Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2018

ročník 25
17. 4.–30. 4. 2018
  • Zprávy
  • Aktuálně
  • Kritika
  • Seriály a blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Bylo nás pět a půl – Dějství páté

    Kabaret Spytihněva Tura

    Kabaret Spytihněva Tura (1980): Bedřich Výtisk, Eva Navrátilová-Pospíšilová, BR, Mirka Kolářová, u klavíru Láry Kolář FOTO ARCHIV AUTORA

    Spytihněv Tur salutuje

    Svobodník absolvent Přemysl Rut přibyl do Uherského Hradiště na vojenskou službu po vystudování režie na pražské DAMU za trest. Město si musel vyhledat na mapě. Pivní pověsti Ferdinanda Šafránka nelhaly. Přemysl opravdu uměl písně, ke kterým bych se já v té době studem neodvážil otevřít hubu, protože bych měl dojem, že celý zasmrádnu stařinou. Ovšem, právě u klavíru se zrodil nápad, že by na Malé scéně mohl napsat a režírovat kabaret. Problém byl, že byl na vojně a za trest. Na jakýsi záskok za Danielu Bambasovou, která odcházela na mateřskou, se objevila v angažmá z Prahy herečka Jana Rendlová, která se projevovala v klubu jako mohutná intelektuálka hulením cigaret, pitím dvojek vína a nekonečnými debatami. V divadle se to naopak projevovalo neuvěřitelným množstvím pozdních příchodů v řádech desítek minut, které si u Miloše Hynšta (počítajícího i vteřinová zpoždění) nikdo nedovedl představit (vzpomínal na Janu s údivem a kroucením hlavy do smrti). Podstatné bylo, že Jana měla za muže vnuka kabaretiéra Josefa Švába-Malostranského, legendárního surrealistu, psychiatra Ludvíka Švába, kytaristu Pražského dixielandu a roztomilého alkoholika (sám mi vyprávěl, jak si rafinovaně během jakéhosi natáčení v televizi, kde byl zákaz konzumovat alkohol, ukryl lahev vodky do splachovadla na hajzlíku a odskakoval si během pauz na toaletu, vodka byla stále chlazená). Ze scenáristického spřažení Přemysla, Jany a Švábova archivu vyrostl kabaret inspirovaný Camiho aktovkami a prokládaný písněmi, které nikdo z nás do té doby neslyšel. Přemysl chodil tajně zkoušet z kasáren v uniformě. Mne obsadil do role Pierota a nechal mne zpívat ty rakousko-uherské a prvorepublikové stařiny. Z jakési „pomsty“ snad, za trest za moje řádění v klubu, kde jsem při každé příležitosti rušil jeho produkce u klavíru hulákáním lidových písniček. Ale to obsazení mezi herce, kteří mi do té doby nemohli přijít na jméno (vůbec se jim nedivím, nic jsem neuměl, jenom jsem plál pouhou touhou), způsobilo další zvrat v mém životě. O tom však až po premiéře, na kterou se vymyslel (a dokonce zveřejnil na plakáty) pro Přemysla Ruta naprosto neprůhledný konspirativní pseudonym Spytihněv Tur. Režisér a klavírista už vysvléká uniformu vojáka lidové komunistické armády, převléká se za jakéhosi vrátného v plášti a čepici a pár stovek metrů od hradišťských kasáren usedá za klavír před narvaným sálem. Tohle je porušením všech existujících vojenských předpisů. Za to je basa, možná poprava u zdi kulkou, ulitou ze sebraných spisů Červené sedmy. Po pár tónech jsem si všiml náhlého zezelenání svobodníka absolventa Ruta, což ho neopouští celou půli. Pod pódiem se totiž vyvaluje pověstný důstojník hradišťských kasáren plukovník Šácha.

