Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2018

ročník 25
12. 6.–25. 6. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Seriály a blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Clown Bilbo bloguje (No. 50)

    Do rukou se mi v poslední době dostaly stohy knih o Rusku. O jeho historii, o životě jednotlivců v ní (Jevgenij Zamjatin My, Andrej Zubov Dějiny Ruska, Timothy Snyder Krvavé země, Světlana Alexijevičová Doba z druhé ruky aneb Konec rudého člověka). Převládá v nich utrpení, zoufalost, zklamání, zrada, nevolnictví, nemožnost přiznat celoživotní lež… Té víry, zanícení, pro vlast, pro kterou je člověk ochoten… šťastně zemřít!

    Ruští pravicoví extremisté v Moskvě, podzim 2011. FOTO archiv

    Ruští pravicoví extremisté v Moskvě, podzim 2011. FOTO archiv

    I nobelistka Alexijevičová o tom všem vypráví. Proč zůstává v dnešních ruských kus sovětského velkoobčana? Proč stačí, aby v nich kremelský Bond zmáčkl vnitřní tlačítko, a z jejich podvědomí vytáhne všechny staré mýty, které radostně procitají? Oceány slz bolavého, horoucího srdce… Sami hoříce, sviťme druhým! Z hrudi si vyrvěme své žhnoucí srdce, aby druzí nezabloudili. Ač sami zbloudilí, bloudí… Oběť za obětí, hrdinové s katy… Občas probleskne vřelost, čirá čistota, láska… Pro tohle se do místních stepí vracíme. Hledat ji… Dodnes si připadají, když se vyčlení, jako motýlci uvěznění v asfaltu… a parní válec funí opodál.

    Připomenu si i vzdálená místa, třeba ázerbájdžánské kosmopolitní Baku, kde jsem poprvé uviděl moře a u starobylé mešity pohostinné lidičky se skvělým suchým vínem, se skopovým v listovém těstíčku… Za pár neděl se tu při pogromech svlékají z kůže, soused souseda nebo Bělovo na Sibiři, kde zpovídaný trčí v zemljance ve vyhnanství, zatímco já tu pod šapitó šaškoval…

    SSSR, pokus o převrat, 1991. FOTO archiv

    Boris Jelcin v době pokusu o převrat v bývalém SSSR, 1991. FOTO archiv

    Vzpomenu i na srpen 1991, na puč na perestrojku, na odstavení Gorbačova, na tanky v moskevských ulicích. Se Ctiborem u Nečtin zkoušíme francouzskou verzi klauniády Le peur a de grands yeux. Zatrne nám a jsme rádi, že máme možnost, kdyby se to zvrtlo, a to považujeme za pravděpodobné, rychle pryč. Odjet do Francie. Strach má velké oči, ale strachu už bylo dost! Vedeme s nechápavými Pařížany dlouhé hovory. Z čeho můžete mít strach? Čeho se bojíte? Obrněných vozů? Vojáků? Moskva je daleko! Vy máte přeci demokracii a 68 se nemůže opakovat!… Naše zkušenost ale velí – zůstat na pozoru! I my jsme, tak trochu, poznamenaní, spící zajíci. Ušáci s vytřeštěnými kukadly. Oni nemůžou zavřít víčka, protože nemají drápy k obraně, umí jen rychle utíkat a tak ve spánku musí mít oči dokořán, aby včas dokázali mobilizovat svou jedinou protizbraň. Rychlé nohy! Havlově příteli Andremu Glucksmannovi, který nedávno umřel, se tento obraz často zdával a neustále vracel, jako symbol obav a výzev k bdělosti.

