Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

DDP v cizích službách (IV) – Vídeň

Náš seriál končí ve Vídni, což je logická volba – některá z měst, jež jsme navštívili, představují už minulost, zatímco Vídeň je současností a nejspíš také blízkou budoucností divadelní kariéry Dušana D. Pařízka. Jedenáctého června má na Wiener Festwochen premiéru jeho Kauza Schwejk / Der Fall Švejk.

Směšná temnota

Směšná temnota pojednává o vojácích Bundeswehru v Afgánistánu. Pařízek je obsadil výhradně ženami. Premiéra ve vídeňském Burg­theateru (2014) FOTO REINHARD WERNER

Vídeň, na rozdíl od některých předchozích destinací, není nikterak neobvyklý cíl divadelních, obchodních nebo třeba i čistě tu­ris­tic­kých cest. Byl tam jistě každý, a někdo i dvakrát.

Dušan Pařízek režíroval ve Vídni poprvé na podzim 2014. A to rovnou v Burgtheateru, sloupu měšťanského umění a „nejdražším divadle světa“, dotovaném ročně bezmála 50 miliony eur. První uvedení hry Wolframa Lotze, hvězdy současné německy psané dramatiky, Směšná temnota bylo sice provedeno na boční scéně, v Akademietheateru, ale Burgtheater je přece jen jeden. Ve Směšné temnotě jako své první inscenaci v novém angažmá se představila čerstvá členka Burgtheateru a předtím kmenová herečka düsseldorfské činohry Stefanie Reinsperger, známá z hlavních rolí v Pařízkových inscenacích Rozbitý džbán a Nora³ (viz II. díl, pozn. red.).

Nešlo úplně o první Pařízkovu rakouskou zkušenost; tou byla v roce 2005 inscenace Zmatků chovance Törlesse, koprodukce Divadla Komedie s berlínským Deutsches Theaterem a Salzburger Festspiele, na jejichž objednávku inscenace vznikla.

Burgtheater je přece jenom něco jiného; již před tím, než slavila Směšná temnota takový úspěch, korunovaný i pozváním na prestižní přehlídku Berliner Theatertreffen, se zdálo jasné, že vídeňská spolupráce bude pokračovat. A když ne v Burgtheateru, který mimochodem právě prošel obřím finančním skandálem a výměnou vedení, tak v konkurenčním Volkstheateru, kam se od sezony 2015/2016 přesune zřejmě nej­úspěš­nější Pařízkova inscenace posledních let, původně curyšský, později düsseldorfský titul Faust 1–3. Vzhledem k fritzlovskému tématu samosebou do Rakouska patří (a už se tu během různých hostování hrála). Působení ve Volkstheateru má mít výraznější rozměry.

V červnu 2015 pak Wiener Festwochen uvádějí ve vlastní produkci (a ve spolupráci s pražským Studiem Hrdinů) Pařízkovu inscenaci Der Kauza Schwejk / Fall Švejk, tedy už druhou vídeňskou režii DDP v jedné sezoně.

Směšná temnota

Část publika zjevně rozčiluje samotná forma. Scéna je ještě minimalističtější než obvykle. FOTO REINHARD WERNER

Rakouská zkušenost

Rakousko přitom Dušan Pařízek vždycky nesnášel, což dával rád najevo jak veřejně, tak v soukromých hovorech; pokud uváděl v Komedii převážně rakouské autory, byli to samozřejmě ti, kteří prosluli jako vášniví kritici až nenávistníci rakouské společnosti a rakouského státu: Thomas Bernhard, Werner Schwab, Peter Handke, Elfriede Jelineková.

Svou rakouskou zkušenost hodnotí s ironickým zájmem: Dvouměsíční spolupráce se zaměstnanci Burgtheateru mi poskytla šanci poznat rakouskou povahu zevrubněji. Leckteré mé předsudky se potvrdily, a k tomu dokonce přibyly nové poznatky. A přesně z tohoto důvodu bych tam chtěl znovu pracovat. Ve Vídni se témata – podobně jako v Praze – válí po ulicích.

Směšná temnota vzbudila ve vídeňských divadelních kruzích značné pozdvižení. Celá práce začala školometskou debatou ohledně nebezpečné scénografie – banda úředníků mi vysvětlovala, že se tam, kde je dřevo, vyskytují i třísky, vypráví Pařízek. Jenže to ještě nevěděli, že jediná přestavba scény bude spočívat v její demolici. Následovalo kázání o tom, že tomu nebude nikdo rozumět. Nejvtipnější je, že se v Rakousku považuje za – prý – experiment něco, co se v Praze, respektive v Komedii, dělalo deset let. Tohle prostředí potřebuje dávku anarchie jako sůl.

