Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.

Černý pták na dotek

Hra skotského dramatika Davida Harrowera Blackbird se při premiéře v roce 2005 stala jednou z událostí Edinburského festivalu a také její první české uvedení v Národním divadle (inscenace Jiřího Pokorného, 2010) mělo výtečný ohlas: Jiří Štěpnička získal za roli Raye Cenu Thálie. Navzdory tomu přichází další inscenace tohoto textu až po sedmi letech. Asi docela překvapivě: vždyť Blackbird, který se vloni dočkal i filmové verze, je tematicky silná, skvěle napsaná a k tomu ještě „nízkonákladová“ hra.

Kateřina Liďáková a Luděk Randár hrají Blackbird v šatně orchestru FOTO LUCIE URBAN

Zvolil-li režisér Petr Michálek v Městském divadle Zlín na rozdíl od pražské inscenace onu „levnou“ verzi, nebylo to snahou ušetřit (i když jako zároveň řediteli divadla mu tento aspekt jistě není lhostejný), nýbrž skrz eliminaci divadelních „pomůcek“ vytvořit dílo se schopností bezprostředně zasáhnout diváka. Hraje se v šatně orchestru, nevelké suterénní místnosti pod jevištěm s řadou zašlých šatních skříněk, zčásti umakartovými stěnami a omšelou podlahou, to vše pod tlumeným světlem zářivek a nouzových svítidel. Do autentického zákoutí s dvěma řadami židlí pro asi třicítku diváků přichází muž a žena. Z prvních slov napjatého rozhovoru vyjde najevo, že jsme v zázemí jakéhosi skladu, kam ona přijela za ním.

Brzy pochopíme víc: kdysi se jejich cesty fatálně protnuly. Bláznivý vztah dvanáctiletého děvčete a čtyřicetiletého muže se však vymkl kontrole a nezvratně dospěl ke katastrofě. On si pak odpykával trest vězení, ona dospívání, v němž se trauma stigmatizované a podvedené dívky prohlubovalo otázkami, na něž nenalézala odpovědi. Svého osudového muže vyhledala po patnácti letech.

Oba hrdinové jsou obyčejní lidé, zřejmě bez vyššího vzdělání a schopnosti kultivovaně formulovat. Jejich mluva je kostrbatá, přerývaná, často v jednoduchých krátkých větách hledají správný výraz pro vyjádření myšlenky, vzájemně si skáčou do řeči a doplňují slova za toho druhého. I když je příběhový rámec zřejmý, tápavý tok rozhovoru přeskakující mezi současností a retrospektivou nutí obecenstvo mnohé domýšlet.

Vtažení diváka do dění navíc inscenace umocňuje kontaktností, která ve Zlíně není obvyklá: v poněkud klaustrofobním prostoru se není kam a za co schovat. Což platí jak pro diváky, tak protagonisty. Petr Michálek rezignoval na svícení, hudbu, scénografii a vsadil na jediný, zato zásadní divadelní trumf: herce.

A Kateřina Liďáková s Luďkem Randárem tento vklad zúročili v maximálně míře. Jejich spolupráce je v prvé řadě nesmírně koncentrovaná: masu textu ovládli s precizností, díky níž jejich do sebe zaklesnuté a vpletené dialogy znějí přirozeně a vytvářejí nezbytnou platformu autenticity. A z této základny formují s bohatou, zároveň však malému prostoru přiměřenou plasticitou podoby svých obyčejných a přitom k bolesti raněných postav. Una Kateřiny Liďákové těží zpočátku z momentu překvapení, je to přece ona, kdo si toto setkání vynutil a mohl se na ně připravit. Prvotní převaha s prvky arogance se však brzy drolí a mladou ženou opět zmítají palčivé otázky po vině, trestu a smyslu, jež ji sem dovedly. Strhujícím momentem je například její monolog, jímž se vrací k událostem oné přelomové noci, herečkou podávaný s naléhavě stupňovanou emotivností. Luděk Randár volí spíš defenzivní, jako by do sebe stažené výrazové prostředky. Chraplavě ztišený tón promluv odpovídá situaci muže, který se od byvší prohry pokusil odstřihnout i změnou identity a teď neví, co má náhlá Unina návštěva znamenat. Přes kratičké návaly vzteku a občasnou snahu opanovat situaci se vesměs snaží zachovat pokerovou tvář: jenže z úsporných gest a mimiky prosvítá vnitřní zmatek a trýzeň muže, který znovu rozvažuje své životní selhání.

Nemyslím, že Blackbird je underground, jak jej divadlo samo prezentuje (tedy až na to, že se opravdu odehrává v podzemí), spíš ukázka tvorby z vnitřní potřeby, jejíž přítomnost v podmínkách mašinerie regionální repertoárové scény indikuje zdravé poměry.

Městské divadlo Zlín – David Harrower: Blackbird. Překlad David Drozd. Režie Petr Michálek. Premiéra 21. února 2017.

  • Autor: Marcel Sladkowski
  • Publikováno: 03. dubna 2017

Komentáře k článku: Černý pták na dotek

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 12/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


13. 6.–26. 6. 2017

Číslo 12/2017 (13. 6.–26. 6. 2017)

Obsah čísla 12/2017

Slovo ...

O sochaři, jehož zabil...

Říkalo se mu „fronta na maso“....

Sukces měsíce

Divadelní Flora Olomouc

Divadelní festival v Olomouci již...

K věci

Rozdělování veřejných...

V Brně se po roce 1989 pomalu a s...

Fejeton

Povaha česká prokouřená

Blížila se půlnoc posledního...

Názor

„Kouříme? Nekouříme –...

Titulní citát z Havlovy Zahradní...

Glosa

Nedá mi to

Karla Hofmannová na vedlejší straně...

Přehlížená Afrika

Třináctý ročník festivalu Tvůrčí...

Kritika

Divadelní galerie

Na začátku Fragmentů milostných...

S Čechovem neradno režijně...

Racek, jedna z pětice „velkých...

Honibrku, ty jsi Káj?

Představení AnderSen začne jako...

To je směšné, cha, cha,...

David Drábek uvařil hradeckého...

Pěkná napodobenina

Plzeňská opera uvedla českou...

Nový pokus o Žítkovské...

Dodo Gombár se jako režisér a...

Tři muži v chalupě aneb...

Závěrečná část „angažované,...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 12/2017...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Rozhovor

Jak se vaše divadlo vyrovná...

Rozhovor s řediteli o kouření v...

Kauza

Kontext

Burza

Zahraničí

Zemřeli

Obrazem

Akce / Action

Výpravnou publikaci Akce/Action...

Expert – obřad jako obraz

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 12/2017



Obsah,