Coming out s tragickými následky

Hra italského dramatika Maria Geraldiho Zlomatka (2002) může na jevištích fungovat jako poněkud osvětová rozprava o menšinové sexuální orientaci i výzva k jejímu chápání. Přes obecně proklamovanou toleranci k homosexualitě u nás (vyjádřenou také sociologickými výzkumy) má takové pojednání „až na krev“ určitě smysl. O účinnosti umělecké výpovědi textu i jeho zpracování ovšem lze vést diskusi.

Syn Diego, vysokoškolák, se odhodlá svěřit své venkovské matce Anně se svou jinakostí, ta ho v bytě zamkne, nasadí sedativa a vůbec se ho chystá léčit. Přivede i prostitutku Olgu, na scéně se ovšem objeví také Diegův partner Alberto. Hlavní náplň komorního dramatu, které má tragické rozuzlení, spočívá v Diegově marném a zdlouhavém vysvětlování Anně, že je šťasten takový, jaký je, že se nejedná o nic mimořádného, matka ovšem na to nehodlá přistoupit.

Hru uvedlo Městské divadlo Mladá Boleslav v režii Petra Mikesky a inscenaci lze srovnávat s českou premiérou, kterou si hra odbyla v Divadle v Řeznické. Tam byl o něco pochopitelnější motiv „uvěznění“, protože protagonistka Jitka Smutná hrála matku jako energickou, primitivní a bigotní Italku, inscenace tím ovšem získala až příliš jižní koloritnosti. Obsazení typově střízlivější Karolíny Frydecké v boleslavské verzi činí možná výchozí situaci (zamykání syna v bytě) trochu méně pravděpodobnou, jinak je však spor Diega s Annou výraznější, výsostně dramatický a herecky respektabilní. Jde o jednu z interpretačně nejsilnějších inscenací tohoto souboru, Ivo Theimer v roli syna nabízí úpornou bojovnost toho, kdo se ocitl v kleci, chlapecké zoufalství i „skandální“ vyzývavost. Spor o právo na vlastní přirozenost přerůstá v jeho podání do obecnější disputace o míře schopnosti naslouchat druhým i o nutnosti tolerance. Frydecká je mu spíš antagonistkou ve sporu než reprezentantkou mateřského principu (věkový rozdíl mezi protagonisty není příliš veliký), jejich dialogy, provázené často velmi dramatickými mizanscénami (včetně jedné choulostivé, vkusně prezentované), srší energií, která přeskakuje do hlediště. V menších partech Olgy a Alberta vytvořili Veronika Kubařová a Petr Halíček výrazné, nikoliv pouze epizodní postavy, ona přitažlivě vichřičnou „lehkou děvu“, on nejistě citlivého mladíka se smutnýma očima, který pátrá po svém několik dní nezvěstném příteli. I když mám výhrady k „realisticky“ přeplněné scéně venkovské kuchyně (tam se celé drama odehraje) a trochu i k výběru hudby, považuji v dramaturgickém i realizačním ohledu tuto inscenaci za výhru boleslavského souboru (přesto, že výchozí text se mi jeví jako poněkud tezovitý).

Na titul si trouflo i Divadlo A. Dvořáka Příbram a v pohostinské režii Milana Tomeše značně zrychlilo tempo vyprávění, takže i při nepříliš výrazném krácení odehrálo Zlomatku bez přestávky v téměř poloviční stopáži ve srovnání s boleslavskými. Není to však ku prospěchu věci – dramaticky nosný vztah dvou lidí, kteří se nemohou domluvit, ale pojí je citové pouto (matku ztvárnila Milena Kleinerová, syna Vojtěch Záveský), se zploštil na počáteční únavu z vysvětlování, která se promění v prudký protiútok. K postavám s jejich pochybnostmi i vlastním viděním světa si nestačíme vytvořit vztah. Řada mizanscén je řešena nešikovně, Záveského bohatě tetovaná záda se – při jinak klopotně realistickém jevištním tvaru – k roli Diega věru nehodí, ani pak koketerie s muži v publiku „přes rampu“. Bigotnost matky v italské lokalitě zdůrazňuje křížek se zapálenou svíčkou i hudební podkres (Funiculi funicula), v několika knihách, rozmístěných v kuchyňské (!) knihovničce, lze i z páté řady identifikovat Dějiny diplomacie. V hereckých výkonech jsou chvílemi rozpoznatelné kvality interpretů (také Debory Štolbové jako Olgy a Jiřího Vojty v roli Alberta), výsledek však přesvědčivě nevyznívá.

Obě uvedení hry v relativně menších městských aglomeracích svědčí o potřebě zpytovat problém, s nímž se česká společnost vyrovnává asi přece jen méně snadno, než napovídá statistika.

Městské divadlo Mladá Boleslav – Mario Geraldi: Zlomatka. Překlad Marina Feltová. Režie Petr Mikeska, dramaturgie Pavel Khek, scéna Nikola Tempír, kostýmy Jitka Kotíková. Premiéra 29. ledna 2010.

Divadlo A. Dvořáka Příbram – Mario Geraldi: Zlomatka. Překlad Marina Feltová. Režie Milan Tomeš, výprava Kateřina Hájková. Premiéra 11. února 2010. (Psáno z pražské premiéry 10. března 2010.)