Tentokrát jsem premiéru vynechal a doplnil si znalost až při jedné z podzimních repríz, a tak mohu potvrdit, že i pro tzv. běžné diváky (úvahu, nakolik lze označit návštěvníky Burgtheateru za běžné diváky, nechám stranou) jde o námět k diskusím a velmi živou záležitost. Část publika zjevně rozčiluje samotná forma, tudíž obavy, že diváci ve Vídni na tohle nejsou zvyklí, byly na místě.

To, že je rakouská společnost v zajetí maloměšťáckých předsudků i zakořeněného rasismu, bylo mnohokrát popsáno. Pařízek dodává vlastní postřeh: V dnešní době se vedou i v Rakousku sofistikované řeči o blackfacingu – neboli hubočernění probíhajícím na divadelních jevištích. Potkalo to i nás: kolegyně Stefanie Reinsperger hraje v inscenaci mimo jiné Somálce obžalovaného za pokus o únos dopravní lodi MS Taipan. Stefanie si během „přestavby“ pomaže celé tělo blátem – typický, údajně politicky nekorektní blackfacing. Zajímavé je, že si lidé, podílející se na takových debatách, pořád ještě objednávají v hnusných vídeňských kavárnách nepitelné espreso slovy: „…einen kleinen Schwarzen!“ – „malého negra“ či „černocha“. Zavedená fráze – a nejvšednější variace na téma všudypřítomného rakouského rasismu. A v těch vídeňských kavárnách se většinou podává káva rakouské pražírny Julius Meinl, jejíž logo zdobí od roku 1862 roztomiloučký negřík s fezem na hlavě. Trochu to připomíná narážku Thomase Bernharda, který v osmdesátých letech v jednom rozhovoru upozorňoval, že „to je k zplynování“ se stalo v Rakousku úplně běžnou frází.

Lotzova Směšná temnota pojednává o vojácích bundeswehru v Afghánistánu, jde o určitou parafrázi na Conradovo Srdce temnoty a jeho filmovou verzi od Coppoly, známou Apokalypsu. Vojáky obsadil Pařízek výhradně ženami. Scéna je ještě minimalističtější než obvykle – a to ještě její dominantní složku, dřevěnou stěnu, zlikviduje během přestávky zahradní drtička na dřevo. Právě pohoršené reakce nejen úředníků z Burgtheateru dokazují, že pro jemného provokatéra Pařízkova typu je Rakousko ideálním polem. Pokud tam ovšem vydrží.

Mezi „svými“ ve Volkstheateru

Budoucnost nese jméno Volkstheater. Činoherní divadlo s dlouhou tradicí má po deseti letech nové vedení: od sezony 2015/2016 je novou intendantkou rakouská režisérka polského původu Anna Badora (64). Rodačka z Czestochowe a absolventka režie ve Vídni prošla řadou německých divadel a coby intendantka má dobré jméno: byla šéfkou činohry v Mohuči, intendantkou v Düsseldorfu a posledních devět let ve Štýrském Hradci. Mezi pravidelné režiséry posledně jmenované scény pod jejím vedením patřili Peter Konwitschny (kterého po dvaceti letech v opeře přesvědčila k činoherní režii) nebo maďarský režisér Viktor Bodó, který by se měl v budoucnosti objevit také mezi spolupracovníky Volkstheateru. Mezi dalšími zmiňuje Badora Yaël Ronenovou, Andrzeje Stasiuka či Olivera Frljiće. Především je pak jejím „uměleckým poradcem“ dramaturg a kritik Roland Koberg, dříve v angažmá v Deutsches Theateru v Berlíně a v Schauspielhausu Zürich – a ano, stálý spolupracovník Dušana Pařízka, který by se rovněž měl stát napříště jedním z režisérů Volkstheateru. Některé z jeho inscenací se přenesou do repertoáru (např. Faust 1–3, jedná se i o Noře³ a Rozbitém džbánu), do angažmá přicházejí někteří z „Pařízkových“ herců. Především sem po pouhé jedné sezoně v Burgtheateru přechází už zmíněná Stefanie Reinsperger, což je ve vídeňských poměrech neslýchaná věc, rovná menšímu divadelnímu skandálu. Mezi dalšími posilami je také švýcarský herec a režisér Lukas Holzhausen, přestupující z Curychu. S Pařízkem ho pojí dlouholetá spolupráce – před Curychem už spolu opakovaně pracovali v Kolíně nad Rýnem i v Hamburku. Už v nadcházející sezoně 2015/2016 by měl Dušan Pařízek ve Volkstheateru (kromě přenesených inscenací) nastudovat dvě premiéry.

Fatální idyla

Rakousko je samozřejmě synekdochou střední Evropy, Pařízkova celoživotního ústředního tématu (zároveň i hracího hřiště). Dnešní Vídeň je sice poněkud vzdálená idylickému a zaprděnému obrazu solidních dámiček u sachrdortu, někteří odvážnější při popisu tamní klubové scény hovoří dokonce i o „novém Berlíně“, ve chvílích střízlivosti však přiznávají, že i mladistvá energie je ve Vídni (pro někoho příjemně) pomalá a vlastně nudná.

