Co o něm kruci vědí, že si na něj tak otvírají pusy? Západní systém, ten homogenní věnec homosexuálů, lační po pseudosebeosvobuzujících svědectvích odpadlých cour, které v dětství obřezali a ony teď za to nenávidí islám. Chacha. Přitom ženská obřízka je, jak každý ví, sakumprásk předislámská praktika. Jenže žrouty prasat, když něco utvrzuje v předsudcích, tak jsou k neudržení…

…A ty jejich dojemné povídačky, co si hýčkají. Mladinká muslimka přijede do velkoměsta, tam prozře, a pak vede srdcervoucí spravedlivý boj za svá práva, protože Alláh je zloun a velkoměsto je svoboda. Chachacha. Nedorostlé puberťačky jsou tyhle ženské a Západ nám mezitím utěšeně teplá a teplá…

Černé panny Güntera Senkela a Feriduna Zaimoglu, chrlící své osudy ze scény pražského Divadla Komedie, nejsou žádné tlusté báby v černém, co celý život nevystrčí paty z kuchyně a od rána do večera jen drmolí modlitbičky, jak si vyznavačky Alláha my žrouti prasat tak rádi představujeme. Ne. Jedna studuje práva, druhá ve stylových oblečcích vymetá berlínské parties, další je čistokrevnou Němkou, která navíc nikdy neměla ráda cizince, jiná, ačkoli ctnostná panna, kleje jako kanálnice, a ani dvě zbývající nehoví klišé o tom, co je muslimská žena zač.

Co také jiného než překvapení by člověk od dobrého divadla čekal, že?

V rámci svého tématu jsou Černé panny bezesporu průkopnickými vlaštovkami na českém divadelním nebi, které je zatím islámem prakticky nedotčené. Sbírat pochvaly s takovým tématem a v takovém prostředí je logicky o dost snadnější, než snažit se v konkurenci zaujmout hrou o generačním konfliktu, manželských trampotách či sexu. Černým pannám to přejme, vavříny jim totiž bezesporu náleží. Ať už jen za to, že se Dušan Pařízek hry Senkela a Zaimoglu ujal a Gabriela Míčová, Dana Poláková a Ivana Uhlířová pro nás islámem nepoznamenané přesvědčivě ztvárnily šestici opravdových muslimek.

To samo si zaslouží ovace, protože to tu ještě nebylo, ale zásek do živého to mohl být i mnohem krvavější. Co se týče flákoty masa textu i scény jeviště, které je neokázalé až tak, jako by snad vůbec nebylo a my byli svědky čtené zkoušky nebo natáčené rozhlasové hry. Úmysl režiséra, jistě. A text?

Není náhodou humanistická empatie a masochistické kálení si na vlastní eurohlavu paradoxně to nejběžnější, co se na Západě v intelektuálních kruzích ohledně muslimské tématiky předvádí? V akademických kruzích bezesporu ano. Ony Černé panny, muslimské dámy každý pes jiná ves, ale sestry ve víře, by se stejně tak jako naší zmiňované slabosti pro pseudosebeosvobozující čtivo mohly s gustem vysmívat těm citlivým eurosrdíčkům, která se tak ráda vžívají do členů všelijakých nepřátelských kultur. Za německé kulturní granty plýtvají empatií na individua, která Němce i Německo nesnáší. S tím tepláním Západu tohle podřezávání si větve pod vlastním holým zadkem myslím dost úzce souvisí.

Nechávám teď pro změnu promlouvat křupanku z extrémní pravice, má přece také právo na názor. Takový v barvitém orchestru Černých panen navíc úplně chyběl. Prý že trpíme množstvím stereotypů a je na čase se jich i v případě muslimek začít od podlahy zbavovat. Toť poselství oné divadelní hry. A oni, ty přičmoudlé Alláhovy zadky, snad netrpí přehršlem klišé o nás? Divadelní hru cítící s křesťany, co nenávidí islám, kdy muslimský dramatik snad napsal? Tohle se mi při sledování představení honilo hlavou. Že když dojde na míru sebereflexe, dochází obvykle také na lámání chleba.