Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2018

ročník 25
18. 9.–1. 10. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Divadelní Flora 2017: Jsme v tom spolu (No. 2)

    Sobotní program Divadelní Flory byl řádně nabitý, a abych stihla vše, co jsem chtěla, musela jsem v jednu chvíli dokonce přepnout jako mezi jednotlivými kanály na sluchátkách v site-specific projektu Zářící město.

    Ze site specific projektu Jana Mocka Zářící město. FOTO archiv DF

    Z konference Za hranou věnované participativnímu divadlu a inovativní práci s publikem jsem absolvovala pouze dopolední blok, ovšem i tak jsem se stihla nesměle zapojit, neboť v souladu s tématem probíhala konference také participativní formou a kolem osmi kulatých stolů společně anglicky diskutovali divadelní umělci, teatrologové i studenti. Tak jako v imerzivním divadle nemohl nikdo zůstat pasivní a účastníci si čile vyměňovali své názory a zkušenosti především ohledně praskání bublin, jak bylo metaforicky několikrát nazváno ono překračování hranic – a to jak formálních (v imerzivním či site-specific divadle), tak tematických (v divadle angažovaném).

    Momotaró. FOTO archiv DF

    Po gurmánském zážitku z obědového pohoštění jsem pak prchla do šapitó v zahradě Konviktu na představení pro děti studentů KALD DAMU s názvem Momotaró. Japonskou pohádkou o chlapečkovi, který se narodil z broskve, si studenti získali nejen nejmenší diváky v prvních řadách, jež aktivně zapojili do hry, ale celé publikum napříč generacemi. Mnohem více než na příběh se režisérka Vendula Bělochová soustředila na hravou práci s divadelními možnostmi, když dětem ukázala, jak lze jevištně oddělit obraz a zvuk, a přitom je vnímat zároveň, či jak rozmanitou podobu může mít to, co nazýváme loutkou. Největší ohlas si vysloužil rozkošný dřevěný krab s dlouhými rozvernými klepety, která kolem něj nekontrolovatelně létala vzduchem; s ním se šly děti po představení dokonce spontánně seznámit.

    V pozdních večerních hodinách pak totéž šapitó praskalo ve švech pod náporem dospělých diváků na improvizaci Tekutý kabaret Divadla Vosto5. Po tvůrčí krizi, o níž se Jiří Havelka zmínil na konferenci, nebylo ani stopy a se svými dvěma kolegy chrlil gejzíry především slovního humoru a hříček ve stylu V+W. Čistá zábava, při níž jsem spolu s ostatními doslova brečela smíchy, se chvílemi zvrhávala do poněkud lacinějších poloh, jež vyvrcholily v dlouhé pasáži postavené na české slovenštině. Absenci jakýchkoli vyšších ambicí však Havelka dostatečně ospravedlnil v komentáři na odchod jednoho z diváků v průběhu představení: My nejedeme podle Aristotela.

    Lolitky s barvenými vlasy, culíky, stříbrnými sukněmi a třpytivě modrými rty.. FOTO archiv DF

    Japonská linka dnešního dne vygradovala v podkrovním sále Konviktu, kde v představení Geisha’s Miracle tři japonské tanečnice pod vedením Jiji Sohn odkryly mnohá klišé, s nimiž nahlížíme na japonskou kulturu. Lolitky s barvenými vlasy, culíky, batůžkem, stříbrnými sukněmi a třpytivě modrými rty se nejprve asi dvacet minut zpomaleně kroutily jako tři sakury ve větru a následně nám daly ochutnat něco z japonského popu (klávesy, diskokoule) či porna (hysterické vzdechy). Šílený brek jedné z dívek se však náhle proměnil v metalový řev, druhá dívka třením klacku zapálila oheň (jenž nahradil chladnou diskokouli) a společně s třetí doprovodily metalistku beatboxem. Tak to společně rozbalily v energické rockové show a na plné čáře nám to natřely. Žádné gejši, žádné lolitky, ale… co vlastně? Co to mělo být? Zázrak? Perfektní ukázka představení za hranou.

    Jiný historický objekt Divadla na cucky zabydlela dvě performance  – Loop maďarského tanečníka Dániela SzászeEau de Vie tvůrčího tria Kašiarová – Šavel – Vtípil.

