Bismarckově prozíravém zákonu, spíš z předchozích zkušeností. Nechtěl bych se však dožít její aktualizace, až v množství penzijních soukromých pilířů dnešní nezorientovaná populace zjistí, jak se z ní jí polévka. A bude již pozdě.">

Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.

Dědova mísa

Pravda, Dědovu mísu znám z Nerudy, psal ji myslím až po Bismarckově prozíravém zákonu, spíš z předchozích zkušeností. Nechtěl bych se však dožít její aktualizace, až v množství penzijních soukromých pilířů dnešní nezorientovaná populace zjistí, jak se z ní jí polévka. A bude již pozdě.

Stará pruská, posléze i rakouská prozíravost (tedy ne ve všem) mi chybí. Víme sice, že budoucnost stojí na vzdělání, snad máme někde ještě pozapomínanou mytologickou už zkušenost z národního obrození; naše vlády tedy konají – ale jak! Většinu mládeže opatřit vysokoškolským titulem, lhostejno čím podloženým. Ve změti soukromých vysokých škol samozřejmě především penězi. Staří pamětníci srovnávají úroveň znalostí maturanta s dnešním universitánem, a stará maturita jim připadá v lecčem průkaznější než diplom (i já ještě pamatuji na gymnáziu přísnost, profesory, kteří publikovali v Rozpravách České Akademie, i osvobození od školného). Ale k čemu ten úvod: studentů přibývá, nikoli však prostředků, jež bobtnající školství potřebuje, ty se naopak tenčí. A to nemluvím třeba o divadle, jež sehrávalo pro znovuzrození národa nikoli především zábavnou, ale edukativní funkci – podobně jako školství a posléze i literatura. O hudbě nemluvím, neměla jazykových bariér, noty se rozvíjely svobodněji a na úrovni srovnatelné s vyspělými národy. Dnes přes politicky korektní, leč neuskutečňované proklamace hlavní jednoslovný politický program: šetřit. To je mi novina! Vždyť na počátku bohatství bývala vždycky práce a skromnost. Na to, abych tady dával rady, schází mi kvalifikace, ale co vidím, stačí.

Na začátku nezbytná ekonomická přestavba, ale proč v hlavách liberálních ekonomů vládla mantra z večerních škol marxismu o základně a nadstavbě (vzpomínáte na dávnou rozkošnou stať Ivana Svitáka O základničce a nadstavbičce)? Z tohoto marně vytěsňovaného školení neblahé tehdy heslo: nejdřív přemístit nábytek, a knihovnu na čas při malování vystěhovat na balkon. Té knihovně se přece měla věnovat prvořadá péče, abychom věděli, jak ten nábytek lépe rozestavit. Což v praxi znamenalo investovat do budoucnosti a nečekat, až si na to ve starém harampádí vyděláme. Nevydělali, neboť chytřejší nás předběhli, a my pozdě pláčeme, že v technologii a produktivitě zaostáváme. Jak jinak. Náhle se, premianti transformace, neočekávaně ocitáme v úzkých, a tentokrát chybějí prostředky, nezbytné k modernizaci a kultivaci společnosti. Co udělá rozpočtově odpovědná vláda? Škrtá na tom, co se jí zdá zbytné, co politici nepovažují za důležité, neboť sami se přece při cestě vzhůru bez této kulturní a intelektuální přítěže obešli, zatímco by právě nyní měli dostat rozum a myslet nikoli na příští volby, ale na budoucnost společnosti, kterou dostali, či vzali si do správy.

Nejsou peníze, jenomže ony by byly, kdyby se sofistikovaně nekradlo v miliardách, a kdyby měli prostor kreativní jedinci, kteří bez podpory, často navzdory začali z ničeho, pardon, ne z ničeho, leč z vlastního intelektu. A jsme u toho: společnost je celek, proto mluvíme o živém organismu. Cestou z krize je sice odpovědná hospodárnost, ale to je přece věc, která platí vždy, krize-nekrize. Není prozíravé dusit ducha společnosti zanedbatelnou úsporou, protože vposled podváže vývoj. V politice investice splývají s betonem, a není populární zastávat se investic do nehmotného pomyslu, (i dříve ministeriálové preferovali památky, jsou hmotné). Dodnes mi nikdo nespočítal, zda se do živé kultury peníze jenom vkládají, anebo z ní plyne zprostředkovaně i zisk. U tak řečeného vysokého umění se doplácení zdá být zřejmé, ale uvědomujeme si, že populár, abychom si vypůjčili pojem z hospodářství, je vlastně aplikované umění (pokud!) – vždyť co by byl bez objevů a impulzů všech nedostatečně výdělečných uměleckých oborů?

  • Autor: Vladimír Karfík
  • Publikováno: 25. Červen, 2012

Komentáře k článku: Dědova mísa

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 18/2014

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


28. 10.-10. 11. 2014

Číslo 18/2014 (28. 10.-10. 11. 2014)

Obsah čísla 18/2014

Komentář

Říjen, měsíc posvícení...

Čas od času je vyhlášen konkurz na...

Sukces měsíce

Zdeněk Fibich: Pád Arkuna

Národní divadlo Praha, dirigent John...

Jak já to vidím

Jiří Bartovanec

Dotazník aneb Hledání divadelního...

Inspirace divadlem

Srdce temnoty

Ten člověk na mne zpočátku působil...

Kronika

Bylo & bude 18/2014

Bylo Pocty osobnostem a projektům...

Kritika

Tanečníci v horečnatém...

Divadlo Kalich slaví dvacátou sezonu...

JAMU má Martu, Marta má...

Studio Marta se proměnilo v moskevskou...

Zrcadlo moci

Na první premiéru letošní sezony...

Činoherák hraje v Ústí!

Toho fénixe vyletěvšího z popele...

Nebeský & Peklo &...

V experimentálním prostoru NoD byla...

Kritický žebříček 18/2014...

5 zážitek / 4 nenechte si ujít / 3 je...

Festivaly

Vlny nálezů a ztrát

Pražská část 21. ročníku festivalu...

Rozhovor

Burza

Zemřeli

Zemřeli

Nina Jiránková (1. 10. 1927...

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 2 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 18/2014



Obsah,