    O pauze v malinké šatničce stával se Tur menším a menším, hlavně, když plukovník hřmotně vtrhl do šatny. Přemysl, aby neupozornil na tajné zkoušení v divadle, zdravil v Hradišti každou uniformu, včetně hasičů (při kterémsi nočním návratu do kasáren pozdravil i našeho kamaráda malíře Zdeňka Červinku, který měl zálibu v uniformách a proháněl se po městě v noci ve staré majorské uniformě… Co blbneš volééé, to su já Červinkáááá…). Teď začal salutovat v tom hlustvisihákovském kostýmu. Kupodivu, místo řevu ryčel Šácha nadšením. Kabaret viděl posléze třikrát a rázně důstojnicky lil do nás alkohol. Za několik let vznikne Přemyslovo monodrama pro HaDivadlo, psané za mé autorské účasti a nazvané Dnes naposled. První inscenace HaDivadla, která překročí brzy stovku vyprodaných repríz. Zatím však nechme Spytihněva Tura šťastně vydechovat, že nebyl popraven plukovníkem Šáchou. Ještě mi bude při nekonečných debatách ve společnosti kulisáka a spisovatele Vojtěcha Vackeho pedantsky rozbíjet mé obzory, mé žité autority, autoritami mrtvými. Protože jména Jan Čep, Bohuslav Reynek se mezi beatniky neobjevovala.

    Lubor Tokoš

    V Klubu Q měl kolega ze Slováckého divadla Lubor Tokoš první velkou výstavu obrazů… FOTO ARCHIV AUTORA

    Svrab pod kůží

    Cítil jsem se v divadle však nešťastně a bezvýchodně, načichl jsem hnutím malých divadel jak svrabem, který mi zalezl pod kůži, neodbytně svědil a občasné poškrábání na Malé scéně nebylo mastí, která by zhójila méj bolesti. Byl jsem lačný jak houba nasávat nekonvenční a nekonformní poryvy trochu nezávislejší kultury v tom normalizačním bezčasí. Bylo mi jasné, že musím něco začít podnikat sám. Založil jsem Klub Q ve Veselí nad Moravou, jako pobočku Sekce mladé hudby, a tahal tam rockery, zakázané folkaře, jazzmany, filmaře, malá divadla. Kavárna na sídlišti Hutník vřela nadšením (jezdilo se tam až ze Slovenska). Měl jsem pošetilý dojem, že podnikavý vedoucí mi drží palce. V roce 1980 po představení Petra Skoumala a Jana Vodňanského (konečně jsem mohl máničkám ve Veselí živě dokázat, že naše lesy nejsou žádným dixielandem) mne se solidárním výrazem pozval pan vedoucí do kuchyně, kde seděl místní pomocník VB s nějakými chlápky. Ti se mi legitimovali a začali se mne vyptávat. Ožralý místní pomocník VB na mne pořvával: Co to tady je za ródeo! Vedoucí mne významným pomrkáváním za zády estébáků povzbuzoval. Po listopadu ho objevím v seznamech agentů i s opilým pomocníkem VB. To byla poslední akce slavného klubu. Tu noc jsme navíc s Petrem Skoumalem, s nějakými děvčaty a kamarády (rocker Jaroslav Olin Nejezchleba, tehdy student konzervatoře a hráč v cimbálové muzice) skončili zamčení v bytě v osmém patře paneláku. Bez telefonu. Bývalý kolega z divadla ATRAPY Šéne Ivoš Horký se namazal a odešel se dobývat na svoji krásnou, leč bývalou ženu. Spadl ze střechy, polámal si žebra a skončil v nemocnici. Nás tam zapomněl zamčené. Házel jsem zoufale z okna papírky s větou: Prosím, zatelefonujte do Slováckého divadla v Uherském Hradišti, Rychlík je zamčený v cizím bytě a nemůže ven. Ten papírek občas někdo zvedl, přečetl a zahodil. Byl jsem na infarkt, generálka Oresteii u Hynšta!!! Hrál jsem v antických sborech včetně sboru Erynyí, ale tohle zpoždění mi docent nikdy nemůže odpustit, to překoná i Rendlovou. Naštěstí ten papírek nezahodila krásná Romka, dcera houslisty Tomáše Kubíka z Velké nad Veličkou, a do divadla zavolala. Cítil jsem, že doba nazrála ke změně klimatu, pokud možno, co nejblíž Praze, kde bychom mohli se Sedalem zakládat další vysněná divadla.

