Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.

ČT art aneb Slavíci o ornitologii

Marcel Reich-Ranicki, který se vždy zuby nehty bránil bodrým mediálním „talk show“ kritiků s praktikujícími umělci, o těch druhých prohlašoval, že není horších interpretů literárních děl, než jsou samotní spisovatelé: Spisovatel rozumí svému dílu asi tak, jako slavík ornitologii. A to velký německý kritik asi netušil, že choroba, kterou tak geniálně popsal, napadla u jeho českých sousedů nikoli jen mediální reflexi umění a literatury, ale prakticky všechny veřejné sféry, nejvíc ovšem politiku.

Artefakta

Miroslav Balaštík, Jan Burian, Lucie Klímová a Jan Rejžek: moderátoři diskusního klubu Artefakta ARCHIV ČT

Ano, zopakujme po stojedenapadesáté, jen u nás je možné, aby týden co týden mezi sebou debatovali před statisíci platících diváků o politice diletanti kritické reflexe – samotní politici. Proto mě velmi potěšilo, když Česká televize, která se ve zpravodajsko-publicistické posluze politickému establishmentu už začíná povážlivě blížit televizi předlistopadové, zejména pak v posluze: a) vůči Hradu (jak jinak si vysvětlit, že ještě během jistého slavnostního dne, jak nejnověji prozradila Daniela Drtinová, stačila sama ČT servilně zcenzurovat své vlastní obrazové doklady proslulé virózy) a za b) vůči vybraným čtyřem „relevantním“(?) stranám (jimž údajně chystá udělat těsně před volbami zdarma nemravné politické píárko na úkor stran ostatních, což by bylo, avizuji dopředu, jasné porušení zákona), tedy televize, která na rozdíl od rozhlasu stačila v posledních dvaceti letech v hrůze z kontroverzních názorů zcela vytlačit formát kritiky ze svého programu, že tedy tatáž televize na dětském kanálu otevírá večer nový ryze kulturní kanál (hurá!) a v něm (dvakrát hurá!) – minimálně po čtyři večery v týdnu – pravidelnou „kritickou talk show“. To vše ještě v prime timu doplněno reprízou vydařeného cyklu Bigbít ze starých dobrých lepších časů Kavčích hor, přenosy a záznamy kvalitních koncertů i význačných inscenací (mj. Bohéma, sice pět let stará, zato s Annou Netrebko), dále pozoruhodnými filmy (íránský festivalový sběratel cen Rozchod Nadera a Simin připomněl svou syrovostí a bytostným odporem k happy endu nejlepší léta českého filmu 60. let).

Daň z fráze

A to nemluvím o nových formátech, jakým je speciální filmový či literární magazín. To prvé se svou lehkou bulvárností zatím, bohužel, moc neliší od podobných užvaněných formátů v komerčních médiích (tady zůstává nedostižným vzorem kritický klub Vladimíra Hendricha na Vltavě), to druhé, se slibným názvem U zavěšené knihy, nabízí ovšem něco v ČT nebývalého, totiž diametrálně rozdílný pohled obou moderátorů (viz Podzimkova vášnivá obhajoba sur­realisty Vratislava Effenbergera a jeho práva na výsměch popkultuře, jíž reagoval na pohoršení svého kolegy Petra Viziny nad faktem, že si guru českého surrealismu – podle Viziny snad ze závisti k jejich popularitě/?/ – dovolil nešetrně dotknout glorioly Beatles). Dále nabízí toto nadějné „zavěšování knih“ vzácnou schopnost sama sebe shodit a zatím – minimálně u Jiřího Podzimka – ještě chvályhodnější snahu po zapojení antivirového programu vůči frázi, tedy snahu vyhnout se obvyklým moderátorským tlachům typu „nastartovat“, „pojďme do finále“, „fungovat“ atd. Karl Kraus kdysi rakouskému státu vážně navrhoval miliardově zbohatnout tím, že by zavedl povinnou daň z fráze – nechci to zakřiknout, ale zatím se zdá, že by se u „zavěšených knih“ tato daň mohla vybírat méně často než jinde (a až se zbaví její hosté či protagonisté i floskule „v tuto chvíli“ nebo vyprázdněných adjektiv typu „zajímavé“ a „zásadní“, mohla by tato daň být zcela nulová). I tuto mně zatím nejsympatičtější z nových relací ovšem časem může zahubit vir celebritózy. Nejen zvaní pop-hvězd literárního provozu, ale i přílišné vození se po „populárních“ tématech: není asi náhodou, že hned dvěma rozdílným relacím ČT artu v jednom týdnu se jako nejzávažnější literární problém dneška jeví E. L. Jamesová a jejích Padesát odstínů šedi / svobody / temnoty a řeší se tu pseudoproblém, jak je možné, že když někdo smíchá červenou knihovnu s pornografií, že to „funguje“: zvaní literárních hvězd k hodnocení produkce jiných hvězd (tedy slavíků k ornitologii) se ostatně oběma moderátorům vymstilo v případě Miloše Urbana, kdy tento představitel hodnotnější větve české literatury nejprve Padesát odstínů jak se patří odsoudil, a poté se zjistilo, že zná knihu jen z doslechu. Jako autorovi s dobrým vkusem se mu nedivím a chápu ho (mohu mu po úmorném absolvování prvního dílu vzkázat, že o nic nepřišel), pokud byl ovšem napasován uměle do role kritika, byl to trapas. Ale pořad se dosud rozjíždí, v Jiřím Podzimkovi má osobnost s názorem (byť ta osobnost se pojmu „názor“ zbytečně brání) a na rozdíl od jiných si nehraje na něco, čím není (tj. na „kritickou talk show“).

