina – nemůže pyšnit ani výraznými hereckými výkony. Herci za to nemohou. Režie totiž stylizuje postavy do přehnaně afektovaných pozic, nutí je k neúměrnému přehrávání, což vyúsťuje zákonitě v celkově křečovitý nepřirozený herecký projev.  Navíc jako by si režie nevěděla rady s interpretací komplikovaných vztahů mezi muži a ženami. Muži jsou zženštilí, ženy mají rysy mužatek okázale „orajících“ svými protějšky.

    Štěpánka Křesťanová (Smeraldina), Ondřej Vacke (Silvio). FOTO DJKT

    Silvio v podání Ondřeje Vackeho je koncipován jako neurotický slabošský teenager. Florindo Pavla Neškudly jako psychicky labilní „neřízená střela“, jak jinak, neurotická. I hostinský Brighella v podání Jana Maléře musí mít na hlavě růžovou pásku. Pantalona ztvárnil Antonín Procházka, doktora Lombardiho Josef Nechutný.

    Naopak ženy působí velmi nežensky až dryjáčnicky, a to bez výjimky. Ať je to Klára Krejsová v roli Clarice, která se v duchu teenagerovské škatulky pohybuje se Silviem permanentně na kolečkových bruslích a již navíc režie nutí nepřirozeně a takřka permanentně ječet, což se v první řadě dá snést jen s obtížemi. Ať je to Štěpánka Křesťanová jako její komorná Smeraldina, pojatá až zbytečně primitivně. A především samotná Beatrice, kterou hraje Andrea Mohylová. Ano, vystupuje v přestrojení v pánském kostýmu. Ale po odmaskování už není nejmenší důvod, aby se chovala jako muž (v Plzni po prozrazení své skutečné identity obleče kalhotový kostým!) a aby navíc svým jednáním ponižovala zjevně psychicky vyšinutého Florinda.

    Jaroslav Matějka ztvárnil roli sluhy Truffaldina. FOTO archiv DJKT

    Žádná z postav není sympatická. Milenci se vlastně ani nemají rádi, proč jim tedy držet palce. Ztotožnit se s postavami lze jen velmi obtížně. Výjimkou je Jaroslav Matějka a divák může jen litovat, že nedostal příležitost hrát Truffaldina v jiné režijní koncepci. Má výbornou dikci, smysl pro komediálnost, je neobyčejně pohybově nadaný. Dokáže komunikovat s publikem a navázat s ním kontakt, přesto, že tato inscenace (jakkoliv její tvůrci uvádějí, že je kontaktní) mnoho šancí k bezprostřednímu oslovení diváků neskýtá. Přesto ze své postavy vykřesal figuru, která publikum dokáže oslovit i pobavit a jako jediná si získat i jeho sympatie.

    Významným způsobem se na výsledném působení inscenace podílí i kostýmy Jany Smetanové. FOTO archiv DJKT

    Významným způsobem se na výsledném působení inscenace podílí i scéna Lukáše Kuchinky a kostýmy Jany Smetanové. Dojem to ale příliš příznivý není. Tmavá, černá scéna s blyštivými diskotékovými koulemi nenavozuje prakticky žádnou atmosféru a na diváka z ní padá spíš deprese. Neumožňuje variabilitu, jednotlivé obrazy uvnitř i venku se odehrávají ve stále stejné temnotě. Snad i prázdný prostor by byl lepší. Nevzhledné kostýmy snad až příliš podtrhují zženštilost mužů a dominantní vystupování žen. Z módy osmdesátých let by se daly vytěžit rozhodně elegantnější a vkusnější inspirace. Diskotéková hudba Jakuba Kudláče hraná na jevišti dvěma hudebníky je složená z hitů oné doby. Avšak diváky jen ztěží zaujme a ani netvoří vhodnou kulisu.

    Sluha dvou pánů chtěl být v Plzni za každou cenu jiný. Ano, je jiný. Jiný ale neznamená automaticky lepší.

    Divadlo J. K. Tyla, Plzeň – Carlo Goldoni: Sluha dvou pánů. Režie: Natália Deáková, dramaturgie: Vladimír Čepek, scéna: Lukáš Kuchinka, kostýmy: Jana Smetanová, hudba: Jakub Kudláč, asistent režie: Apolena Veldová. Premiéra 24. června 2017 na Nové scéně.


    Komentáře k článku: Divadelní glosy (nejen) z Plzně (No. 5)

    1. Věra Dvořáková

      Vážení,
      včera jsem shlédla výše uvedené dílko. S paní Špalkovou mohu jen souhlasit. Inscenaci jsem shlédla jako poslední představení v rámci mého předplatného , které jsem navštívila i přes varování těch, kteří tuto inscenaci, vhodnou k uvedení někde v šantánu, již shlédli. Já jsem, bohužel, viděla představení v ND v podání vynikajícího Miroslava Donutila a před mnoha lety i v Plzni. Včerejší večer potvrdil jako správné mé rozhodnutí neobnovovat předplatné na Novou scénu. Překonala jsem chuť odejít o přestávce s očekáváním, že přece není možné ponechat název inscenace a produkovat cosi, co by se mohlo jmenovat “ Setkání psychicky labilních jedinců na diskotéce“ a že přece jen dojde k naplnění mého očekávání. Vyslechla jsem i matku, která svému, asi desetiletému, synovi říkala, že musí s ním jít do nějakého divadlo, kde uvidí, jak to opravdu Goldoni napsal. Řada návštěvníků této show dostala vstupenky pod stromeček od svých dětí nebo vnoučat. Je mi jich líto, když se o francouzských holích dobelhali až na svá místa, která o přestávce neopustili, protože nechtěli riskovat pád, tak s rozpaky sledovali, na co přišli. Doufám, že na Silvestra přijdou diváci již posilnění nějakou tou lahví alkoholu, a budou se trapným replikám a sprostým slovům smát. Nemělo by divadlo J. K. Tyla poskytovat svým věrným divákům jinou zábavu, než např. TV Nova a jiné komerční televize? Nemělo by dětem a mládeži představovat klasické umění. tak jak to autor myslel? Něco jiného je moderní, alternativní divadlo. Když půjdu do Moving station, tak už očekávám netradiční pojetí divadla a když se mi to nelíbí, tak si řeknu, že jsem tam neměla „lézt“. Stejně tak v divadle Pluto. Není to poprvé, co DJKT řešilo problém s předěláváním i třeba klasické opery a s poklesem zájmu diváků. Vedení by si mělo uvědomit, že jejími předplatiteli jsou stále příslušníci starší generace a pokud nechce mít na předplatném obsazeno v Novém divadle pouhých 10 řad a vydělat jenom na muzikálech (např. na vynikajících Kočkách),tak trochu zapřemýšlet. Jediným pozitivním zjištěním včera bylo, že hala byla vybavena sedacím nábytkem, že návštěvníci mohou konzumovat vsedě, u šaten se mohou v zimě přezout, ale to snad není hlavním posláním tohoto předraženého kulturního stánku, že? Ráda bych po asi 50 letech návštěvy tohoto divadlo, které jsem považovala za druhé nejlepší v zemi – po ND ( a chodila jsem již jako dítě s matkou, nejsem stoletá stařenka) toto zařízení dál doporučovala svým známým.
      Úspěšný, umělecky plodný rok 2018
      Věra Dvořáková

      29.12.2017 (13.14), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,