Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.

Divadelní Flora 2017: Jsme v tom spolu (No. 6)

Středeční program nabídl odpověď na Frljićovu hozenou rukavici. Inscenace Síla zvyku Thomase Bernharda v podání brněnského HaDivadla a Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny pražského Studia Hrdinů spojuje s mnichovskou inscenací snaha o výpověď natolik přehnanou, aby vyvolala polemickou diskusi.

V případě brněnské inscenace se tato snaha koncentruje již v Bernhardově textu, který je stejně jako jiné autorovy hry cynický a nenávistný. Autorem majerovského monodramatu je pak David Zábranský, který se mimo jiné právě Bernhardovými hrami inspiroval a nechal Majera vystupňovat monolog až v obhajobu Zemana, jakkoli absurdní se mohla jeho argumentace zdát.

Dnešní offprogramové představení režisérky Silvie Vollmannové Mate v Divadle na cucky ponechám s dovolením stranou; zřejmě i vlivem silné konkurence hlavního programu mi přišlo vcelku nicneříkající a v zobrazení každodenních strastí a slastí života na vysokoškolských kolejích až banální. Komediální potenciál zůstal v mnoha scénách nevyužit, zcela zbytečně se naopak tvůrci zdržovali důsledným zobrazováním veškerých odchodů a příchodů postav. Hodinu a půl dlouhé představení pak bylo poměrně úmorné.

Síla zvyku z HaDivadla pracuje s trapným nevkusem FOTO archiv HaDi

Poměrně vlažné přijetí si ovšem vysloužilo i představení Síla zvyku v S-klubu. Na vině byl přitom nejspíš pouze ubíjející závěr, který režiséři Jan Horák a Michal Pěchouček pojali jako pitomou cirkusovou estrádu. Učinili tak sice v souladu s vyzněním hry, jež staví do kontrastu principálovy nedosažitelné umělecké vize a groteskní realitu jeho podprůměrných umělců (kteří jsou zde prostřednictvím tygrovaných či gepardových kostýmních doplňků vyobrazeni jako zvířata), avšak divácky naprosto nevstřícně. Čechovovská nuda přeci také nemusí být ztvárněna nudně, tak proč zobrazovat trapný nevkus trapným nevkusem.

Zdařilá byla naopak metadivadelní polemika s Bernhardovou hrou, kdy zrůdně despotický principál mrzačí své svěřence a zároveň sám neumí text, takže mu musí nahazovat nápověda. Vzhledem k obsáhlosti Bernhardových textů jde přitom i o prostředek praktický. Situace je navíc zakončena odchodem všech aktérů a principál si čte text sám, což je jednak jediný způsob, jak zachovat čistotu režisérovy vize a nešpinit ji průměrnými hereckými výkony (jak by řekl E. G. Craig), jednak opět dokladem literárnosti Bernhardových her. Cyril Drozda působí v roli principála jako autoritativní nebezpečný fanatik a svým rozcuchem a legínami s dalmatinovým vzorem připomíná Cruellu de Vil. Touží po apollónsky čistém umění, jehož je možné dosáhnout jedině tvrdým tréninkem; ten svým svěřencům vnucuje, a tak nemohou být jejich výkony nikdy vnitřně naplněné. Skutečné umění však potřebuje ještě onen temný, dionýský aspekt. Jak zpívá principálova dcera, nepřirozeně se viklající na podpatcích: Život je velká černá studna a hloubku pozná jen ten, kdo je u dna.

Stanislav Majer v provokativní inscenci Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny pražského Studia Hrdinů FOTO LADISLAV BABUŠČÁK

Inscenace Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny pražského Studia Hrdinů se té Frjlićově podobá nejen svou výraznou apelativností a kritičností, ale již svou formou: také zde je zbořena veškerá iluze a Stanislav Majer stojí na forbíně před diváky víceméně sám za sebe. Vytváří tak fórum, v němž je třeba probírat naši politickou situaci. Neřeší přitom žádné konkrétní kauzy, neveze se na vlně ironického humoru, který bývá často jen zcela bezmocnou pózou. Ne, Majer jde k podstatě problému, a tím je republika rozdělená na dva tábory. V souladu s tématem praskání sociálních bublin se rozhodl tyto dva tábory spojit, na rozdíl od většinově diskutované možnosti vyvést divadlo mezi naši divadelní bublinu však volí ještě princip opačný: vnést do diskuse argumenty těch druhých a podívat se na situaci objektivně.

Svou prozemanovskou argumentaci na začátku ve stylu Frjiće schválně přežene, aby diváky vyburcoval z jejich pohodlí a přiměl přemýšlet. Pokud tak učiní, lehce pak odhalí, jak jsou jeho argumenty ve své podstatě absurdní. Kulturní člověk se podle Majera pozná tak, že má pochopení. V otázce našeho prezidenta se tak podle něj ukazuje jako mnohem kulturnější „prostý lid“, který  Zemana na rozdíl od „pražské kavárny“ chápe. Podle mého názoru se ale kulturnost pozná především oním konstruktivním myšlením a nikoli absolutní tolerancí, jež by při jejím důsledném uplatnění mohla vést ve slepé schvalování jakéhokoli totalitního režimu.