Artefakta

Etiketní podvod

Obávám se však, že tím jsem potenciál chvály nového kanálu (a nových formátů v něm) pomalu, ale jistě vyčerpal. Události v kultuře, jimiž kanál ČT art denně v osm večer vysílání zahajuje, novým formátem nejsou ani náhodou (a měly by být, když už ne svou alternativností, pak aspoň kulturností). Jde o konvenční pokračování konvenčních zpráv, roztažených už tak do uměle natahované hodinové délky a šířky (ne hloubky) předchozích zpráv, se všemi moderátorskými manýrami, se stejným předklonem vůči establishmentu, byť tentokrát nikoli politickému, ale (pop)uměleckému. Za výsměch divákům a výrazem pohrdání jejich časem, inteligencí i schopnosti podržet pár minut informaci považuji fakt, že se některé relace a reportáže doslova a do puntíku přebírají z předchozí hodiny. Obávám se, že jediným výsledkem takto uměle natažených 85minutových(!) „superzpráv“ bude i u cílového kulturychtivého diváka nutná ztráta koncentrace a přepínání na jiný kanál. Daleko větší zklamání, blížící se debaklu, však zatím přinášejí zmíněná „kritická talk show“. Především tu jde o etiketní podvod. Tyto debaty jsou totiž zatím – a to i v těch nejvydařenějších případech (Kde jsou hranice hudby Jana Buriana s Michalem Ratajem a Pavlem Klusákem) – vším jiným než kritikou. Nejenže přebírají to nejhorší z praxe politických debat (tj. úzkostlivou opatrnost a hrůzu z toho, dopustit se nějakých, nedej bože, „nevyvážených“ či „elitářských“ kritických soudů, odporujících většinovému názoru), ale výskyt slavíků mudrujících o ornitologii, je tu, zdá se, už povinný a stal se základem pořadu (když kritická debata o filmu, tak Martin Mareček či Karel Vachek, když kritická reflexe country, pak, kromě jednoho osamělého publicisty z Respektu jeden písničkář a jeden manažer Porty, když o novém cirkusu, tak nikoli autoři zasvěcených odborných publikací o tomto žánru, ale opět dva divadelní manažeři a k nim herec Jiří Kohout, který svou křečovitou roli kritika s četnými tiky zvládal o poznání bídněji než své suverénní výkony v La Putyce.