    Unavený po hodinách akrobacie hrčím v tramvaji k Hlavnímu nádraží. FOTO archiv

    Unavený po hodinách akrobacie hrčím v tramvaji k Hlavnímu nádraží. FOTO archiv (1971)

    Unavený po hodinách akrobacie hrčím v tramvaji k Hlavnímu nádraží. Snad stihnu vlak na Dobříš. Mrknu na hodinky. Dobrý! Ještě deset minut. Svírá mě tělesná tlačenice. Mobily vyhrávají. Tablety září. Studenstvo se ve všech řečech Babylonie překřikuje. Jen abych stihl vlak! Plesk! Ta proti jedoucí tramvaj musela do něčeho vrazit. Ten tupý náraz… Á, z pod předních kol, z pod masivního ráhna vykukuje šedivá hlava. Tělo, lapeno obřím vozem, klidně a odevzdaně leží. Někdo se pokouší vytáhnout voskově bílého, bezvládného… ale ruce se nejistě zdráhají, abych neublížil, nenatrhnul… a zatížení je přílišné. Klid křehkého těla křeše úvahy o konečnosti, konci. Co kdybych tam byl sám. V mrazivém večeru, na mrazivé koleji, přimáčknutý ledovým, železným vagonem. Plesk! Vteřina nepozornosti, slabosti… Plesk! Lidská schránka je tak drobná, zranitelná… Ale kolik toho vydrží!? Rusko? Německo? Francie?… Přežilo všechny humánní revoluce, evoluce…

    Ivan Rajmont, 2003. FOTO archiv

    Ivan Rajmont, 2003. FOTO archiv

    Ve vlaku i u rozžhaveného topení mrazí v bedrech, a když klimbnu, přilétne sen o Ivanovi Rajmontovi. Mám mu při společné činohře odlehčit, najít adekvátní situace, řešení… Najít přístroj proti rostoucí houbě… Prosím tě, Jiří, přijď na něco! Hlavně v tom finále! Plesk!

    Vypínám lampičku a s ní dějiny krvavých zemí… Převaluji se. Fíjůn…fíjůn… Vržou péra v matraci. Okénko v litinových kamnech ozařuje potemnělé detaily a ony s mihotavým plaménkem oživují. Knihy protahují hřbet, masky na stěně prohlubují oční dírky, škleby… Pomalu se propadám do mrákot…

    Jan Antonín Pitínský. FOTO RADEK MIČA

    Jan Antonín Pitínský alias Píťa. FOTO RADEK MIČA

    Sedím s Píťou v automobilu. Drkotáme po velkém jevišti. Stále dokola. Dokola. Mám pochybnosti, ale když do toho jde i on… Náš úkol je jednoduchý. Co nejlépe nazkoušet průběh experimentu. Do auta bude vháněn otrávený plyn, pomalu, pozvolna, aby si to diváci s herci užili. Maximálně dvě hodiny, dál už by to byla nuda. I poprava ve středověku měla svůj rytmus. Herci budou hrát, kdo z koho, kdo dříve odpadne. VYHRÁVÁ, kdo vydrží déle vzdorovat. Reality show.

    Patrně abychom věděli, do čeho půjdou, i nám pustí jedovatý gaz. Dusíme se, kuckáme… Ano, hned si uvědomujeme, že každé představení končí smrtí. Jedinečnost zaručena. Jedná se o prototyp pro všechny likvidátory. …ehm ehm …ehm ehm… kašleme víc a víc…Idea je jasná. Každý je nahraditelný! Autentická hrůza musí být co nejlepší, nejuvěřitelnější… …ehm ehm …ehm ehm… proto jsme angažováni! Jsme na to patřičně hrdí! Kohoutí péra pýchy vystřelují! Naše vlastní kůže zakouší výmysl lidské choromyslnosti, které budeme i my sloužit. Je to správné? Proč MY? No, vybrali ty nejlepší, aby byl účinek co nejlepší. …ehm ehm …ehm ehm… V divácích musí nová hra vznítit pochybnosti o vlastním egu – Každý je nahraditelný, každý bude vyměněn… Neexistuje jedinec, kterého by nemohl někdo zastoupit …ehm ehm …ehm ehm