Své stanovisko pak Majer samozřejmě opustí a staví se do pozice smiřovatele, archonta antické polis, snažícího se smířit apollónský a dionýský princip. První pro něj představuje německé čisté umění, po němž pokukují umělci jako Dušan Pařízek či režisérka inscenace Kamila Polívková, kteří jsou kvůli lepším uměleckým podmínkám schopni opustit svou domovinu. Druhý princip vidí Majer v temnějším českém živlu, jehož zapojením teprve vzniká patřičná hloubka. Do hry zkrátka musíme vzít i Zemana. Pojďme si to připustit a to jméno nahlas společně vyslovit. Hyperbolizované scénické prostředky vedou navíc s tímto pojetím polemiku, jelikož Polívková staví do kontrastu čistou scénu s Majerem v kroji a s dudami a Německo zobrazuje naopak jako jeden velký chaos: scénu zaplavují pomocníci Studia Hrdinů, představující např. Angelu Merkelovou či turecké přistěhovalce za velkým kebabovým stánkem. Vše záleží na úhlu pohledu.

Majer v inscenaci vystupuje jako jakási dvojjediná bytost, je hercem a zároveň truhlářem a jako herec vede dialog se svou postavou. Polemizuje s textem Zábranského, který jeho osobnost nějakým způsobem interpretoval, a Majer se mu jeho konstrukci rozhodl narušit. Vyšel sám ze sebe a rozhodl se vést dialog se svým alter egem, aby pochopil ostatní. Naše domovina za to stojí. A Majerův herecký výkon také. Konec je useknutý náhlou tmou, řešení hledejte sami.

///

O Divadelní Floře 2017 více na i-DN:

Rekordní Divadelní Flora

Divadelní Flora 2017: Jsme v tom spolu (No. 1)

Divadelní Flora 2017: Jsme v tom spolu (No. 2)

Divadelní Flora 2017: Jsme v tom spolu (No. 3)

Divadelní Flora 2017: Jsme v tom spolu (No. 4)

Divadelní Flora 2017: Jsme v tom spolu (No. 5)

Divadelní Flora 2017: Jsme v tom spolu (No. 7)

Divadelní Flora 2017: Jsme v tom spolu (No. 8)

Divadelní Flora 2017: Jsme v tom spolu (No. 9)

Divadelní Flora 2017: Jsme v tom spolu (No. 10)

 

  • Autor: Kateřina Kykalová
  • Publikováno: 18. května 2017

Komentáře k článku: Divadelní Flora 2017: Jsme v tom spolu (No. 6)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 13/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


27. 6.–4. 9. 2017

Číslo 13/2017 (27. 6.–4. 9. 2017)

Obsah čísla 13/2017

Slovo ...

Divadelní sezona končí

Divadlům i Divadelním novinám, které...

Sukces měsíce

Lazebník sevillský

Hudba Gioacchino Rossini, libreto Cesare...

Dotazník

Mathias Straub

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

Praha je nejvýznamnějším...

Hlavní město Praha (HMP) je už...

Fejeton

Plavba na vlnách imaginace

Liberec, 14. června, devět hodin...

Názor

Glosa

Ke grantové politice

V 10. čísle Divadelních novin mne...

Anketa

Cena Josefa Balvína za sezonu...

Cenu Josefa Balvína za sezonu 2016/2017...

Kritika

Kapitálová škola hrou

Michal Dočekal, ředitel Činohry...

Žižkovy voči…

Proč jsem se jen, já osel, nevymlouval...

Život toužících žen

Protože Petru Hůlovou soustavně čtu,...

Nesnesitelná přesycenost...

Ve čtvrtém patře Divadla pod...

Calembour natřikrát

Znáte čokoládu Studentská pečeť?...

Když Čapek potkal Havla

Výrazné didaktické úmysly...

Kouzelný cirkus bratří...

Nejnovější inscenace Deadtown je v...

Dělat operní legraci je...

A pořádná dřina, protože se...

Kar za bolavé duše

První hru Natalie Kocab můžeme číst...

Jen panda je černá a bílá...

Režisér Michal Hába miluje...

Inspirativní střípky z...

Už je to dvacet let, co Arnošt...

Bayreuthský Lohengrin v...

Dílo Richarda Wagnera je velkolepé,...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 13/2017...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Bouřlivá divadelní Ostrava

V moravskoslezské metropoli proběhl na...

Rozhovor

Miroslav Hanuš: Ptali se mě,...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Filip Nuckolls: Ztratili jsme...

Rozhovor s režisérem a scenáristou...

Kauza

Kontext

Koncepce kulturní politiky...

Pražští zastupitelé schválili...

Pokus o dada 21. století...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Vybočení z řady aneb...

Úvahy rozhlasové

Burza

Vážení kolegové, milí...

Herecká asociace informuje

Podoby – Jak přeříznout...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Studio Ypsilon Praha

Do divadla zadním vchodem

Divadelní tipy redaktorů DN...

Josef Herman O prázdninách se hraje...

Zahraničí

Mozart v bažinách

Únos ze serailu je na jevišti...

Mezi elegancí a barbarstvím

Stručný obsah příspěvku zde není...

Kam kráčíš, Polsko?

Jiří Havelka koncem loňského roku...

Zemřeli

Zemřeli

Eduard Dřízga / Andrej Maťašík /...

Za Pavlem Kohnem

(14. října 1929 Praha – 18. června...

Výročí

Výročí 16. července –...

Novák Josef, režisér (16. 7. 1942)...

Paměti, záznamy, deníky

JAMU sedmdesátiletá (III)...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Knihovnička

Došlo do redakce

Jiří Suchý & Jiří Šlitr:...

Skripta, paměti, či sumář...

Když se kniha jmenuje prostě O...

Obrazem

Stimulovat pouliční scénu

Snímek Zdeňka Velena pochází ze...

Fagi a divadlo

Expert – nadějné vyhlídky

Příloha

Když máš v ruce...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 13/2017



Obsah,