Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2018

ročník 25
26. 6.–1. 9. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Seriály a blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Chramostová po dvaceti letech

    Skutečně inteligentní člověk ví, že je zároveň hloupý. Skutečně velký člověk ví, že je zároveň malý. Někteří lidé se však necítí malí nikdy. To jsou právě ti jediní, kteří malí opravdu jsou. (G. K. Chesterton)

    Vlasta Chramostová s Vladimírem Justem, Jiřím Sulženkem a Jiřím Srstkou křtí v Národním divadle svou knihu FOTO HANA SMEJKALOVÁ

    Voskovec a Werich, Umberto Eco a desítky dalších o tom věděli své: těžší než mít nečekaný úspěch se zdařilým debutem je podobný úspěch zopakovat. Nota bene po dvaceti letech. Ale právě to se letos – po devatenácti letech – zdařilo Vlastě Chramostové. Pokusme se tomu malému zázraku přijít na kloub.

    Žádná „Třináctá komnata“

    Prvé vydání jejích memoárů vyšlo v roce 1999 pod minimalisticky nezdobným názvem Vlasta Chramostová (Doplněk Brno – nyní pod názvem Na přeskáčku I jako první svazek dvoudílné edice Byl to můj osud, Academia 2018). Už tehdy byl její autentický, k sobě i k druhým nemilosrdný autoportrét zároveň nemilosrdným portrétem doby. A už tehdy šlo o radikální překročení, ne-li popření žánru: autoportrét paradoxně vyrostl na zplaněné půdě populárních „hereckých memoárů“, v žánru retuší historie historkou. Chramostové kniha se vymykala z obvyklého stavění vlastních pomníků se stálým sluníčkem přímo nad hlavou, aby probůh nevrhaly žádné stíny (paradoxně se televizní obdoba těchto autopomníků dodnes odehrává pod matoucími etiketami typu Třináctá komnata – ostatně svůj odmítavý názor na tento formát Chramostová nejnověji vyjádřila na s. 200). Její memoáry trčely ze záplavy knižních „selfíček“, jejichž metodologií bývá podkuřování sobě, publiku, čtenáři i době, pokud možno s pomocí „objektivních“ svědků, kolegů i pečlivě vybraných recenzentů (dle mínění jiných pohledná, psávalo se odjakživa do sňatkových inzerátů). Už před devatenácti lety jsem proto psal, že autoportrét Chramostové odkrytím stinných stránek vlastního života (vázací akt StB, vstup do KSČ, autonehoda s tragickými následky) nám dává možnost jaksi zevnitř pochopit osobnost i epochu, promítnout se do ní i se svými vinami, nadějemi, pochybnostmi, úlitbami a stíny. I když ne každý, dodával jsem a dodávám i dnes, stihne za jeden život mít tři partnery a nejméně tolik pobytů na psychiatrii, přežít smrt jediného dítěte, a navíc si ji byť neúmyslným zaviněním vyčítat, být naverbován i pronásledován StB, být slavnou oficiální hvězdou i prašivou ovcí, v závěru přerušené umělecké dráhy opět všemi oslavovanou, i těmi, kteří se k ní dvacet let nehlásili – a k tomu všemu ještě napsat knihu, která nemá ve svém žánru a čase konkurenci. Vše v zásadě platí i pro druhý svazek pamětí, a samozřejmě i pro jejich edičně nově uspořádaný celek. Dokonce bych řekl, že druhý svazek naplňuje ještě důsledněji nový podtitul, navržený editorem Janem Lukešem – Na přeskáčku, budeme se zabývat jeho druhým dílem (Academia Praha 2018, 364 stran).

    Kauza Kohout?