    Jak by mohli aktéři gestikulovat? Jaká choreografie by se nejvíc hodila v tomhle stísněném prostředku? Jaká světla? Zvuk? …ehm ehm …ehm ehm… Mračna se valí… Píťu už téměř nevidím. Motá se mi hlava… Neměli by to už zastavit? Takhle to nenazkoušíme, nedozkoušíme, nedoděláme… STOP! Máme přece dostatečnou fantazii, představivost! Nemusíme projít Stanislavského metodou… …ehm ehm… Sloužíme dobré věci? Ano!… Je to jasné! Jisté! I nás nahradí… KDO? …ehm ehm …ehm ehm… Likvidace lidstva, náhrada lidstva… Plné hlediště plácá, puká smíchy, pláče dojetím…

    Jsme součástí experimentu. FOTO archiv

    Jsme součástí experimentu. FOTO archiv

    Jsme součástí experimentu. Vše se natáčí jako instruktážní film a u počítačů to v přímém přenosu laikujou, sdílí, četujou, glosujou. …ehm ehm …ehm ehm… Autentická hrůza musí být co nejlepší, nejuvěřitelnější… …ehm ehm …ehm ehm… proto jsme angažováni! Každé představení končí smrtí! Jedinečnost zaručena! Každý je nahraditelný! Není jedince, kterého by někdo nezastoupit! …ehm ehm… ehm ehm… Vůz zrychluje. Víří, skáče po prknech divočeji, šíleněji. Tluču do skel, do zamčených dveří. Odpovídají ozubená ústa, nadšený dupot podrážek. Z portálů fandí zaměstnanci. Drží palce vzhůru. Volají Zlomte vaz! Máme vás rádi!

    Vidíš ty spokojené kolegy?
    Neboj, za chvíli budou na našich sedadlech!
    Zemřít zrovna dnes? …Tady?
    Neříká se, že hercův sen je zemřít na jevišti?
    Proč myslíš, že vybrali právě nás?
    No…ehm, ehm…To je jasné, aby viděli, jak si s touto zapeklitou situací poradíme. Posloužíme jako příklad! Inspirace! Za ni si nás pokaždé vážili a tu teď zúročíme!

    Začínáme modrat… fialovět… …ehm ehm …ehm ehm… Dech se kráááátttíííí…

    Do Dejvického divadla na hru Zásek, kde se můžu v klidu smát, dumat nad sebou samým v uvízlém výtahu a potkat anděla. FOTO archiv DD

    Do Dejvického divadla na hru Zásek, kde se můžu v klidu smát, dumat nad sebou samým v uvízlém výtahu a potkat anděla. FOTO archiv DD

    Probouzím se. …ehm ehm …ehm ehm… Sípám, pískám jako při astmatickém záchvatu. …ehm pííí… Dávkovat! Menší porce světa! Víc slunce! Lesa… Na brusle na dobříšský stadión! Klouzat po brdských stráních na běžkách… Do Dejvického divadla na hru Zásek, kde se můžu v klidu smát, dumat nad sebou samým v uvízlém výtahu a potkat anděla… Nebo do bahnitých lázní do Třeboně…

    …a cestou zahlédnout malého motýlka, který se utrhl z asfaltu a se zatíženýma nožkama letí, letí, letí… míjí vytřeštěné bulvy zajíců…

    Mává mi křídly… FOTO archiv

    …a cestou zahlédnout malého motýlka. FOTO archiv

    Mává mi křídly…


    Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 50)

    1. Zdeněk Říha

      Mi se líbí,
      že jsi logicky osobní. Je to tvoje zpověď, chvílema Ti teda nezávidím. Tvoje soukromé inferno, pod tlakem okolního. Apel tam je. No jo. Nemáme to lehký.
      Dík.
      Zdeno

      15.02.2016 (10.29), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Zdeněk Říha

      Mi se vždycky líbí,
      že je to logicky Tvoje výpověď. I s přesahem. Ani Ti nezávidím inferno pod tlakem okolností. Všeobecný apel tam je. No, nemáme to lehký.
      Zdeno

      15.02.2016 (10.33), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Pavel Herot

      Skvělé ! Srdečně zdravím !

      16.02.2016 (3.02), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,