Magická hra symbolů
Lužickosrbskou legendu o Krabatovi – čarodějově učni, literárně pojednanou nedávno zesnulým Otfriedem Preusslerem, znají Češi především díky strašidelnému animovanému filmu Karla Zemana. Atraktivní látky si všiml choreograf Jan Kodet, který ke spolupráci na novém původním baletu přizval skladatele Zbyňka Matějů a režijní duo Lukáš Trpišovský – Martin Kukučka. Matějů je zřejmě naším nejplodnějším skladatelem baletní hudby. Složil hudbu pro Zuskovy balety Komboloi a Ibbur, s Pavlem Šmokem spolupracoval na Golemovi, před šesti lety uvedl v Plzni balet Zahrada (choreografie Alena Pešková) a spolupracoval i s Janem Kodetem na taneční inscenaci Kevel. Pro Čarodějova učně složil hudbu v dobrém slova smyslu eklektickou a temně minimalistickou. Není vyloženě taneční, ale skvěle vytváří atmosféru pro jednotlivé obrazy. V Národním divadle zní částečně živě v podání komorního orchestru a částečně z nahrávky, kde ji doplňují konkrétní zvuky a výjimečně i mluvené slovo. Díky využití moderní zvukové techniky, ale i hudebnímu nastudování Pavlem Šnajdrem zní takto spojená kompozice bezešvě.
Kristýna Němečková a Adam Zvonař v pohádkově temné pohádce Čarodějův učeň FOTO HANA SMEJKALOVÁ
Jan Kodet a Skutři v libretu zestručnili předlohu tak, aby se dala odvyprávět během tanečního představení. Balet rozčlenili do dvou dějství, z nichž každé vrcholí rozhodujícím střetem s čarodějnickým Mistrem. Zatímco první souboj učně Toníka končí smrtí jeho a milé Dorotky, v závěrečném střetu už láska zvítězí a Krabat, jenž bojuje za svou lásku Kristýnku, Mistra přemůže a tím ostatní učedníky vysvobodí. Byť příběh, obsáhle popsaný v programové brožuře, je dosti epický, inscenátoři jej vyprávějí pomocí symbolů a náznaků. Už choreografie pracuje s jakýmisi pohybovými „příznačnými motivy“ (zaťatá pěst Mistra směřující k jeho ústům, znamení Mistrovou rukou „vypalovaná“ na čela učňů, znepokojivé mihotání dlaněmi kolem skrání Krabata apod.). Náznak někdy vystačí k popisu hlavního tématu celé scény – např. útěk Krabata dvakrát připomene běh na místě, ale jinak choreografie tuto hlavní informaci nerozvíjí. Vyprávění skrze náznaky často funguje, ale ne vždy. Selhává např. ve scéně školy čarování nebo v nadbytečném snovém obraze. Tato místa jsou po mém soudu pro diváka neobeznámeného se synopsí baletu nesrozumitelná. Přesto jde o zatím nejzdařilejší Kodetův velký balet s příběhem, zejména srovnávám-li s jeho starší Zlatovláskou pro Národní divadlo nebo Argonauty pro Laternu magiku. V Čarodějově učni je několik velmi zdařilých tanečních výstupů, např. úvodní sólo Krabata, výborně charakterizující rozpoložení postavy, duety Krabata a Mistra a hlavní duet Krabata a Kristýnky ve druhém dějství. Rozpačitě naopak vyznívají některé sborové pasáže – vedle zmíněné snové scény se příliš nepovedl tanečně zjednodušený závěr baletu.
Symbolika je přítomna jak v choreografii, tak v inscenaci samé. V ní je akcentován přírodní a životní cyklus; střet života a smrti. Zimu, kdy sníh pokrývá mrtvé z války, střídá jaro, kdy dívky oslavují Kristovo zmrtvýchvstání. Odumřelý les vyvažuje kvetoucí louka. Nad vším vládne jediná jistota – postava Kmotříčka, symbol smrti, před nímž se neubrání ani to dobré a čisté, ale v závěru ani zlo zosobněné Mistrem. Cykličnost všeho dění symbolizuje kruh – ať už ten promítaný, který vytváří lopatky otáčejícího mlýnského kola, nebo ten světelný, který vyznačuje prostor Mistrovy moci, z něhož není úniku. K životnímu cyklu odkazuje i další poetický symbol života po životě. Na hrob Toníka a Dorotky je při pohřbu zaražen kůl – hlavní atribut čarodějových učňů. Kůl se s každým jarem probouzí k životu, košatí v keř a v samém závěru na něm vypučí květy.
Pro pohádkově temné vyznění Čarodějova učně má zásadní význam scénické řešení. Scéna Jakuba Kopeckého pracuje s malovanými kulisami, náznakovými objekty strohého mlýna nebo zmenšeného kostelíku a vydatně užívá jevištní mašinérie (postava Kmotříčka většinou prolétává prostorem). Díky propojení s projekcí vznikají kouzelné scény, při nichž se květy na louce ohýbají v jarním vánku nebo se Krabat s Kristýnkou schovávají před Mistrem proměněni v ptáky a ryby.
Čarodějův učeň skýtá dvě velké taneční příležitosti. V první premiéře je tančili Viktor Konvalinka (Krabat) a Alexander Katsapov (Mistr). Zajímavější střet nabídlo hlavně obsazení druhé. Mezi Ondřejem Vinklátem, který je na začátku své taneční kariéry, a Petrem Zuskou je rozdíl jedné generace. Je to vskutku učedník a mistr. Ve Vinklátově podání nesou Krabatova gesta řadu dílčích významů. Je to postava zprvu vedená strachem a pochybnostmi, ale postupně odhodlaná se za svou lásku bít. Do postavy Mistra vložil Petr Zuska svou charismatickou osobnost. Stačí, aby přešel jeviště, a divák má pocit, že pod tíhou té koncentrované síly se musí prolomit podlaha. V každém jeho gestu a pohybu je nakumulovaná energie, která z Mistra vytváří skutečně nadpozemskou a mocnou postavu.
Balet Čarodějův učeň není pohádkou pro děti, ale ani hororem. Po dlouhé době jde o původní celovečerní český balet, v němž se sešli umělci, kteří mají co říct.
Národní divadlo – Jan Kodet: Čarodějův učeň. Hudba Zbyněk Matějů, libreto a choreografie Jan Kodet, libreto a režie Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský (SKUTR), hudební nastudování Pavel Šnajdr, scéna Jakub Kopecký, kostýmy Alexandra Grusková, světelný design Daniel Tesař, animace Jan Zajíček. Premiéra 28. února 2013.
Komentáře k článku: Magická hra symbolů
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