Výpadky paměti

A co hůř, když téma Má české divadlo mezinárodní přesah?, pak – kromě jednoho osamělého kritického hlasu volajícího na poušti – opět, jak jinak, dva manažeři, ředitelé dvou velkých festivalů, plzeňského a pražského německého, kteří samozřejmě využijí příležitosti a údajnou kritickou show promění v promo svých bohulibých akcí). Ale už úvodní týden mě mohl varovat – když jsem například sledoval zcela bezradného Jiřího Lábuse, jenž byl v roli kritika, zdá se, ještě víc nesvůj než výše zmíněný Miloš Urban (asi si právem říkal, že je dobrý herec, a tak zahraje všechno), kterak v relaci o české komedii na moderátorovu otázku, které že to nové české komedie kromě Kolji(!) považuje za dobré, si „momentálně na žádnou nevzpomene“, snad, pravda, opravdu jen na toho Kolju (a konsternovaný kolega Rejžek, kterého jsem xkrát na vlastní uši slyšel právě na Kolju žehrat, jen mlčel a přikyvoval – říkal jsem si, zlatý Andrej Stankovič, náš společný přítel, který se ještě dovedl ptát: Co dělat, když národ chce Kolju?). Avšak i ostatní účastníci téhle besedy, konfrontovaní s úděsnými ukázkami z Babovřesků, jako by se jako čert kříže báli vyslovit jakýkoli názor (že by měli stejný problém jako Miloš Urban? Opět bych se nedivil!) odporující většinovému vkusu a většinovému divákovi, který má přece vždycky pravdu. A když k tomu připočtu panický strach nazvat pornografii pornografií či ochotu mediál­ních funkcionářů aparátu E. L. Jamesové servírovat ji publiku pod veskrze falešnou vinětou „erotické literatury“ (Erotický superhit – tabu? Nejen o erotických knihách a tabu Miroslava Balaštíka, kde jsme se od jedné slavice české literatury alespoň dozvěděli, co to je „haldoprc“, aby Češi rozuměli – „swingersparty“), pak mi nezbývá než všechnu tu bídu opět shrnout slovy kritika, tentokrát nikoli německého, ale českého. Ten viděl příčinu veškeré mizerie „u žurnalistické kritiky, která je jen trpným echem dojmů a pocitů, zdání a klamů, nepochopení a lenosti obecenstva, která místo aby šla před ním, připravovala je, zasvěcovala v latentní krásy, jež unikají jeho tuposti – lichotí mu a činí z něho neprozíravě instanci rozhodující bez odvolání o umělecké hodnotě. Ano, obecenstvo je systematicky kaženo tou kritikou, která je jen prodloužením jeho nemyslivosti a jeho kuloárního žvástu…“ (F. X. Šalda, 1898)

Pavel Klusák, který se na (velezáslužnou!) otázku moderátora Jana Buriana, zda kritik nemá i dnes (dodejme, vzhledem k nepřehlednosti mediál­ního terénu ještě více než za časů Šaldových) přece jen především funkci hodnotově orientující, odpověděl záporně, ba se zděšením, se naštěstí osudově mýlí. Kdyby měl totiž pravdu, potom by i jeho úctyhodná kriticko-publicistická činnost byla totiž zhola zbytečná a pak bychom se asi měli všichni věnovat něčemu užitečnějšímu.

  • Autor: Vladimír Just
  • Publikováno: 03. října 2013

Komentáře k článku: ČT art aneb Slavíci o ornitologii

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 15/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


19. 9.–2. 10. 2017

Číslo 15/2017 (19. 9.–2. 10. 2017)

Obsah čísla 15/2017

Slovo ...

Kazatelna jevištěm

Jest jeden divadelní prostor, u...

Sukces měsíce

Collectif Malunés: Forever,...

Belgie, Francie. Režijní dohled...

K věci

O návštěvě ministra...

Ve čtvrtek 7. září přijel do...

Fejeton

Tři a

Když mě redakce těchto novin...

Názor

Otevřené dopisy ministru...

V Praze 11. září 2017 Vážený pane...

Kritika

Není co vzkázat, ale je o...

Jak vývoj divadelního jazyka na...

Ovčáček se vrací

Když v listopadu loňského roku...

Všelidové divadlo – Cirkus...

Divadelní avantgardy 20. století snily...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 15/2017...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Rozhovor

Lenka Dombrovská...

Starý operní kritik Josef Herman se...

Kauza

Kontext

Burza

Zemřeli

Obrazem

Ako to bolo za komunizmu

Letos 7. listopadu uplyne sto let od...

Fagi a divadlo

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 15/2017



Obsah,