    Do krajiny šíleného fénixe

    Tak se na představení kabaretu objevila na mé pozvání delegace z Divadla pracujících v Mostě. Někdo mi prozradil, že divadlo v Mostě se stěhuje do komorního divadélka v kulturním domě Máj, že hledají mladé kluky, a též padlo několik nadějných jmen režisérů, kteří by tam měli zkoušet. Most v Hradišti reprezentoval robustní herec Jaromír Šnajdr, kandidát na ředitele a dramaturg Franta Šíma. Ten byl koncem šedesátých let vedoucím nějakého všekulturního domu havířů a byl vyslán na stáž na Západ, aby zjistil, jak vypadá striptýz. Strana chtěla dát lidu to nejlepší. Franta dokonce stačil nějaké ušmudlané striptýzové představení realizovat. Takže mne koupil režisér striptýzu. Když změna klimatu, tak rovnou z barevného a rozezpívaného ráje Slovácka do zasmrádlého pekla dolů, chemiček, komínů a měsíční krajiny Sudet.

    …a pak náhle poznal, že tahle
    nešťastná krajina; šrámy jsou hluboké
    a vyprahlost lesních skeletů
    bije přes oči; vlk s beránkem
    nemají tu loviště a pastviny; vládnou
    prach, kouř a cizota; jakýsi šílený fénix
    má tu své hnízdo, své zlopověstné
    popeliště…
    Emil Juliš

    Jsem zde. V krajině šíleného fénixe. Loupám v předsálí divadélka pomeranč, někdo mne praští strašně do zad a zařve: Žereš, co? Ředitel divadla Chudlaský, o kterém se budu tak třicet let domnívat, že to byl horník, kterého strana udělala ředitelem. Strašně ho ředitelování divadla nebavilo, chodil chlastat rum do kotelny za topičem. Za rok ho vystřídá inzerovaný Jaromír Šnajdr. Ten v létě 1989 udělá nesmyslné prohlášení do Rudého práva proti signatářům Několika vět. Chudlaský bude už jako důchodce později na ulici zavražděn. Tak se dozvídám, že to byl učitel.

    Divadlo pracujících v Mostě

    Divadlo pracujících v Mostě (BR, Jan Grygar, Regina Razovová, Láďa Dušek, Jaromír Šnajdr a Zdeněk Košata) FOTO ARCHIV AUTORA

    Synku, tady nežij

    Zatím jsem ubytován na kopci řečeném Výdrholec v panelákovém kolektivistickém domě zvaném hokejka. V nejvyšším patře, hledím z okna, které se nesmí v určitých dnech inverze otvírat, vidím šlehající barevné plameny chemiček, jedy z kouřů, mrtvé pahýly stromů, pustinu, z dáli slyším výbuchy a krajina působí jak ohlodaná kost nebo vyvržené dobytče. Mám dojem, že v jednom patře sídliště musí bydlet celá jedna vystěhovaná vesnice, které tady likvidují kvůli těžbě uhlí, jako by byla válka. Celkem jich bude přes stovku! Přes stovku historických lidských sídel vyhozených do vzduchu, miliardy tun zeminy se obrátí naruby, aby nad nimi trčela změť drátů, rour, do kterých budou svedeny mrtvé potoky bez ryb, po vytěženém uhlí zůstanou hnisavé díry, stigmata. To, co nazve malíř Bohdan Kopecký znetvořenou tváří země. O dvacet šest let později se dočítám v knize Smetiště vzpomínek vydané Viktorem Stoilovem v nakladatelství Torst, jak můj příchod do Mostu zaznamenala mostecká mánička a fotograf Václav Vogl: Dělá dojem rádoby bohéma. Černá šála kolem krku, pomalu ji courá po zemi, sáčko asi už má taky své za sebou a na patě rozpáraná bota. Určitě má i děravé fusekle. Prostě umělec. Je mi ale něčím sympatický. „Ty jsi tady v divadle?“ ptám se Břéti, protože jsem ho tam ještě neviděl. „Jsem tu pár dní.“ – „Co jsi proved’, že tě vyšoupli do Mostu?“ – „Snad zatím nic,“ kouká na mne nechápavě. Divadlo pracujících. Já říkám divadlo těžce pracujících, protože se sem opravdu nikdo nehrne. (Václav Vogl: Smetiště vzpomínek, Torst 2006)

    Když mne přijede zkontrolovat z Moravy osmdesátiletý děda Franta (objížděl od podzimu vnuky, vařil nám, zajímal se, kde žijem’, čím se živíme, jestli máme doma pořádek), napije se, no, spíš si ucucne mosteckého vína Chrámecký divoch, pěstovaného na navážkách, s odporem to odloží a praví: Synku, tady nežij! To smrdí uhlím.

    (Pokračování)

    Břetislav Rychlík


    Komentáře k článku: Bylo nás pět a půl – Dějství páté

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,