Bezradná skládačka trapných citátů
Fučíkově osobnosti, po její obludné mytizaci a dnešním takřka zapomnění, dlužíme mnoho. Hlavně střízlivě kritický, ideologicky nepředpojatý pohled na celý ten humbuk kolem něho i na něho samotného. Vtipný kritik i okouzlující společník, kterému ovšem vůbec nebylo zatěžko ve svobodných časech záměrně lhát ve službách cizí mocnosti a mlžit o jejích zločinech (viz „případ Mejerchold“ – trapnější o to, že perzekvovaný a posléze umučený režisér, jehož likvidaci doma Fučíkpopíral jako výmysl „pražské kavárny“, patřil k jeho přátelům). Jenže v čase nesvobody tentýž Fučík‚vzdorvšem zakolísáním a selháním, nakonec reálně obětoval pro naši svobodu život. Proto jsem byl zvědav, jak s rozporuplným fenoménem naloží ve Studiu Hrdinů.
Stanislav Majer jako urostlý Julius Fučík obklopený svými příznivci FOTO DOMINK GAJARSKÝ
Byl jsem příznivě naladěn už předchozím, invencí hýřícím Dnem opričníka, jakož i programem (autorům jde o to, ukázat konkrétního člověka s konkrétním temperamentem, odpolitizovaného Fučíka), byť něco znělo podezřele nadneseně (o Fučíkovi lze bez nadsázky říct, že byl jediným českým mučedníkem 20. století, „glorifikovaným“ a nakonec i odvrženým). Zkrátka na málokteré divadlo jsem se letos těšil jako na toto; o to hlubší bylo rozčarování. Na počátku dvě bíle oděné herečky „angažovaně“ hledí do publika a publikum na ně a obě strany tak jako ve známé pohádce dlouhé minuty předstírají, že vidí císařovy nové šaty (ten pocit se mi vracel i později). Pak vypukne vtipuprostý, školsky odrecitovaný „osvětový“ dialog, v němž tytéž dámy láskyplně vzpomínají na Fučíka jakoby ústy V+W. I když se některé pasáže opravdu kryjí s autentickými výroky ze značně sentimentálního vídeňského vzpomínání V+W z října 1974 (jiné věty, které se nehodí do glorifikačního referenčního rámce, forbína vynechá, a další nevtipně zase přidá), dialog po smyslu je jedna faleš. Nemyslím tím jen ahistorickou etudu převleku do masky „profesora Horáka“, s níž samozřejmě neměli V+W nic společného, mám na mysli celkové vyznění: vztah V+W k Fučíkovi byl vše jiné než bezkonfliktní idyla, která se tu servíruje publiku – střídal chvíle souznění i tvrdých střetů (viz polemiky o ideologii a satiře v tisku z let 1928–1930, pak znovu rok 1934, kdy Fučík V+W napadl za popěvek o sovětském Dněprostroji atd.). Po tomto snaživém nepodaru se představení kvalitativně zvedne až s příchodem, vlastně vzhledem ke vstupní akci přílezem Stanislava Majera v titulní roli (klobouk dolů: uhrát na profesionální úrovni plytký text, šustící papírovými frázemi a krkolomnostmi, a vystavět s tímto závažím na noze dramatickou postavu, dosahující i několika spontánně vstřícných diváckých reakcí, to všechno vyžadovalo velké mistrovství). Zato nevkusná byla posunčina a ječení zkarikované Gusty Fučíkové v přehrávaném podání Dany Polákové. Ano, v představení jsou i okouzlující místa (vasareliovské scénografické efekty a hra se stíny), jež se ovšem Fučíka vůbec netýkala, mohla se odehrát v kterémkoli jiném příběhu. Představení jako celek je jen bezradnou skládačkou trapných citátů (ne všechny byly od Fučíka!), nemá názor, rytmus, pointu a, až na laciné výjimky, ani vtip.
Hodnocení: 1
Viz také Mučedník komunistické víry od Marie Reslové (hodnocení 4)
Studio Hrdinů – Michal Pěchouček, Jan Horák: Citový komediant. Režie Michal Pěchouček a Jan Horák, dramaturgie Jan Horák, výprava Michal Pěchouček, kostýmy AndrijanaTrpković, hudba Dominik Gajarský. Premiéra 2. října 2013 ve Veletržním paláci.
Komentáře k článku: Bezradná skládačka trapných citátů
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