    Autorčino navenek jakoby roztěkané, uvnitř však pevným etickým postojem kotvené psaní má spíš než k běžným, chronologicky i tematicky přehledně uspořádaným autobiografiím blízko k eseji: Nehledaná, prostá, přirozená rozprávka, nekonstruovaná předem, nedbající pravidel řečnické rétoriky, řízená výhradně svobodným pohybem nelíčené osobní myšlenky a usilující o jadrnost myšlenkovou, nikoliv o kvality formální. Takto Václav Černý definuje esej v pojetí otce zakladatele žánru Michela de Montaigne: jako způsob „nesoustavného“ přemýšlení o sobě, o svém životě, názorech, zálibách, prohřešcích, četbě i přátelích (v případě Vlasty Chramostové je toto vše samozřejmě limitováno obzorem divadla a politiky, která do jejího osudu „pouhé herečky“ fatálně zasáhla, přinejmenším vnucením několika nových životních rolí). Montaigne nadepíše kapitolu z Esejů třeba Cestovní kočáry, a přitom v ní různými časovými i tematickými skoky dospěje až k dodnes aktuální kritice barbarského postupu „křesťanských“ dobyvatelů vůči „divošské“ kultuře indiánských říší Střední a Jižní Ameriky. Podobně i Chramostová věnuje zdánlivě celou kapitolu XVI. své herecko-autorské benefici, jíž si nadělila k osmdesátinám – Tři životy (Kolowrat, 2006), tedy zdařilému jevištnímu přepisu prvního svazku svých memoárů, ale přitom valnou část kapitoly věnuje Pavlu Kohoutovi, který s vlastní beneficí nemá nic společného. Leda snad to, že jí předtím navrhl, aby pro jubileum herecky převyprávěla text řeckého románu Psí matka (k sedmdesátinám mi dal Pavel Kyanid o páté, teď k osmdesátinám vybral kapitoly z knihy a já je měla herecky přečíst). A tuto nabídku odmítla po manželově radě, čímž založila roztržku (Stanislav Milota je opět, jako v prvním svazku, druhým hlavním hrdinou vyprávění, do něhož ovšem tentokrát razantně vstupuje i přímými autorskými glosami). Pak autorka od své benefice skočí do let Kohoutovy nucené emigrace po Chartě 77 a přemýšlí o odlišnosti role světově úspěšného emigranta od role osamělých domácích disidentů. Odtud se přesune před Chartu do roku 1976 s reminiscencí k padesátým letům – a ke Kohoutově prvotině Dobrá píseň, tentokrát v souvislosti s dávným Pavlovým blahopřáním k jejím padesátinám. Tady opět odmítá totožnost své a Kohoutovy role, tentokrát v padesátých letech (… můj osud a moje padesátá léta byla tak proklatě, dokonale jiná). Cituje Kohoutova slova: Chci-li zjistit bez šálivé optiky let, jací jsme byli, čtu si Dobrou píseň, s nimiž hned polemizuje: Jací jsme byli? Jací byli tví soudruzi, Pavle! Ne já! Nebyla jsem v té době v KSČ. A když Ty jsi „vášnivě napsal “ Dobrou píseň a začal jsi tak být úspěšným talentovaným komunistickým spisovatelem, mého prvního muže, „nepřítele strany a vlády“, vyloučeného z KSČ, na hodinu zbaveného funkce ředitele rozhlasu, vyvedli z jeho budovy pod revolverem v zádech dva pánové do zlověstného černého auta. V padesátém roce na podzim! Na počátku temných padesátých let! Naše výchozí pozice těch let byla naprosto protifrontová! Pak vyprávění skočí k Radovanu Lukavskému, Lubě Skořepové, Janu Kačerovi a jejich beneficím, odtud k Ivanu Rajmontovi a přípravě vlastního představení. To ji zavede až k zasutým vzpomínkovým zdrojům z tatínkovy vlastenecké větve (jí, ale také antisemitismu, pozadí politických procesů, Vítězslavu Nezvalovi i Sonje Henie je věnována kapitola VIII.). A také k vlastním divadelním začátkům za protektorátu, k zavření Zemského divadla v Brně nacisty a k milovanému profesoru Rudolfu Walterovi. Odtud se roztočený biograf vzpomínek opět stočí ke Třem životům, jejich slavné premiéře v Kolowratu, k díkům hereckým kolegům Davidu Prachařovi a Kateřině Holánové – a opět se až obsedantně vrací hořké téma Kohout, korunované kousavě asertivním vstupem Stanislava Miloty (Tady se opět musím vnutit, doplňje Standa, nebylo mně to umožňováno. Mnohokrát jsem byl odbyt vysokým patetickým hlasem: „To je moje kniha! Napiš si svoji!“ Ale smlčet ten dopis!? Vlasta je málo sebekritická a já že bych měl jít na převychování. To napsat hned po představení, v němž Vlasta podle své knihy vydává svědectví podobné vivisekci? Zrovna od vás, „soudruhu“, taková výtka?). Zde se Milota mimoděk dostává do problematické blízkosti u nás tolik oblíbeného předsudku vůči posrpnovým emigrantům, zvláště pokud byli kdysi komunisty, předsudku v daném případě nespravedlivému už proto, že Kohoutovi byla emigrace, jakkoli to pak sám mnohonásobně využil a režimu stonásobně vrátil, komunisty vnucena (Převychovat? Za to, že jsem se postavil proti bezohledné, konjunkturální, sobecky „kohoutovské“ manipulaci v okamžiku Vlastina loučení…? Schovat se za to, že zvolím život bez problémů, šikanování a zatýkání, zmizet ve snobismu „sobě vlastním“ na dlouhá léta, pryč od všeho, co jsem sám také začal?). A aby to čtenář neměl jednoduché, téma Kohout s mnoha reminiscencemi a odbočkami je i jádrem kapitol XIII. (v souvislosti s Kyanidem o páté, nejhezčím divadelním textem, který pro mne Pavel Kohout za naší celoživotní spolupráce napsal) a zejména kapitoly XV., kde se znovu vrací i téma Bytového divadla, jež si podle Chramostové Kohout snaží jaksi přivlastnit, i když Macbeth byl jen jedním ze čtyř představení (… později, v cizině, si mne přivlastňoval i s osudem… Marie zápasí s Anděly je hra, ve které Marie hraje divadlo doma jako já… Moje normalizační realita byla ale na míle vzdálená příběhu herečky, o které jsem četla.). Zde však Chramostová zároveň někdejšímu příteli přiznává, že v exilu vydatně a účinně pomáhal starým přátelům doma. Ne všichni jsme na to zapomněli. Myslím, že ho málokdo doma celých čtyřicet let měl odvahu hájit tak, jako my se Standou. Jakkoli se čtenář v těch peripetiích jednoho vztahu může ztrácet, jedno je jisté a pro knihu podstatné: i toto „osobní“ téma autorka dokáže překlopit do obecné roviny (vztahy domov–emigrace, padesátá versus sedmdesátá léta, dávná vina a její odčinění).