Když se zabýváme rakouským modernismem (jak ho v rakouské sezoně představovalo i Divadlo Komedie), čteme u Manna, Brocha, Musila, Krause nebo Schnitzlera onu dusivou, nesnesitelnou polštářovou atmosféru starého Rakouska, na druhou stranu se k ní středoevropský prostor vztahuje idylicky – typickým příkladem je recepce Švejka. Píše o tom Claudio Magris ve své klasické knize Habsburský mýtus v moderní rakouské literatuře. Sám Magris (ročník 1939), který knihu napsal počátkem šedesátých let (první vydání 1963) jako svou diplomovou práci, dává svým intelektuálním vývojem své teorii za pravdu: od ostře ironického a analytického habsburského mýtu se posunul k nostalgii a dojatému sentimentu ve své (nikoli paradoxně) nejslavnější knize Dunaj (1986). Zásadní rys, tedy sklon k nostalgii a idylizování minulého, je sice všeobecně lidský, v prostředí středo­evrop­ském ale dostává jakýsi fatální rozměr.

Pokud se Vídeň pro Pařízka nestane pouhou další zastávkou na cestě, v jejímž rámci v posledních letech prošel třeba Mnichovem, Drážďanami, Hannoverem či Brémami, ale místem, kde na nějakou dobu zakotví, podobně jako svého času třeba v Praze, bude zajímavé pozorovat, nakolik začne sám onomu habsburskému mýtu podléhat. To mu samozřejmě nikdo nepřejeme.

Zatím má velmi ostré vidění věcí: Rakousko je v některých ohledech vlastně rozvojová země. A to nemám na mysli jenom fotbal, který neumějí hrát, nebo kávu, kterou rádi pijí, ale vařit neumí, napsal mi jednou.

  • Autor: Vojtěch Varyš
  • Publikováno: 11. června 2015

Komentáře k článku: DDP v cizích službách (IV) – Vídeň

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 19/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


14. 11.–27. 11. 2017

Číslo 19/2017 (14. 11.–27. 11. 2017)

Obsah čísla 19/2017

Slovo ...

Ministerstvo mrtvé kultury

Bonviván a scénograf Daniel Dvořák...

Sukces měsíce

Prokletí v Praze

Teatr Powszechny, Varšava (Polsko) –...

Dotazník

Marwan Alsolaiman

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

Co stojí Plácido Domingo

Zhruba dva roky vyjednávali nejprve...

Fejeton

Tragédi

Josífek nikdy nezvedá oči od...

Kronika

Jednou větou

Vítězi letošního ročníku ankety...

Kritika

Vládci ve spodním prádle

Hra Jamese Goldmana Lev v zimě měla...

Rozmohl se nám tu takový...

Je mi to nepříjemné – ale prostě...

Tato hra není v pohodě

Inscenace Jsme v pohodě reprezentuje v...

Pět sester, Antone...

Požehnáním pro každý soubor je...

Postaru, ale působivě

Původní operní novinka v...

Amazonky – podvratný sen...

Amazonky, které měly premiéru v...

Ženy a muži klasicky i...

Dlouho očekávaná premiéra Baletu...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 19/2017...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Abychom neztratili úplně...

Palm Off Fest již druhým rokem...

Hubu mu zacpeme přesvatým...

V českých katolických kruzích koluje...

Vzhůru na barikády!

V Divadle pod Palmovkou se letos...

Rozhovor

Jiří Josek: Překlad je...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Jitka Jílková: Letos...

Rozhovor s ředitelkou Pražského...

Kauza

Kontext

Růžové zahrady na Kavčích...

Ne, nebudu krtincům z Kavčích hor,...

Lekce flamenka

Díky Magdaleně Kožené a jejímu...

Sympozium jako prostor k...

Původní význam řeckého slova z...

Burza

Na místě předmluvy

Národní muzeum informuje

Psáno o letošních...

Herecká asociace informuje

Podoby – Kdyby odpůrci…

Stručný obsah příspěvku zde není...

Severočeské divadlo opery a...

Do divadla zadním vchodem

Zahraničí

Oliver Frljić: Skutečný...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Kultura v zajetí...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zemřeli

Zemřeli

Otto Šujan (2. 6. 1930 Zvolen,...

Výročí

Výročí 15.–30. listopadu

Rozmus Andrzej, herec (16. 11. 1967) △...

Paměti, záznamy, deníky

Zábradlí ve skle

Jednou z událostí divadelní sezony...

Knihovnička

Došlo do redakce

Helena Albertová: Karel Zmrzlý...

Tradiční divadlo radikálně...

Asi málokdo si ve světové teatrologii...

Obrazem

Fagi a divadlo

Plakát je poselství

Ve středu 25. října začala ve foyer...

Pan Papírek… (V)

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 19/2017



Obsah,