Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2018

ročník 25
12. 6.–25. 6. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Seriály a blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Divadelní Flora 2017: Jsme v tom spolu (No. 1)

    Dvacet zemí tří kontinentů a sedmdesát akcí různých žánrů – začal 21. ročník festivalu Divadelní Flora Olomouc, mezinárodního setkání divadelníků. Letošním tématem je Tekutá Evropa. Odkazuje na stírání hranic, kterému bylo v zahajovacím dnu skutečně dostáno.

    Již samo oficiální otevření festivalu v Moravském divadle Olomouc se konalo v sedmi různých jazycích. A překvapilo značnou divadelností. Blížilo se scénickému čtení. Herci se složkami v rukou ztělesňovali země se jejich specifickými znaky a náturami. S nadsázkou a humorem byla pojímána například suverenita německojazykových zemí i jistá rivalita ve vztahu k ostatním, která se jeví vzhledem k dramaturgii festivalu orientovaného na aktuální českou a německou divadelní tvorbu jako zcela pochopitelná. Náboženství. Osobité vyznání víry. V co? V koho? A jak? Je možné najít téma, které by více spojovalo i rozdělovalo? Které by se vykazovalo různorodostí názorů a současně jejich svébytnou vyhraněností? Aktéry obou večerních představení spojovalo zpracování právě těchto kontroverzních otázek.

    Hlavní program začal operou Bohuslava Martinů Řecké pašije v režii J. A. Pitínského. FOTO archiv DF

    Hlavní program začal operou Bohuslava Martinů Řecké pašije v režii J. A. Pitínského. Martinů jako emigrant plně ve svém životě zakusil nutnost přijetí cizí kultury i úplné opuštění myšlenek na návrat do rodné vlasti. Režisér Pitínský svou vysoce obrazivou inscenací směřuje k aktualizaci dva tisíce let starého příběhu. Scénu tvořily dvě impozantní vyvýšená pohyblivá jeviště, která oddělovala levici od pravice. Pohybovaly se na nich dvě skupiny lidí, bohatí a chudí. Mezi nimi se pomyslně rozlévala tekoucí řeka coby smířlivá Boží milost. Tato propast byla v závěrečné scéně symbolicky zrušena a překlenuta Ježíšovou smrtí.

    Režisér Pitínský svou vysoce obrazivou inscenací směřuje k aktualizaci dva tisíce let starého příběhu. FOTO archiv DF

    Útroby jeviště tradičního kukátkového divadla byly zcela odhaleny. Jako by upozorňovaly na režisérovo úporné hledání podstaty spravedlnosti, a to až na samotnou dřeň. Pitínského tématem se stala palčivá otázka migrace a nutnosti na ni reagovat na základě systému nadčasových hodnot, o čemž svědčily do opery vložené scény a jejich interpretace. Například na otázku Kdo jsou dnes lidé, za kterými by šel Kristus? odpovídal režisér scénami s přicházejícími migranty, v nichž Ježíš coby charitativní dobrovolník rozdával jídlo. Spolu s Máří Magdalénou, která jim přehazovala přes ramena deky.

    Zářící město. FOTO archiv DF

    Že takto zpracované téma přesto nebylo tak úplně vyčerpávajícím upozorněním na aktuální, palčivé nemoci současného světa, dosvědčil projekt Zářící město mladého pražského režiséra Jana Mocka.

    Travnatý plácek ve vnitrobloku sídliště, sluchátka a s nimi možnost volit jeden ze tří kanálů přenášejících zvuk značně improvizovaných rozhovorů tří herců uvnitř i vně panelového domu. Inscenace na pomezí performance a výtvarné instalace přinesla sice lehce rozpačité, ale přesto nepřikrášlované, autentické a do značné míry lačné otázky současné generace umělců po důvodech a smyslu… Čeho…? Boha? Bytí? Každý tomu říkáme jinak, jako by říkala tato akce. Nebo snad touhy po zaplnění prázdného místa, které navzdory kariérním úspěchům a dobře odvedené práci jeho obyvatel nepřestává „volat“, jak naznačovala jedna z postav? Hledáme možnost kolektivně prožít cestu od sebe samých, od své samoty k těm druhým? A potřebujeme, abychom po ní nešli sami?

    Travnatý plácek ve vnitrobloku sídliště, sluchátka a s nimi možnost volit jeden ze tří kanálů přenášejících zvuk značně improvizovaných rozhovorů tří herců uvnitř i vně panelového domu. FOTO archiv DF

    Improvizovaný text ze současnosti, směřující ke značnému zpochybňování hodnot, se tak první den festivalu snoubil s operou napsanou v roce 1961 a jejím tisíce let starým tématem kolektivní viny, tématem, které se pohybuje v pevných hranicích a jasně vymezeném řádu. Stejně tak široce rozprostřené bylo i divácké očekávání a diváci sami, od avantgardních po vysoce konzervativní. Zdá se, že navzdory rozrůzněnosti národností, žánrů a názorů, kterou Divadelní Flora záměrně vždy přináší, se bude festivalem více než cokoliv jiného táhnout společné hledání. Tak na to nezapomínejme: Jsme v tom spolu.

    Pátek 12. 5. 2017

    ///

    O Divadelní Floře 2017 více na i-DN:

    Rekordní Divadelní Flora

    Divadelní Flora 2017: Jsme v tom spolu (No. 2)

    Divadelní Flora 2017: Jsme v tom spolu (No. 3)

    Divadelní Flora 2017: Jsme v tom spolu (No. 4)

    Divadelní Flora 2017: Jsme v tom spolu (No. 5)

    Divadelní Flora 2017: Jsme v tom spolu (No. 6)

    Divadelní Flora 2017: Jsme v tom spolu (No. 7)

    Divadelní Flora 2017: Jsme v tom spolu (No. 8)

    Divadelní Flora 2017: Jsme v tom spolu (No. 9)

    Divadelní Flora 2017: Jsme v tom spolu (No. 10)

     


    Komentáře k článku: Divadelní Flora 2017: Jsme v tom spolu (No. 1)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,