Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.

Dědova mísa

Nerad se pletu do řemesla, jež není moje. Ale přece: ta pražská komedie na pokračování, dějství nemají pointu, závěr marně čeká na katarzi! Divadla jsou se stavem dramatiky tak úzce svázána, že citlivější ucho musí zaslechnout umíráček. Nejsou silná dramata. Viděl však někdy někdo, že by vznikala za psacím stolem? Neprozíravé rozhodování o pražských divadlech nedolehne jenom na budovy, soubory a diváky, ale na pomíjený jejich obsah: na drama. Ostatně, nekoncepčnost – je to bolest jen divadelní? Myslí tu někdo s dlouhodobou společenskou perspektivou? Samé příštipkářství s myšlenkou malá domů (pravda, někdy větší než velká), ale dnes úpadek, zítra potopa. Divadlo je institucí s nejširším snad množstvím funkcí. Nelze nepostřehnout, že společenským propadem do konzumu, chtivostí okamžitě vyhovět bezduchou zábavou úniku před všedními dny, divadlo ničíme a udržujeme zatuchlé společenské klima – v lhostejném přítmí se pak daří šejdířům. Jenom neprovokovat a pokud možná nemyslet.

Nejenom pronikání politických čachrů do systému divadla mě hněte. Též samo divadlo, jež často nedovede anebo nechce přečíst to, co dramatik napsal. I Samuel Becket tím zřejmě trpěl, proč by Václavu Havlovi připisoval aktovku o zvůli režisérů? (Včera jsem vyslechl na to téma varovnou úvahu Miloše Štědroně: kdože se v inscenacích střídá co vládce nad operou? Dirigent, anebo režisér, pro, anebo proti skladateli?) Jsem primitiv, zajímá mě, zda v textu něco je pak hrát, nebo není, tedy odložit, a ne na něm příštipkařit a opentlovat, aby se inscenátor nad autorem zdostatek vynatřásal, aby se divák zasmál, či otřásl. Na Becketa Havlovi jsem si nevzpomenul náhodou. Jak inscenovat text? Přidávat mu něco z jiné, cizí imaginace, slovně aktualizovat? Ale proč? Buď v něm ta potencionalita aktuálního vnímání je, anebo není. Mé největší zážitky z Havlových dramat jsou dva: když v hloučku pozorných posluchačů nevzrušeně četl své dva texty sám: přesně vyjádřené významy, dokonalé aktuální členění větné. Při Pokoušení jsme se v malém pokoji bavili ani nedutali, jenom Vlasta Chramostová rušila hlasitým smíchem. Inu, herečka. Vlastně ani ona nepotřebovala víc než esenci textu.

  • Autor: Vladimír Karfík
  • Publikováno: 07. února 2012

Komentáře k článku: Dědova mísa

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 15/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


19. 9.–2. 10. 2017

Číslo 15/2017 (19. 9.–2. 10. 2017)

Obsah čísla 15/2017

Slovo ...

Kazatelna jevištěm

Jest jeden divadelní prostor, u...

Sukces měsíce

Collectif Malunés: Forever,...

Belgie, Francie. Režijní dohled...

K věci

O návštěvě ministra...

Ve čtvrtek 7. září přijel do...

Fejeton

Tři a

Když mě redakce těchto novin...

Názor

Otevřené dopisy ministru...

V Praze 11. září 2017 Vážený pane...

Anketa

Kritika

Absurdní cesta k domácímu...

Make no Noise je paradoxní název pro...

Z borůvčí do hrobky

Několik glos k Theatrum Kuks, 23.–27....

Ach, ti muži

Odumírání vztahu v manželství má...

Cosi shnilého ve městě...

Jako poslední premiéru minulé sezony...

Není co vzkázat, ale je o...

Jak vývoj divadelního jazyka na...

Ovčáček se vrací

Když v listopadu loňského roku...

Všelidové divadlo – Cirkus...

Divadelní avantgardy 20. století snily...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 15/2017...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Rozhovor

Lenka Dombrovská...

Starý operní kritik Josef Herman se...

Kauza

Kontext

Burza

Zemřeli

Obrazem

Ako to bolo za komunizmu

Letos 7. listopadu uplyne sto let od...

Fagi a divadlo

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 15/2017



Obsah,