Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2018

ročník 25
26. 6.–1. 9. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Seriály a blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Čelákovické glosy (No. 32)

    Skladatelé francouzské romantické opery se dokázali úspěšně zmocnit velkých literárních a dramatických látek a pohlédnout na ně optikou konce 19. století: Gounod proměnil Shakespearova Romea a Julii ve sled sladkých valčíků, často koloraturních, Massenet a jeho libretisté Édouard Blau, Paul Milliet a Georges Hartmann transformovali Utrpení mladého Werthera, Goethův román v dopisech, v poněkud larmoyantní operu Werther vrcholící sebevraždou (a dlouhým umíráním) hlavního hrdiny.

    Národní divadlo, Praha – Jules Massenet: Werther. FOTO ND

    Massenetova hudba je v nejlepším smyslu slova eklektická: využívá k podpoře dramatického působení všech dobových vymožeností harmonických, leitmotivické techniky i instrumentačních novinek (včetně altsaxofonu).
    Národní divadlo sáhlo pro nové uvedení Werthera po více než osmdesáti letech po staré inscenaci režiséra Willyho Deckera premiérované v Amsterodamu v roce 1996. Jeho koncept akcentuje tragický děj, který artikuluje v tvrdých konturách – nepochybně proto škrtá dojemnou scénu večeře dětí-sirotků, o které se Charlotta stará po smrti matky. (Obraz zemřelé, pověšený na zdi, je velmi často snímán a adorován, skoro jako fetiš.)

    Všichni vědí, jak příběh dopadne. FOTO HANA SMEJKALOVÁ

    Režisér výrazně proměnil úlohu dvou epizodních postav přidaných libretisty: Johann a Schmidt, původně jen hospodští kumpáni otce rodiny, městského správce, jsou u Deckera skoro hlavními hybateli děje – vystrkují ocylindrované hlavy všude a v nejnemožnější chvíli. Tu aby děj postrčili, jindy zas něčemu zabránili, prostě bez nich by se nic nedělo. Aby divák nebloudil, během předehry vystoupí v němohře Werther a zastřelí se. Všichni tak vědí, jak příběh dopadne.

    Scéna a kostýmy využívají symboliky barev. FOTO PATRIK BORECKÝ

    Scéna a kostýmy využívají symboliky barev: přední scéna je temně modrá, v ní se pohybují černě kostýmované postavy, Werther je oblečen žlutooranžově, ve stejném tónu je podlaha zadního jeviště i výběžek vpředu nad orchestrem. Makety domů a kostela, vlastně model vesnice, je černý. Jeho funkce není příliš zřejmá, snad s výjimkou uchopení kostela, když jde o Albertovu svatbu s Charlottou. (Podobně okatá symbolika, jako úvodní Wertherova němohra!) . Ve druhé půlce je už podlaha druhého jeviště bílá – budou Vánoce a zima. Také Werther vystupuje v temnějším, převážně hnědém kostymu. Jak se ukáže, pro režijní koncepci jsou velice důležité modré zdi rámující proscénium, ke kterým se mohou postavy s rozpaženýma rukama „dramaticky připlácnout“ (častá póza).

    Kofroňovo rázné a tvrdé pojetí hudební složky je evidentně v souladu s režijním konceptem prakticky anulujícím lyrickou vrstvu. FOTO HANA SMEJKALOVÁ

    Kofroňovo rázné a tvrdé pojetí hudební složky je evidentně v souladu s režijním konceptem prakticky anulujícím lyrickou vrstvu – proto jsou podtrženy dramatické vrcholy. Orchestr, hrající na velmi dobré technické úrovni, zazněl místy i v opravdovém pianu (bylo tak možno slyšet „burácející“ klimatizaci). Především dramatický byl i zpěv sólistů: Peter Berger (Werther) exponoval ve vrcholech poněkud pronikavou barvu svého hlasu. Štěpánka Pučálková (Charlotte) přece jen zněla místy měkčeji. Nejlépe se prezentoval lehký koloraturní hlas Slávky Zámečníkové (Sophie).

    Zdeněk Plech (Městský správce) využil svých fyzických i pěveckých daností a vytvořil věrohodnou postavu otce. FOTO PATRIK BORECKÝ

    Zdeněk Plech (Městský správce) využil svých fyzických i pěveckých daností a vytvořil věrohodnou postavu otce, Jiří Rajniš vystavěl Alberta jako velký, hrozivý, temný přízrak. Ivo Hrachovec a Václav Sibera (Johann a Schmidt) měli kromě zpěvu významný úkol zásadních hybatelů děje – zvládli ho vcelku decentně.

    Jednostrunná inscenace je působivá. FOTO PATRIK BORECKÝ

    Jednostrunná inscenace je sice působivá, neprezentuje však měšťanskou atmosféru Charlottina domova, s níž výrazně kontrastuje Wertherova osudová láska, která ho žene k tragickému konci. Tento rozpor, který je základem příběhu, je anulován.

    S nostalgií jsem si vzpomněl na kdysi dávno zhlédnutou inscenaci ve vídeňské Volksoper, kde byly obě složky v rovnováze…

    Národní divadlo, Praha – Jules Massenet: Werther. Hudební nastudování a dirigentPetr Kofroň, režijní koncepce Willy Decker, režie obnoveného nastudování Stefan Heinrichs, výprava Wolfgang Gussmann, dramaturgie: Beno Blachut, Orchestr Národního divadla, členové Kühnova dětského sboru (sbormistr Jiří Chvála). Nastudováno ve francouzském originálu. České a anglické titulky. Premiéra 7. června 2018.

    • Autor:
    • Publikováno: 12. června 2018

    Komentáře k článku: Čelákovické glosy (No. 32)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,