    Szász se v tanečním představení s názvem Smyčka (Loop) soustředí na opakování pohybů, jež ho dovádějí až k šílenství a odkrývají vnitřní monstra. FOTO archiv DF

    Szász se v taneční inscenaci s názvem Smyčka (Loop) soustředí na opakování pohybů, jež ho dovádějí až k šílenství a odkrývají vnitřní monstra. Zpočátku ladné pohyby představují lidské tělo jako zdroj až nebeského půvabu; tanečník po každém výpadu nachází zpět své centrum a ukazuje, že každý lidský krok je správný, pokud je vedený vlastním přesvědčením. Neustálé opakování však pohyby postupně vyprazdňuje a tatáž taneční gesta se najednou mění ve výpady militantní. Szász tak odhaluje temnou stránku onoho absolutního přesvědčení o sobě sama a postupně dospěje až do bodu, kdy mají jeho tělo a pohyby podobu přímo pekelnou: deformuje se, potí, tanečník vyplazuje jazyk a kroutí očima. Jako divák jsem prožívala každé jeho napětí svalu a společně jsme se dotkli čehosi ďábelského.

    Eau de Vie je předem nikterak danou, čistou událostí, jež se snaží diváky přimět k maximálnímu prožitku přítomného okamžiku. FOTO archiv DF

    Eau de Vie je předem nikterak danou, čistou událostí, jež se snaží diváky přimět k maximálnímu prožitku přítomného okamžiku. Tvůrci za pomoci diváků a několika připravených rekvizit vytvářejí jakýsi rituál tak, že využívají přítomné energie a snaží se ji proměnit k očistnému povznesení všech zúčastněných. Skrze ostatní hledají cestu k sobě a skrze sebe k ostatním. Freskový sál Divadla na cucky v tu chvíli funguje jako všemu otevřené hřiště. Ne nadarmo má Eau de Vie dvojí význam: pro někoho může být představení živou vodou, jiný si k tomu musí cvaknout pálenky. V devět večer už jsem byla na hraní asi příliš unavená, ale radost mi udělalo haiku, které jsem si jako jakési boží poselství z představení odnesla: „Obklopená jednoduchosťou preniknutou chutnou vzdušnosťou.“ Z divadla tak po obou zážitcích neodcházím „na cucky“, ale povznesená. Svět může být srozumitelný, stačí mít pevné centrum.

    Vrcholem sobotního festivalového programu byla bezesporu Olga (Horory z Hrádečku) Divadla LETÍ. FOTO archiv DF

    Vrcholem sobotního festivalového programu pak byla bezesporu Olga (Horory z Hrádečku) Divadla LETÍ. I bez genia loci, který představení jistě dodává prostor VILY na Štvanici, nás tvůrci v S-klubu nechali plně proniknout do atmosféry Hrádečku a při nahlížení do široké scény představující chalupu jsem se cítila skutečně jako na návštěvě u Havlových. Divadelně vynalézavá inscenace Martiny Schlegelové (anketou Divadelních novin oceněná jako Inscenace roku 2016) staví především na autentickém výkonu Pavlíny Štorkové, ale i komediálním herectví jejích tří mužských kolegů v čele s Tomášem Kobrem, jehož rozmanité kreace a precizní dikce se mi snad nikdy neomrzí. Nahlédla jsem v ní do života ženy, která našla své místo na světě a zvolené poslání vytrvale plnila, aniž by si na cokoli hrála či za to něco očekávala. To je pevné centrum! Ačkoli vypovídá o osobnosti, jež se pro nás postupně stává historickou, promlouvá inscenace velmi aktuálně. A závěr je až dojemně působivý: Olga!

    ///

    O Divadelní Floře 2017 více na i-DN:

    Rekordní Divadelní Flora

    Divadelní Flora 2017: Jsme v tom spolu (No. 1)

    Divadelní Flora 2017: Jsme v tom spolu (No. 3)

    Divadelní Flora 2017: Jsme v tom spolu (No. 4)

    Divadelní Flora 2017: Jsme v tom spolu (No. 5)

    Divadelní Flora 2017: Jsme v tom spolu (No. 6)

    Divadelní Flora 2017: Jsme v tom spolu (No. 7)

    Divadelní Flora 2017: Jsme v tom spolu (No. 8)

    Divadelní Flora 2017: Jsme v tom spolu (No. 9)

    Divadelní Flora 2017: Jsme v tom spolu (No. 10)

     


    Komentáře k článku: Divadelní Flora 2017: Jsme v tom spolu (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,