Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.

Dědova mísa

Nerad se pletu do řemesla, jež není moje. Ale přece: ta pražská komedie na pokračování, dějství nemají pointu, závěr marně čeká na katarzi! Divadla jsou se stavem dramatiky tak úzce svázána, že citlivější ucho musí zaslechnout umíráček. Nejsou silná dramata. Viděl však někdy někdo, že by vznikala za psacím stolem? Neprozíravé rozhodování o pražských divadlech nedolehne jenom na budovy, soubory a diváky, ale na pomíjený jejich obsah: na drama. Ostatně, nekoncepčnost – je to bolest jen divadelní? Myslí tu někdo s dlouhodobou společenskou perspektivou? Samé příštipkářství s myšlenkou malá domů (pravda, někdy větší než velká), ale dnes úpadek, zítra potopa. Divadlo je institucí s nejširším snad množstvím funkcí. Nelze nepostřehnout, že společenským propadem do konzumu, chtivostí okamžitě vyhovět bezduchou zábavou úniku před všedními dny, divadlo ničíme a udržujeme zatuchlé společenské klima – v lhostejném přítmí se pak daří šejdířům. Jenom neprovokovat a pokud možná nemyslet.

Nejenom pronikání politických čachrů do systému divadla mě hněte. Též samo divadlo, jež často nedovede anebo nechce přečíst to, co dramatik napsal. I Samuel Becket tím zřejmě trpěl, proč by Václavu Havlovi připisoval aktovku o zvůli režisérů? (Včera jsem vyslechl na to téma varovnou úvahu Miloše Štědroně: kdože se v inscenacích střídá co vládce nad operou? Dirigent, anebo režisér, pro, anebo proti skladateli?) Jsem primitiv, zajímá mě, zda v textu něco je pak hrát, nebo není, tedy odložit, a ne na něm příštipkařit a opentlovat, aby se inscenátor nad autorem zdostatek vynatřásal, aby se divák zasmál, či otřásl. Na Becketa Havlovi jsem si nevzpomenul náhodou. Jak inscenovat text? Přidávat mu něco z jiné, cizí imaginace, slovně aktualizovat? Ale proč? Buď v něm ta potencionalita aktuálního vnímání je, anebo není. Mé největší zážitky z Havlových dramat jsou dva: když v hloučku pozorných posluchačů nevzrušeně četl své dva texty sám: přesně vyjádřené významy, dokonalé aktuální členění větné. Při Pokoušení jsme se v malém pokoji bavili ani nedutali, jenom Vlasta Chramostová rušila hlasitým smíchem. Inu, herečka. Vlastně ani ona nepotřebovala víc než esenci textu.

  • Autor: Vladimír Karfík
  • Publikováno: 7. Únor, 2012

Komentáře k článku: Dědova mísa

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 03/2016

Vychází za finanční podpory Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literáního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


2. 2.-13. 2. 2016

Číslo 03/2016 (2. 2.-13. 2. 2016)

Obsah čísla 03/2016

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 2 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 03/2016



Obsah,