Doktor B. býval na obecné naším školním lékařem. Jeho zdravotní přednášky se skládaly z desítek lexikologických výkladů. Místo živočich máme říkat čivec. – Na jednom státním úřadě označují nyní návštěvnice hostkami. Jazykově reformní bludy jsou staré. Vondráčkova Psychiatrie je řadí k příznakům duševní nemoci. Protože slovo doctor jako latinské nemá ekvivalent ženského rodu, přišlo kdysi do módy oslovení paní doktore. Na Nově běžně užívají apostrofy typu majore Forbesová. Trestám vojína Běhal (sic!) Pavla, zněl za mých časů vojenský rozkaz; příjmení se neskloňovala. Odpor k přechylování roste z týchž bludných kořenů: Henin hraje s Williams, Říha se rozvádí s Říha. Nerovnoprávné postavení žen se tím nenapraví ani o píď. – Doktor B. skončil jako pacient na klinice.

Pavel Mandys, jeden z iniciátorů ceny Magnesia Litera, uvažoval onehdy v novinovém rozhovoru nad otázkou, proč se u nás nerodí takzvaný velký román oplývající bohatě rozvinutou kompozicí. Příčina prý je sociální: spisovatel nevydělá tolik, aby se mohl věnovat jen a jen psaní dalšího díla. Trh je malý třeba na rozdíl od německého. Češi nedají na věhlas laureáta zvučné literární ceny: ani prodej vítězné knihy tvůrce neuživí. – Jenže velké romány v češtině vznikaly často navzdory autorově trudné povinnosti živit rodinu i sebe například vyčerpávající úřednickou dřinou. Jaroslava Havlíčka jmenuji za jiné. Pravda, noční práce na románech ho ničila, zemřel předčasně, ale své vypověděl, protože nemohl jinak. Podmínka finančního zabezpečení není zanedbatelná, ale zcela jistě ani rozhodující.

Poslední březnové pondělí jsem ve studiu HaDivadla viděl představení Modelka XXL. Po divadelní stránce si zaslouží podrobnou recenzi. Jeho autorka a režisérka Jana Ryšánek Schmiedtová napsala pro Vandu Drozdovou pěkný monolog adeptky modelingu, která však kvůli některým fyzickým dispozicím může usilovat jen o zařazení v kategorii plnoštíhlých. Text se nakonec vzbouří proti diktátu štíhlosti a životosprávy vyžadující hladovění. Mluvčí je totiž mladá dáma, které i při vážných osobních problémech chutná jíst. Je i ve své vzpouře trochu směšná, ale budí také soucitné sympatie, když se domáhá rovnoprávnosti pro svá tlustá stehna. Touha být modelkou je sice rozšířená, ale publikum převážně dívčí sleduje hru s veselým pochopením zřejmě pro jinou touhu a odvahu: být sám sebou.

Ve 12. čísle Týdeníku Rozhlas uveřejnil ekonom Pavel Kohout úvahu o situaci dnešních čtyřicátníků, pokud se dožijí důchodu. Autor je zasvěcený; pracuje zdarma v desetičlenné vládní komisi, která má připravit reformu důchodového systému. Jeho rada je krutě důvěryhodná: k zachování slušné životní úrovně je třeba zplodit děti a dobře je vychovat, aby staré rodiče nenechaly hnít v ústavech, tj. aby jim vydělaly na obživu, protože státní důchod bude stačit jen na chleba a vodu. Dále je třeba mít vlastní bydlení, tj. zabezpečit se proti strachu, že nezbude na nájem. Kdo děti mít nemůže, měl by naspořit částku „v řádu milionů“, a zajistit ji navíc proti inflaci, až ji státní hospodářství pod tlakem dalších obtíží zvýší a peníze znehodnotí. Na politiky nelze spoléhat. Příští důchodci je nezajímají.