    Pistorius a ti druzí

    Také kapitola XI. o Luboši Pistoriovi začne polistopadovou kocovinou let 1993/1994, přejde k motivu pohádek (Dobře tak, že je smrt na světě) a skočí od úvah o režisérském maximalismu do časů okupace, kdy Chramostová jako narychlo vyškolená zámečnice v továrně na letecké díly naopak obhajuje fušérství, s nímž při ledabylé kontrole doufala, že letadla spadnou. A odtud rovnou do roku 1959 k zakázané Stehlíkově Nemilostné romanci, motiv zákazů ji dovede skokem dvaceti let k připomínce k Fischerové Hodiny mezi psem a vlkem, odtud zase čelem vzad do roku 1968, ke krátce posrpnovému Andersonovu Bláznu v Athénách (Athénách okupovaných Sparťany), kde hrála Brodského Sókratovi v Pistoriově verzi Vím, že nic nevím Xantipu, a přes, jak píše, „Mutr“ Kuráž a její děti v Chebu (1973) skočí ostrým střihem ke „svému“ tématu bytového divadla (Dávno, dávno již tomu). Pak se obloukem vrátí – už zcela mimo téma Pistorius – k charakterizaci polistopadové atmosféry skrze Jana Rejžka, kterého v roce 1990 moc nepobavila scénka z Televarieté, v níž striptérka Jiřiny Bohdalové v plavkách vysvětluje, že se v posledních dvaceti letech mohla předvádět jen po bytech a půdách. A je tu opět – přes Toma Stopparda, Marii Schellovou a „Havel Festival“ v New Yorku – téma bytového divadla, i toho z roku 2015 (Maroš Kramár). Když to takto řadím, vypadá to zmateně, ale díky slovesnému umu, citu pro detail a autorčině temperamentní naraci (kniha patří mezi ty, kdy při pouhém čtení autora zřetelně i slyšíme) vyloupne se před námi skrze průběžný „pohyblivý portrét“ jednoho režiséra i portrét doby se střídajícími se referenčními perspektivami: perspektivou let válečných, šedesátých, let disentu a pro ni hořkých i sladkých polistopadových návratů.

    Trapnější než Bohdalová parodující bytové divadlo připadají autorce momenty často vznikající při vypjatých slavnostních okamžicích (ceny, jubilea, úmrtí). Ty Chramostová s radostí až škodolibou vytahuje z bažin kolektivního zapomínání – a zpřítomňuje je několika ostrými, úspornými slovními črtami. Například v kapitole V. k udělování Českých lvů za Hořící keř, kdy ocenění režisérce předával „český Andersen“ – tenkrát, když Palach umíral, lidový milicionář, dogmatickký komunista, likvidátor „zlatých šedesátých“, skvrna na čase, době, činu. Bylo to trapné chucpe, Vorlíčku! Doplňme k tomu neméně trapnou režisérovu normalizační trilogii o Bouřlivém (a jiném) víně, ale důležitější bude něco jiného. Autorka si podobné „invektivy“ – jinde třeba na adresu Evy Holubové a její samozvané role při Havlově filmovém Odcházení nebo Jiřiny Jiráskové a bombastického cirkusu jejího jubilea v televizi, přizdobeného Klausem i živým koněm – může dovolit proto, že útočí s otevřeným hledím. Že pro svá selhání (KSČ, StB aj.) nadále nemá omluvy a že hned v první kapitole z televizní kritické Katovny, věnované prvnímu svazku, nevynechá ani k sobě nelichotivé pasáže o dodatečném sebeobsazení do patetické heroiny a fiktivní Antigony i o dírách ve vlastní sebereflexi svého agitpropu v padesátých letech, kdy přišla do Prahy hrát sérii socialistických hrdinek a všelijakých pionýrek z Dobré písně a podobných věcí a nemá pocit, že se něčeho dopouštěla. Kniha to nezastírá. Mohla by proto mít motto z Ericha Kästnera:

    Paměť je mágem tajemným
    Povahu v opak ti zhoupne
    Kdo zapomíná na dobré, stává se zlým
    Kdo zapomíná na zlé, zhloupne


    Komentáře k článku: Chramostová po dvaceti letech

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,